Jáma (13/14)

Tentokrát se okolí nerozpadlo, ani neroztříštilo. Spíš složilo dohromady, jako když někdo zmačká kus hedvábného papíru. Země se jí pod nohama rozklepala, takže ztratila rovnováhu a spadla na záda do vlnící se měkkosti. Vše bylo naducané, teplé a uspávající, zkrátka příjemné a než se Ino nadála, opustila ji všechna síla. Oči se jí samy zavřely - beztak kolem nebylo víc k vidění, než bílo. Rozeznávala zvuky šustění papíru a ve vzduchu cítila jeho vůni, jako voní ve starých knížkách. Pokusila se pohnout, ale připadala si zvláštně ochablá a nedokázala koordinovat vlastní pohyby. Saie spatřila, až když později otočila hlavu stranou. Ležel diagonálně vedle ní a široce otevřenýma očima zíral vzhůru nad sebe.
„Saii..." oslovila jej s neskutečnou námahou.
Místo odpovědi se jen usmál. Tím nejupřímějším úsměvem, jaký kdy spatřila na jeho tváři.
Zkopírovala jeho pohled a nebýt toho nepřirozeného vyčerpání, jistě by překvapeně vydechla.
Kolem visely nezarámované obrázky – čtveraté listy papíru nebo kusy rozvinutých svitků, přichycené k bílému podkladu malými hřebíky. Ke stěnám, ke stropu, snad i k podlaze; zkrátka kam až šlo dohlédnout. Úzkou linkou kreslená zvířata se pohybovala sama od sebe, dokonce i z papíru na papír: Zajíci skákající do moře, opice v komplikovaných kimonech, ptáci ve vtipných kloboucích. Kočky se ovívaly vějíři, lišky hrály na hudební nástroje. Velká ropucha nafukovala svůj měch na pódiu daimiya, pár myší se tulilo v dešti. Pruhovaní tygři s vyvalenýma očima cenili zuby na příboj. Zvířata se honila a pokřikovala na sebe, schovávala se pod deštníky z listí, nebo přenášela náklad z místa na místo.
Sai se smál, kvíkavě a přerývavě, jako se směje malé dítě, čímž také byl. Malé novorozeně v hromadě přikrývek, natahující krátké tlusté ručičky k tomu, co ho tak pobavilo.
Opodál se ozvaly dunivé kroky a anonymní postava zakryla dítě svým stínem. Natáhla se pro něj a zvedla jej k sobě. „Chlapče, chlapče... Kde máš matku?"
Novorozeně vydalo plačtivý skřek a malou paží mávlo do strany, k dalším dveřím.
Ino se zpomaleně přetočila na břicho. Ať už ležela na čemkoliv, povedlo se jí spadnout přes okraj a udržet se na nohou. V bílém světle po ní zůstávaly černé inkoustové stopy. Jasně cítila, že se jí do těla pomalu vrací síla. Natáhla se k bílému panelu a načrtla skoro nečitelný znak:
MATKA
Dveře se otevřely.

Místnost za nimi byla vyvedena v tradičním stylu – se čtyřmi papírovými stěnami, nízkým stropem a béžovými tatami na podlaze. I dveře, které za sebou Ino zaklapla, se proměnily v klasickou, posuvnou příčku. Opatrně vstoupila dovnitř a překvapilo ji, jak je prostor neuvěřitelně detailní, od vrzajících prken po větve stromů za širokými okny; zkrátka přesný opak snové nahodilosti, který se zesiloval úměrně hloubce Saiova podvědomí, a kterého tu byla doposud svědkem.
Obešla velkou porcelánovou vázu s modrými kresbami květin a zůstala stát u zlaceného paravánu, oddělujícího místnost. Za ním seděla na podlaze černovlasá žena s velkýma očima a přívětivým úsměvem. Byla těhotná, jak to odhalovalo její modrobílé kimono s černým lemováním. A Ino se prudce nadechla při uvědomění si toho, že ji zná. Že ji kdysi dávno viděla na malovaném portrétu, či fotografii, nebo ji dokonce potkala na ulici, protože každý někdy navštívil květinářství Yamanaka...
„Mikoto...? Uchiha Mikoto."
Žena se usmála, Saiovým pověstným úsměvem se zavřenýma očima a hlavou na stranu.
Ino ještě jednou, naivně zkontrolovala pokoj, ale nikdo jiný tu samozřejmě nebyl. „Kde je Sai?"
Uchiha Mikoto si láskyplně pohladila vypouklé břicho. „Mrzí mě, že si ho nebudu moci nechat. Ostatně, je to výsledek čisté lásky."
Ino na ni zhrozeně zamrkala. „C-co?"
Sasukeho matka se s námahou zvedla z podlahy a přistoupila k otevřenému oknu. „V mém postavení se nemohu starat o nemanželské dítě. Brzy nebude ani těžké uhodnout, že není Uchiha. Poslat ho pryč pro něj bude to nejlepší."
Zvenčí přicházel ptačí zpěv. Opadávaly sakury. Ino zhypnotizovaně sledovala, jak žena před ní chytá do dlaně malý okvětní lístek, mne jej v prstech a pak nechává spadnout k zemi. Jemně pak přiložila dlaň k těhotenskému bříšku, zase s tím sladkým, zneklidňujícím úsměvem: „Kéž by mě mohl slyšet. Kéž by věděl, jak moc ho miluji."
Ino začala vrtět hlavou a ruce se jí pokryly husí kůží. Ne, nevěřila tomu. Nebyla to pravá vzpomínka. To denní světlo, ty teplé barvy, ta nádherná slova. Ta promyšlená, detailní idiličnost.
„Tohle není skutečné." Ino vrtěla hlavou. „Tohle není pravda. Ale proč -...?"
„Protože je to lež," řekl Hyena.
Náhle stál v rohu místnosti, mezi Mikoto a zlatým paravánem, jako by tam celou dobu čekal. Vypadal tak, jak ho viděla naposled; černé oblečení a Hyení maska, jen postrádal svou tyč. A jeho hlas... Přesvědčilo ji teprve to, až promluvil podruhé, ale byla si jistá – byl to Sai. Skutečný Sai.
Mikoto Uchiha se dál usmívala při pohledu z okna. Ani když se rozmáchl rukou, aby ji uhodil, nevěnovala mu žádnou pozornost. Hřebetem dlaně zasáhl její hlavu a ta explodovala ve šplíchancích inkoustu, tak jako každý jeho řadový klon. Zbytek dopadl na zem a rozplynul se v nezřetelnou šedivou skvrnu na tatami.
„Tolik jsem o tom kdysi snil – jak myslí, co cítí, po čem touží...? Jaké to je být Sasuke Uchiha?" Oklepal si ruku a i přes šklebivý úsměv jeho masky dokázala s jistotou říct, jak moc je smutný. Tak moc smutný, až je to jen malý kousek od strašlivého vzteku. „Proč jsi přišla? Vysmát se tomu, jak lžu sám sobě?"
Nasucho polkla a hodnou chvíli zvažovala odpověď. Naštěstí nikam nespěchal, pokud bylo vůbec kam a kdy, tedy jestli tu vůbec existoval čas. Vybavila si všechny své vzpomínky i jeho vzpomínky, i pravdu, ke které došla už předtím. Všechno, po čem toužila a čeho se bála.
„Přišla jsem tě vzít zpátky..." Začala pomalu a nejistě. „Tam, kde budeme oba šťastní."
Výraz pod maskou se nezměnil. Stále cítila jeho napětí, jeho nedůvěru: „Šťastní? Jak víš, že budu šťastný?"
Ino pokrčila rameny a v koutku úst se jí sám od sebe zrodil malý úsměv. Jako by se jí náhle vrátilo ztracené sebevědomí, věděla co má říkat a jak to říct: „To nevím. A nemůžu o tom rozhodnout. Já -... Nejsem Naruto, abych tě přivlekla do Konohy proti tvé vůli jako Sasukeho. K čemu by to bylo?"
Na chvíli se odmlčela a cítila přitom jeho vážný pohled na svých na rtech.
„Vím jen to, že šťastná budu s tebou. Protože mi na tobě záleží."
Odmítavě ustoupil. „Jen další nesplnitelné přání. Nemůžeš mít, co sis vysnila, a proto jsi tady!"
„Možná," přikývla docela klidně. „Možná jsme my dva na sebe opravdu jen zbyli. Ale nakonec – co je na tom špatného? I to může být osud. Že ze stovek shinobi existuje někdo s takovou historií, s takovými vlastnostmi. Někdo, kdo se tolik toužil podobat Sasuke Uchihovi, že se stal nakonec někým úplně jiným... A že já ho potkám. A že se do něj zamiluju."
Zádumčivě se zadíval stranou. „Celý můj život je lež. Nechci v ní pokračovat. Ale jak mám vědět, co je skutečně pravda? Jak mám vědět, kdo doopravdy jsem?"
„Já ti to stanovit nemůžu," odpověděla Ino. „To si musíš rozhodnout sám. Jenom mi věř, že ať jsi kýmkoliv, budu tu pro tebe."
Sai váhavě uchopil porcelánovou masku z obou stran a sňal ji dolů. Zůstala mu viset na zádech mezi lopatkami, jak ji věší ANBU, když jim skončí služba. Ale Ino si jí už dál nevšímala. Přistoupila blíž a dotkla se té smutné, pobledlé tváře, kterou se tak dlouho snažila najít.
„Je jen na tobě, kam půjdeš. Já jsem si už zvolila."
Jemně uchopil její napřaženou dlaň, oči stále smutně sklopené k zemi. „Spáchal jsem neodpustitelné věci. I když se s nimi sám vypořádám, svět mi to nikdy nezapomene. Mám strach, co budu muset ještě snést."
„Pak to ponesu s tebou," dodala tiše, ale s nepředstíranou jistotou.
Sai si zhluboka povzdechl a uvolnil se přitom, jako by z něj v tu chvíli spadla veliká tíha.
Místnost se pohnula. Stěny se v jednu chvíli zachvěly a postoupily blíž a světlo za oknem zmizelo. Sai se hluboce předklonil a bolestně zaúpěl, zatímco Ino mohla jen šokovaně sledovat, jak se maska na jeho zádech zachvívá. Pak, jako by se od něj odlepilo cosi černého a tekutého, nadzvedlo ji to a zase splasklo a pak znova. Nejdřív jako malý hrb, později stále výš a výš, dokud se to netáhlo jako obrovské hadí tělo, od kterého se oddělil pár hubených pařátů a sevřel Saie v ramenou. Konec s maskou se obrátil a zůstal mu viset přes rameno u hlavy.
„Saii!" Vykřikla.
Pokusil se narovnat, ale tíha hadího těla jej držela v hlubokém předklonu. Nemohl zvednout hlavu, stěží pohnul rukama. „Ino..."
Stěny se oddělily jedna od druhé, podlaha se povážlivě nahnula a předměty v místnosti se vznesly od země. Ino začala nebezpečně klouzat vzad a při té příležitosti náhodou spatřila venkovní prostor ve vznikající škvíře mezi stěnami. Na první pohled to připomínalo bouřková mračna, ale na ty to bylo příliš tmavé. Už zde však pociťovala větrnou sílu, dokonce cítila vůni deště. Kolem pomyslné místnosti se otáčel vír a pomalu ale jistě ji stahoval ven. Přenesla váhu na špičky chodidel a rozběhla se po křivé podlaze vzhůru k Saiovi.
V tom okamžiku materiál masky ožil a otevřel zubatou tlamu dokořán. Ino se zpětně nedokázala rozhodnout, jestli byla maska děsivější v pohybu, nebo ve své původní podobě. Hlas Hyeny byl podivně sykavý, jak šeptal a řval zároveň:
„Přestaň... SNÍT! Nikdo tam venku... o tebe NESTOJÍ!"
„Já ano!" Pokusila se přehlušit kvílení větru, přicházející zvenku. „To, co jsem řekla v Zemi Ticha! Vzpomeň si!"
„Pojďme zpátky spolu," citoval ji Sai. „Všichni už na tebe čekají."
„Další lež. Jenom... ZOUFALÉ PŘÁNÍ!"
Stěny se rozestoupily a začaly se točit kolem dokola. Strop se vymrštil vzhůru a zanikl ve vířivé temnotě. Ino se dostala sotva pár kroků od Saie, když se pod ní rozpadla podlaha a s výkřikem začala padat. Nemohl jí pomoct. Stěží se držel na nohou. Bytost na jeho zádech pomalu nabývala na velikosti, jako obrovský, tlustý had. Brzy se k němu skláněla z nejmíň třímetrové výšky a dobrá polovina lesklého, černého těla ležela smotaná kolem jeho kotníků.
Konec s maskou se mu obtočil okolo ramen a sykl mu do ucha: „Ty přece znáš pravdu... NÁHRADNÍ SASUKE!"
Sai se pokusil zvednout hlavu, aby viděl před sebe, ale v tomto světě právě přestalo nahoře a dole existovat. Danzův přízrak se mihl přímo před ním - spíš jako série rozzostřených mžitků, než skutečná postava.
„Zde je vše, co víme o Sasuke Uchihovi," řekl Danzou. „Nahradíš jej v Týmu Sedm. Tak na něj zapomenou... Buď jím..."
„Sasuke – Sasuke... Sasuke – Saske – Sass... Ssasss – Sai... Sai," vyslovil vlastní jméno, jakoby šlo o cosi extrémně namáhavého. „Vím, kdo jsem. Jsou to mí přátelé."
Objevili se kolem, tak jako před chvílí přízrak Danza. Nezřetelní a vybledlí, ale všichni. Ino, Naruto, Sakura, Yamato, Kakashi...
„Miloval jsi je," sykl Hyena. „A bláhově doufal, že ONI MILUJÍ TEBE!"
Začali mizet, jeden po druhém. Odmrkl slzy a zadíval se nezřetělnou siluetu na poslední z nich – vzpomínku na Ino. Na to, jak se před malou chvílí šťastně usmála a natáhla k němu ruku. „Pojďme společně... Já se už rozhodla."
„Co v tobě kdy VIDĚLA!? Jen lacinou náhražku toho, CO NEMŮŽE MÍT!"
Sai zkusmo zaťal pěsti a povzdechl si. „Přišla pro mě. Ne pro něj."
Narovnal se, pomalu a bolestně, ale čím víc se jeho postoj zpevňoval, tím rychleji se od něj temnota oddělovala a tím lehčí se cítil. V té chvíli byla místnost už dávno pryč a kolem bylo znát jen rychle se míhající černé a šedé čmouhy, jako by oba stáli na ničem v oku tormáda. Jen co se Sai přestal dívat pod nohy, pocítil pomalé klesání. Jako když se člověk propadá do bažiny.
Má spadnout? Ale kam? Co je vůbec na dně?
... Ino. Ino už spadla...
Hadí ocas s plesknutím uhodil o neviditelnou zem, tělo se obtočilo kolem Saiových boků. Maska se teď vznášela sotva pár centimetrů před jeho tváří a cenila zuby:
POSTRÁDÁŠ LIDSKÝ CIT! JSI VÍC LOUTKA NEŽ ČLOVĚK! NEDOKÁŽEŠ DOOPRAVDY MILOVAT! ANI JAKO MILOVAL INOUE!
Inoue působil skoro jako o něco světlejší stín v okolní temnotě. Inoue s blonďatou kunoichi, Inoue s prodavačkou ryb, Inoue se servírkou z čajovny... Všechno jen stíny a záblesky, ale Sai je přesto viděl naprosto zřetelně, protože se stále nacházely v jeho vzpomínkách. Inoueho úsměv, radost v jeho zelených očích. Touha a vášeň...
Sai se zhluboka nadechl a s výdechem se uvolnil. Sevření kolem jeho těla povolovalo dokud nezačal pomalu klouzat dolů. „Rozhodl jsem se milovat Ino, protože se rozhodla milovat mě," řekl rázně. „To je vše, po čem toužím. Teď mě nech jít."
ALE TAK SE NIKDY NEDOZVÍŠ, KDO SKUTEČNĚ JSI!
„Nejsem Hyena. Jsem Sai. To mi stačí."
Pojďme společně... MEZI TY, CO TĚ BUDOU DO SMRTI NENÁVIDĚT!
Hyena zařval, protože v tu chvíli se vír přiblížil a tlak roztrhl jednoho od druhého. Sai nekontrolovaně padal hlavou dolů, stále měl však docela stabilní výhled nad sebe a tak mohl jen sledovat, jak se nad ním bílá tlama Hyení masky zvětšuje a roste, a strašidelný, hluboký hlas křičí:
TAK JDI! OTEVŘI DVEŘE! VYVEĎ MĚ VEN!
„Ne... Ne!"
Prudce sebou smýkl do strany, jak se bezvýsledně pokoušel urychlit svůj pád. Ale i bez toho se jeho let zrychloval, až skoro cítil, že se mu protahují ruce a nohy. Pak se ve tmě objevila malá tečka světla a Sai zaměřil veškerou svoji vůli na to, aby se k ní dostal. Pomalu rostla a když ji měl před očima v půlmetrové velikosti, zahlédl v její záři padající Ino. Měla rozpuštěné vlasy, co se jí pomalu vlnily kolem ramen, a natahovala k němu ruce. Dostihl ji, když už je hranice světla téměř obklopila, přitáhl ji k sobě a pevně objal. A pak se zastavil čas.

Vzhlédl. Stále padali, tentokrát už ne dolů, nýbrž horizontálně, a jejich okolí se zdálo kulatě zakřivené, jako obrovský tunel. Zaskočeně pozoroval, jak se mu před očima vznáší pramínek Ininých vlasů, zamrzlý v letu. Zaostřil pohled skrz něj; na Shina, poklidně postávajícího na neexistující zemi. Byl přesně takový, jak ho Sai kdysi nakreslil – vesta ANBU i velký shuriken připevněný na zádech. Usmíval se.
Sai se ohlédl za sebe, do neproniknutelné temnoty. „Chce ven. Nemůžu ho pustit."
„Já vím," řekl Shin. „Jakmile odejdeš, jáma se uzavře. Budu hlídat."
„Ale pak -..."
„Pak zůstanu dál jen ve tvých vzpomínkách. Tak to má být."
„Nii-san..."
„Teď jdi. Než Hyena dostane, co chce."
„Děkuju," řekl Sai.
Shin se usmál a jako by tím přerušil onen zvláštní okamžik, vše se zase zrychlilo. Točili se podél své osy a točil se s nimi svět, dokud se z pádu nestalo prudké stoupání. Když je zcela obklopilo světlo, síla, která je táhla nebo snad tlačila vpřed, zmizela, a jejich objetí se přetrhlo.

Ino dopadla do čehosi měkkého a mokrého a rychle se pokusila vstát. Na to se jí však příliš točila hlava a tak se několik minut pouze snažila najít balanc na roztřesených nohou, zatímco si dlaní zakrývala oči. Když se jí povedlo dostatečně uklidnit, unaveně se rozhlédla kolem. Stála až po kotníky v průzračné vodě, s hladinou rovnou jako sklo, z níž vyrůstaly vysoké stvoly pomněnky jednokvěté. Netušila, proč právě tohle se promítlo do prvního okruhu Saiova vědomí – snad šlo jen o náhodný, divný sen.
„Saii? Saii!" Rozběhla se loukou a utíkala, dokud ho nenašla ležet o kousek dál. Poklekla, chytila jej v ramenou a přitáhla si jeho hlavu klína. „Saii."
Ze spánku se zachvěl a cosi zamumlal. Chtěla v buzení pokračovat, najednou se však cosi divného objevilo na druhém konci pomněnkové louky a blížilo se to k nim. Když zjistila, co to je, sevřela Saiův límec a začala jím třást:
„Saii! Saii!! Vzbuď se! Podívej!"
Otevřel oči a zmateně se zvedl. Oba pak zůstali zkoprněle sedět a jen tiše to sledovali. Proběhlo to pomalu kolem nich a zmizelo ve světle protějšího horizontu. Neexistoval pro to žádný přírodní zákon, žádné logické vysvětlení ani důvod... ale přesto si byli oba jistí, že jim v tom okamžiku bylo dáno nahlédnout do budoucnosti.
Ino vstala a Sai společně s ní, ale beztak je již uchopila další neovladatená síla a nadzvedla je nad zem. Nebo se jen země propadla dolů..? Naposled se usmáli jeden na druhého, jistí si sami sebou a obecně vším, zatímco se okolí vytrácelo do oslnivé běloby.
„Zase se potkáme," promluvili oba současně.
„A domluvíme se..." řekla Ino.
„... jak pojmenujeme našeho syna," doplnil Sai.

Vše bylo bílé a teplé a měkké. Nevěděl, kde je; sotva dokázal prohlédnout skrz světlo; sotva se dovedl pohnout. Ale nevadilo mu to. Cítil se v bezpečí. Kolem něj visely obrázky; desítky kreseb malých zvířátek: legračních zajíců, krásných lišek a řvoucích tygrů. A pak mu nádherný hlas řekl:
„Můj chlapče... Vítej na světě."