Jáma (12/14)
Ke dnu
Nejprve nebylo nic – žádná část funkčního vědomí, jež by mohla vnímat svět kolem sebe. Po ní přišla tma - nedokonalý náznak prostoru do doby, než se k mozku dostal ten správný signál; než si tělo uvědomilo váhu a teplotu, než uši pochopily zvuk a oči hloubku. Asi tak nějak, velice pomalu, se sestavilo vědomí Ino Yamanaky.
Otevřela oči a tmu nahradilo světlo; jako úzký dlouhý obdélník, mírně zkosený v horní části. Chvíli jí trvalo si uvědomit, kde je a na co se to vlastně dívá.
Natáhla ruce a pevně se zachytila vnitřních okrajů betonového jezírka. Kolem se přitom zavlnila hladina černého inkoustu a stekla po bílých pažích dolů, od zápěstí k ramenům. Zvednou se odtud nebylo lehké. Inkoust lepil víc jako roztavený asfalt, než voda a saze. Přitom se od kůže a vlasů odlepoval docela snadno, jak zjistila v momentě, kdy se jí povedlo posadit. Nedůvěřivě se rozhlédla kolem.
Nádvoří vypadalo větší, s popraskanými dlaždicemi, které obrůstal mech. Jednotlivé stupně schodů se rozestupovaly a drolily se, jako by v Inině nepřítomnosti uběhla celá desetiletí. Chrám byl temnější a stál trochu nakřivo. Střecha hlavní lodi se sesula níž a z poloviny kryla vstupní bránu. Od krovů visela dlouhá stébla trav.
Ino vkročila na zašedlou dlažbu a jak se její bosá chodidla dotkla země, přejela si rukama po šatech a vlasech. Její oblečení se teď sestávalo z dlouhé rozpárené sukně, jejíž poloprůsvitný materiál nedovedla odhadnout, co se jí ve vrstvách vlnila kolem nohou až ke kotníkům. Horní část šatů byla ještě víc chaotická, jako by někdo sebral hromadu černých cárů a obtočil jí je kolem torza a paží. Stoicky předpokládala, že je to dílo inkoustového jezírka. Pohlédla na vlastní ruce a zaskočilo ji, kolik ztratily z původního odstínu.
Když napodruhé vzhlédla směrem k chrámu, pár metrů před sebou spatřila stát malou postavičku Shina, s velkou jelení maskou na malé tváři. Nic neřekl, jen ji sledoval temnými škvírkami oválných průzorů.
„Co se stalo Saiovi?" Zeptala se.
„Stal se Hyenou," odpověděl chlapec naprosto zřetelně, ačkoliv by měla maska tlumit jeho hlas. „Ale Hyena se nestal jím. Hyena se nikdy nestane nikým jiným, to by zanikl."
„Takže ho ještě pořád můžu najít? Pořád ho můžu vzít zpátky?"
Shin se obrátil bokem k chrámu a ukázal ke vchodu. „Ten, co ho hledáš, je za dveřmi, které nemůže Hyena otevřít. Otevři je a půjde za tebou."
Ino si tu nesmyslnou větu napřed uložila do paměti, pak se obrátila zpátky k jezírku a nabrala do dlaně inkoust. Byl hustý jako pudink a roztékal se jako med. Obešla Shina a on za ní otáčel hlavu, dokud nezmizela v temnotě hlavní svatyně.
Uvnitř bylo dusno a tma. Pod nohama jí hlasitě praskala prkna, stěny a strop se zdály být blíž. Rozeznávala ovšem zavřené dveře, jako by osvětlené přímým sluncem. Bez okolků přistoupila k nejbližším z nich a jen chvíli zaváhala s prstem na ohmateném panelu. Zkoušet Saiovo jméno bylo v tuto chvíli zbytečné, jak se mohla mile přesvědčit. Proto nakonec dokončila černý znak svého vlastního jména:
INO
Klečela na slaměné podložce, ruce až po lokty od černé hlíny. Lovila z ní malé kořínky a házela je stranou, do yutového pytle. V jednu chvíli se narovnala a pohlédla skrz police s truhlíky a závěsné lampy do protější uličky skleníku. Sai seděl skloněný nad květináčem s maceškami a mnouřil oči v těžké snaze zachytit správně jejich tvar a povrch pomocí štětce a tuše. Ino pozorovala sama sebe – jinou Ino v zahradnických kalhotách – jak se tomu usmívá, jak je šťastná a jak si v hlavě střádá idealistické plány pro jejich společný život. Poté přistoupila k Saiovi, zaměřenému jen a jen na tu kytku, stejně přemýšlivě, jako k jakékoliv jiné záhadě... Stoly za nimi zmizely a druhá Ino s nimi. Zbyli jen oni dva a Ino najednou věděla, že Sai tohle ve skutečnosti nechce...
Ne. Ne proto, že by měl k životu s ní odpor.
Jenom k němu neměl ani žádný důvod.
To to doopravdy do teď neviděla? Jeho nejasná přikývnutí, jeho neupřímné úsměvy, jeho přizpůsobování se všemu, co navrhli jeho přátelé? Sai to nechtěl. Ale co vlastně kdy chtěl? Věděl to někdy vůbec?
Pohlcená myšlenkami si jen vzdáleně uvědomovala, že Sai ustal v kreslení a zvedl hlavu. Že se pomalu postavil na nohy, čelem k ní, a že jeho tvář nyní nahrazuje velká porcelánová maska smějící se Hyeny. Několikrát mrkla a upřela tak na něj celou svou pozornost, přesto ji však neovládla ta samá hrůza jako minule. Dívali se docela klidně jeden na druhého a Ino si byla jistá, že na ni nehodlá zaútočit.
Podezíravě naklonila hlavu na stranu. „Kdo vůbec jsi?"
Navzdory jedné z primárních funkcí masky, a to krýt výraz, v jeho případě dokázala nějakou záhadou určit, jakým způsobem se na ni dívá. Bylo to skoro jako sledovat křečovitě se smějícího člověka, u kterého jen oči prozrazují skutečnou náladu.
„Mám spoustu jmen... Nepomůže ti žádné z nich," zašeptal.
Nebyla sice v bezprostředním nebezpečí, ale i tak se jí po těch slovech hlasitě rozbušilo srdce. „Nemůžeš projít -... Potřebuješ mě, abych ti otevřela správné dveře, že?"
Neodpověděl a to jí dodalo odvahy: „Co když je neotevřu? Co když prostě odejdu?"
Vševědoucně se uchechtl. „To neuděláš."
Nehodlala jen tak ustoupit. „Proč ne? Co by se stalo?"
Neodpověděl hned. Ne dřív, než se k ní znenadání vrhl a zastavil se sotva pár centimetrů před jejím obličejem. Cukla sebou leknutím, ale neustoupila. Ani, když Hyena promluvil tím nejtemnějším a nejukřičenějším šepotem:
„Protože pak se tvůj Sai nikdy neprobudí! Všechny tvé naděje a plány se nesplní! Všechna ta bolest a snaha bude k ničemu!" Ustoupil vzad a podstatně klidněji dodal: „Možná i ty zůstaneš tady."
Pokýval hlavou a natáhl před sebe volnou ruku. Prostor se zvláštně protáhl, jako by se vše před Ino a za ní oddalovalo a Hyena se přitom přibližoval, a to vše najednou, stále rychleji a rychleji. A přitom šeptal: „Zůstaneš tu uvězněná společně s ním, dokud je sama ráda neotevřeš! A já budu čekat! JÁ! BUDU! ČEKAT!"
S napůl bojovým, napůl vyděšeným výkřikem zaujala obranný postoj, ale Hyena zmizel stejně rychle, jako se přibližoval. Skoro měla pocit, že prošel skrz ni. Okolí se scvrklo na původní velikost a v nastalé tmě zůstala přízračně svítit jen ona a dveře naproti ní.
Co říkal nemusela být pravda. Vlastně by bylo logické, že se ji utajovaná, zlá část Saiovy osobnosti pokouší zastrašit. Ale snad za to mohla ona podivná fyzika tohoto světa, která dávala Ino tušení, že nelhal. Určitě ne v řeči o marné snaze... Ale mělo to skutečně cenu? Ino před sebou viděla cestu a děsila se pravdy, která ji na konci mohla čekat.
Zakončila svou chvilkovou úvahu hlubokým povzdechem a zamyslela se nad mnoha jmény lidí, kteří měli pro Saie zvláštní význam. Kterými to všechno začalo... Roztřeseně natáhla ruku a inkoustem, co jí tekl po dlaních a odkapával z prstů, napsala:
NARUTO
Před Ino se otevřel venkovní prostor. Mírný svah a posekaná tráva, na okraji několik stromů; vše sépiově vybledlé jako stará fotografie a nezřetelné jako ilustrace rozmývanou tuší. Sai seděl opřený o kmen stromu a cosi kreslil. Kupodivu, i Naruto po jeho boku měl na klíně položený zápisník a zamyšleně si klepal o rty kuličkovým perem. Mluvili trhaně a spousta jejich vět se opakovala, jako když někdo posunuje gramofonovou desku pod jehlou o kousek zpátky, nebo naopak vpřed.
„Je to komplikovaný," řekl Naruto. „Být Hokage. Hokage. Hokage. Jeden si myslí, že máš za úkol jen organizovat obranu, ale pak jsou tu všechny ty další odvětví."
Kolem dvojice přibyly zmačkané koule papíru.
„Jako třeba?" Zeptal se Sai.
„Třeba, jestli je lepší zmenšit příděly jídla, abychom ušetřili... je lepší zmenšit příděly jídla, příděly jídla, abychom ušetřili zásoby na zimu. Nebo zvýšit import, což se musí na druhou stranu na druhou stranu zaplatit z rozpočtu obrany."
„Je mír. Je mír," řekl Sai. „I kdyby nás někdo napadl, vždy budeme mít pomoc."
Čas poskočil a Naruto stál najednou opřený čelem o kmen stromu, ruce svěšené podél těla a ve tváři trudný výraz. „Na ulici za mnou chodí chodí lidé. Dávají mi otázky... na který nezvládám odpovídat."
„Bojíš se? Bojíš se být Hokage?"
„Jen si nejsem jistej. Jen si nejsem jistej."
Zmačkané stránky se objevily v Saiově klíně, narovnané a zaklapnuté v jeho zápisníku. Díval se vzhůru na svého nejlepšího kamaráda: „Co tě bude víc mrzet? Stát se Hokagem, nebo to vzdát?"
Naruto se zasmál.
Čas poskočil a stín stromu se změnil. Naruto i Sai stáli pod ním, otočení stejným směrem. Přímo před nimi se objevil zbytek týmu sedm. Kakashi-sensei, bez bílého taláru. Za ním Sakura a Sasuke.
„Naruto," zvolal Kakashi a zamával rukou, jako se to dělá na někoho vzdáleného a ne člověka sotva metr od vás.
Tým sedm se otočil a odcházel, zatímco Naruto pohlédl na Saie: „Musím jít."
„Běž," odpověděl Sai bez náznaku emocí. „Běž."
„Můžeš jít s námi. Můžeš jít s námi. Byl bych rád, kdybys šel s námi šel s námi šel s námi..."
Sai zavřel oči a usmál se a pak ještě jednou. Dvakrát. Třikrát opakovaně. „To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku."
Naruto udělal krok a zmizel. Okolí vyplnila tma.
„Pořád jsme tým," řekl Sai do ticha a vydal se pryč. „Pořád jsme tým."
Kráčel temnotou stále rychleji a Ino dostala pocit, že musí jít za ním. Rozběhla se v jeho stopách, ale těsně na dosah ruky jí zmizel před očima a nahradily jej další dveře. Trochu nerozhodně pohlédla na prázdný panel a zvedla k němu ruku.
YAMATO
Ve tmě hořel oheň. Kapitán Yamato se nadzvedl ze svého místa a opatrně na něj přiložil několik nalámaných větviček. Zlaté světlo dopadalo kolem v nepravidelném kruhu; na něj samotného, stromový příkrov nad jeho hlavou, a nakonec na tři pečlivě zakryté ležící siluety. Ino přistoupila blíž a v tom okamžiku jedna ze spících figur zmizela. Na jejím místě seděl Naruto a sledoval rozespalýma očima svého přechodného velitele. Chvíli bylo ticho. Oheň zapraskal. Naruto obrátil hlavu k siluetě naproti a ohrnul nos. Světlo zablikalo.
„Proč právě jeho? Je to totální idiot," promluvil Uzumaki trucovitě. „Všechny ty jeho kecy o penisech... Podle mě je teplej. Kdo normální se takhle oblíká?"
Yamato si povzdechl, ruce složené pod pradou. „Znamená to odvahu."
„Co?"
„Střih té uniformy. Ukazuje slabiny svým nepřátelům – je připravený na útok."
„Heh? Jak tohle víte?" Naruto pochybočně nakrčil čelo.
„Taky jsem ji jednu dobu nosil..."
Oheň blikl a plameny se snížily. Naruto se zase tiše mračil.
„O co mu jde? Si myslí, že mu začnu říkat 'Sasuke'?" Pronesl vztekle. „I kdyby to celé nebylo tak okatě vynucený, fakt si představujou, že se na Sasukeho prostě vykašlem?"
„Naruto," promluvil Yamato a jeho zjev se přitom zvláštně rozzostřoval. „Sklapni už."
Oheň zase blikl a tentokrát Naruto i třetí silueta zmizeli a zbyly jen dvě postavy, sedící u ohně proti sobě. Yamato a Sai, oba nehybní a nečitelní. Pak se Sai usmál; tím sladkým, falešným úsměvem se zavřenýma očima.
„Zapomeň na Danzův rozkaz a na Vesnici. Jak vidíš Naruta ty?" Zeptal se Yamato.
Sai otevřel oči a jeho úsměv se ve vteřině vytratil. „Je nebezpečný ostatním i sobě. Prioretizuje druhořadé nad důležitým. Sobec."
„Ale záleží ti na něm."
„Je pro mě velmi důležitý. Disponuje obrovskou silou, která bude Konoze dost užitečná."
Yamato se na něj zadíval s malým náznakem smutku, jako by v Saiovi něco hledal a nenacházel to. „Vůbec ti nevadí, když tě uráží?"
„Je mi to jedno. Nezáleží na tom," řekl Sai.
„Ani trochu?"
„Ne. To je v pořádku."
Sai se zadíval stranou. Přímo vedle něj teď stály osamocené dveře; s dřevěným rámem a odřeným panelem ve výšce očí. Jako by tam už stály věčnost.
„Ne. To je v pořádku," zopakoval Sai.
Ino opatrně obešla ohniště a jako by úhel jejího pohledu stíral okolí, vše za ní se propadlo do temnoty. Ani se neohlédla, když od Saiova místa zaslechla přicházet Hyenův šepot:
„Myslíš si, že tihle jsou pro něj důležití? Kde byli celý jeho život?"
„Je to jen vzpomínka. Jsou to teď jeho přátelé," odpověděla s předstíranou jistotou v hlase.
Hyena se tlumeně uchechtl, tentokrát míň posměšně, spíš ironicky. „Co kdy věděl o přátelství? Přisál se k nim jako parazit. Stal se tím, čím ho chtěli mít. Vždyť ani nezná svoje vlastní jméno..."
Ino se překvapeně nadechla a obrátila se k němu. „Sai žádné původní jméno nemá, jenom kódová. Teprve Sai pro něj začalo znamenat -..."
Hyena odmítavě mávl volnou rukou. Ve druhé držel tyč. „Jistě, že má! Každý ho má! Jméno, co díděti předurčí matka, ať už chce nebo ne. To je jeho prapůvodní podstata."
„Kdo je jeho matka?"
„On ví."
To znělo trochu vykonstruovaně. Ino se už ovšem setkala s lidmi, kteří věřili v prenatální vzpomínky a nemohla jen tak vyloučit, že je Sai jedním z nich.
„Ale jak o tom můžeš vědět ty?" Odvětila skepticky.
I přes masku poznala, že se vědoucně usmál. Tiše ukázal na dveře.
„Aha... No dobře," povzdechl si Ino. Pak zvedla ruku a napsala:
DANZOU
Neměla tušení, jestli těmi dveřmi nakonec prošla, nebo to byl jejich rám, co se sám o sobě protáhl kolem ní. Vše se točilo v záplavě vybledlých čmouh v neurčité vzdálenosti; snad daleko nebo blízko a nebo všechno zároveň, a stejně tak přicházely i zvuky. Náhodně zaměřila pozornost na jeden z mnoha Danzových přízraků a kupodivu se jí tak povedlo vytěsnit většinu ostatních.
Velitel ANBU ROOT natáhl ruku ke klečícímu Saiovi a podal mu pár vázaných složek, bílou a žlutou. „Tady je vše, co víme o Sasuke Uchihovi a Naruto Uzumakim. Pokud jejich pouto nepřetrhá Uzumaki sám, můžeme mít v budoucnu velký problém. Nyní už neexistuje nic, co by přesvědčilo Uchihu k návratu. Zůstaň s Uzumakim. Hlídej ho."
Sai převzal nabízené a narovnal se. „Rozumím."
Ino bezmocně sledovala (coby náhodný divák, upoutaný k sedadlu před promítacím plátnem) jak se k ní plynule přiblížuje Saiova tvář, jak se mění, oddaluje a otáčí stranou, zatímco se kolem přeskupují další a další obrazy jeho a Danza.
„Inoue... Říkal, že jsem jako on..."
„Nepostavil se proti zájmům vesnice. Chválihodné."
„C-co...? Sensei..? Co jste to říkal?"
„Říkal jsem že budete bojovat na život a na smrt..."
„Zabij své emoce! Jinak tě tvoje mise dostanou a zničí..."
„Spravedlnost... Spravedlnost tě jednou dostane... A SE-ME-LE!"
„Inoue?"
„Takto můžeme bez jediné kapky krve docílit, že se budou třást jen u jména naší vesnice. Oni i všichni jejich druhu!"
„Inoue."
„Inoue."
„Inoue."
„Inoue?"
„Máš problémy."
„Jako Inoue..."
„Inoue!"
„Věříš mi?"
Danzův výraz je skoro přívětivý. Ino má na něj výhled z pozice vleže, těsně vedle Saie, téměř jako jeho očima. Dokonce cítí i dotek vrásčitých prstů na pravé tváři. Vysoko nad nimi je žárovka lampy a oslňuje je pronikavým, bílým světlem.
„Věříš mi?" Zopakuje starý muž.
„Ano, sensei," odpoví Sai.
Danzou se otočí k někomu jinému v místnosti. „Tentokrát vyžaduji maximální přesnost. Nemůžeme si dovolit další selhání, ale ani vymytý mozek... Cokoliv s ním bude v nepořádku, zodpovídáte za to."
Ze tmy se ozve klapot dřevěných sandálů o tvrdou dlažbu a vzápětí se nad Saiem vznáší ruka, od ní zlatý řetízek a na jeho konci oválný medailon. Hlas z temnoty je ženský a příjemný:
„Chlapče. Chlapče... Počítej se mnou. Až dojdeme k číslu jedna, vrátíš se do vaší chaty. Ano?"
„Rozumím..."
„Tolik energie a píle, vložené do jednoho dítěte..." dodá Danzou.
„10... 9... 8..."
„10... 9... 8..."
Ino zvrátila hlavu a v tom momentě jí došlo, že oba leží na povědomém dřevěném panelu s vydřeným místem v horní části desky. Natáhla se přes Saie a začala s námahou kreslit znak dalšího jména.
„7... 6... 5... 4..."
„7... 6... 5... 4..."
Objala Saie pevně kolem ramen a přidala se k odpočítávání.
„3... 2... 1..."
„3... 2... 1..."
„3... 2... 1... INOUE."
Byly to jakési mokřady – nad jednotlivými jezírky se vznášel bílý opar, cesty pevné země ohraničovaly malé stromky a křoviny. Byla noc, ale měsíc vše dokonale osvětloval svým stříbrným světlem. Nebylo nic slyšet – žádné kvákání nebo vítr v korunách stromů. Seděli vedle sebe. Sai – malý, dvanáctiletý Sai - ve spořádaném posedu; a Ino, která jej stále objímala z boku kolem ramen. Krátce se ohlédla a spatřila za nimi tmavý obrys hranaté chatrče, kam ji Shin nedávno přivedl. A naproti nim, na druhém konci úzkého předělu mezi dvěma rašeliništi, seděl asi čtrnáctiletý chlapec v uniformě ANBU. Měl tmavou pleť, velké zelené oči a krátné černé vlasy, co se mu vlnily kolem hlavy jako zacuchané chmýří. Mezi nohama mu skotačil malý pejsek, takové strakaté štěně, a chlapec se vesele smál, když ho poplácával a hladil.
Inoue.
Mohlo to trvat pár minut, nebo i hodinu, tad čas stejně nehrál žádnou roli. Pak chlapec vytáhl ze zbraňového pouzdra malý kunai a nechal psíka, aby si hrál s jeho rukojetí. Ino zřetelně cítila, jak jí Sai ztuhl v náručí. Chlapec na oba pohlédl svýma nádhernýma očima a to odvedlo jejich pozornost. Slyšeli jen bolestné zakňučení a poté ticho.
„Divné, ne?" Řekl černovlasý chlapec. „Zabij dospělýho chlapa a nikdo ani nemrkne. Ale udělej něco štěněti a bůh s tebou..."
„Jenom největší mizera může ublížit něčemu tak bezbranému," odpověděla Ino znechuceně.
Sai neřekl nic.
„Nikdy jsem to nepochopil," pokračoval Inoue. Vstal a bez záchvěvu emocí skopl tělíčko štěněte přes okraj předělu. Voda vystříkla a krátce zašplouchala. „Mělo snad větší právo na život jen proto, že je roztomilé a hloupé?"
Sai neodpověděl, jenom poslouchal.
„Nemohlo se bránit!" Zvolala Ino, i přes vědomí, že k těmto vzpomínkám nepatří a nemůže je nijak ovlivnit. „Zvol si sobě rovného! V tom je alespoň trocha cti!"
K jejímu překvapení se Inoue jako na pokyn otočil jejich směrem a zadíval se přímo na ni. „Vážně? Tak se podívej!"
Nejdřív jen stěží vnímala, co řekl. Šokovaná se chtěla spíš zeptat, jak je možné, že ji vidí a slyší, ale než se jí vůbec povedlo zformulovat větu, objevila se i se Saiem venku na chrámovém návoří.
„C-co?" Překvapeně se rozhlédla kolem.
Bylo jiné, než si ho pamatovala - jiné než to, které ji zavedlo do hlubin Saoivy mysli. Tohle nádvoří bylo zapadané listím, s vchodem do chrámu na opačné straně a s obyčejným jezírkem. Sai zůstával stále nehybně v jejích rukou, jen se na cosi zaujatě díval. Následovala jeho pohled k ležícímu tělu v ninjovské vestě. Inoue – o něco starší a rozcuchanější – k ní vábivě napřáhl dlaň:
„Pojď se podívat. Všichni vypadají stejně."
Napřed váhavě povolila sevření a vstala. Pak pomalu, jako ve snu, zamířila Inoueho směrem, ani netušila proč. ANBU se usmál tak široce, až to skoro nebylo možné, a s radostným výsknutím do těla kopl. Převalilo se a zalehlo jí špičky prstů dřív, než stihla uskočit. Spatřila jeho tvář a vykřikla.
„Všichni, všichni, všichni shinobi vypadají stejně!"
Prostor se rozbil a kolem byla nekočná pláň mrtvých těl, jedno na druhém. Ino se chytila za hlavu a křičela a křičela, protože všechny -... Všechny měly tvář jejího otce.
„Dost."
Vzhlédla. Seděla na volném kousku tmy, mezi hromadami toho, co ji děsilo, a bála se pohnout. Shin – dospělý Shin v porcelánové masce – dojel až k ní na hřebetě bílého tygra:
„Nemůžeš to teď vzdát. Jsi moc hluboko."
Ukázala mu své uplakané oči. „Ale... Ale to bolí."
„Bolí, jen když to připustíš. Pojď."
Nechala se jím vytáhnout na tygří hřbet a sevřela jej pevně kolem pasu. Zabořila obličej mezi Shinovy lopatky a silně zavřela oči. „Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné. Není to skutečné...," opakovala sama sobě.
Jeli dlouho, dokud se temnota nezměnila v šeď a pak do bíla. Dokud se kopce mrtvol nezměnily ve zvlněný, hladký povrch. Někdy v té době musel čas zase poskočit, protože se náhle ocitla na zemi. Shin jel několik metrů před ní a dál se vzdaloval.
"Už jsi skoro na začátku," řekl ještě.
Dívala se za ním, dokud se neproměnil v malou černou tečku, která nakonec zanikla mezi šmouhami bílé a světlé šedi. Ino dlouze mrkla a pohodila hlavou zleva doprava, jak se pokoušela přizpůsobit oči zrakovému klamu. Přímo před ní stály dveře; bílé a splývající se svým okolím. Natáhla ruku k jejich panelu, kde ještě před chvílí viděla mizet svého průvodce, a napsala rozklepané:
CHOJU GIGA
Už jsme skoro tam
Hm, Ino sa od začiatku ponorení až príliš sústreďovala na zápas s Inouem, ktorý má skrze svoje znalosti pravidiel zjavne navrh a manipuluje ňou. A priam pozoruhodne málo energie vkladá do spolupráce so Shinom, ktorý by potenciálne mohol mať porovnateľné možnosti ako Inoue.
Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Fan-mangy: To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...
Bohužel, není to tak jednoduché. Inoue a Shin nejsou reálné osoby, ale vzpomínky - zjednodušeně řečeno, něco jako Saiovi imaginární přátelé. Sami o sobě nemají skoro žádnou moc, jsou jen odrazem Saiovy mysli. Shin představuje tu dobrou, harmonickou polovinu, Inoue je zase pokřivený obraz starých traumat. Shin může Ino navést správným směrem, Inoue ji může zastrašit, ale to tak všechno, co s ní mohou provést.
Zato Hyena, ten je něco jiného. Ale zatím nebudu prozrazovat, co...
FF
Ou. Mne sa tak akosi zliali dohromady postavy Inoueho a Hyeny ...
Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod?, Fajka ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Fan-mangy: To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...
Přesně toho jsem se bála!
Měla jsem je nějak výrazněji oddělit...
FF