La chanson de la rue - 6/ Na vlnách PLO

Pokud kdy Kakashi v životě něčeho litoval, byla to tahle noc. Nejenže to Španělka neustála a vyzvracela se u paty schodiště, rozbila si ret, když přecházela práh pokoje a nějakou náhodou to vzala přes stolek; to všechno by ještě zvládl. Ale že se s ním chtěla líbat s pusou od zvratků, krve a dechem rozkládající se mrtvoly, dokonce se ho snažila vysvlékat s těmi příšerně dlouhými, lacině rudými nehty, které si o něho brousila jako kočka o strom - to už na něho bylo moc. Když teď vedle ní ležel v posteli, poslouchal její jemné chrápání a pozoroval tu snědou tvář, dělalo se mu špatně. Poslal ji sice se osprchovat a doufal, že ji voda probudí a trošku usměrní, ale byla neodbytná. Stačilo si vzpomenout na její ruce na svém těle a otřásl se znechucením. Znovu se mu připomněla slova otce, to jeho otravné „nedej na první pohled, krásá je zrádná“. Pohled na Španělku se rovnal vyvrženému žaludku na podlaze. Teď už chápal větu, ze které si dělal v dětství srandu.
Postel lehce zavrzala, když se pohnul. Nechtěl ji vzbudit. Vstal, z kapsy kalhot vylovil peněženku a položil pár bankovek na komodu. Pokud blábolila nějaké číslo, zapomněl je. Cenu určuje on. Dával tolik, kolik chtěl a co mu připadalo přiměřené za noc pekla. Koneckonců, vždyť ani nebyla Španělka. Když mu pověděla - nebo spíš vykoktala - své jméno, měl co dělat, aby se nezačal bláznivě smát. Italka, co se jmenuje jako jídlo. Crocetta. Sice nikdy krokety nejedl, ale slyšel o nich a to mu stačilo.
Rychle sbíral svoje věci, natahoval na sebe kalhoty a zapínal si košili. Jeho modlitby byly vyslyšeny, když v přízemí nikoho nepotkal a mohl tak nerušeně odejít. Pryč z tohohle pajzlu, zlatá Divoká Ruže, zlaté blivajzy Madam Cože, zlaté věčné Kiyoshiho bručení, zlatá Reina...
Reina.
Náhlé oslepení sluncem nemělo vůbec co dělat s oslepením uvnitř Kakashiho. Těch pět písmen, zvuk toho jména... Jak rychle se dá zapomenout. Jak rychle se dá nalézt.
Nemusel si domýšlet, že by se o téhle aférce mohla dozvědět. Je to šl*pka. Ty si nelezou jen tak do zelí, hlídají si svůj píseček. Drby se mezi nimi šíří rychlostí světla.
Ale proč by se nemohl poohlédnout i jinde?! On ji přece platí, ne ona jeho!
Dokázal si v duchu promítnout její tvář. Ty medové oči, posměšný úsměv... Prsty by si prohrábla vlasy a pak obě ruce založila na prsou. V klidu se opřela o zeď nebo rám dveří a sladce se usmála. Moc dobře věděl, co by mu na to v další chvíli řekla.
„Je to tvoje věc, dělej si, co chceš. Mně je to fuk.“
Zaťal ruku v pěst.
„Mně je to fuk.“Jenže jemu není.
„Budu ti platit. A ty nebudeš mít jinýho než mě.“
Ona. O něm nebyla řeč.
„Budu ti platit.“
Kolik se platí za hřích?
„A ty nebudeš mít jinýho než mě.“
S kolika jsi spala, Reino? A s kolika po mně ještě budeš?
„Nebudeš mít jinýho než mě...“
S kolika jsem spal já, Reino? A s kolika ještě budu? S kolika ještě opravdu chci? Tak řekni, miláčku, na tohle máš přece odhad.

Stmívalo se, když došel ke svému známému domečku s číslem sedm. V okně se svítilo a zevnitř slyšel hudbu. Vystoupal si ty dva schůdky a zabušil na dveře.
Nic se nestalo. Hudba dál vesele hrála a někdo se otáčel za závěsem, viděl jeho siluetu. Miko.
Znovu zabouchal. Píseň utichla, dům se ponořil do ticha. Uslyšel kroky, pak hlasitou ránu, jak něco, zřejmě skleněného, spadlo na podlahu a roztříštilo. Následovala peprná slovní zásoba a konečně otevření dveří.
„To seš ty.“
Musel se usmát. Vlasy se jí uvolňovaly z nepodařeného drdolu, spodek košile měla ledabyle rozepnutý a svázaný. Vypadala tak obyčejně, a přece by ji neměnil. Mohl ji znát roky a ona kdyby znovu otevřela dveře, přivítala ho jako nechtěnou tchýni a byla oblečená v pytli, stejně by ji chtěl. Zase by se usmál. Mohl ji znát roky... a ona byla každý den jiná. Děsila ho tím. Vábila.
„Jo.“ Inteligentnější odpověď ho nenapadla. „Co se rozbilo?“
„Ále, Miko rozsflákla vázu. Myslela jsem, že přijdeš už ráno. Nebo´s něco takovýho určitě říkal,“ zamračila se a mezi obočím se jí utvořila drobná vráska, jak si snažila vybavit včerejší odpoledne.
„Něco mi do toho skočilo.“ Aneb nakonec to žaludek vážně neustál, ale to jí říkat nebude. Bude doufat, že ona se to nikdy nedozví. Bude doufat, že on na to rychle zapomene.
Aspoň pak v poledne trošku mohl zapracovat na své misi. Úroda byla slušná.
„Aha.“ Její přezíravý pohled ho donutil se zamyslet, jestli už se o Španělce/Italce nedozvěděla.
„Můžu dál?“
Neodpověděla, jen pomalu odstoupila stranou a dveře víc otevřela. Když ji míjel, ucítil tu její krásnou vůni růží.

„Máš rád ženský, co?“
Tahle jednoduchá otázka přeťala jeho okouzlení a snad příliš tvrdě ho vrátila zpět na zem. Ví to?
„Jsou příjemný.“ Má z toho vybruslit nebo se začít ospravedlňovat? Vždyť je to jeho volba! Proč by měl?
„Nebudeš mít jinýho než mě...“
„Hm,“ usmála se a zavřela.
A já nebudu mít jinou než tebe... Vážně to tenkrát řekl? Nebo to jen tak samo vyznělo?
„Stalo se něco?“ Otočil se na ni.
„Ne, mělo by?“ podivila se. Jestli to jen hrála, smekal, protože hrála bezchybně.
„Zdáš se mi dneska taková...“ Divná? Zlomyslná? Uzavřená? Uzavřená jsi i jindy. Tak co ti na to mám říct? „...unavená.“
Seš fakt génius.
„Unavená?“ Hádal, že teď se diví doopravdy. „To se ti zdá,“ usmála se sladce a jemně přivřela oči. Čekala. Na co čekal on?
„Jsem rád, že tě zase vidím,“ natáhl se k ní. Kupodivu se neodtáhla, což ho mátlo.
„To si myslím,“ procedila mezi zuby. „Plnil jsi ráno misi?“
„Jo.“
„Aha.“ Vykroutila se z jeho objetí a vstoupila do pokoje, co jí sloužil jako ložnice, obývák a jídelna dohromady. Následoval ji jako spráskaný pes. Ví to?
„Miko, běž už spát,“ přiblížila se k dceři, která si s čímsi hrála na manželské posteli.
„Ahoj Kakashi,“ usmála se malá na muže ve dveřích a pomalu si poslušně začala balit kostky. Divil se, že tak rychle poslouchá.
Počkal si, až se za Miko zavřely dveře a pak si sedl na uvolněnou postel. „Tak to vyklop.“
„Vyklopit? A co?“ vystřelilo jí obočí nahoru.
„Ty moc dobře víš co, Reino,“ vstal a hmátl po ní. Vysmekla se mu.
„Nech mě být.“
„Smůla,“ chytil ji za ruce.
„To bolí,“ sykla, když jí je příliš stiskl.
„Dneska už fakt nemám náladu na hraní, takže upřímně.“
„Smůla. Sám´s to říkal,“ zasmála se, ale zkroutila obličej bolestí, když jí znovu pevně stiskl ruce.
„Nehrej si se mnou.“
„Jedinej, kdo si s kým hraje, seš ty se mnou, tak toho nech. Jen se nedělej.“ Zacloumala rukama. „Pusť mě. Seš akorát ubohej. Dokážeš si ženy získávat svojí sílou? Mě to fakt nebere, takže mě nech bejt.“
Pustil ji. Vzdálila se od něho a mnula si zápěstí.
„Ty o ní víš?“ Přestal chodit kolem horké kaše, nebavilo ho to.
„O kom?“
„Říkal jsem upřímně. O tý Španě- Italce.“
„Italce?“ Soudě podle jejího obličeje to opravdu nevěděla. Střílela jen od boku a zasáhla jackpot?
„Ty to nevíš?“
„Co bych měla vědět? Jaká Italka?“ Nezdálo se mu, že by tu zmatenost hrála.
„Do hajzlu!“
„A ještě dál,“ opřela se o stěnu a zvrátila hlavu dozadu.
„Myslel jsem, že to víš.“
„Ne.“ Samozřejmě že to věděla. Yoko ovládala celé podsvětí štětek. A Yoko si hrála na její druhou matku. Co se kde šustlo, to věděla první ona. Bylo jen otázkou času, kdy se Reina všechno dozví. Že si její páníček vyhlédl jiné zvířátko? Nelíbilo se jí to, i když byla šance, jak se ho zbavit. Potom, co zjistila, že to je jenom nezkušené kuře, se od srdce zasmála a hodila to za hlavu.
Jenže ji bavilo si s ním hrát. Zneklidňovat ho. Ukázat mu, že cizí peří možná vypadá líp, ale jenom chvíli.
Chtěla se ho zbavit. A ještě zoufaleji si ho snažila udržet. Teď jen stačilo hrát hru s těmi správnými kartami.
Vypadal, že ho to parádně vykolejilo. Kochala se jeho bezradným pohledem, ať se páníček vymáchá ve vlastním blátíčku.
Nadechl se, aby něco řekl, ale pak zase jen přitiskl rty k sobě a nevydal ze sebe hlásku. To se opakovalo asi třikrát.
Čtyři minuty mlčení. Bude pátá omluvná?
„Fajn.“
„Fajn?“ Teď svůj údiv nehrála. Teď ji opravdu zaskočil.
„Jo, fajn. Co si o tom myslíš?“
„Cože?“
„Tak platím si tebe, žádám od tebe na tu dobu jistou věrnost... a sám si užívám ještě jinde. Co si o tom myslíš?“
„Eh...“ Prsty se nevědomky dotkla rtů, jak se snažila získat rovnováhu. „Je to tvoje věc, mně je to jedno,“ usmála se posměšně.
Co si o tom mám myslet? Že seš hajzl? Že chci, abys vypadl? Že chci, abys zůstal co nejdýl a chránil mě, protože mě chce Udejchanej Cvalda do postele?
„Je ti to jedno?“
„Jo, je mi fuk, co děláš. Mě platíš, a dokud mě budeš platit, budu spokojená.“ Protože prachy nejsou všechno, ale v tomhle světě si na to hrajeme. Protože tohle je zatraceně špinavej svět, hochu, a tys z tý špíny viděl sotva zlomek. Protože chcem perfektní svět, ale on takovej nikde není. Ale budem si na něho hrát; tak řekni, žes to nečekal, řekni, že jsem herečka, řekni něco a všechno zase bude fajn.
„Svéráznej způsob přístupu.“
„To víš, jinak to neumím,“ jinak bych to neustála. „Líbilo se ti to s ní aspoň?
„To se mě ptáš vážně?“ vyštěkl.
„Jasně. Musím vědět, co konkurence.“ Musím vědět, jak ses měl na cizím písečku, protože se plavíme na vlnách PLO, vlnách přetvářky, lži a obchodu. Musím vědět, co ti dala, protože naše vlny se bouří a kdo teď ví, jestli O zůstává obchodem nebo ochranou? Musím to vědět a jedině ty mi můžeš dát odpověď, tak sakra mluv, mluv a pros, pros, pros!
Kousla se do rtu, aby se udržela.
„Bylo mi z ní zle.“
„Jo, ale to ti nebránilo se s ní vyspat, co?“ Přešla pokoj a posadila se na židli. Plynule. Klidně.
„Člověk někdy dělá chyby,“ přesunul se jí za záda.
„Nedělej se,“ rozesmála se.
„Přijde ti to k smíchu?“
„Už jsem ti řekla, že mi je to všechno fuk. Platíš mi. Za co, to už je tvoje věc. Já přijímám prachy a dál mě to nezajímá. Kdo seš, co tu děláš... Je mi to šumák,“ stočila hlavu na stranu a dopřála očím výhled na kapsy jeho vesty.
„Dobře.“
„Ale jestli mě ještě někdy tak zmáčkneš, bude mi jedno kolik zaplatíš, prostě potáhneš.“
„Beru na vědomí.“
Začala si hrát s prsty, když znovu nastalo pro ni tak známé dnešní ticho.
„Miko už spí?“ ucítila jeho ruce ve vlasech.
„Asi jo. Něco´s mi slíbil,“ připomněla mu jejich dohodu o dítěti v domě.
„Jasně,“ stáhl se.
„Navíc doufám, že´s to nemyslel vážně! Dneska na mě rozhodně zapomeň,“ přisladila si ještě. Slyšela jeho povzdechnutí, ale uklidnilo ji, že se nechce hádat. Jen jí zezadu objal ramena a přitiskl si její záda přes opěrku židle k hrudi. Nesnažila se odsunout, ale divila se jeho odvaze. Před chvílí opravdu měla chuť ho škrtit. Teď byl její! Její páníček.
Byla ráda, že tam je. I když byla jen kus masa, on by si to maso určitě chránil. A ona musela chránit svou dceru. Nemohla dovolit, aby se s ní něco stalo a Miko pak musela kráčet v jejích šlépějích. Nesměla to dovolit. On byl zárukou, že se to nestane. Chvilkovou, ale přece jen nějakou.
Byla ráda, že tam je. A byla neskonale ráda, že jí nemůže číst myšlenky.