La chanson de la rue - 2/ Bang, bang!

„Říkám ti to jasně, ještě jednou a končíš,“ křičel zanedbaný starý muž na sotva osmnáctiletého kluka.
„Ano, pane,“ špitl mladík a poníženě vpadl zpět do ošuntělé hospody. Pajzlu. Putyky.
Byl na ni hrozný pohled. Špinavá, často vytřískaná skla oken, v kterých se houpaly potrhané záclony. Omítka se odlupovala od zdi, na mnoha místě prosvítaly červené cihly. Ze střechy spadlo několik tašek (zřejmě už před několika lety) a pokojně se válely nedaleko hlavního vchodu. Nakřivo pověšená cedule se jménem.
„Přání, chlape?“
U divoké růže.
Potěš koště.
„Prosím?“
Kakashi se zarazil, nebyl si jistý, zda byla otázka směřována na něj. Muž otočil oči v sloup a špinavými, zažloutlými nehty si vjel do rozčepýřeného vousu.
„Chceš se tu ubytovat? Najíst? Cokoliv? Sakra, u nás se nepostává před dveřmi! Buď padej dovnitř, nebo mazej jinam,“ rozhodil ten muž rukama.
Vadnej...
„Asi ano -“
„Asi ano? Odkud seš, chlape, že mluvíš jak slovník?“
Ze země, o který nebudeš chtít už nikdy slyšet, jestli mě ještě víc namíchneš.
„Na to tady u nás nejsme totiž zvědaví, víš. Normální člověk jde dovnitř, nelelkuje takhle na ráně a -“
„Kiyoshi! Už nám zase péruješ zákazníky, co?!“ ozval se strašlivý řev z domu. „Nepřej si mě!“ Z hospody vylezla malá, zavalitá žena s blonďatým drdůlkem na hlavě a mastnou tváří. „Tak pojďte přece dál,“ usmála se na Kakashiho, který přitom zjistil, že jí chybí přední řezák. „Nevšímejte si toho starýho blázna, už ho dávno měli odvíst do blázince, ale nějak se mu to opozdilo!“ zdůraznila posledních pár slov. „A já si toho ničemu ještě vzala! Ó jé, kdybych tenkrát věděla...“
Připomínala mu postavičku z nějakého laciného komiksu, který jako malý viděl u ostatních dětí. Lamentovala, pokřikovala po manželovi, na kterého platila asi jenom ona a přitahovala tak pozornost celého okolí. Což byla věc, o kterou vůbec nestál.
„Kdybys tenkrát věděla, stejně bys -“
„Mlč! Furt nám jenom votravuješ hosty. Mladej pane, pojďte, pojďte, nevšímejte si ho. Pobudy jednoho!“
„Jen se nedej, mladej! Ona taky není svatoušek...“ Další slova zarazil manželčin nesmlouvavý pohled.
„Tak šel, šel dál,“ pobízela Kakashiho, který si začínal připadat jako na kolotoči. Jen čekal, kdy se mu z něho udělá špatně.
„Budete chtít něco k pití? Jídlo? Nocleh? Cokoliv budete chtít,“ švitořila a nadšeně kolem běhala jako páv načechrávající si své honosné peří.
„Eh... Chtěl bych tu na pár dní zůstat -“
„Výborně!“ Toari vám udělá něco k zakousnutí,“ pleskl ho laškovně do tváře, pak se otočila a na celou hospodu zavřískla to jediné jméno: „Toari!“
Takovej ječák... Stěhuju se. Okamžitě. Zpěvy divoké růže oželím.
„Cože?!“ Odpověď v podobě dalšího řevu se ozvala kdesi za stěnou na druhé straně pokoje. „Přezdíváme jí Madam Cože. To vona totiž říká skoro pořád,“ přivalil se do lokálu Kiyoshi.
„Ale kušuj s tím!“ okřikla ho jeho žena. „Toari jen špatně slyší...“
Jako potvrzení přišlo další: „Cože?!“
„Máme hosta!“ zakřičela hospodská.
„Cože? Že je tady přednosta? Čeho?“ ozvalo se na druhé straně.
„Ne, přišel zákazník!“
„Ne, vážně jsem ten dotazník ještě neposílala.“
„Toari! Práci tady máme!“
„Ptáci? No tak je vyhoďte, ne? Kurňa, teď jsem si tu pánvičku pustila na nohu!“
„Pánvičku... už je zase sama sobě nebezpečná...“
„Ty´s ztrhla poličku?“
„Toari!“
Barman za pultem pobaveně sledoval ženský dialog, ruku s utěrkou si zapomněl ve sklenici a hlava se mu otáčela ze strany na stranu jako při tenisovém utkání. Manžel hospodské to vzdal a zase se z místnosti rychle vykolébal.
„No co se děje?“ K baru přišla žena, ještě drobnější než sama hospodská, tmavé vlasy stažené do krátkého culíčku, který jí na hlavě trčel jako rádiová anténa, na sobě ušpiněnou bílou zástěru a v ruce porcovací nůž.
Přijel k nám cirkus...
„Jen abys čekala objednávku, máme tady hosta,“ vyslovila těžce hospodská a sedla si na nejbližší židli. Mastné tváře se jí leskly potem.
„Hosta... Hosta máme!“ zvolala Madam Cože nadšeně, sebevědomě zabodla nůž do dřeva, čímž donutila barmana nadskočit, protože pět centimetrů od onoho místa měl položenou druhou ruku, a rychlostí, které Kakashi při její tělesné konstrukci nemohl uvěřit, se přištrachala až k nim.
„Vítám vás,“ usmála se na něho dobromyslně a trochu se uklonila.
„Eh... potěšení je na mé straně,“ vzpamatoval se Kakashi a snažil se alespoň trochu zapůsobit svým pečlivě nacvičeným hlasem. Zjevně se povedlo, protože kuchařka zrudla a teď připomínala rajské jablíčko.
„Tak, co si budete přát?“ ztrhla na sebe hospodská jeho pozornost. „Volný pokoj je vám k dispozici v prvním patře, Toari vám mezitím něco připraví k jídlu. Je to tak v pořádku?“ usmála se na něho.
Přikývl, ale hlavně už si zoufale přál být v jiném pokoji než oni.
„Tak se posaďte, třeba sem, mladej pane, hned vám něco donesu,“ rozzářila se Toari a odplula zpět do kuchyně. Hospodská mezitím vyštrachala kdesi v záhybech své sukně klíče a jeden mu podala.
„Na jméno?“
„Yukitoshi Nibori,“ nezaváhal. Cestou sem si to jméno opakoval snad tisíckrát, aby ho nepopletl.
Seš novej člověk s čistým štítem. Co s tím provedeš?
Je zvláštní, že stačí jedno jméno, aby se na chvíli cítil líp. Ale ani nové jméno nedokáže smazat vzpomínky.
„Číslo tři v první patře, pane Nibori,“ usmála se na něho a odešla, nejspíš šla znovu peskovat svého manžela.
Kakashi se uvolněně nadechl.
„Jsou to slepice, co? Ale nemůžu si stěžovat, dobře platí,“ ozvalo se od baru. Barman se pomalu odlepoval od pultíku a začínal si všímat své práce.
„Jen bacha na hospodskou,“ kývl na Kakashiho. „Madam Cože sice skoro vůbec neslyší, ale naše šéfice má sluch snad i za ni.“
„Už se to nese, mladej pane,“ postavila Toari před Kakashiho talíř, ze kterého se ještě kouřilo. „Ať vám chutná.“
Nevypadalo to přímo špatně. Jen se mu na tom od začátku něco nezdálo. Sundal si částečně masku, zabořil do toho čehosi hůlky, odtrhl kousek a vložil ho do úst.
Polk.
„Je to výtečné, Madam,“ usmál se na kuchařku, která znovu chytila svoji červenou barvu a vrátila se do kuchyně.
V životě by mě nenapadlo, že se dá účinně vraždit i špatným jídlem, myslel si a honem dal ruku před pusu, aby se mu ten kousek spolu ze zbytky snídaně, kterou si dal ve vedlejší vesnici, nevrátil zpět.
„Není vám zle?“ prohodil barman a kdákavě se rozesmál.
„Nic mi není. Jen si to vezmu nahoru, jsem unavený,“ odpověděl Kakashi, popadl talíř a co nejrychleji se přesouval k postranním schodům.
Skříp!
No bezva.
Vytasil klíče od pokoje, vpadl dovnitř a talíř položil na nízký dřevěný stolek u okna. Měl jasno; radši zůstane hlady, než jíst tohle.
Teprve teď si všímal svého nového příbytku. Velká postel vévodila, naproti ní bylo velké okno s závěsy, které ukazovalo obraz rušné ulice. Mezi těmihle dvěmi dominantami, protože stoleček, skříňku a plno okolního harampádí nemohl brát za větší mezníky, se povaloval kruhový, tmavě zelený, prožraný koberec. Kdysi na něm zřejmě byly i nějaké žluté ornamenty, ale ty se postupem času zanesly.
Kakashi padl na postel a přikryl si hlavu polštářem. Přece musí existovat lepší místo na pobyt, než je tohle. Nebo se mu Třetí mstí, když mu Hospodu U divoké růže tak doporučoval?

Odpoledne se poflakoval po městě. Našel si jinou hospodu, pochutnal si na Teriyaki, a přísahal, že se k Slepému pardálovi hned přestěhuje. Divoká růže byla možná nenápadnější a setkávalo se tam víc podivných lidí, ale téhle misi neobětuje svůj žaludek.
Cestou si zkontroloval svůj cíl, nenápadně se poptal několika lidí a prozatím byl s informacemi spokojený. Nemusí tak spěchat. Saburo alias Hříšný Baron mu neuteče. A času dost.
Hříšný Baron...
Kakashi se pokaždé uchechtl, když si vzpomněl na jeho přezdívku. S plným žaludkem se mu to smálo o moc lépe.

Poznámky: 

Pardon, tak jsem se sekla... Tohle je nudný díl, ale říkala jsem si, že se budu učit psát delší začátky. Navíc, ON je hlavní postava, ne - to se dozvíte Takže vůbec nevadí, že jsme se v hospodském pekle Divoké růže pozastavili Já si totiž charaktery osob v hospodě moc oblíbila, nahluchlá Madam Cože, hlasitá hospodská, všeználek barman (který se ještě objeví a vůbec mi tam pořád nějak neplánovaně vpadá) a bručoun ze staré školy Kiyoshi, tak jsem jim věnovala celý díl. Však ten příští bude až moc o Kakashim a jeho padlém andělovi.

^.^

Ještě bych chtěla poděkovat za hvězdičky u předchozí části; 20 osob hlasovalo... děkuju, hrozně mě to potěšilo Hlavně doufám, že jsem vás tímhle neodradila. Tímhle totiž teprve všechno začíná a bude to úplně jiné, než se ze začátku zdálo.