La chanson de la rue - 3/ Ten nervózní a Ta nesmělá

Pozoroval, jak si koketně přehodila nohu přes nohu. Hluboký rozparek jejích šatů poodhalil víc smetanové kůže. Zelené žilky pulzovaly na nártu nohy, která byla uvězněná v tmavě červených, jehlových lodičkách. Lýtko bylo dokonale hladké. Krásně tvarované koleno, jen trochu pokažené vyčnívající kostí. A stehno ztrácející se kdesi pod třpytivými šaty.
Rudá ústa, rtěnka perfektně sladěná s šaty, se pobaveně smála. Medové oči jiskřily jako jednoduchý řetízek, který měla kolem krku. Tmavé vlasy volně splývaly v měkkých vlnách podél obličeje.
Ztratil dech. Upoutala ho. Vypadala jako anděl, který pokouší ďábla a zatím stále vyhrává.
Musela vycítit jeho pohled. Rty se jí trochu zkrabatily, očima nenápadně střelila kamsi do ztemnělé části hospody. Odvrátil pohled, prsty pohladil studené sklo sklenky a mírně sevřel hrdlo láhve. Vyčkával. Určitě nemohla tak dlouho hledět do neznáma a nevěnovat se svému partnerovi.
Měl pravdu. Nemohla.
Když k ní znovu stočil oči, zase se věnovala svému doprovodu a jiných si nevšímala.
Fascinovala ho. Jak si rukou ledabyle prohrábla vlasy. Zhoupla nohou. Dotkla se ústy sklenice a usrkávala bublavou tekutinu, nespouštějíc oči z muže vedle ní.
A on z ní.
Cítil v sobě oheň, který ho rozpaloval. Měl chuť roztrhat toho muže na kusy jen proto, že se na ni tak žádostivě dívá. Jí to zřejmě nevadilo.
Vypadala potěšená. Polichocená.
Štve tě to?
Svíralo mu to hrdlo. On chtěl sedět vedle ní a bavit ji, až by se jí v úsměvu blýskly bělostné zuby. On se jí chtěl jakoby mimoděk dotýkat. On chtěl.
A mohl jen chtít. Pro dnešní noc.
Neklidně poposedl.
„Pěkná, co? Pokud máte dost prachů, zkuste štěstí. Nedává každýmu, vybírá si. Dřív si to nemohla dovolit.“
Otočil se na muže za barem, který si všiml, kam celou dobu zíral.
„Prostitutka,“ potvrdil slovem to, co nechtěl celou dobu vidět.
„Reina není laciná dě-ka. Vypracovala se. Už patří k těm šťavnatějším kusům masa,“ rozesmál se kdákavě barman.
Hnusil se mu. Špinavé žluté zuby, sliny odlétávající z masitých úst. Slepené vlasy. Zakuckal se. Přál mu to.
„Říkal jste Reina?“ Snažil se být zdvořilý, odolával té touze chytnout ho pod krkem a rozbít mu hlavu o stůl.
Představa, jak se jeho mastné vlasy rozletí po dřevě a v krku mu to bude chrapět bolestí...
Musel se uklidnit. A získat víc informací pro případ, že by jeho tělo později zvítězilo nad rozumem.
„Yamashita Reina,“ vrazil barman špinavý hadr do sklenice a utíral ji. Pokud někdy byla čistá, teď už veškerou naději na svůj lesk ztratila. „Pětadvacet let. Když má náladu, pomáhá novým holkám se zaučit. Ale bacha na ni, je vostrá. Kdysi jsem to na ni zkoušel,“ zamyslel se a hadr zůstal uvězněný ve skle.
Ty?
Kakashi si nemusel domýšlet, jak to skončilo. Barman myšlenku ani dál nerozváděl.
„Chodí sem asi často, co?“
„Jo, ale nijak zvlášť pravidelně. Nikdá nevim, kdy se zasejc objeví.“

Ležel v posteli, ruce složené pod hlavou a díval se na strop. Z rušné ulice sem dopadalo tlumené světlo skrz špinavé, kdysi bílé, závěsy. Byla to ošuntělá hospoda a ještě ošuntělejší pronajatá místnost, ale jemu to nevadilo. Potřeboval jen někde přespat, ne si hrát na znalce uměleckých slohů a dobrých vín.
Pozoroval pohupující se pavučinu v rohu. Buclatého pavouka těšícího se na zabalenou, šťavnatou kořist s přelámanými křidýlky. Blížil se k ní.
Každou chvíli ji začne vysávat.
Otevře si balíček...
Balila ti ho maminka?
Ne, to jsem se naučil sám.
Pěkný... Naučíš mě to taky?
Život tě naučí.
A zbyde jenom skořápka.
Chceš ji taky tak vysát? Chytit do vlastní sítě? Nedělej se, Kakashi, víš, jak by se ti to zatraceně líbilo. Jsi lovec, budeš lovit svou kořist. Ona bude tvou kořistí. Tak se probuď.
Zavřel oči. Samozřejmě že se mu líbila. Nebyl z kamene, navíc byla jeho typ.
Připomíná ti Rin...
Přetočil se na bok a zchumlal si rukou polštář. Tamto byla chyba, kterou nemohl napravit.
Tohle bude chyba, za kterou chce platit.

Čím víc se blížil další večer, tím víc byl nervóznější. Smál se sám sobě, ale tohle bylo jiné než všechny jeho dosavadní mise.
Tohle totiž nebyla mise. Tohle byl jeho svobodný, volný, osobní život. Kde rozhoduje o svých misích a úkolech sám.
Když večer seděl na své oblíbené barové židličce a svíral prázdnou láhev, třas v těle už pomalu ustával. Za chvíli ji uvidí. No a co? Je to jenom obyčejná ženská, možná trochu odlišnější svým povoláním. Vždyť už viděl stovky krásných žen.
„Lichotíte mi, Mitashi-san!“
Skleněná láhev v jeho ruce praskla a střepy se roztrousily po stole. Barman na něho šokovaně zíral.
„Jste v pořádku, pane? Nepořezal jste se?“ špitl nejistě a o krok ustoupil. Dál od pultu!
„V pohodě,“ zavrčel a otočil se.
Tentokrát na sobě měla tmavě zelené šaty bez ramínek. Jednoduchý řetízek zůstal, stejně jako rozpuštěné vlasy volně splývající kolem obličeje v měkkých vlnách. Doprovázel ji zavalitý muž, ale toho skoro nepostřehl, nebyl pro něho důležitý.
Neblbni, nemůžeš tam takhle jednoduše vrazit.
Vstal a razil si to k nim. Dvojice se mezitím posadila a žena si vyzývavě přehodila nohu přes nohu. Šaty s hlubokým rozparkem potěšily jejího společníka, který teď nemohl spustit oči ze smetanové kůže.
„Snad by...“ nedořekla pobaveně a zhoupla nohou. Třpytivý střevíček se zaleskl.
„Oh, samozřejmě. Číš -“ rozpřáhl se muž rukama a pravou narazil o stojícího Kakashiho.
„Vy jste číšník? Jste tady nějak rychle. No dobře, takže -“
„Ehm, Mitashi-san? Tohle není hospodský,“ usmála se Reina široce a bedlivě si ho prohlížela. Neuhnul pohledem. Na chvíli se do sebe navzájem vpíjeli, až je Mitashi pisklavě přerušil.
„No tak co tady děláte, chlape? Nevidíte, že obtěžujete?“
„To bych mohl já říci vám,“ odpověděl Kakashi a snažil se o co nejvybranější mluvu. Snad aby mu bylo odpuštěno pro další nachystaná, ne příliš vybraná slova.
„Cože?“
„Ne, nikdo tě nevolal, Toari,“ sykla hospodská a strčila do kuchařky, zaujatě sledujíc potyčku ve svém lokálu. Reina se ušklíbla, když ten pohyb viděla, ale pak zase směřovala svou pozornost na vysokého muže u stolu.
„Řekl bych, že vy spíš obtěžujete ji,“ pronesl ležérně a pravou rukou se opřel o desku stolu.
Mitashi se začal potit.
„Co si to sakra dovolujete?“
„Být vámi, tak se zvednu, zase si obléknu to sako a utíkám ke své manželce domů, která už jistě chystá večeři,“ ukázal Kakashi na prstýnek na mužově tlustém prsteníčku.
„Nerozumím vám, proč -“
Se*eš mě.
„Tak já ti to přeložím,“ nahnul se těsně k jeho obličeji a usmál se. „Zvedni se, seber se a vypadni. Kapišto?“
„Slečno -“
„Vo ni se nestarej, prostě sbal si saky paky a vypadni, než ti zmaluju fasádu. Táhni,“ div mu do ucha nezpíval a liboval si, jak se Mitashi čím dál víc potí.
Tři, dva jedna...
„Jste blázen!“ vypískl muž popuzeně, vyskočil ze židle jako by ho píchla vosa a rozběhl se k východu.
„Měl bys pozdravovat svou ženu,“ hodil za ním ještě Kakashi.
„Připravil jste mě o zákazníka,“ ozvalo se za ním. Otočil se a potkal se s jejím pobaveným pohledem.
„Řekl bych, že mě to mrzí, ale lhal bych,“ pokrčil rameny a sedl si na uvolněnou židli.
„Hm...“ Medové oči po něm klouzaly nahoru a dolů, úplně cítil, jak ho v duchu hodnotí.
„Hm...,“ zopakoval a ona se pousmála.
„Vy nejste zdejší,“ znovu zhoupla nohou ve vzduchu.
„To vážně ne.“
Na chvíli se rozhostilo ticho. Ona se neptala a on ji hltal pohledem.
„A řeknete mi, odkud jste?“ zasmála se.
„Jsem nezdvořák, že?“ Chvíli ji nechal, ale nevypadalo, že by se znovu zeptala.
Ta má teda nervy z ocele...
„Vesnice ukrytá v listí, Ohňová země. Hatake Kakashi jméno mé,“ rozpřáhl dramaticky ruce.
Hele, neměl´s jí taky říct to falešný jméno, bouráku?!
„Ninja,“ uniklo jí z úst.
„Samozřejmě.“
„Tak samozřejmý to není,“ opřela se loktem o stůl a špičkami prstů si přejela po čele.
„Tady asi moc ninjů nebude, co? Reino,“ vyslovil pečlivě její jméno.
„Ále. Víte, jak se jmenuju.“
„Já toho víc celkem hodně.“
„Fandíte si,“ oplatila mu a vzdychla. „Jen si nějak nevšímáte okolí a pak nevíte, že pořád nemáme co pít.“
„Všechno mám v merku,“ odpověděl sebevědomě a mrkl přes rameno. Barman, který div ne ležel na baru, absolutně igoruje okolí, pochopil, vymrštil se ze své pozice a spěchal k nim. Nechal jim na stole láhev, dva kalíšky a rychle se zase vzdálil.
„To na mě má udělat dojem?“ usmála se a Kakashi zůstal viset pohledem na jejích rtech.
„Možná. Pokud to tak berete,“ odpověděl klidně, odšpuntoval láhev a oběma nalil.

„Nechceš jít nahoru?“ nabídl jí bez obalu. Hořelo mu hrdlo, zatínal ruce, aby se mu tolik netřásly.
Rozesmála se. Dopila svůj kalíšek až do dna a pak ho pomalu pokládala na dřevěný stůl.
„Měla jsem vědět, že budeš chtít co všichni. Jenom na začátku doufám v takovej trošku opak a pak se vždycky přesvědčím, jak jsem strašně naivní,“ přejela si prstem po rtech.
„Ále co,“ pokrčila rameny a vstala. „Tak jdeš, nebo ne? Nejsem jasnovidec, abych věděla, kterej je tvůj pokoj.“
Vyskočil ze židle vzal ji za ruku. Zasmála se, ale nevyškubla se z jeho stisku. Vedl ji mezi stoly, pak po dřevěných vrzajících schodech do prvního patra. Jak procházeli uličkou, druhou rukou lovil v kapse klíče od pokoje.
Tři.
Vtáhl ji dovnitř a když za nimi zaklaply dveře, otočil se a začal ji líbat. Rukama jí bloudil po těle, z vlasů uvolnil malou sponku a pustil ji na zem. Tvář mu zasypaly její vlasy. Voněly po růžích.
„Zpomal trochu, nespěchej tolik,“ šeptala mu do ucha, když ji líbal na krk a přitom se na zádech snažil najít rozepínání šatů.
„Sakra,“ zaklel, když se zip zasekl.
„Já mám ty šaty celkem ráda,“ vtipkovala tiše a pomalu ho vyslékala z košile.
„Promiň,“ zahuhlal.
„Uvolni se trochu,“ šeptala a sama se na chvíli zarazila, když ho uviděla bez vršku.
Zpomalit, uvolnit... nevěděla, o co ho žádá. Chtěl ji. Chtěl ji rychle. Než mu zmizí.
Než mu ji někdo další vezme.

Klidně spal. Prohlížela si v měsíčním světle jeho tvář. Už si ji koupilo hodně chlapů a tenhle by se snad ani ničím nelišil. Jizvy, smutné oči, střapaté vlasy... na ulici by našla spousty mužů, na který by ten popis seděl. Děsila ji na něm jen jedna věc.
Byl ninja. A s nájemným vrahem spala poprvé.
Bojíš se?
Pohnul se. Oční víčka neklidně zacukala, prsty pevněji sevřely polštář. Nechtěla, aby se probudil. Nebyl přímo ošklivý, za normálních okolností by se jí možná i líbil. Ale co v tomhle světě bylo za normálních okolností. Koupil si ji. Už jen tím se jí hnusil. Žádné svaly, něžné doteky, sladká slůvka a opatrné zacházení to nezmění.
Roztřesenými prsty prohledala jeho věci. V kožené peněžence nahmatala několik bankovek. Pečlivě je odpočítala a svoji odměnu zastrčila za výstřih. Nebrala víc. Nechtěla mu být nic dlužna. Nechtěla ho už vidět.
Hej ty, zneuctěná krásko. Bojíš se?
Mátl ji. Nechoval se k ní jako ke kusu masu. Držel ji v náručí jako klenot, který by se mohl roztříštit. Zřejmě si neuvědomoval, že ona rozbít nejde. Nemá smysl slepovat prasklou žárovku. Nemá smysl ji ani víc tříštit.
Chystala se ji zaklapnout, ale za tenkou fólií spatřila růžek fotografie. Ohlédla se. Spal, rty jemně pootevřené. Opatrně prsty zajela za fólii a vytáhla ji.
Nechápala, proč to uvnitř ní tak trhlo, i když to čekala. Z papíru se na ni usmívala asi devatenáctiletá dívka, dlouhé hnědé vlasy jí vlály ve větru a tmavě hnědé oči jiskřily. Kovovou čelenku se znakem listu měla uvázanou kolem pasu.
Nezměnila výraz tváře. Jednoduše fotku zastrčila zpět na její místo, zaklapla peněženku a položila ji do změti odhozeného oblečení.
On jí nepatří. Nemusí ji zajímat jeho soukromí. Jestli má holku, ženu, děti... to je jeho věc. Ne její. Svých starostí má dost.
Vyhrábla z pod postele odkopnuté lodičky, pravou rukou pak stiskla chladnou kliku.
Dala mu jednu noc. Snad ji nebude hledat.