manga_preview
Boruto 77

Oblačno, místy zataženo: 2/ Tomu větru říkali Wakumi

Bolela ho záda. Hrozně ho bolela záda. Trávil dny a noci nad psacím stolem, nad odklízením bordelu, nad prohlížením jelenů, jednoduše nad vším, co bylo potřeba zařídit a zařídit toho bylo potřeba dost. A teď se skláněl nad dalším stolem a rovnal další kupičku zbytečně mrtvých stromů, aby si nad ní zničil hřbet.
„Jde ti to skvěle, Shikaku.“
Jo, jen kdybyste věděl, jak úúúžasně mi to jde, Třetí, ušklíbl se v duchu, zatímco si skládal do složky novou várku listů. Úplně se v tom rochním. Jako divočák.
„Děkuju,“ kývl a narovnal se.
Třetí se pohodlně opřel ve své židli. „Ty padlé stromy už jste všechny zklikvidovali?“
„Ano.“ Svítilo mu do očí slunce. Připadal si jako u výslechu, a přesně tak měla Hokageho pracovna působit, jelikož to na něho byla otočena milión wattová žárovka, zatímco Třetímu se opírala do zad židle a hřála je.
„A laně -“
„Čekáme nové přírůstky.“ Chtěl rychle vypadnout. „Alespoň doplní prořídlé řady, ztratila se jich spousta...“
„Výborně!“ usmál se Hiruzen. „Nebudou jediné, když už o nich mluvíme,“ naklonil se k němu a zřejmě to mělo vypadat důvěrně.
Teď mu nespínalo. „Prosím?“ Hokage sám nechoval žádná zvířata a u Inuzuků byly nějaké přírůstky pořád, už se ani nepočítali. Že by Aburame a jejich brouci -
„Fugaku ti neříkal? Vždyť září do dálky. Mikoto je prý v očekávání a on už vybírá jméno!“
Balvan v žaludku ztěžkl. Pravda, Fugaku se vrátil o měsíc dřív než on a rovnou do náruče své sladké ženy i klanu, který mu chtěl jeho otec co nejdříve předat. „No, to musí být vážně hodně nadšený,“ zamručel. Proto byla Yoshino poslední dobou tak napěněná.
„Doufám, že i u vás se brzo podaří,“ ucítil stisk hrubé žilnaté ruky a viděl hřejivé hnědé oči, co mu připomněly otcovy.
„Och... Jistě,“ zakuckal se a trhl rukou. „Jistě, já taky. A už abych šel, že,“ mrkl spásně na hodiny, „přece jen -“
Už mě pusť.
„Co se děje, Shikaku?“ Hřejivost zmizela. Přišla obezřetnost a on ucítil její sevření v zádech, v kolenou i břichu, celá ho obešla a prozkoumala. Co by se dělo, Třetí? Je to v klidu. Je to v klidu. Je to...
„Nevím, že by něco mělo,“ odpověděl pokojně. Lžeš. A on to ví.
„Shikaku!“
A možná ta nesmlouvavost v hlase a možná ten pohled, co připomínal tátův, možná to všechno ho dokázalo zlomit. Udivilo ho, že s těma hnusnýma papírama nepráskl o zem. Že se nevrhl ke stolu a nepraštil do něho. Nebo třeba ke zdi. Tam by to taky šlo, zabořit tam pěkně ruce i hlavu, pohřbít se do ní a uniknout.
Od nich.
Od ní.
Od všeho.
„Pošlete mě pryč,“ zašeptal a ihned se zastyděl, jak hrozně poraženecky to znělo. Shikachi by mu vlepil.
Jenže otec už tu nebyl. Teď byl vůdce on. A taky to stálo za starou belu.
„Shikaku...“
„Pošlete mě pryč – na misi, někam daleko, hodně, hodně daleko. Kamkoliv. Klidně zpátky tam, za Inoichim a ostatníma, ale hlavně ať nemusím být tady, jen ať nejsem tady.“
Je zvláštní, jak může tak šílená a potupná řeč uvolnit hrdlo. Hlavu. Celé tělo. Přiznat se nahlas bylo osvobozující, jenže rovněž nemyslitelné. Kam by tě posílal?
Jsi teď vůdce, musíš být vůdce. Nic ti nepomůže, nezáleží, že je ti teprv třiadvacet, nezáleží, že máš vést lidi v míru, ne do bitvy, a neuvěřitelně v tom selháváš a sám se hroutíš.
Nezáleží. Hiruzenův těžký povzdych zněl v uších v odpověď.
„Jo, já vím...“
„Dobře.“
Zvedl hlavu tak rychle, až mu luplo v krku, ale nedbal toho. „Cože? Teda – vážně?“
Třetí si ho dlouho prohlížel, než vstal a obrátil se k němu zády. „Nemusím ti říkat, že je po válce potřeba každé, každičké ruky, co má sílu a je vedena rozumem. Nemůžeme si dovolit další ztráty, ale také...,“ promluvil do okna. „Také si nemohu dovolit ztratit dalšího vedoucího Naru, protože by už nebylo kým ho nahradit. Je ti to jasné?“
Rozvažoval a přikývl.
„Jdi si, kam chceš, Shikaku. Nepošlu tě nikam konkrétně, ale jedno ti nařídím. Musíš se vrátit, rozumíš? A to co nejdřív. Chvíli vydrží vést Nary bez vůdce, jako to už vydrželi, ale ne navěky. Spoléhám na tvou... inteligenci.“
Svěsil hlavu. „Nevím, co z ní ještě zbylo.“
„Ale toho bych se nebál,“ usmál se Třetí. „Jen k ní potřebuješ ještě zpátky sesbírat to ostatní.“

...dívám se jim do očí a otevírám ústa a chci něco říct, říct, aby pochopili, ale nic neříkám, nevyslovuju, nedokážu vyslovit ... je to jako by mnou něco prošlo ... prošlo, nohama zdupalo všechno, co stálo v cestě a ve mně zbyly rozbité trosky ... je to jako brodit se křupavým, tvrdým a pustým mořem bez hran a hranic, brodit se šerem a tápat v úlomcích, které poznávám jen z části...

Nedíval se na ni, ale cítil její obviňující oči v zádech. Prach v pokoji jen tančil, jak se co nejrychleji (a zároveň co nejklidněji, na pohled) snažil do batohu nacpat pár kousků nezbytného oblečení a dalších maličkostí.
„To je schválnost!“ neudržela se Yoshino.
Ne, to je neuvěřitelný štěstí, zlato, opravil ji. „Nemůžu si vymýšlet, co mi zadají,“ pokrčil rameny a ani si nepřipadal zle, jak moc jí lže. „Mám jít, tak jdu.“ Přihodil do batohu náhradní kalhoty. Kdoví, čím se bude brodit.
„Ale jak tě mohou poslat kdovíkam a na kdovíjak dlouho, když jsi teď hlava klanu? Co si bez tebe počneme?“ rozhodila rukama.
Zašněroval tkaničku, aby se mu nečekaně neotevřel a otočil se. „To, co předtím,“ poplácal ji po hlavě. Měla hebké vlasy, cítil je i proti své drsné zjizvené kůži; ty tmavé prameny byly svolné jednoduše vklouznout mezi jeho prsty, zamotat se tam a už nepustit. Přitáhnout si ho blíž. Jenže přesně to nechtěl, proto rychle ruku zase odtáhl a přesunul pozornost ke zmačkaným popruhům.
Vykulila oči a zalapala po dechu. „Ale -“
Jsem nezodpovědný hovado? Jsem a zároveň nejsem, jsem rozmačkanej na prach, jsem mimo a zároveň bych neodešel, kdyby to vážně, vážně nešlo, tak mi tady, zlato, neukazuj tyhle šíleně bolavý oči.
„Já se vrátím, Yoshino,“ zabručel hluboce. A upřímně.
Jen nevím kdy. A abych pravdu řekl, je mi to absolutně šumák. Hlavně abych od tebe už vypadl.
„No jo, jenže kdy!“ vykřikla. „S takovou bude Mikoto za chvíli čekat druhé a já...“
Vzlykla. Tentokrát se neotočil. Možná chtěla zaútočit na jeho lítost a možná to myslela doopravdy, nad tím nerozmýšlel. Asi mu bylo všechno líto, někde uvnitř, hodně, hodně dole mu to bylo trochu líto, ale nahoře to necítil. Nahoře její maličké slzy padaly na neúrodnou půdu, kterou se ještě nenaučil obdělávat. A tohle mu k tomu určitě nepomůže.
Jemně ji pohladil po rameni, ale znovu už se na ni nepodíval. „Zvládli jste to a zase chvíli zvládnete. A pak někdy se vrátím.“
Protože bohužel bude muset.

Chtěl vykročit pevně, jistě, aby ho to přece jen všechno nezačalo tam kdesi daleko mrzet a nevydal se hned zpátky vábený smutnýma očima a natahujícími se dlaněmi. Skrytý ve stínu mohutné oprýskané brány zdvihl dominantní pravou nohu do vzduchu a chystal se ji ponořit do žlutého světla, do toho světa Tam, za Bránou vesnice probouzející se do veselých dnů po dlouhé kamenné můře.
„Shikaku!“
To si děláš...
Noha se mu zachvěla a krok byl jakýkoliv, ovšem ne pevný. Svraštil čelo. „No co je,“ zavrčel na příchozího.
„Nic, nic,“ spatřil zvednuté ruce na obranu, „jen jsem slyšel, že tě posílají zase na nějakou dobu pryč, a když jsem tě viděl, myslel jsem, že tě alespoň pozdravím.“
Shikaku si mladého Uchihu přeměřil pohledem a přitom si poposunul popruh batohu. Pozdravíš? „Jo, zas tu chvíli nebudu,“ přitakal tiše a založil si ruce na prsou.
„Smůla, že. Potom, co ses vrátil, tak hned zase pryč.“
Shikaku si ho znovu řádně prohlédl. „Jo, no jo. Smůla,“ pokýval pomalu hlavou na rozeného diplomata.
„Už bych teď znovu nechtěl.“
„Jo.“ Věřím, že TY ne. „Ale tak někdo holt musí,“ pohlédl mu do očí. Pak se zhluboka nadechl a pokusil se zatvářit přívětivě. „Slyšel jsem, že jste v očekávání, Fugaku, tak... gratuluju, nebo co se k tomu říká.“
Takový úsměv na Uchihově tváři nikdy neviděl. Rozzářil mu celý obličej a dosáhl až k očím, k jindy tak tvrdým a zvláštním způsobem posmutnělým, vyprahlým očím, až měl někdy Shikaku dojem, že by mu mohl Fugaku rozumět, aspoň trošku rozumět, kdyby to oba dokázali a otevřeli srdce?, duši?, otevřeli sebe. Na kousek, na škvíru. Jenže Uchiha tak vychovaný nebyl. A Shikaku to teď neuměl.
„Ah, díky,“ pronesl Fugaku spokojeně. „Pravda, Mikoto je těhotná, tak jsem rád, moc rád... Však to taky sám poznáš,“ zakřenil se na něj ne jako vůdce klanu, ale jako nějaký školák, kterého načapali při házení kříd na spolužačku.
Shikakovi ztěžkl žaludek. „Jo. Určitě.“
„Snad se vrátíš brzo. Měj se a hodně štěstí,“ zvedl Uchiha ruku a mávl jí při odchodu na pozdrav.
„Díky,“ mávl nazpět. „A doufám, že tak brzo ne,“ zamručel tiše a znovu se obrátil čelem k cestě z Listové. Zvedl tu zatracenou nohu.
A vykročil.

Pršelo a svítilo slunce. Pod chodidly křupal písek a voněla tráva.
V Sarashimě se nedalo pít pivo a v Horodeitě saké, ještě půl hodiny potom plival a plival. U stánku si koupil slané brambůrky, snědl je zapřený o kamennou kašnu, mračil se a vzpomínal na Chouzu.
Byly nechutně přesolené, ale snědl celý sáček.
Málem spadl ze skály nad Wagashimou, když přecházel nad strží. Foukalo to tam. Strašně moc tam foukalo a jemu připadalo, že v tom větru něco slyší.
Ve městě pod horou pak rozbil hospodskému hubu.
Byla to náhoda. Nechtěl. Pak si přiznal, že chtěl a natáhl mu ještě jednu.
„Všechny podělaný ninji by měli vzít a vymazat z povrchu zemskýho!“ řval rozlícený hostinský a ze rtu mu kapala hutná krev na chlupaté ruce. Kap... kap... kap, ne rychlé a svištivě kap kap kap, co tolikrát -
Viděl vyděšené oči ženy, která se skláněla nad zraněným mužem a nedělalo mu to dobře. Nedívej se. Nedívej se na Mě. Ten chlap brunátněl a vysloveně si říkal o víc, vždyť po něm chtěl jen pitomou deci něčeho silnějšího, vždyť zatraceně i pozdravil, tak jak ten všivák cítil, že je -
„Ninjo, vypadni, vypadni!“
Nemělo to cenu. Vydechl, sklonil se pro spadlý batoh, který si nadhodil na rameni a vykročil z podniku. Cesta se vylidnila a byla prázdná, přesto se po ní šoural, jako kdyby na to měl celý zpropadený život. Pak ho znovu obklopilo uklidňující šero, což potěšeně vítal. Už ani ti hloupí ptáci neřvali. Ticho, krásné a mírumilovné ticho. Měl si někde v obchodě koupit flašku a vypít ji pod stromem, než se rvát do hospody plné civilistů. To měl.
„Ninjo,“ zašumělo zpoza keře u výstupu z města. Trhl sebou, protože si navzdory tréninku předtím nikoho nevšiml. Už ne, proboha. „Ninjo,“ opakoval vetchý stařec opřený o kamennou sošku Buddhy silně obrostlou mechem.
Shikakovi se zklidnila krev v žilách. Jednu chvíli se lekl, že ho následovali. Netušil, zda by se ještě udržel. Tehdy ho zarazily oči té ustrašené ženy. Tady jich nebylo.
Co ty, taky mi chceš nadávat do vrahů? „Taky proti mně něco máte? Už jsem slyšel poměrně dost, víte.“
„Ne, to ne.“ Starcovo potřesení hlavou jen odhadoval. Nebylo vidět. „Jdeš do hor.“
Poškrábal se v týle a pohlédl na skály. „Jo.“ Odpověděl, i když to nebyla otázka.
„Lidé tam nechtějí chodit.“
Pozdě. „Už jsem tam byl.“
Stařec se zarazil. „A co jsi slyšel?“ zeptal se nakřáplým hlasem.
„Co bych slyšel? Nic tam...“ A pak mu to došlo. „Vážně mluví, že jo? Vážně něco říká.“
„Takže jsi slyšel.“
Shikaku se zadíval se na kmen nejbližšího stromu. Nevěděl proč. Asi měl souhlasně pokrčit rameny nebo hned odpovědět, ale tahle normální interakce byla chvílemi... cizí.
„Lidé tam nechtějí chodit. Víš proč?“
Teď se podíval na něj, ačkoliv mnoho neviděl. A mlčel.
„Nechtějí naslouchat.“
Zachechtal se, krátce a břitce. Já už taky nechci naslouchat, dědo, jak já sakra už nechci nikomu naslouchat. Měl jste někdy takovej pocit? Takovej ten pocit, že jste moc starej.
„Jmenuje se Wakumi.“
A přitom je vám třiadvacet a tělo se dme silou a svaly.
„Pojmenováváte tu vítr?“ ušklíbl se.
Stařec se obrátil zpět k městu. Bílé vlasy stažené do ohonu se nyní daly v šeru lehce rozeznat. „Šťastnou cestu, chlapče,“ věnoval mu ještě nepatrnou úklonu.
„Počkejte. Proč mi tohle všechno říkáte?“ zakabonil se Shikaku. „Jsem...“
„Člověk. A pak teprve ninja, ne?“ přerušil ho klidně. „Fujimovi to často myslí pomalu, ale můj bratr mu naši hospodu kdysi stejně prodal. Občas každý potřebuje svoji zastávku. Buď zdráv.“
Jeho bílé vlasy se postupně ztrácely ve tmě.
Shikaku si unaveně promnul kořen nosu a zavřel oči. Tahle situace byla tak nesmyslná, ale... možná ji ani neměl radši řešit. Jen přejít a neřešit, soustředit pozornost jinam. Dál. Přebrat kartotéku a vybrat jinou kartičku. Třeba ta cedule, jistě. Baštírna u Fujimy. Co to je vůbec za děsný slovo „baštírna“? Jméno mu tak skoro vypadlo z hlavy. Místo, kam už nikdy nevkročí.
Jejich seznam se zvětšuje.
Do hor pak odbočil co nejdřív.
Slyšel ho. Wakumi volal.

Poznámky: 

Můj Wakumi je už starší; kdysi jsem ho pro něco jiného rozepsala a pak zahodila. K Shikakovi neplánovaně vtrhl a začal hučet. Trošku mě těší, že se název té odhozené práce tady nakonec objevil, i když jinak. A situace jako s tím starcem se někdy vážně stávají... nebo podobné, šíleně kýčovité... a najednou vás v realitě bací po hlavě. Celé špatně stále trvá, i když moc děkuju, že jste mi to snažily vyvrátit.
No... a tak se Shikaku vydal pryč...

5
Průměr: 5 (5 hlasů)

Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Palantir
Vložil Palantir, So, 2020-10-03 21:27 | Ninja už: 4746 dní, Příspěvků: 6132 | Autor je: ONLINE, Moderátor, Editor fóra, Legendární šermíř z Mlžné

Misia PM: Prečo mám pocit, ako by Tretieho na Shikaka nasadila práve Yoshino? V tom prípade sa to ale nezvrtlo práve očakávaným smerom. Keby tušila aké prorocké slová povedala, ohľadom detí u Uchihov. Tee-hee Ale tak si hovorím, či utiecť od toho všetkého do bezcieľnosti nie je otupnejšie, ako ostať? Fakt mu Tretí mohol dať aspoň pro forma nejakú úlohu, na ktorú by sa upäl. A mimochodom, s tými jazvami sotva zatají, že je ninja. Cool Inak, súhlasím s ostatnými, oproti predošlej kapitole to bol taký voľnejší slice of live.

Nové FF: Ďalšie dieťa, Klietka, CSI KONOHA: Sobášny podvod? ; aktuálna séria: Krvavá hmla 01 - 03,
ostatné nájdete aj s popismi na - Poviedky značky PALANTIR Smiling Fan-mangy:
To nestihnem; Dnes neumieraj!; Vlasy...

Obrázek uživatele Sayoko
Vložil Sayoko, Pá, 2017-09-29 22:14 | Ninja už: 5414 dní, Příspěvků: 2214 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Manga tým, Naháněč jelenů

Četla jsem včera, komentuji až dneska. Řekla jsem si, že na to musím mít čistou hlavu. Docela se sama divím, ale tahle kapitola na mě nepůsobí tak těžce jako ta první. Protože u té první mi hlavou problesklo "pfů, heavy stuffs". Tady to jaksi chybělo, připadala mi taková... oddechovější. Frustrovanější, to ano, ale ne tak depkoidně jako v prvním díle. Možná to tak na mě působí i tak, že se Shikakovi nedivím. Smrt rodiče člověka poznamená. Shikaka poznamenala válka, smrt rodiče a povinnosti ke klanu, to všechno najednou. Lidská psychika je bohužel moc křehká věc. Vůbec se nedivím, že mu Yoshino připadá cizí. Vůbec se nedivím, že všichni, kteří jsou kolem něj šťastní, ho iritují.

Každopádně u kupičky zbytečně mrtvých stromů s Shikakem opravdu soucítím, během zkouškového mám vždycky pocit, že bych měla jít vysázet les. Laughing out loud Jsem hodně na Wakumiho zvědavá. Lidé nechtějí poslouchat... Většinou nechtějí poslouchat nepříjemnou pravdu, tak jak to bude tady s Shikakem? Pravda se neposlouchá hezky, obzvlášť, pokud je to sonda do duše. Tvé celé špatně trvá, já si ho stále vykládám všelijak a přesto stále trvám na tom, že není nutné nám Sušenky mazat. ._."

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2017-10-14 16:34 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

A já konečně odpovídám Smiling
Možná ta těžkost-netěžkost je podáním; toho, jak víc mluví s ostatními a raději se tolik nesoustředí na sebe. Ale v pytli je pořád. Yoshino situaci sama kazí (já ji kazím), ale chtěla jsem, vážně jsem chtěla. Shikaku touží jen po nějaké tmavé díře, do které by mohl zalézt a celý svět by ho nechal být.

Stromy/papíry jsem si nemohla odpustit xD Shikaku svoji pravdu zná. Zná ji moc dobře, ale děsí ho.
Děkuju, Sayu. I když komentuju pozdě a dřív jsem odpovídala u třetí části, proto už tu nemám tolik co dodat. Ale teď hodně, hodně váhám, zda přidat čtvrtou, nevím.

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2017-09-27 18:56 | Ninja už: 2210 dní, Příspěvků: 1332 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Hurá, je to jako druhá polovina. Smiling
Tohle je úplně jiný. Klidnější? Ne, nevím, nebudu se snažit to popisovat, to by nedopadlo dobře. Ale tohle mě vtáhlo, ani mi nedošlo, že čtu.
A tohle má být úplně strašný? Čím? Tím, jak vidíš do lidí a navíc to dokážeš předat tak skvěle, že do nich díky tobě vidíme taky? Nebo tím, jak neskutečně intenzivní to je? Nebo skvěle rozvržený (intuitivně, nebo ne)? Nebo... ale to bychom tu byli věčně. Smiling
Hrozně se mi na tom líbí dvě věci - zaprvý to, jak neskutečně ploše a marně a zbytečně působí všechno to venku, mimo Shikakovu hlavu. A jak skutečně to naopak působí v ní.
A druhá věc - když jsem četla, zastavila jsem se u tří motivů. U brodit se mořem v tom kurzívním odstavci (mimochodem, celá ta vazba s mořem je skvělá), u dominantní nohy a u těch zvuků ve větru. A všechny tři jsi použila znovu a jinak. A možná nejvíc se mi pořád líbilo to brodění, který tu najednou bylo znova, úplně doslovný, ale díky tomu prvnímu použití pořád nesoucí ten metaforickej význam...
A to kapání krve... tak stručný a tak expresivní!
Psala bych toho víc, ale bylo by to vlastně pořád totéž dokola: jak moc je to dobrý a jak moc to chci číst. Kdybys to náhodou chtěla smazat, dej mi prosím vědět dřív, než to uděláš, ať si to můžu někam uložit.

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, So, 2017-10-14 16:46 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Soustředí se to tentokrát opravdu jen na Shikaka Smiling
Kupodivu má být "strašný" xD Dokážu psát mnohem líp - nebo je to možná přístupem, tohle jednoduše mělo od začátku být strašný. Aby to dokázalo něco vyjádřit, ačkoliv si nejsem jistá, zda jsem dokázala vyjádřit právě Shikaka. Zda by si nezasloužil něco lepšího. Ale zase kdybych to psala jinak... možná by to už on nebyl. Bludný kruh a moje neschopnost posledních týdnů se vyjádřit -.-
Shikaku teď vnímá svět jako nebarevný, jako něco vedle, co existuje, protože to tak je, ale z čeho on se absolutně vyčleňuje - cítí to tak i to tak chce. Přijde mu prázdný, marný, jak říkáš, a jsem moc ráda, že onu plochost vidíš.
Ah, všímáš si i doslova použitých slov, to těší dvojnásob! Já si ráda hraju s různými motivy. On pak text i jinak vyznívá.

Děkuju za tak nadšený komentář Smiling Vážně autora zahřeje u srdce. (A ukládání určitě není třeba, škoda místa xD) Já už stejně začínám mít zaječí úmysly se čtvrtým dílem.

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..

Obrázek uživatele Senpai-sama
Vložil Senpai-sama, St, 2017-09-27 18:01 | Ninja už: 2241 dní, Příspěvků: 2741 | Autor je: Naháněč jelenů

Tak ako Shikaku, aj ja, len nie ironicky ako v príbehu: "Úplně se v tom rochním. Jako divočák." - v tomto dieliku Laughing out loud Ooo, tiež to tak cítim, keď vidím: "kupičku zbytečně mrtvých stromů..." Vieš, že Hiruzena moc nemusím, ani sa nečudujem, že Shikaku má tendenciu čo najrýchlejšie zmiznúť. Tak Fugaku splodil Itachiho, nuž Mikoto je predsa iná káva ako Yoshino, závody v otehotnení k nej celkom sedia. Tak ma napadlo, to by mal byť na svete aj Minato s Kushinou, ale tí asi v tvojom príbehu nebudú mať žiadnu rolu. Shikaku už pochybuje aj o svojej inteligencii, ale Tretí pochopil, v čom sa asi utápa: „Jen k ní potřebuješ ještě zpátky sesbírat to ostatní.“ Manželská scéna je príznačná. Tento výrok sa mi veľmi páči: "Nahoře její maličké slzy padaly na neúrodnou půdu, kterou se ještě nenaučil obdělávat." Stretnutie s Fugakom ma potešilo v tom, ako si uchopila ich podobnosť i odlišnosť, aj s úvahou o vzájomnom otvorení duší: "Jenže Uchiha tak vychovaný nebyl. A Shikaku to teď neuměl."
Cesta, chute, nechute a zmlátenie hostinského, ale je sám so sebou, môže sa sebareflektovať. Starec - mudrc: „Lidé tam nechtějí chodit. Víš proč?“... „Nechtějí naslouchat.“ Vskutku ľudia nechcú načúvať hlavne svojmu vnútru, tu ho pravdepodobne imituje vietor Wakumi. Však Shikaku je z prírodného klanu, ten sa hôr báť nemusí, sú jeho súčasťou. Rozhodne nepovažujem stretnutia ala starec za gýčovité, je akýsi zákon zhora, že keď človek blúdi a úprimne hľadá, tak niekto mu vstúpi do cesty a navedie ho. Poznám to veľmi dôverne a napr. môj známy bol kdesi v Južnej Amerike, kde sa pri ňom pristavil indián, vybral si ho z množstva ľudí a porozprával mu, čo kamoša trápilo.
Aku, som nadšená, že "Celé špatně stále trvá," a kiež ešte potrvá Kvítek sakury

Obrázek uživatele Akumakirei
Vložil Akumakirei, St, 2017-10-04 19:40 | Ninja už: 5203 dní, Příspěvků: 2315 | Autor je: Editor všeho, Editor FF, Prostý občan

Těší mě nadšení ^^ Mně je vždy líto, kolik papírů se zbytečně vyplýtvá, vidím to denně kolem sebe, proto jsem si neodpustila. K Shikakovi to stejně přišlo nějak samo. A Hiruzen rád šťourá do lidí. (Itachiho jsem si rovněž neodpustila xD A čtenáři to lépe zapadne do doby, která je pro nás neznámá.) Kushina s Minatem žijí, ale přiznám se, neobjeví se ani náznakem. Tenhle příběh je do postav hodně komorní.
Ano, najdou se zvláštní, neskutečně podivná setkání, až klišé situace jak z nějakých románů, ale ony se opravdu stávají. Sama s tím mám zkušenost, i když ne tak krásnou jako známý s Indiánem. Ta musela stát za to Smiling Shikakovi tu vstoupil do života muž, kterého už asi nikdy nepotká, ale jednoduše vstoupit měl. Aby si S. uvědomil, co už stejně v sobě asi věděl. Ani jsem si tu neuvědomila, že má jako člen lesního klanu touto cestou blíž k přírodě, hanba mi xD
Děkuju moc za postřehy a reakci, u tebe je vždy vidět, jak se do textu snažíš ponořit, najít tam ty věci. A to autorovi vždy dělá dobře. Děkuju Kvítek sakury

_
Btw; odpovím i na vás výše, holky, děkuju!, jen postupně, asi zase až zítra a dále -.-

.Seznam FF, Poslední FF: Na kočku a na myš | Rozkaz zněl jasně | Bohům padají z talířů drobky
. • V noci jsou všechny kočky černé.
.Some days, some nights..