Hlasy - 14/ Modrá a Černá

Poznámka:

Později vás o ni neošidím, nebojte, ale nechci vás na samém konci ovlivňovat a měnit vám náladu z čtení. Jen jsem chtěla poznamenat k haiku: nedostatky vím, jsou schválně neumělé kvůli Ní, jen "králík" je poměrně v pořádku ^^ Tak v nich nehledejte velké umění. Díky těm, kteří došli až sem - máme tu konec jedné hry. A tímto jsem završila na 100 FF. Pěkné čtení

1.
Po jejím odjezdu do blázince, jak tomu Sasuke střízlivě přezdíval přes všechna otcova honosná označení, se dům ponořil do úplně odlišného ticha. Tytam byly časy mlčenlivého stínu.
Její věci ležely zapomenuté v policích skříně i pečlivě poskládané v truhle. Nedokázal odolat, aby do nich nesáhl a nenasál trochu její vůně. Brzy měli všechny pozůstatky odklidit; Mikoto se toho svědomitě zhostí. Už teď se jejími věcmi někdo zběžně prohrabal; našel hned navrchu bezpečně zabalenou plastovou krabičku s jedem. Se sotorkem a Botanovou zprávou už nebylo, co dodat.
Sotorek i při vdechnutí či styku s poraněnou kůží mohl zabít. Pořídila si silný nenápadný jed účinkující až po pár hodinách, to musel ocenit. Nedokázal si představit ta muka čekání na první záchvěv otcovy slabosti a plánování prostoru pro působnost jedu.
Odkládal stranou pečlivě složené prádlo. Náhodou narazil na její parfém vonící po květinách. Lahvičku po chvilce váhání zastrčil do kapsy.
Oblečení ani ozdoby do vlasů mu nic neříkaly.
Prsty přejel po papírovém květu, který jí z donucení koupil na oslavách Třetího. Pak ho přidal do kapsy k parfému.
Další a další oblečení. Ozdobné přikrývky a klanové roucho. Když je chtěl zvednout a odstrčit pryč, zaškrábaly mu prsty o něco tvrdého. Sasuke ke svému údivu z kimona vytáhl tmavě fialovou, ohmatanou knížku. Po otevření spatřil drobné písmo na zažloutlých listech.
Nikdy by ho nenapadlo, že si psala deník.
Zalistoval několika stranami a zjistil, že je knížečka téměř celá popsaná. Bez data a sebemenších indicií, někdy jen heslovité útržky, někdy obsáhlejší věty a mezi nimi velmi neumělá haiku. Roztržitě si přečetl pár zápisků.

Květy narcisů...................Mlha střídá chlad
hravý vítr ve váze............na lících drobných křídel
klaní se jihu.....................Ptáci přilétli

Matka neustále pláče, přestože Natsumi prý bude v pořádku. Lékař říkal, že se zlomenina hojí dobře.

Čajový obřad má být tichý, jenže Tamae rozlila svůj kalíšek. Bolelo nás to všechny, i když bil jen ji.

Měla jsem tančit před hosty. Všem jsem se líbila. Vějíř mi nespadl.
Přišel nový otcův známý. Líbila jsem se i jemu.

Natsumi je mrtvá. Můj otec je vrah a všichni mlčí. Nenávidím ho.

Holčička se snaží, ale nechci ji poslouchat.

Okada vyhledává moji společnost a snaží se mě mimoděk dotýkat.
Otec řekl, že mu před lety zemřela žena. Musím se k němu chovat pěkně, jenže Okadovy ruce jsou mokré a dech mu páchne po saké.

Rinjiho oči jsou jako čisté nebe. Usmívá se, když procházíme kolem, a já se musím usmívat nazpátek.

Otec se mnou někdy nechává samotného Okadu v pokoji. Dveře nezavírá. Začínám rozumět, o co jde.

Když teď chodíme do města, směje se Tamae na Rinjiho. Vidím, že se rovněž usmívá a očima pak hledá mě. Už se na něho nesměju jako kdysi. Už se jen šklebím a předpisově ukláním.

Otec se snažil. Uchiha čeká. Nejradši bych si Ho nechala vymazat z paměti.

Hejno labutí....................Černá noční tma,
Samotu těší ticho.............bílé ruce na dece
a tváře od slz...................pro černé oči

Uchiha zírá a snaží se mi vyhýbat. Nepokouším se ho vyhledávat.

Možná jsem se vůbec neměla narodit.

Hinata je krásná, milá a jemná jako čerstvě rozkvétající květiny. Naruto je chodícím sluncem a jeho oči dýchají životem. Když se na mě podívá, mám chuť skočit do jejich vod a už nikdy nevyplavat, už se nikdy nenadechnout. Závidím Hinatě.

Uchiha má milenku a s bohorovým klidem nosí důkazy až k mým rukám. Rozbila jsem všechny třešňové kompoty a vyhodila je.

Nedokážu svést vlastního manžela.

Midoriiny oči jsou plné lásky k manželovi. Itachi se usmívá, když se jí mimoděk dotýká.

Tamae! Netuším, co bych mohla udělat – mám šílený nápad podříznout ho ve spaní. Někdy v noci vedle jeho spící postavy přemítám, jestli by mi bohové odpustili.

Dostala jsem novou roli.

Už nebudu starší sestrou, na kterou bys mohla být hrdá, Tamae.

Běžící králík...................Mrazící luna
vysoko stojí tráva...........chladí svoji tvář vodou
dole u vody....................vrací se zima

Věřím, že peklo pro nás dva s otcem není dostatečně velké.

Jsem vrah a nikdo to neví. Nikdo se to nesmí dozvědět. Holčička se baví.

Za pár týdnů se rozhodne, zda jsem dobrá herečka. Ach prosím, nechci mu hledět do očí a vidět, že jsem jako on.

Uchihové jsou tvrdí, ale pouze navenek. Uvnitř se třesou jako sulc a žadoní o pozornost.

Mikoto doufá, že odvrhneme svoji cizost k sobě a konečně dáme smysl svému manželství. Sasukeho matka je neuvěřitelně milá – a neuvěřitelně naivní osoba.

Šedo a oči..............................Padající déšť
I mlha nad obzorem..............a okna plná vody
skrývá vrchy hor...................Teskný je západ

Sasuke se stydí za svůj prohřešek ke mně. Myslí si, že zná pravý důvod mých mdlob.

Stydím se Narutovi dívat do očí. Sakura se mi chce omluvit a já mám chuť se smát, smát a už nikdy nepřestat.

Na poslední zápis chvíli jen němě hleděl.

On to ví.

Sasuke se opřel o studenou stěnu a po zádech sjel pomalu k zemi, fialovou knížečku pevně v rukách.
Lhala mu i tehdy, když se jí zeptal na Sakuru. Jeho žena byla hodně věcí, jen ne hloupá. Bože, vůbec nebyla hloupá!
Poslední dílek dával smysl. Tamae.
A teď je Tamae konečně volná. Jenže sestra její svobodu zaplatila vlastní klecí ve světě osamění.
Sasuke si pomyslel, že si toho sama byla určitě celou dobu vědoma; alespoň od zabití Sakuřina dítěte.
Nikdy by nevěřil, že ta bezcitná kráska, ta kreatura vedle něho je žena, která by snad dokázala zaplnit jeho nitro tak, jak Sakura jen bláhově chtěla.
Uspokojit ho úplně. Už žádná Midori a toužebné pohledy ven do zahrady, do zeleně jejích očí a vřelosti blýskavých úsměvů. Mirae se svojí tichou odhodlaností mohla dokázat víc.
A on ji celou dobu považoval za hlupačku bez soudnosti.
Sasukemu se z toho pomyšlení – jen pomyšlení na sebe sama – dělalo zle. Co všechno mohlo… co mohlo být, co mohl změnit a čím mohl pomoci. Ulevit ženě, která se vedle něho dusila odporem mnohem víc než on sám.
Sklonit hlavu a hořce se usmát. Ano, tohle teď Sasuke bravurně ovládal. Provinile sklonit hlavu – těžce, lítostivě, nesmyslně – sklonit hlavu a vysmívat se své vlastní idiocii.
Být pokořen otcem, na to už si zvykl. Fugaku znamenal jen neřešitelné rozbroje.
Být pokořen bratrem, na to si rovněž zvykal celý život a v poslední době úspěšně – už nezáleželo, zda je bratr lepší, chytřejší, rychlejší, milovanější. Být pokořen švagrovou; Midoriin shovívavý pohled na jeho zalíbení ho mučil, ale pomalu ustalo i to.
Být pokořen vlastní pitomou ženou… Ne, na tenhle pocit si ještě zvyknout nedokázal.
Nechtěl si na něj zvykat. Nemohl si na něj zvykat.
Ona a svět plný milosrdných andělů v bílém, on a svět plný opuštěných pokojů ve tmě. Vlastně se v těch pokojích toulají oba, ale každý jinde a každý zvlášť. A na tohle už Sasuke sám nestačí.
Jak sakra může člověk jen tak odejít a zanechat za sebou spoušť, přestože celou dobu setrval v mlčení?

2.
Sasuke přišel na to, že ani ani nemusí být Uchiha, aby si dokázal stvořit sám pro sebe ty největší iluze. Je k nevíře, jak člověk dokáže obelhávat sám sebe; namlouvat si, že stačí počkat a alespoň jednou za život se dané přání splní, stačí vydržet a všechno do sebe zapadne. Jenže někdy jsou věci, které jsme si vymysleli, příliš vzdálené, příliš smyšlené a nereálné, že se o ně ani nelze otřít, natož se jich regulérně dotknout. Sasuke tohle všechno věděl, věděl i to, že si zahrává sám se svojí vlastní myslí a jejím křehkým obalem, ale přesto nebyl schopný si své iluze přestat vytvářet. Přestat jimi žít a spatřovat svět před sebou bez zkreslujícího závoje.
Závoj byl obrana před tvrdou, ostrou realitou, které se dotýkat nechtěl. A hlavně v ní nechtěl žít.
„Sasuke.“ Mikotin hlas byl tichý a mírný. Do této chvíle matka mlčela a nechala jednat manžela podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Sasuke pochyboval, že nějaké svědomí otec ještě má.
Jenže teď Mikoto přišla, sama za sebe přišla a syn netušil, co matka bude chtít. Je pro ni její snacha také jen mrtvá?
„Nechci o tom mluvit, mami,“ varoval ji ihned a znovu se zakousl do stébla, které žvýkal. Už nemělo skoro žádnou chuť.
„Sasuke,“ nedala se Mikoto a přisedla k synovi na zem.
Cítil, že mu prohlíží tvář, proto raději jen zatvrzele zíral přes zahrádku do zdi s mnoha klanovými znaky.
„Jestli mi chceš opakovat, co otec, tak by snad bylo lepší, abys -“
„Sasuke, poslouchej mě,“ přerušila ho nekompromisně. „Vím, že tvůj otec chce, aby ses za pár let znovu oženil. A pro teď se rozvedl s Mirae…“
„Řekl jsem, že to neudělám,“ vpadl jí do řeči rychle a ani se na ni nesnažil podívat, jen vyplivl stéblo trávy z úst a dlaní si přejel po tváři.
„Je to od tebe moc hezké.“
„Cože? Hezké?“ zasmál se nahlas. „Na tom přece není nic hezkého, mami, jednou jsem prostě něco slíbil a tím to končí.“ Všechno končí. Tečka. A nádech před skokem do studené vody.
„Já to chápu, Sasuke,“ položila mu Mikoto chlácholivě ruku na paži.
„Vážně? Chápeš?“ obrátil se na ni a posměšně zkřivil tvář. Na matku si nikdy nedovoloval, měl ji rád a nechápal její místo vedle otce, ale budiž. Teď se však bál toho, že ho zklame, že zklame i on ji a že mu to v konečném důsledku vůbec nebude vadit. Měl matku vždycky rád, ale někdy musela ustoupit ve prospěch lepší věci.
„Víš, chtěla bych ti něco připomenout,“ usmála se a ignorovala synův výraz. „Když jsi byl malý, měli jsme psa, pamatuješ?“
„Shiro, jo,“ zahučel neochotně.
„Hrozně moc jsi brečel, když umřel. I když jsme to všichni čekali a říkali ti to, protože byl starý, hodně jsi brečel.“
„Já vím, ale co to sakra -“
„Chtěl jsi, aby se Shiro vrátil zpátky. Dětem se moc špatně vysvětluje smrt a odchod drahých, nedokázali jsme ti nijak pomoct. Pořád jsi křičel a chtěl Shira zpátky, dokonce jsi otci bránil, aby ho zakopal,“ zdůraznila poslední slova.
„Byl jsem děcko,“ namítl Sasuke otráveně.
„Ano, to byl,“ přikývla Mikoto. „Trvalo to dlouho, ale nakonec jsi přestal brečet. Pochopil jsi, co smrt je, pochopil jsi alespoň jeden z jejích druhů. Víš? Když někdo takhle odejde, už se nikdy nevrátí a my se musíme vyrovnat s tím, že to tak je. Trápíme se jen my, ale chvíli, dokud nepomine. Pak zbývají pěkné vzpomínky.“
„Nemiř tam, kam míříš, mami,“ narovnal Sasuke svá záda a strnul.
„Ale ona je to pravda, Sasuke. Tvůj otec má pravdu. Mirae… ona sice dýchá, pohybuje se, fyzicky žije, ale psychicky… Duševně je mrtvá, drahoušku. Už to není ona. To mluví jen něco v ní, něco, co ji posedlo a zcela vytlačilo, udusilo.“
„Lžeš!“ vyskočil na nohy a shlížel teď na matku ze svrchu. „Je tak lehký odhazovat lidi, co už nepotřebuješ, že, matko? Všichni tady to skvěle ovládáme.“
Mikoto vytřeštila oči. „Co to -“
„Nikdo pořádně neví, jak funguje lidský mozek. Je to pořád ona, jen se s něčím v sobě pere. Ten bastard ji bil, vědělas o tom? Bil ji a bil i všechny kolem, vydíral ji její sestrou. Dokonce si měla původně vzít někoho podobnýho tomu praseti, co zabila. A ona by si ho vzala, matko, vzala a dobrovolně.“
„Nevěděla jsem, že ji bil. Její otec nebyl zrovna úžasným příkladem rodiče, ale stále to byl otec.“
Sasuke se zasmál. „Takže když to byl otec, neměla právo se bránit? Bil ji dokonce i tady.“
„To snad -“
„Měla zhmožděné ruce a odřená kolena. Co mi na to řekneš teď?“
Mikoto mlčela a Sasuke zaťal ruce v pěst.
„Výborně! To jsme si vysvětlili. Chceš slyšet další pikantnosti?“
Mikoto zavrtěla hlavou. „Sasuke, Sasuke, zadrž -,“ snažila se ho ukonejšit, ale syn se jí vysmekl.
„Ne, matko! Něco jí dlužím, hodně jí dlužím. Měla strach i ze mě. Vždyť to dítě…,“ začal chodit sem a tam po verandě, „to zas-aný dítě, kdyby nebylo jeho, kdybych se nechoval…“
Takhle ponížený si nikdy nepřipadal. Ani před otcem v jeho vyslýchací kobce, ani před Midori, která tušila o jeho bláznivých citech.
„Takže co, mami? Nechceš mi ještě říct, že by bylo dobré ji zabít úplně, ať se netrápí?“
„Sasuke!“
Věděl, co mu matka chtěla říct. Někdy je smrt mnohem lepší, milosrdnější. Dětem se špatně vysvětluje, že je mnohdy lepší odejít, odejít a už se nevrátit, nechat truchlící smutnit a vyrovnat se s tím. Jenže Sasuke nebyl dítě, ani muž, kterému někdo zemřel. Vlastně Sasuke pochopil, že slovo zemřít může mít mnohem víc podob, než si do té doby jako shinobi uvědomoval.
Mirae byla svým způsobem mrtvá (pro otce a zbytek Uchihů), ale on ji nechtěl nechat odejít.
Možná by bylo lepší, kdyby zemřela docela, a konečně byla volná, volná, jak chtěla. Ale Sasuke nechtěl, aby umřela, stejně jako nechtěl, aby odletěla kamsi do dáli a jeho tady nechala. Nedokázal si pomoci – ona nesměla odejít, protože i on už nikdy nebude volný. Už nikdy neuteče z téhle podělané Warashiho hry, kterou si ten parchant (hnijící, pěkně hnijící a rozkládající se) vymyslel.
Warashi prohrál, pokud šlo o celkovou hru zahrnující jeho dcery i budoucnost klanu. Jenže pokud šlo o hru mezi nimi třemi, tak ta páchnoucí kupa hnoje vyhrála na celé čáře. A v jejich vlastní hře, hře mezi Sasukem a Mirae, tam prohráli oba – někdy hra nepotřebuje vítěze, někdy je sama hra vítěz a ostatní poražení, je to jen hra, která potřebuje být hrána.
Někdy, vážně jen někdy a vážně celkem často, se nám bohové smějí, jak se dokážeme ztratit ve vlastních myšlenkách, utopit se a už se nikdy nedotknout břehu.

3.

Malý chlapeček v zelené čapce přeskočil úzké koryto říčky a děti kolem něho se rozesmály a začaly tleskat. Blonďatá holčička v červené sukni pak následovala jeho příkladu a rozeběhla se.
Děti zavýskly.
Sasukeho zaštípalo v očích (ze slunce, z toho podělaného slunce!). Rozmrzele si je protřel konečky prstů a pak si nervózně přejel rukou ve vlasech. Bylo to přímé porušení rozkazu hlavy klanu, ale on už na nesmyslná rozhodnutí svého otce kašlal. Roztržitě pohlédl na hustý tmavý cop jedné z holčiček a pak se zase obrátil k cestě, kde nakopl ležící kamínek. Slunce pálilo; cítil, jak má horké vlasy a cítil i jemné kapičky potu na zádech, ale snažil se toho nevšímat. Rozhodl se, že tam dojde.
A tak dojde.
„Jé, pane, podáte nám míč? Prosím.“
Znovu si protíral oči, a tak si nevšiml blonďaté holčičky, která se oddělila od druhého hloučku a teď na něho shlížela s vyvýšeného násypu velkýma modrýma očima.
„Pane!“
„Cože?“ zamžoural na ni.
„Míč,“ ukázala baculatým prstíkem na odřené cosi, co leželo metr od jeho chodidla. „Prosím,“ dodala zase až po chvíli.
Nepřítomně následoval linku od jejího prstu. „Aha. Jasně,“ shýbl se a vzal to do ruky, ale když se napřáhl k hodu, upoutaly ho její oči.
„Pane?“
Nacvičeně jí věc hodil, ale nehnul se z místa, i když holčička už dávno poděkovala a odběhla.
Ty oči, oči, oči. Sakra, ty oči. Měla je stejně modré a hluboké jako Ona. Sevřel ruku v pěst a znovu vyrazil.
Prašná cesta zmizela rychle, strmé kamenné schody a otravně štěbetající ptáci jako by ani neexistovali.
Došel, kam měl. Došel ke hlavnímu vstupu.

4.
Nedokázal si představit ten pocit, až ji znovu uvidí. Lézt sem bylo porušení všeho, nejen idiockých nařízení vůdce.
Zapomeneš na ni!
Jeho stín…
„Ah, Uchiha-san,“ vyrušila se recepční z práce a pokynula mu. „Jdete právě včas. Sestra už na vás čeká.“ Sasuke pomalu přešel k malé ženské postavě v bílém. Postarší, mateřsky vyhlížející žena s vějíři vrásek kolem očí se zdvořile uklonila v pozdrav. „Jmenuji se Etsuko,“ usmála se mile a vyrazila dlouhou chodbou pryč. Tiše ji následoval.
Velkými dveřmi vyšli do rozlehlé zahrady. Vůně čerstvě posekané trávy dráždila Sasukeho v nose.
„Tudy prosím,“ vyzvala ho tiše sestra, zatímco sestupovala po nízkých schůdkách k lavičce mezi stromy.
Vezmeš si jinou!
Jeho tichý stín mu chyběl.
Slunce ho na okamžik oslepilo, jak vyšel ze stínu stromů. Stěží dokázal rozeznat dvě sedící postavy. Jedna se okamžitě zvedla a Sasuke poznal další pomocnou sestru. Zdvořile se oběma uklonila a odešla. Druhá postava zůstala sedět.
„Hovořili jsme spolu o neočekávaných reakcích, které mohou nastat,“ zašeptala Etsuko a Sasuke pokýval hlavou. Ano, při sezení předcházejícím tomuto setkání hovořili jasně a obsáhle. Nic se však nakonec nemuselo přiblížit skutečnosti.
Mirae se tu prý rozpovídala. Začala odpovídat na hlasy ve své hlavě; což jej dost vyděsilo, protože o nějakých hlasech neměl vůbec ponětí. Přestože... kdo byl sakra Holčička v jejích zápiscích?! Nechával si tajně zasílat zprávy o jejím zdravotním stavu a raději se s tím nikomu nesvěřoval, už ani Midori.
Tohle byla jeho věc. Jeho malý soukromý problém.
Lékaři mu vysvětlili, že počáteční šok, trvající před jejím odsunem sem, pominul a Mirae přešla k další fázi.
Jaká fáze by měla následovat po této, už nikdo nezmínil.
On si však byl jistý výsledkem. Mirae se přece nemohla tak lehce vzdát úplně všeho.
„Víte, možná bude mluvit o spoustě lidí včetně Broučka, tak se nesmíte leknout. Ti ostatní jsou většinou vymyšlení...,“ zatvářila se soucitně. „U Broučka jsme si mysleli to samé, ale ukázalo se, že jde zřejmě o nějaké dítě, které vaše paní dřív znala. Hlavně jí je prosím vás nevymlouvejte. Musíte se prostě připravit, že už není tím, kým byla. Ano?“ Když pokýval hlavou, vyzvala jej žena v další pohyb.
Jakmile se otočila, dovolil si první chvilku slabosti a zatmělo se mu před očima. „To snad ne,“ hlesl tiše.
Brouček mohl být hodně, ale rozhodně ne dítětem, které Mirae znala.
Brouček byl dítětem, které se v tomhle světě nikdy nenadechlo.

5.
Našlapoval opatrně a zkušeně, nechtěl vylekat netušící kořist. Už byla jen pár metrů před ním, sedící s rozpuštěnými, pečlivě rozčesanými tmavými vlasy. Znovu si vzpomněl na den, kdy ji tak prvně uviděl; spící v bílých přikrývkách, nehlídající se, nehrající. Jaká budeš dnes, panenko?
Etsuko si stoupla před ni a vzala ji za ruku. „Mirae-san, máte tu návštěvu.“
Cesta byla volná.
Dívka hned nezareagovala, jen se jemně, skoro neznatelně, pohupovala ze strany na stranu a až teprve po chvíli lhostejně natočila hlavu; to pak periferním viděním zpozorovala další postavu. Prudce k ní stočila obličej a vyděšeně vyskočila z lavičky.
Sasuke spokojeně pozoroval, jak se jí překvapením rozšířily modré oči. Pozná ho, byl si jistý. Pozná ho.
Mirae bezděčně zalapala po dechu, pak se obrátila a rychle se rozeběhla.
To ho šokovalo.
„Mirae-san!“
Byl rychlejší než zoufalý výkřik sestry, zabiják cvičený reagovat na nenadálé události, a tak se tělo pohnulo dopředu, aniž by se mysl dostala z prvotního ohromení. Bez problému dohonil utíkající postavu a chytil ji za zápěstí. Mirae s sebou několikrát bezmocně zaškubala, jak se snažila osvobodit.
Sasukemu došla trpělivost, popadl ji za ramena a natočil k sobě.
Černé oči potkaly modré.
Poznání trvající zlomek vteřiny se prohnalo vyděšenou modrou tůní. Z hrdla se mu vydral ulehčený povzdech – a snad ten zvuk, spojený s křičeným „Uchiha-san“ zdravotní sestry, dokázal, aby se znovu pohnula.
Pomalu, pozvolna natáhla volnou ruku a otevřela prázdnou dlaň. „Chceš hrát hru?“ zeptala se tiše a naklonila při tom hlavu lehce doleva.
Její hlas zněl podobně hluboce a nevyumělkovaně jako v těch několika málo chvílích, kdy měl možnost do ní více nahlédnout. Pokud se oprostil od pohledu na nic v její ruce, na okamžik byl schopný si pomyslet, že se vrátila.
Že s ním doopravdy mluví.
„Holčička přišla na novou a nikdo s ní nechce hrát,“ hlesla, sundala jednu z jeho rukou ze svých ramen a vtiskla mu do ní neviditelné cosi. „Když s ní nikdo nehraje, je nesnesitelná, ale ona nechápe, že já musím být potichu. Holčičko!“ otočila hlavou a křikla ze sebe, „našla jsem dalšího! Hej, pojď rozjet tohle dějství, já musím jít pryč, rychle musím pryč,“ vytrhla se i z jeho druhé svírající ruky a kus poodešla.
Sasuke zůstal s nataženou dlaní, do které mu Mirae vložila neviditelné kostky.
„Slyším, jak mě volá. Už nás chce zase zavírat, koupil si velké zlaté nůžky a stříhá ptákům křídla,“ mumlala divoce a očima jí projel děsivý lesk. „A ony se tak blyští a třpytí a cinkaj, Holčička říká, že je stejně marnej, že nic neudělá, ale já nemám ráda takový věci, vůbec je nemám ráda. Broučkovi se taky nelíbí,“ ustupovala stále dál a dál až do bujného keře za sebou.
Sasuke se však šokem nedokázal pohnout. Držel kostky a připadalo mu, že drží celý těžký svět.
Celý svět se najednou vešel do jeho dlaně a táhl ho dolů. Dolů.
Dolů.
„Měla by ses taky schovat, Holčičko, nechceš přece přijít o ty hnusný drápy, co máš na těch svých pařátech. Hej, nech mě, nech ah -“ teprve když zavrávorala, jak ztratila půdu pod nohama a zakopla o spodní větve keře, teprve tehdy se jeho tělo pohnulo – automaticky, trénovaně, nezúčastněně.
Mrtvě.
Chytil ji za paže a přitáhl k sobě, pak pevně sevřel boky a stiskl ji do náruče.
Mirae znehybněla.
„Musíš být potichu, potichu, jinak sem přijdou a ublíží, víš,“ začala mu šeptat do ucha. Mráz ostrý jako břitva mu přejel po zádech. „Holčička nesnáší, když ji někdo ruší, je hrozně nerada, když někoho nemůže chytnout. A Cvalíček tu pořád obchází s nůžkama. Řekla jsem Broučkovi, že musí být tiše.“
Sasuke neodpovídal, jen ji k sobě ještě víc přitiskl. Jak čekal, ani nezasykla.
Už věděl, proč nevnímá bolest.
„Našla jsem mu místo, kde se může schovat. Tam na něj nikdo nepřijde. Nikdo se tam nesmí dostat.“
Sasuke zjistil, že se mu jindy pevná ramena začínají třást, ale zároveň ruce nechtějí pustit známou ženu ze sevření.
„Víš, že když někomu vyzvoníš tajemství, musíš ho zabít? Holčička má pravdu. Když znají tajemství dva, už to není tajemství.“
Přesto ji nakonec pustil. Mirae však setrvala na místě, jen pár centimetrů od jeho hrudi.
„Oni se stejně ukážou,“ ukázala na místo, kde tušila Etsuko, „ale Holčička říká, že nemá cenu se převlíkat. Minule jsem spálila koláče a Cvalíček mi nadával. Špatně se větrá spálený maso.“
„Nemluv,“ hlesl Sasuke. „Prosím tě, nemluv.“
Jenže Mirae neslyšela. „Vždycky když přijde, musí všichni odejít. Nechce kolem mě nikoho.“
Zvedl hlavu k modré obloze a těžce vydechl. Nejhorší na všem byl její hlas. Její hlas podobný tomu, kterým na něho mluvila v těch pár vzácných chvílích upřímnosti.
„Je to zvláštní,“ promluvila tiše a natáhla před sebe ruku. Stiskla látku jeho košile mezi prsty.
Sasuke ztuhnul. Její hlas identický s tím, kterým na něho mluvila v těch pár vzácných chvílích upřímnosti.
Sklonil hlavu k její a nasál vůni jejích vlasů.
„Když večer zavírám oči, bojím se, jaká je za nimi tma. Jako by v té tmě něco čekalo, číhalo to na mě a chtělo mě chytit, rozsápat na kousky,“ zmáčkla mu košili ještě silněji. „Je to zvláštní. Vždycky poznám, kdy spíš doopravdy, a kdy to hraješ.“
Znovu ji sevřel do náruče a uvolněně vydechl.
„Je to tak zvláštní.“
„Já to věděl,“ zašeptal.
„Už jsi muž,“ pokračovala. „Už je to všechno v pořádku, Sasuke. Už můžeš jít. S přízraky se nedá žít.“
„Vrátíme se domů.“
A ona v odpověď se zasmála. „Hah, slyšíš? Zase to zkouší, láká mě, abych za ním přišla, abych prosila, abych se mu vzdala... Ale Holčička ho poslala do háje, vážně ho poslala do háje. Chce mě mít jen pro sebe. Chce, abych byla jen její. Holčičko, ale mojí duši už má stejně někdo jinej, na tu se čeká řada a nic z toho, my tu můžem jen tancovat, jak kdo píská. A ty, Holčičko, ty vždycky budeš tancovat, jak pískám já! Slyšíš? Já! Já! A pak, pak – ach, ne, už ne!“
Vykřikla a Sasuke se neudržel, zoufalství mu vyprázdnilo hlavu.
Byla to ona, sakra, měla to být ona!
Zacpal jí ústa dlaní, což na chvíli zabralo, ale v dalším okamžiku se mu vytrhla silou, o které ani netušil, že by tak útlá žena mohla mít.
„Zavírat, zamykat a zahazovat klíč!“ zavřískla a její křik se mu bolestivě zařízl do uší. Pak propukla v smích. Šílený zlověstný smích pronikající do nevinné rozkvetlé přírody kolem. Mimoděk po ní vztáhnul ruku, ale ona odskočila, zatočila se kolem své osy a smála se nedbajíc sestry v bílém opírající se o blízký kmen stromu.
Smála se a vlasy jí vířily v kruhu, sukně jejích šatů se roztančila. „Řvou, jak jen ti ptáci řvou! A oni přijdou a ublíží nám, ublíží mi, protože nejsou zticha, protože porušujeme pravidla, protože -“
Dokázal jen nevěřícně zírat; na její změnu, její zrychlené koktání a proplétání prstů obou rukou, modré oči těkající ze stromu na strom - na to všechno dokázal jen zírat.
Najednou ji v ní neviděl. Tu ženu, kterou si vzal, kterou mu vnutili a on s ní dlouho žil jako se závažím.
„Já vím, Holčičko, vím, ale nic nepomáhá, a oni tak řvou…“
Stín. Jeho stín. Jeho stín je...
„Řvou, řvou!“ vjela si rukama do vlasů a cuchala dlouhé prameny, „a on ví, že musíme hrát hru, hrát, dokud neřekne konec, dokud, dokud -“ Znovu se šíleně roztočila a zasmála. „Kdo chce hrát s námi? Hej, pojďte, je to fajn, je to legrace, každej něco vsadí a něco vyhraje! My jsme hodné holčičky, krásný holčičky jsou vždycky v popředí, první na řadě.“ Smích a zase smích. Sasukemu se příčil, příliš pronikal do uší a dávno zapomenutých částí svědomí.
Etsuko se ji pokusila zarazit, ale Mirae zase kus popoběhla – jako dítě na louce, stejně tak nevinně se vyjímala ona v slunečních paprscích hrajících v jejích rozpuštěných vlasech a nachových šatech. Všechno by to bylo tak nevinné, až na Sasukeho pocit, že je najednou příliš starý a příliš nemocný.
Že všechno získává mnohem ostřejších a jasnějších linií, než by mělo. Že věci se obtahují oranžovou, modrou a zelenou, zatímco ona svítí jako slunce a spaluje kolem sebe všechno živé.
„Žádné, hry, už žádné hry,“ křičela a ptáci nad ní křičeli s ní, „Mirae je neposlušná, nechce, nechce, nelíbí se to, nelíbí se mi to, nechte, nech mě! Nech mě! Nech mě jít! Ať zpívají, dýchat a zpívat, vždyť zpívají tak krásně!“ rozeštkala se. „Nechci poslouchat, ani Holčičku už nechce nikdo poslouchat, ani Holčička už není hodná.“ Mirae se začala zuřivě škrabat na pažích. „Krev, všude je krev! Mám všude krev,“ rozplakala se usedavě a rozdírala si kůži nehty doruda. „Princezno! Princezno, prosím...“
Když tupě zíral na její šrámy a poslouchal její vzlyky, zatímco se k ní rozběhla ošetřovatelka a snažila se ji chytit, zdálo se mu, že v něm cosi praská. Celou tu dlouhou dobu se snažil z paměti vymazat její lesklé oči a šílený smích, hnusný pach tchánových zvratků, při kterém se mu protáčel žaludek. Měla tu čekat; klidná. Čistá.
Ona.
Měla tu čekat ona.
Jenže tu čekal někdo úplně odlišný. Zlomený. Ano, Mirae byla zlomená, protože ani ta Mirae, která se schovávala, by nikdy nedopustila, aby ji viděl v slzách.
Smát se mohla; ať už falešně nebo šíleně, ale nikdy nesměla plakat. A nikdy už nesměla mít po těle modřiny.
Ten den toho v Sasukem popraskalo hodně. Veškerá poslední zbývající dětinská rozhodnutí, veškeré bláhové ideje v lepší svět a rodinné vztahy... všechno tohle teď Sasuke vymetal ze své duše pryč, zatímco nová vrstva lepších rozhodnutí syčela a tvrdla. Na tohle se přece připravil.
Vyděšený, nevěřící tvář vystřídal klid. Vyrazil ze svého místa, minul marně snažící se sestru a přišel k Mirae.
Neminul.
Její paže byla vyhublejší, než si pamatoval. Přitáhl si ji blíž a ona pod jeho pohledem utichla.
„Nikdy bych si nemyslel, že budu muset.“
Zůstaly modré vypoulené oči hledící do červeně zbarvených.
Etsuko nesouhlasně vypískla. „Říkala jsem vám -“
„Nic jsem jí neudělal, jen se zklidnila,“ přerušil Sasuke pohoršenou sestru, aniž by spustil oči ze své ženy. „Můžete nás nechat? Posadím se s ní sem,“ kývl hlavou k dřevěné lavičce, zatímco si přehazoval Miraeinu ruku kolem krku.
Etsuko přikývla a sledovala, jak se muž se svým křehkým nákladem v náručí přesunuje k lavici. Nikdy by netušila, že On se svou příšernou pověstí, se přijde někdy podívat na Ni.
Ještě nikdo za ní nepřišel, ačkoliv bylo veřejným tajemstvím, jak velkou rodinu má. Byla jako horké sousto, které si ostatní přehazovali mezi sebou a nechtěli s ním mít nic společného.
A přece jen nakonec někdo přišel; její proradný bídácký manžel.
Sasuke ji opatrně posadil na lavičku pod stromem a sedl si vedle ní. Mirae ztuhle hleděla vpřed a nevnímala okolí.
Chvíli na ni jen zíral, očima se probíral v jejích vlasech a rysech, a pak pomalu natáhl ruku a opatrně sevřel Miraeinu studenou dlaň. Musel přiznat, že se ve svých očekáváních zklamal; ovšem nebylo třeba věšet hlavu, stále ještě nebylo třeba se vzdávat. To něco známého v jejích očích...
Její ticho pod jeho vlastníma rudýma očima. Stín, zase objevil svůj stín.
A něco uvnitř ní ho poznalo, oslovilo ho, volalo po něm. Jako by o něho měla konečně zájem, zájem jaký on pociťoval o ni, přestože mu stále nedokázal dát jméno. Nechtěl mu dát jméno. A ona…
Sevřel obě dlaně v pěsti a ruka svírající Miraeinu ji začala drtit. Žádný vzdech, hles, nic. Snad ho ani neměla ráda.
Sasuke. Změnil se z Uchihy na Sasukeho. Mohla ho mít ráda.
Volnou rukou vytáhl z kapsy pomačkaný růžový květ, který předem nastříkal jejím parfémem, a lehce jím Mirae přejel po hedvábné tváři. Po pár vteřinách se jí zachvěla oční víčka a oči se zavodnily.
Sasuke uviděl mírné plamínky bázlivé naděje. Byly tu, existovaly.
Sjel z lavičky na zem, kolena položil do zelené trávy a položil své ženě hlavu do klína. Dýchal; zprvu lehce, později čím dál víc těžce. Do plic mu vnikala její jemná vůně šatů, do uší štěbetavý zpěv ptáků.
Nádech, výdech. Pravidelné zvedání jejího hrudníku ho naplňovalo radostí.
Vidět ho otec, vymyslel by stovky dalších zákazů a Mirae odsunul ještě mnohem dál.
Mirae je mrtvá, mrtvá po komplikovaném porodu dítěte, které v jejím lůně nikdy neexistovalo. Uchihové si nemůžou dovolit skandály.
Sasuke je volný a může si hledat nevěstu.
Fugaku se na pár týdnů po synově souhlasu odmlčel. Kdoví, jak dlouho mu to ještě vydrží.
Jenže Sasuke moc dobře ví, že když člověk mluví a dýchá – mrtvý není. Vůbec není mrtvý.
Rovněž mu s konečnou platností došlo, že změna ve vedení klanu je potřebná okamžitě. Itachi prozatím přílišné nadšení nevyjádřil, jak si mladší bratr všimnul, oba však situaci pochopili stejně. Otce je třeba odsunout.
Sasuke teď počítá se vším. Pokud Itachi ze svého místa prvorozeného odstoupí, pokud se rozhodne všemu věnovat jen zpovzdálí, stane se vůdcem klanu sám.
Nezáleží, co se stane dole ve vesnici, ani na myšlení ostatních. Nezáleží na Midorině plném břichu chránící uchihovskou budoucnost; Midori se stala krásnou položkou zasunutou někde vzadu v mysli. Když se na ni teď Sasuke dívá, necítí nic než bratrskou lásku a ulehčení své roli. Klan bude mít potřebného dědice. Není třeba dalších lží a nucených sňatků.
Už má zase svůj spolehlivý stín. Pár klidných tichých okamžiků vedle ní jako obvykle a může chvíli znovu pokračovat.
Zvedl hlavu z jejích nachových šatů a pohlédl jí do prázdné tváře. Ptáci nad jejich hlavami se vznesli do vzduchu. Pokud nám realita nevyhovuje, není nic snadnějšího, než ji změnit, změnit ji dle svého, přizpůsobit si ji a rozehrát další, jinou hru. Hru mezi nimi a světem. Hru, kde je předem rozhodnuto o vítězi. Dotknout se břehu a nadechnout se.
Zatím stačí chodit sem a být se svým věrným stínem, dokud se situace nezmění, dokud se zase oba nesejdou ve svém vlastním domě.
A ona uslyší hlasy za ně za oba.

„Máš pravdu, zpívají moc krásně.“