Henge

Baki se právě vracel z pošty. Připadal si, jako by se zdravou kůží vyvázl ze chřtánu pekelného. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by tam dobrovolně nešel. Bohužel mu to ale bylo nařízeno shora, a Baki jako správný shinobi rozkazům neodporoval. Asi před hodinou si ho dala zavolat kazekageho žena a poslala ho vyzvednout jakýsi list diplomatického charakteru. Baki si nebyl jistý, jestli ji má poslechnout, jelikož měl důvodné podezření, že se jedná přesně o tentýž list, o němž kazekage před odjezdem rezolutně prohlásil, že si s ním Karura nemá dělat starosti. Vlastně ji spíš ani poslechnout nechtěl.
Baki totiž trpěl takřka chorobnou hrůzou z pošt. Na tomto strachu navíc k jeho smůle nebylo ani zbla iracionálního, byla to fobie zcela a naprosto odůvodněná. Původ tohoto příběhu se táhl ještě dávno před Bakiho narození. Jeho rodina byla stižena sérií absurdních úmrtí, z nichž se většina nějakým způsobem vázala právě k poštovním službám. Bakiho starší sestra měla tajného ctitele, s nímž si dopisovala tak náruživě, že si postupem času vypěstovala závislost na olizování obálek a nakonec zemřela na otravu lepidlem. Staršího bratra uneslo hejno poštovních holubů, když byl ještě v plenkách, a od té doby už ho nikdy nikdo neviděl. Strýce zabil balík, tetička zemřela nudou při čekání ve frontě a otec, který byl zaměstnancem této ďábelské instituce, se urazítkoval k smrti. A Baki sám se v raném věku málem udusil, když omylem vcucnul poštovní známku.
Jelikož o tragickém osudu své rodiny nerad mluvil, uchyloval se, kdykoli na něj přišla řeč, k vyjádřením co možná nejstručnějším. Možná proto se nikdy nesetkal s pochopením. Ani Karura v tomhle nebyla výjimkou, a když se jí pokoušel vysvětlit, co stihlo jeho příbuzné („pošli poštou“) a proč by si tudíž na poštu měla dojít sama, jen na něj nechápavě koukala. Baki, jako pouhý chuunin, tímto vyčerpal své možnosti, jak se vyhnout strašnému prokletí, a tak s očekáváním nejhoršího vyrazil. Na poště na něj navíc čekal i dopis od jeho matky.
Připadalo mu ironické, že mu matka, která byla přímo účastna všech těchto tragédií, stále posílá dopisy. Ať se tím však snažila naznačit cokoli, na poště se tentokrát nic tragického nepřihodilo a Baki se, možná jen trochu vystresovaný, dostal v pořádku zase ven. Oba listy si uložil do brašny a zamířil ke Karuřině kanceláři. Už se těšil, jak si po tom všem konečně přečte pár vlídných slov od své maminky. Zároveň se nemohl ubránit malému hlodnutí pomstychtivosti, jež ho přimělo doufat, že ten zpropadený diplomatický svitek Karuře způsobí podobné nepříjemnosti, jakými si byl nucen projít sám.
Tohle jeho mstivé přání se mu mělo brzy vyplnit. Problém, který svitek způsobil, však ve výsledku dalece přesáhl hranice Bakiho skromné představivosti. Než praskl, pořádně se nafoukl. A v zóně výbuchu se nenacházela jen Karura.

Rozpálené dusno v Suně přimělo Kakashiho přehodnotit způsob oblékání. Zpochybňoval zejména smysluplnost svého rozhodnutí zařadit do šatníku masku, která účinně zakrývá oba tělesné otvory, jimiž člověk může dýchat. Na druhou stranu dobře chránila proti všudypřítomnému písku. Kdykoli se zvedl vítr, Asuma po jeho boku se rozkašlal. Kakashi usoudil, že nemá rád místa, kde si člověk může vybírat mezi udušením a… udušením. Když ho sem ale zavedla mise, neměl na výběr.
Oficiálně se jednalo o přátelské setkání dvou manželek kagů za účelem upevnění vztahu mezi vesnicemi. Kakashi, Asuma a Gai doprovázeli Kushinu jako její tělesná stráž. Tak to alespoň mělo vypadat navenek.
„Jdeme už?“ zavrčel Asuma koutkem úst, aniž by se na Kakashiho podíval. Ležérně se opíral o stěnu vedle vstupu do budovy, kde probíhalo dámské diplomatické sezení, a vrtal se dřívkem v zubech. Kakashi ho chtěl napomenout, ať se tváří víc jako chuunin na stráži, kterého měli oba představovat, a míň jako znuděný puberťák, ale pak mu došlo, že chuunin na stráži se obvykle tváří právě takhle. Většina jejich týmu v zásadě působila ve svých rolích velice přirozeně, a nejmenovaní jedinci, kterým to předstírání šlo o něco hůř, si naštěstí krátce po příjezdu odešli zaběhat pár koleček okolo vesnice.
„Těžko, Gai tu pořád není,“ odpověděl na Asumovo netrpělivé zavrčení.
Skrz dveře k jejich uším doléhaly zvuky živého hovoru. I Kushina očividně zvládala svou úlohu na výbornou. Držela Karuru bezpečně stranou, aby tak svému týmu poskytla prostor pro splnění jejich skutečné mise. Ta byla o poznání zajímavější, přesto nikterak náročná.
Ukázalo se, že Písečná má v držení jakýsi dokument, jehož význam byl pro Konohu kritický. Jejich neoficiální úkol zněl jasně – nepozorovaně získat zmíněný svitek a diskrétně se vrátit zpět domů.
Zatím šlo všechno jako po másle. Relativně snadno zjistili, že inkriminovaný dokument schraňuje Karura ve své kanceláři, a teď jen čekali na vhodný moment. Jediný drobný zádrhel představoval Gai, protože ve svém entuziasmu ještě pořád pobíhal někde okolo. Kakashi začínal být nervózní.
„Beztak to zvládnem sami, kašlem na něj,“ prohodil Asuma znovu. V ten okamžik se zvedl vítr a přenesl celé jeho tvrzení do méně metaforické roviny.
Kakashi to dělal nerad, ale musel mu dát za pravdu, čekáním jen ztráceli drahocenný čas. Krátce tedy přikývl a mlčky opustil stanoviště. Pokašlávající Asuma ho následoval.
Samotná krádež svitku nebyla kdovíjak složitá. Aby se vyhnuli podezření, poslali zpátky na stráž stínové klony a sami si přisvojili podobu vybraných zdejších ninjů. Ukázalo se, že Píseční nejsou příliš dobří v rozeznávání henge, protože se bez obtíží dostali nejen do hlavní budovy, kde se nacházela Karuřina pracovna, ale i do místnosti samotné.
Asuma zůstal hlídkovat u dveří, zatímco Kakashi prohledával pokoj. Cítil se skoro uražen, když na něj po otevření druhého šuplíku vykoukl úhledně stočený svitek s modrým proužkem.
„Je to ono?“ zeptal se pro jistotu Asumy. Ten opustil svou pozici u dveří, aby mohl nahlédnout do zásuvky.
„Jo.“
Kakashi svitek opatrně uložil do kapsy, zavřel šuplík a zkontroloval, zda nezanechali nějaké stopy. Pak se oba vrátili na své stanoviště. Bez nejmenších obtíží.
Kakashimu to celé připadalo divné. Proč byl tak cenný svitek uložen jen tak v šuplíku Karuřina stolu? Proč ho nikdo nehlídal? Proč je cestou nikdo nezastavil? Když se nad tím zamyslel, divná byla vlastně i celá mise. Proč ji vedla tak neobvykle zrovna Kushina? Diplomatickou návštěvu by mohl reprezentovat i kdokoli jiný. A proč poslali zrovna je tři? V podobném složení nikdy neoperovali a Kakashi si marně lámal hlavu nad tím, jaké výhody by mohlo přinést.
Pořád měl obavy, kdy se něco zvrtne, a tak byl rád, když v pořádku předal ukořistěný svitek Kushině. Její úlevný výraz napovídal, že Kakashiho obavy pravděpodobně sdílela, ale teď už je klidná.
Jediné, co mu večer dál vrtalo hlavou, byl Gai. Pořád ještě se nevrátil.

Karura kráčela ke své kanceláři. Všímala si, že ostraha hlavní budovy je v kazekageho nepřítomnosti o dost laxnější. Chodby, jindy plné bdělých očí, byly poloprázdné, jen sem tam před některými dveřmi postávali poklimbávající shinobi. Nebylo se čemu divit. Ve vesnici panoval klid a mír a mezi nejzajímavější událostí posledního týdne se řadil příjezd návštevy z Listové, blížící se písečná bouře a ztráta jedné várky vypraných uniforem pro sloužící, kterou podle všeho odnesl vítr rovnou ze šňůry.
Karura si v duchu poznamenala, že bude muset svému drahému po návratu připomenout, aby trochu dohlédl na služebnictvo. Poslední dobou svoje povinnosti dost odbývali. Ráda by to udělala sama a hned, ale manžel ji před odjezdem prosil, aby se pokud možno do provozních ani politických záležitostí nepletla. Pořád jí předhazoval, co se stalo minule, což mu Karura trochu zazlívala. Válka z toho přece nebyla. Nakonec.
Ztracená v úvahách dorazila do pracovny. Pohled na vnitřek místnosti ji okamžitě vrátil zpátky do reality. Na stole byl nepořádek a podlahu i nábytek pokrývala tenká vrstva prachu. A co hůř – písku. Karura v hloubi duše písek nesnášela. Byl drsný, nepříjemný a špinavý. A dostal se všude. Proto úzkostlivě dbala, aby byl ze všech místností každodenně vymetán.
Tak a dost, dupnu si na ně sama! Manžel je beztak přepracovaný, jenom mu tím pomůžu. Ten dopis od hokageho jsem taky zvládla vyzvednout, uvažovala.
A pak si všimla, že místnost není prázdná. V koutě se motala shrbená uklízečka. Kolem hlavy měla ovázaný šátek a ve vratké ruce svírala prachovku. Mimo to byla ještě nesmírně šeredná. Karura ji chtěla na místě seřvat, ale když si všimla jejího zděšeného výrazu, zarazila se. Přece se nemůže takhle chovat ke staré ženě.
„Běžte radši zamést v salonku, za chvíli tam máme návštěvu. Ale pořádně, prosímvás!“ zavelela místo toho. Uklízečka s úlevou okamžitě vyklidila pole.
Karura zakroutila hlavou a posadila se ke stolu. S povzdechem zvedla z desky štos papírů a uložila je do prázdného šuplíku. Pak se zarazila. Znovu otevřela šuplík. Po něm i zbývající dva. Zatočila se jí hlava a najednou měla sucho v puse.
Svitek z Konohy tam nebyl.

„Vodu s citronem, prosím. Protřepat, nemíchat,“ objednal si Baki a posadil se k pultu u stánku s občerstvením. Pruhovaná markýza poskytovala jakýs takýs stín a zevnitř vycházel příjemný chlad.
Konečně měl čas přečíst si dopis od maminky. Včera ho napětí z návštěvy pošty zmohlo natolik, že sotva přišel domů, padl na postel a usnul jako špalek.
Zalovil v tašce a vytáhl úhledně stočený zapečetěný svitek s důvěrně známým modrým proužkem. Modrá toho proužku provázela Bakiho od samého počátku jeho kariéry shinobi. Vyvolávala v něm příjemné vzpomínky na domov. Byla krásná, jasná a plná. Jako letní obloha.
S požitkem se chvíli díval na neotevřený svitek a čekal, až ho zaplaví příjemný pocit bezpečí a nostalgie. Ten se ale nedostavoval. Upřímně, čím déle se Baki na svitek díval, tím méně důvěrný mu modrý proužek připadal. Byl tak nějak tmavší a trochu víc dozelena, než obvykle býval. Přesto mu ta barva nepřipadala tak docela neznámá. Někde už ji totiž viděl. A dokonce si přesně vybavoval kde.
Na tom zpropadeném svitku, který včera vyzvedl na poště, strčil do brašny společně s druhým dopisem, a pak odevzdal Karuře. Nebo se tak alespoň domníval.
Nebyl si jistý, co je vlastně horší. Jestli to, že má právě ilegálně v držení důležitý diplomatický list, nebo to, že kazekage zjistí, jakými přezdívkami ho oslovuje matka.
Byl si jistý jedinou věcí. Karura ho zabije. Kvůli dopisu. Cítil v tom studenou ruku rodinného prokletí.
Smutně se díval na příliš dobře známou cizí modrou a přemýšlel nad tím, jak byl jeho krátký život krásný. Říkal si, jak rád by dnes neumíral. Namlouval si, že Karura určitě nemá povolení zabíjet shinobi z vlastní vesnice. Ale bylo dost možné, že jí to bude jedno. Musel vymyslet, jak z toho ven.
Mohl by to třeba na někoho hodit. Díky tomu by mohl žít a nechat zemřít někoho jiného. Nebo by mohl opustit vesnici. Když byl malý, tak sice přísahal sám sobě, že se nikdy nestane nukeninem, ale jak pravilo staré rčení – nikdy neříkej nikdy. Mohl by odejít do nějaké vzdálené vesnice. Matka by se určitě divila, kdyby jí jednoho dne přišla pohlednice se srdečnými pozdravy z Mlžné.
To všechno byly sice lákavé představy, ale Baki věděl, že ve skutečnosti je tu jen jedna věc, kterou mohl udělat. Zapírat, dokud to půjde.
Bohužel v tom nikdy nebyl moc dobrý.

Kushina seděla v salónku pro hosty, pozorovala zády otočenou uklízečku a přemýšlela nad tím, že by možná byla radši nukeninem, než aby musela vymetat každý den z domu tolik písku.
Její tým opět hlídal přede dveřmi. Tedy, ve skutečnosti nešlo tak docela o „tým“. Rozhodně ne v pravém slova smyslu. Sestával totiž z de facto náhodně sesbíraných lidí, kteří Kushinu z různých důvodů nechtěli nebo nemohli odmítnout. Kakashi povinnosti neodmítal nikdy a obvykle ani neměl ve zvyku zpochybňovat potenciální velitele. Asumu nedávno přistihla, jak kouří za rohem Akademie a pod pohrůžkou, že to napráská jeho otci, ho přiměla ke spolupráci poměrně snadno. A Gai se k nim tak nějak přichomýtl. Vlastně si až cestou všimli, že jde najednou s nimi. Vypadal ale moc nadšeně na to, aby ho Kushina odháněla.
Byly s ním ale jen samé problémy. Od té doby, co si včera ráno odešel zaběhat, ho pořád nikdo neviděl. Začínala si o něj dělat starosti. Zůstat takovou dobu v poušti o samotě bylo nebezpečné i pro něj. Navíc se blížila písečná bouře. Rozhodla se, že možná radši přece jen požádá Karuru o vyslání záchranného týmu. Uvažovala o tom už včera, ale to jí přišlo předčasné.
Karura sedící naproti ní také vypadala, že ji něco trápí. Neustále poposedávala, tvář se jí leskla potem a během celého rozhovoru byla velmi roztržitá. Zapomínala, o čem se mluvilo, a na otázky občas odpovídala docela nesmyslně. Kushina z ní sama pomalu začínala nervóznět.
Sakra, že by o tom věděla? otřásla se v duchu. Vždyť jsme byli přece opatrný! Nikdo nás neviděl!
Pokusila se na Karuru zářivě usmát, ale ta sebou jen trhla a málem rozlila pití.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ špitla stísněně. „Je váš manžel prchlivý?“
Kushina se zarazila. Za prvé příliš nechápala, jak se otázka vztahuje k jejich rozhovoru o počasí, a za druhé snad v životě neslyšela méně trefný popis. Prchlivý?! To sotva. Občas prchá, to jo. Hlavně, když se něco podělá doma. Ale tohle…
„Ne, myslím, že ne,“ odpověděla opatrně. „Hokage je velmi rozvážný muž.“ A taky velmi roztržitý. Kdyby neměl pořád hlavu v oblacích, tak jsem nemusela nikam chodit!
Karura se nesměle zavrtěla.
„Aha, tak to je dobře. Víte… vy mě určitě pochopíte… já… mě… se stala taková nepříjemnost…“ koktala nervózně.
„Ale jistě.“ Sakra, ženská, tak už se vymáčkni.
„Víte… váš manžel… tedy, hokage…“
„Ano?“ Co je s hokagem? Jestli se dozvím něco, co nechci slyšet, tak uvidíš, kdo je tady prchlivý!
„On poslal před pár dny mému muži diplomatický list…“
Kushina zbledla. Proboha, to snad ne! Přece to nemohla číst. Vždyť to ti dva sebrali a já to mám v tašce!
Karura se zhluboka nadechla a konečně zajíkavě dopověděla: „Já jsem ten dopis ztratila.“
V první vteřině se Kushině nesmírně ulevilo. Jenomže pak jí došlo, co to znamená.
„Ehm… ztratila?“ vysoukala ze sebe přiškrceně.
Karura nešťastně přikývla: „Měla jsem ho v šuplíku. Ale když jsem se tam dneska ráno podívala, nic tam nebylo.“
Kushina to nechápala. Včera v noci tajně propašovala do Karuřina šuplíku svitek (ten jediný správný, o kterém nevěděl ani její tým), takže by tam logicky měl být. Sakra, jak je to možný?! To ho jako někdo sebral? To je tu někdo třetí?
Než se stačila zeptat na podrobnosti, ode dveří se začaly ozývat podivné zvuky a vzápětí vtrhl do místnosti mladý chuunin s obličejem z poloviny překrytým bílou látkou. S vteřinovým odstupem ho následovali Kakashi s Asumou.
Karuře se rozšířily oči: „Baki? Co tu děláš? Nemohl bys přijít za chvíli?“
„Snažili jsme se ho zadržet, aby nenarušil setkání,“ prohlásil Kakashi, „ale procpal se skrz nás.“
„Já vám musím něco říct. Hned,“ vyžbleptl chuunin zoufale. Tvářil se při tom, jako by zrazoval sám sebe. „Ale musíte mi slíbit, že mě nezabijete.“
„Ano?“ hlesla Karura.
„Jak jste mě poslala pro ten dopis… Já jsem vám asi omylem místo něj dal dopis od své matky.“
Karuřin výraz v momentě přešel od stísněné nejistoty v absolutní úlevu.
„Opravdu? Baki, ty jsi zachránce!“ zajásala. „Takže ten správný pořád máš?“
Baki přikývl. Kushina jako ve zpomaleném záběru sledovala, jak loví v tašce a předává Karuře svitek, který se jí v první řadě nikdy neměl dostat do rukou. A nemohla s tím vůbec nic udělat.
„Omlouvám se, že jsem vás zbytečně znepokojila. Všechno se vyřešilo,“ usmála se Karura šťastně.
Kushina jí úsměv napjatě oplatila. Nebyla si jistá, jestli chce spíš brečet, nebo chrlit oheň.

„Naposled opakuju, že Baki musím být já.“ Kakashi netušil, co je na tom k nepochopení.
Seděli s Asumou na postelích ve svém pokoji a snažili se vymyslet nový plán, jak získat (tentokrát snad pravý) svitek. Ještě před pár hodinami se těšili, jak najdou Gaie, seřvou Gaie a vyrazí domů, ale Bakiho intervence na dopolední schůzce jim udělala tlustou čáru přes rozpočet. Kakashi upřímně nechápal, proč vůbec Kushina nezkontrolovala ukradený svitek hned poté, co se jí dostal do ruky.
Kushina se vůbec chovala zvláštně. Její zaskočená reakce na Karuřino oznámení o ztrátě dopisu, i když ji Kakashi slyšel jen skrz dveře, byla přinejmenším podezřelá. Měla spoustu času vymyslet, jak se chovat v případě potenciálního odhalení a jako kunoichi by měla být schopná dobře skrývat své pocity. Proto se snažil za jejím zkratem hledat něco víc. Napadalo ho jediné rozumné vysvětlení: v Karuřině stole skutečně měl být svitek. O jaký svitek se jednalo a jak se tam dostal, natožpak kdo ho odnesl, se Kakashi neodvažoval hádat. Věděl jen, že jim Kushina neříká všechno. Teď ale nebyl čas zkoumat pravou podstatu jejich mise, měli před sebou povinnosti.
Nakonec se rozhodli, že nejlepší bude použít jako nový plán ten starý. Už jednou to fungovalo, a Kakashi neočekával, že by se Píseční během jednoho dne zázračně naučili detekovat henge. Bohužel, zabezpečení Karuřiny kanceláře se od dopoledne zvýšilo (jinými slovy, teď už tam nějaké bylo), takže se dovnitř nemohl dostat kdekdo.
Asuma se zatvářil, jako by ho Kakashi nutil spláchnout něčí štěně do záchodu.
„Já nebudu dělat ženskou,“ prohlásil rezolutně.
„Budeš.“
„Dělej si ji sám!“
„Nemůžu, už jsem ti to říkal.“
„A to proč?“
Kakashi nerad přiznával, že něco neumí nebo že má s něčím problémy. Obzvlášť pokud šlo o věci, které mu zajišťovaly v podstatě veškerou reputaci.
„Kvůli tomu sharinganu. Pořád ho neumím moc ovládat, přijde mi, že ke mně nepatří… a nejde mi ho při henge přeměnit… Takže musím být Baki, abych ho mohl aspoň schovat za tou dečkou.“
Asuma se zatvářil, jako by někdo spláchl do záchodu jeho štěně. Složil hlavu do dlaní a povzdechl si: „To je teda pěkně na nic.“
Protože nakonec očividně uznal Kakashiho návrh jako rozumný, procházela se za chvíli po chodbě kazekageho sídla mrzutě se tvářící Karura v doprovodu Bakiho.
„Netvař se jak kakabus, ještě tě někdo pozná,“ zamumlal Kakashi, když se blížili ke dveřím kanceláře.
„Buď zticha.“
U vchodu stáli dva chuuninové a měřili si je zaraženými pohledy.
„Ehm, madam…“ začal nejistě jeden z nich. Asuma zaváhal.
„Co je?! Já do svojí kanceláře snad můžu, ne?!“ obořil se na něj pak velice nekompromisním tónem, který musel pochytit u Kushiny. Oba chuuninové zbledli a ustoupili. Kakashi následoval Asumu do místnosti a pečlivě zavřel dveře. Jakmile se ale otočil zpátky, ztuhl na místě. Plán selhal. U stolu se skláněl Baki.
Chvíli na sebe všichni bez pohnutí zírali. Vzduch v místnosti zhoustl. Pak se pravý Baki narovnal a kolenem opatrně dovřel prostřední šuplík.
„C-co to má znamenat?“ vykoktal zmateně.
„Karuro-sama, je to podvodník,“ ozval se Kakashi rychle. V tenhle moment nemohl víc dělat. Neměl nejmenší ponětí, jak se takový Baki vlastně chová a jaké má postavení. Všechno teď záviselo na Asumovi. V duchu si vynadal, že s něčím podobným nepočítali.
Asuma se naštěstí okamžitě oklepal a zařval na Bakiho u stolu: „Co tady děláš?! Co jsi zač?!“
„Já… šel jsem se podívat, jestli tu někde není ten můj dopis od matky,“ bránil se ten.
„Do mojí kanceláře? Jen tak?“ Asuma se do něj zabodl přimhouřenýma očima. Kakashi začínal mít obavy, že svoje vystupování až příliš zakládá na Kushině.
Baki začal nervózně bloudit pohledem po místnosti, pak se zastavil na Kakashim. Na tváři se mu usadil velice nepříjemný vítězný výraz.
„To on je podvodník, Karuro-sama!“ zabodl prst do vzduchu Kakashiho směrem.
„Jakto?“
„Má dečku na špatné straně obličeje.“
Asuma si oba dobře prohlédl, načež se na Kakashiho otočil s výrazem jak-jsi-jen-mohl. Bylo až zarážející, jak neuvěřitelně žensky při tom vypadal.
„No vidíš,“ hlesl.
Bylo jasné, co teď musí udělat. Baki odhalil kritickou chybu. Kakashi doufal, že Asumovi dojde, že ho musí obětovat, aby si zachoval vlastní důvěryhodnost. Neměl možnost mu to jakkoli dát najevo, a tak se mu to alespoň snažil vsugerovat úpěnlivým pohledem. Asuma si to očividně špatně vyložil.
„Anebo,“ obrátil se k Bakimu, „ji máš špatně ty.“
Ne, Asumo, ne! Čím víc se v tom budeš vrtat, tím spíš tě odhalí. Jak to teď chceš rozsoudit? To nás postavíš vedle sebe a budeš nám klást otázky?
„Stoupněte si vedle sebe,“ nařídil Asuma.
Kakashi v duchu mlátil hlavou do zdi. Odevzdaně si stoupl před stůl.
„A ty mi dej ten dopis,“ ukázal Asuma na svitek v Bakiho ruce.
„Ani náhodou! Vy jste taky falešná, jdu vás nahlásit!“
Už je to tady. Kakashi v duchu zvažoval, jestli je Kushina stihne zabít dřív, než je Písečná popraví.
Baki se rozběhl pryč z místnosti. Kakashi se na něj chtěl vrhnout, ale než stačil vůbec něco udělat, dveře se otevřely a dovnitř vstoupil… Baki. Prchající Baki do něj narazil a oba se skáceli k zemi. Vzduch naplnil oblak rozvířeného písku. Asuma se rozkašlal.
Takže ten první nebyl pravý? běželo Kakashimu hlavou. Co se to tu pro všechno na světě děje?
Oba Bakiové se pomalu sbírali z podlahy. Nově příchozí si všechny prohlížel se směsicí ostražitosti a zmatku. Kakashi s jistým zadostiučiněním zaznamenal, že látku přes obličej má na jeho straně.
Na chvíli se opět rozhostilo ticho. Písek pomalu usedal. Jeden z Bakiů, ten nový, si ho začal prudkými pohyby oklepávat z ramen. Nikdo jiný se nehýbal. Pak začali všichni křičet jeden přes druhého.
„Co se to tu děje?!“
„To je podvodník!“
„Dej ten prst pryč z mýho obličeje, nebo ti ho urazím!“
„Baki, dej mi ten svitek!“
„Já ho nemám!“
„To není Baki. Já jsem Baki!“
„Přestaňte řvát!“
„Karuro-sama, udělejte něco!“
„To není Karura!“
„Já jsem Karura!“
„To ani náhodou!“
„TICHO! PŘESTAŇTE ŘVÁT!“
Výkřik, který se vydral z úst prvního Bakiho (Kakashi se je pro přehlednost rozhodl číslovat podle pořadí příchodu), překypoval jakousi nepopsatelnou silou, která v něm obsaženému rozkazu dodala punc absolutnosti. Všichni zmlkli.
„Nikdo už tady nebude ječet. Tím by se nic nevyřešilo, jasný?!“ Tón Bakiho č. 1 nepřipouštěl námitky. Kakashimu zněl podivně povědomě. V hlavě se mu rozběhla ozubená kolečka.
„Musíme zjistit, kdo je kdo.“
„Kterej z vás je Baki?“ zeptal se Asuma stručně.
„Já,“ ozvalo se trojhlasně.
„To jsme si pomohli… Uvědomte si, že jako manželka kazekageho mám-…“
„Ty nejsi Karura,“ přehlušili Asumu v unisonu oba Bakiové.
„Když dovolíš, Baki,“ začal Asuma.
„To teda nedovolím, datte-…“ Baki se zarazil.
„Co prosím?“
„Chtěl jsem říct – dáte mi chvilku?“ opravil se nejistě.
„Nedám,“ pronesl svým nejlepším kushinovským tónem Asuma. Kolečka v Kakashiho hlavě se zastavila. Rozhodl se zkusit štěstí.
„Karura-sama si šla do kanceláře vyzvednout svitek pro Kushinu-sama.“
Bakimu č. 1 se rozšířily zorničky a zkoumavě se zahleděl na falešnou Karuru. Baki č. 2 udělal totéž, jen se při tom tvářil výrazně pochmurněji. Zároveň ale neklidně cukal pohledem mezi oběma svými kolegy.
Napětí v místnosti stoupalo. Asuma se neklidně ošil. Když atmosféra dosáhla vrcholu, znovu se otevřely dveře. Kakashi by se nedivil, kdyby v nich stál další Baki, skutečnost ho ale docela vyvedla z míry. Ve dveřích stál, oděn po suňácku, Gai.

„Ty debile, kde jsi byl?!“ neudržel se Asuma a nahlas zařval. Okamžitě si uvědomil svou chybu a připlácl si ruku na ústa.
Gai se kupodivu nedivil, proč na něj Karura, s níž se v životě nesetkal, křičí. Naopak se zdálo, že to snad i očekával. Místo toho s očima navrch hlavy civěl na tři Bakie. Vykoktal cosi nesrozumitelného a zmlkl. Asuma přemýšlel, jestli ho má zabít, nebo být rád, že se v pořádku vrátil. Rozhodl se proto raději věnovat třem Bakiům. Chtěl mít tu záležitost co nejdřív za sebou. Jedním z důvodů byl i fakt, že přestával být schopný určit, který z nich je Kakashi. V místnosti bylo tolik přeměněné čakry, že už ztrácel schopnost ji rozlišovat. Připadalo mu, že vyzařuje i z Gaie, což byl holý nesmysl.
„Tak teď už by se snad-…“
„BRATŘE?!“ ozvalo se ode dveří.
„Tady je nějakej průchoďák nebo co?“ zamumlal temně jeden z Bakiů. Asuma se otočil směrem, z něhož přišel bujarý výkřik, a zděsil se.
Na prahu stála… Asuma to stvoření z nedostatku lepších výrazů nakonec nazval ženou. Měla na sobě uniformu kazekageho služebnictva, okolo hlavy zavázaný šátek a byla nepopsatelně šeredná.
„Proboha, ty máš sestru?!“ obrátil se zděšeně na Gaie. Rodinná podoba byla nepopiratelná. „Že ses nezmínil.“
Gai se zatvářil naprosto zoufale a cosi zakníkal. Služebná se mezitím vhrnula do pokoje.
„Ta stařena patří k vám?“ vznesl do pléna udivený dotaz jeden z Bakiů.
„Tyjo, Baki, ty jsi z trojčat?“ hlaholila služebná bodře. Poplácala zaraženého Bakiho po ramenou tak vřele, že málem přepadl dopředu. Asuma začínal v jejím chování rozpoznávat známé vzorce.
„Gaii?“ rozhodl se otestovat svou hypotézu. Služebná se k němu bezelstně otočila: „Ano?“ Prostřední Baki si připlácl dlaň na čelo. Asuma jen zakroutil hlavou. Něco podobnýho jsme mohli čekat.
„Odkdy máš bratra?“
„Doteď jsem o něm nevěděl!“ odpověděl Gai nadšeně. „Ale stojí tady, vidíte ho? Ta podoba!“
Falešný Gai si pravého Gaie důkladně prohlédl a pak zamumlal cosi o poštovních holubech.
„Gaii, to je henge,“ pronesl unaveně prostřední Baki. To je jasný, pomyslel si Asuma, ale kdo je sakra pod ním? A kdo jsou ti dva Bakiové? A proč tu vůbec jsou?
Gai se z nějakého důvodu zaradoval. Napřáhl ke svému dvojníkovi ruku a prohlásil: „Henge? No vida! Těší mě, Gai!“
Ozvalo se plesknutí, jak se prostřední Baki, kterého Asuma identifikoval jako Kakashiho, opět plácl do čela. Začínalo se mu tam rýsovat zarudlé kolečko.
„Tak a dost,“ pronesl rozhodně levý Baki, který měl látku na opačné straně obličeje, než zbylí dva. „Takhle to dál nejde. V tomhle zmatku by se nic nevyřešilo. Až napočítám do tří, každý, kdo tu používá henge, ho zruší, jasný?“
Ozvalo se odevzdané mručení. Asuma zauvažoval, že by vyzkoušel, kolik nových bratrů Gai ještě snese, ale nakonec nápad zamítl.
„Raz… dva… tři!“
Místnost zaplnil oblak dýmu. Když se rozptýlil, stál na místě Gaiova bratra další Baki.

V místnosti panoval naprostý klid. Gai ho využil k tomu, aby ze sebe rychle strhal nepraktický, ale účinný převlek staré služebné, který včera dopoledne našel příhodně viset na ulici. Pod ním měl pořád svou zelenou kombinézu.
„Jo takovýhle henge,“ povzdechl si. Právě zažíval pocit roztrpčení způsobený náhlým zmizením jeho bratra. Ačkoli o existenci jakéhokoli svého sourozence doteď netušil, náhlé setkání s vlastní tváří v něm vyvolalo ničím nepodloženou naději. Stejně rychle, jako bratra získal, ho ale i ztratil.
Znovu se rozhlédl po shromážděných. U stolu stála kazekageho žena a proti ní tři Bakiové. Čtvrtý se k nim nešťastně vydal. Co tu všichni ti lidé dělají? Bakiho rodina přijela na návštěvu?
„No dobře, jsem to já! Karuro-sama, nezlobte se,“ oslovil Baki ženu u stolu, „já jsem tu z dobrého důvodu!“
„To není Karura,“ pronesl rezolutně Baki napravo.
„Jak to můžeš vědět?!“ ohradila se Karura.
„Karura nechrchlá jako stará kuřačka,“ odpověděl místo něj levý Baki.
„A vy nejste Baki!“ ozval se Baki. „Karuro-sama, udělejte něco!“
„To není Karura!!!“
„A kdo jseš ty, ty chytrolíne?!“
„Co je ti po tom?!“
„Takže nejsi Baki?“
„Baki jsem já!“
„TICHO! PŘESTAŇTE! NECHTE TOHO!!! Takhle to vážně dál nejde! Okamžitě všichni zrušíme to henge, jinak se nehneme z místa! Ale všichni!!!“
Místnost znovu zaplnil oblak kouře. Tentokrát ho bylo mnohem víc.
Když se dým rozplynul, u zdi stál Kakashi, obklopený z obou stran dvěma dospělými ženami. Jedna z nich byla Kushina. Druhá vypadala na chlup stejně jako Karura opírající se o stůl.
„Už víš, jak to vím?“ zasyčela.
„Okamžitě zruš to henge,“ prskla Kushina na její dvojnici.
„Fajn.“
Karuru u stolu zahalil kouř. Když se rozptýlil, zjevil se na jejím místě Asuma.
Kushina přešla doprostřed místnosti a založila ruce v bok. „A teď,“ pronesla nekompromisně, „bychom mohli zjistit, co se tady děje.“
„Tak snad abyste začala,“ zamumlal Kakashi.
„Já? Proč já?“ zvedla Kushina obočí.
„Protože očividně víte něco, co my ne. Celou misi nám něco tajíte. Vážně máme za úkol ukrást svitek s cennými informacemi, který nám vzala Suna?“
„Cože? To nebyla diplomatická návštěva? Jaký svitek? My něco ukradli?“ hlesla zmateně zbývající Karura. Podle všeho pravá. Kushina zavřela oči a zhluboka se nadechla.
„Teď už je to nejspíš jedno,“ zašeptala polohlasně. Pak se obrátila ke Karuře: „Nic jste neukradli. Všechno je to trochu jinak."
„Tak o jaký svitek jde?“
„O tenhle.“ Kushina položila na stůl ruličku s modrým proužkem.
„Ale…,“ vydechla Karura zmateně, „to je přece ten list od hokageho.“
„Není.“
„Není?“
„Ne. Ten list sice poslal hokage, ale rozhodně ho hokage nepsal.“

Asuma si nebyl jistý, jestli Kushina začne brečet, nebo chrlit oheň. I když mu druhá možnost připadala svým způsobem vzrušující, byl docela rád, když se místo toho pustila do vysvětlování.
„Ptala jste se mě, jestli je můj manžel prchlivý,“ pronesla směrem ke Karuře. „Není. Můj manžel je úžasný. Občas ale pro samou práci neví, kde mu hlava stojí. Před pár dny například sepsal velice uctivou odpověď na kazekageho žádost. Než ji ale stihl odeslat, odvolala ho v neodkladné záležitosti Rada vesnice. Protože vím, jak je můj manžel roztržitý, sdělila jsem mu, že dopis donesu na poštu za něj, ať si s ním už nedělá starosti. Proto mě u večeře velmi překvapilo jeho sdělení, že ‚odeslal tu odpověď kazekagemu‘. Svitek jsem totiž měla pořád v tašce.
Bylo mi jasné, že omylem odeslal jeden z dopisů, které mu toho dne přišly a které měl pořád položené na stole. Když jsem je prohledala a zjistila, jaký chybí, mé nejhorší obavy se naplnily. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti, ale zároveň jsem opravdu nemohla dovolit, aby si kazekage v domnění, že jde o odpověď z Konohy, přečetl ty oplzlosti, co mému muži píše jeho úchylný sensei. Takže jsem si sesbírala tým a vydala se do Suny.“
„Cože? Bez hokageho vědomí?“ vykulil oči Kakashi. „To mi chcete říct, že jsou z nás všech teď nukeninové?“
„Klid, Kakashi.“ Kushině se nebezpečně zablýsklo v očích. „Jestli z nás budou nukeninové, bude z hokageho mrtvý muž. Na to se můžeš spolehnout.“
Kakashi nevypadal příliš uklidněně.
„Takže ten svitek jste ukradli vy,“ shrnula s úlevou Karura.
„Ne, my ukradli dopis od mámy tadytoho ťulpase,“ ukázal Asuma na Bakiho. Gai se zamračil a zatřásl hlavou.
„No, dobře, ale byli jste to vy, kdo sebral dopis z mého druhého šuplíku.“
„Jo.“
„Aha. A vy jste, Kushino-san, byla u toho, když mi Baki přišel oznámit, že dopisy vyměnil. Proto jste teď šla do mé kanceláře zabezpečit vámi hledaný svitek.“
Kushina přikývla. Pak se otočila na Kakashiho s Asumou: „Co jste tu dělali vy?“
„Totéž. Vždyť jsme to jeho přiznání taky viděli.“
„Pravda. To dává smysl.“
„No sláva, tak tím je to snad vyřešené, ne?“ usmála se Karura. „Kushino-san, vy mi jen dáte ten správný svitek, já vám vrátím ten váš, a můžeme to s klidem uzavřít.“
Kushina se zatvářila bezradně: „Nemůžeme. Já ten svitek nemám.“
„Nemáte?“
„Ne. Včera v noci jsem vám ho totiž strčila do šuplíku namísto toho ukradeného.“
Karura zbledla: „Chcete mi říct, že ten svitek tím pádem ukradl někdo další?“
„Pokud se nevypařil, tak to tak už vypadá.“
Karura zbledla ještě víc. Zdrchaně se posadila na židli a složila hlavu do dlaní. „Proboha, co budeme dělat? Jak to mám vysvětlit manželovi?! On nechtěl, abych ten dopis vůbec vyzvedávala. Myslí si, že je pořád na poště!“
Kushina jí položila ruku na rameno a pokoušela se ji uklidnit. Zdálo se, že sama hledá únikovou cestu. „Tak budeme tvrdit, že se ten svitek ztratil už cestou a nikdy nedorazil. Nebo-…“
V tu chvíli ji přerušil Baki: „Když dovolíte… ten dopis mám já.“
Pět hlasů zároveň vykřiklo: „Ty?!“
Baki přikývl a vytáhl z tašky svitek s červeným pruhem. „Snažil jsem se vám to říct, už když jsem přišel. Je to on?“
Kushina zírala na svitek jako ve vidění a mechanicky přikývla. Pak ho přijala a odložila na stůl. „Mám se vůbec ptát, jak jsi k němu přišel?“
„Dal mi ho on,“ ukázal na Gaie. Ten se hlasitě ohradil: „Tak to ne! Já ti dal dopis od tvojí mámy.“
Asuma ničemu nerozuměl.
„To těžko, ten máme my… Nebo ne?“ otočil se na Kushinu. Ta přikývla, zalovila v kapse a vytáhla svitek s modrým proužkem. Položila ho na stůl k ostatním.
„Ty, Gaii, nechtěl bys nám prozradit, co jsi vlastně celou tu dobu dělal?“ zavrněla výhružně. Gai se nenechal zviklat a jako by na tu otázku celou dobu čekal, pustil se nadšeně do vypravování.

Gai si v duchu promnul ruce. Konečně přišla chvíle mé slávy.
„No, když jsme dorazili, musel jsem si rychle dojít na záchod, protože-…“
„Zas tak podrobně asi nemusíš,“ přerušil ho Kakashi. Gai po něm vrhl zklamaný pohled, ale pokračoval dál.
„Pak jsme měli ještě plno času do odpoledního setkání, tak jsem se rozhodl, že ho využiju k něčemu užitečnému.“
„Jo, šel jsi běhat. To víme.“
„Nepřerušuj mě pořád!“
„Vždyť neříkáš nic důležitého!“
„Kakashi, nepřerušuj ho pořád,“ vstoupila do hádky Kushina, „nebo neřekne už vůbec nic. A ty to zkrať.“
„Dobrá.“ Gai se rozkročil, založil ruce, a spustil o něco hlasitěji, odhodlaný nenechat se už nikým vyvést z míry. „Když jsem obíhal padesáté kolečko, mimochodem měli byste někdy trénovat se mnou, je to skvělé pro fyzickou kondici a-…“
„Gaii!“
„Když jsem obíhal padesáté kolečko, všiml jsem si vypraných uniforem pověšených na šňůře na ulici. V tu chvíli jsem dostal nápad, jak konečně překonat Kakashiho, mého rivala! Zatímco jste se pořád ještě dohadovali, jak proniknout do kazekageho sídla, já jsem úspěšně infiltroval nepřátelské řady.“
„On vážně patří k vám,“ vzdychla Karura. „To by vysvětlovalo, proč neumí zametat.“
„NEPŘÁTELSKÉ ŘADY,“ zopakoval Gai důrazně. On se nenechá vykolejit. „Dokázal jsem nepozorovaně proniknout do Karuřiny kanceláře a ukořistit hledaný svitek! Docela sám! Co na to řekneš, ha, Kakashi?“
Kakashi neřekl nic. Jen se na Gaie dlouze zadíval a až po několika vteřinách se ho nevzrušeně zeptal: „A kdy jsi ho tak zhruba ukořistil?“
„Dneska ráno.“
„Proboha…“ povzdechla si Kushina. Gai nerozuměl tomu, co všichni vyvádí. Splnil přece misi. Tedy, téměř.
„Kdybych si nezachoval chladnou hlavu, byl bych dokonce málem odhalen.“ Zadíval se na Karuru. Ta si jenom zakryla obličej dlaní a zavrtěla hlavou. Kushina sevřela čelist.
„Vy jste ho viděla?“ pronesla ledově. „To vám to nebylo divné?“
„Neorientuju se ve služebnictvu. Manžel nerad vidí, když se pletu do provozních záležitostí,“ zajíkla se Karura.
„To chápu,“ opáčila Kushina kousavě. Karuru to očividně dopálilo.
„Vy jste ho viděla taky, má milá! Poslala jsem ho zametat do salónu, kde jsme si dnes dopoledne povídaly.“
Kushina zbledla, pak zrudla a nakonec se k nim otočila zády, takže nemohli být svědkem dalších barevných přechodů. Ramena jí cukala a konečky vlasů se začínaly povážlivě nadzvedávat.
„To je sice všechno pěkný,“ poznamenal Asuma, „ale pořád to nevysvětluje, jak se ten dopis dostal k němu.“ Mávl rukou k Bakimu. Gai se ošil a pokračoval.
„V tom je právě ta potíž. V salónu došlo k takové zapeklitosti.“
„Myslíš tou zapeklitostí to, jak Baki oznámil, že vyměnil dopisy?“ otázal se ho Kakashi.
„Přesně to! Nemohl jsem si přece nechat dopis, který mu poslala jeho maminka! Co když mu potřebovala říct něco důležitého a on by si to nikdy nepřečetl?“
„Takže jsi mu ho donesl? To je… překvapivě rozumná úvaha.“
„Pořád jsem ale zvítězil, Kakashi! Svitek jsem získal.“
„Jo, jenomže pozdě. My jsme ho vzali už večer předtím.“
Kushina se prudce otočila, oči jí svítily. „Přestaňte se popichovat! Je úplně jedno, kdo ho ukradl dřív, když ani jeden z vás nevzal ten správnej!“ prskla. Pak namířila ukazováček na Bakiho, který poděšeně couvnul a zvedl obě ruce. „A ty mi vysvětli, proč jsi sem šel.“
„Šel jsem ten svitek vrátit. Měl červený proužek, kdežto ty dva, co jsem zaměnil, byly modré. Tak jsem si říkal, že… Gai… asi sebral nějaký jiný svitek, a šel jsem ho vrátit dřív, než se to dozví Karura-sama a zabije mě.“
„A proč jsi proboha vypadal jako Gai?“
„No, nějak ten dopis musel získat, takže se sem logicky musel dostat. Říkal jsem si, že když budu vypadat jako on, možná se sem taky dostanu.“
Kakashi zamrkal. „To je další překvapivě rozumná úvaha.“
Gai si připadal zrazeně. Ukradl svitek, jak se po něm žádalo. Kakashi tvrdil, že ho předběhli, ale to byl nesmysl, protože ráno byl svitek pořád v šuplíku. Jinak by ho nemohl vzít. Když během zametání odpozoroval, že se jedná o dopis od Bakiho matky, a rozhodl se mu ho čestně odevzdat, Baki běžel svitek vrátit, protože to nebyl ten svitek, který chtěl.
„Já tomu nerozumím,“ pronesl sklesle.
Kakashi k němu přistoupil blíž: „Čemu nerozumíš?“
„Co se vlastně dělo.“
„Dobře, tak si to shrneme,“ ujala se slova Kushina. „Dopisy byly tři. Dva modré – jeden od Bakiho matky a druhý od… ehm… druhý pro hokageho. Poslední, červený, dopis byl jako jediný určený kazekagemu. Hokage omylem odeslal modrý dopis, který Baki vyzvedl současně s dopisem od své matky, je to tak?“
Baki přikývl.
„Pak omylem odevzdal Karuře-san dopis od své matky, místo dopisu pro hokageho, o němž si ale oba mysleli, že je určený kazekagemu. Karura-san ho schovala k sobě do šuplíku a odešla na setkání se mnou. Mezitím Kakashi s Asumou z její kanceláře dopis ukradli.“
„A Gaiovi ruplo v bedně a rozhodl se jednat na vlastní pěst,“ dodal Asuma. Kushina ho zpražila pohledem: „Pamatuj si, Asumo, co jsem ti říkala o tátovi, jo?“ Pak pokračovala.
„Já se do kanceláře vplížila v noci a umístila do šuplíku dopis pro kazekageho. Jenomže ten jsi ráno sebral ty, Gaii, protože sis myslel, že jde o svitek, který jsme měli za úkol vzít. Karura to zjistila a na dopoledním setkání se to snažila nějak urovnat. Do toho ale Baki odhalil, že mu místo dopisu od matky zůstal dopis pro hokageho – nečetl jsi to, doufám?“
Baki zakroutil hlavou.
„Dobře. Šel to oznámit Karuře a dopis pro hokageho jí předal. Ta ho poté uklidila zpátky do šuplíku. Všichni jsme ale ten rozhovor slyšeli a rozhodli se jednat. Ty jsi šel Bakimu předat dopis pro kazekageho, protože sis myslel, že je to ten dopis, o kterém Baki mluví. Jenomže ten jsme ve skutečnosti měli my. Baki si domyslel, že je to jiný dopis, a šel ho vrátit do kanceláře.
Na konci jsem tedy já měla dopis od Bakiho matky, Baki oficiální dopis pro kazekageho a v šuplíku ležel dopis pro hokageho. Všichni jsme se sem z různých důvodů v přestrojení vloupali. Což mi připomíná,“ zarazila se. „Karuro-san, co jste tu dělala vy?“
„Viděla jsem sama sebe na chodbě, tak jsem se sledovala. Chtěla jsem zjistit, co se děje, tak jsem sem vklouzla v Bakiho podobě.“
Kushina se otočila na Asumu s Kakashim, div jí z očí nešlehaly blesky.
„Vy… jste… se… nechali… vidět?!“ odsekávala každé slovo. Asuma se odtáhl a bezmocně pokrčil rameny. Kushina se naštěstí rozhodla jimi dál nezabývat a místo toho se Gaie zeptala: „Už tomu rozumíš?“
Gai tomu nerozuměl. Krátce zakroutil hlavou.
„No, to nevadí,“ rozhodla Kushina, „Kakashi ti to potom vysvětlí. V zásadě jsi nám ale pomohl, teď aspoň všechno vyřešíme na rovinu.“
Zvedla ze stolu červený svitek: „Tenhle je pro kazekageho. Karuro-san, vezměte si ho a už ho prosím neztraťte.“ Karura svitek s drobnou úklonou přijala. Na okamžik to vypadalo, že ho uklidí do zásuvky, ale nakonec si ho s pokýváním hlavy strčila do kapsy.
„Tenhle,“ zvedla Kushina modrý svitek a schovala ho do tašky, „je náš. A ten poslední tvůj, Baki.“
Baki došel ke stolu a ochranitelsky sevřel prsty kolem zbývajícího svitku.
„Tím by to snad všechno bylo vyřešené, ne?“ uzavřela Kushina a prudce vydechla. Shromážděním se rozlehla znatelná úleva.
„Teď bychom se snad mohly vrhnout na tu diplomacii, co říkáte, Kushino-san?“ usmála se Karura. Kushina jí úsměv oplatila a přikývla. Všichni se pomalu trousili ven z místnosti. Strážci přede dveřmi je sledovali udiveným pohledem.
Gai rychlým krokem dohnal Kakashiho.
„Tak vysvětluj.“

Baki seděl v chabém stínu jediného stromu v celé Písečné, v ruce držel sklenici s citronovou limonádou a těšil se, jak si konečně, konečně přečte dopis od maminky.
Trochu se mu stýskalo po skupince z Listové, která dopoledne odešla domů. Bylo to zvláštní, ale když Gai vtrhl do Karuřiny pracovny a tak nadšeně na něj zavolal „bratře“, Baki na maličkou chvilku zauvažoval, jestli by Gai nemohl být tím starším bratrem, kterého ještě v plenkách odnesli poštovní holubi… Pravděpodobně ne, ale s jistotou se to nikdy nedozví.
Nadechl se horkého vzduchu (s pískem) a pomaličku rozlomil pečeť na svitku. Požitkářsky ho rozvinul a zadíval se na husté černé písmo. Na papíře stálo:

Nazdar borče,
za pár týdnů se k vám chystám. K tomu problému, co jsi mi o něm psal – měl bych pro tebe řešení. Pochází ze st. 24 mé nejnovější knihy…