Typ

Znáš odpověď?
tak odpověz hned...
Proč jsi nás tady nechal?
Proč jsi za tou pomstou tak chvátal?

Znáš odpověď?
Tak odpověz teď...
Proč jsi se vždycky všech stranil?
Proč jsi mé city k tobě ranil?

Znáš odpověď?
Tak jen odpověz...
Proč jsi Naruta nechal být?
Proč jsi chtěl odejít?

Sakra proč?
Pořád dokola jak kolotoč...
Opravdu znáš odpověď?
Tak mi ji pověz,
protože já nevím,
už 3 roky se pod psa cítím...

Ty jsi všechno zahodil,
mě a Naruta jsi zabil.
Dokážeš s tím žít?
Dokážeš zapomenout a dál jít?

[i]Slzy stékaly dolů po její tváři. Nedokázala tomu uvěřit. Její jediná láska už není. Stála tam nad jeho náhrobkem a pořád se jí vraceli vzpomínky s ním.

[b]„Temari víš jak jsme se viděli poprvé?“
„Ano, Proč? Co se děje?“ On se k ní přiblížil a podíval se jí do očí. Cítila jak se jeho oči vkrádají do těch jejích. Nemohla se tomu ubránit.
„Víš co jsem si pomyslet?“
„Ne,“ řekla trochu rozviklaně Temari.

Sakura si pak šla lehnou a usnula.Ale ze spaní jí probudilo klepání.
„Dále". řekla Sakura a zívla si.
„Slečno Haruno můžete jít domů." řekla sestřička a odešla. Sakura se sbalila a vyrazila k Hinatě. Za 5 minut dorazila k Hyuuga čtvrti přišla zaklepala na dveře.Dveře se pootevřeli a vykoukla Hinaty hlava.
„Jéé Sakuro to jsem ráda že jsi tady." řekla Hinata své nejlepší kamarádce a pustila jí dovnitř. Hinata odvedla Sakuru do svého pokoje.
„Jéééééé Hinato ty to tady máš úžasný!" vykřikla z úžasem Sakura.

10.Kapitola
„Kdo to byl?,“ při tom se mu začal chvět hlas. Mika ho potom pevně chytla za ruce a odpověděla mu: „Ona se jmenuje Hinata Hyuuga,“ a Yuki se na ní podíval vystrašeným pohledem a ještě pevněji jí stiskl ruce.
„Bude v pořádku?,“ zeptal se ještě s chvěním Yuki.
„Bude, Sakura se o ní postarala,“ a uviděla jak odlehčující výraz Yukiho na tváři.
„Kdo to je?,“ optala se ho zvídavě Mika.
„No vlastně je to moje sestřenka přes koleno. Asi bych ti to měl povědět celé“

Prebrala sa nad ránom, slnko práve vychádzalo z poza dún.
Rýchlo sa upravila a len čo dokončila raňajky, uvedomila si, ako bola včera blízko.
Chcela mu to dnes povedať, ale bála sa, bála sa, že ju vysmeje. Mala strach, že lásku k nej len predstiera, aby ju zosmiešnil.
Netušila, že na to isté myslel Gaara, len čo sa zobudil.
Keď vyšiel zo svojej prenosnej spálne, zbadal Sandy, ako mu nesie raňajky, bol dojatý. Spomínal si, aký bol k nej zlý a ona je k nemu teraz dobrá. Hanbil sa ako pes.
Pravdou bolo, že Sandy bola príliš uťahaná, aby mu čosi vyviedla.

Bylo jedno krásné odpoledne a v Konoze vládl klid. Sasuke, Sakura a Naruto seděli v parku trochu znuděni, protože už dlouho nedostali žádnou misi. Naruto usilovně přemýšlel, jak ještě zlepšit svůj Rasengan, ale stále na nic nemohl přijít…(dokážete si představit jaký blbý výraz při tom měl) Sasuke si na prstu točil kunajem a Sakura ho přitom nenápadně pozorovala. Od jejich činnosti je nevytrhl ani Kohonamaru, který kolem nich proběhl s hlasitým lamentováním, proč už zase musí chytat tu pitomou kočku…
Mezitím u Tsunade v kanceláři…

Vír a květ třešně 10

Žabka přihopsala k Sakuře a zmizela. Na zemi jen ležel kus papíru.
Sakura ho rychle zvedla a rozložila ho.

„Sakuro, povedlo se mi ho kontaktovat. Zastaví to démona, který je do mě zapečetěn. Věřím, že to vyjde a nehledej mě a zůstaň v bezpečí vesnice. Za dva týdny se vrátím. Miluji tě.“

Sakura ho přečetla Saiovi, krom posledních pár slov.
„Tak co teď budeme dělat?“ zeptal se Sai.
„Já nevím,“ odpověděla rozčarovaně.
„Budeme ho hledat nebo mu budeme věřit?“ zeptal se.

Yamatovi se asi za čtyři hodiny povedlo dobelhat vesnicí, až do budovy hokage. Obyvatelé Konohy na něho hleděli plni strachu. Schody nahoru, mu díky zraněné levé noze dali nejvíce zabrat. Bolest překonával jen těžko. Pod masku mu nebylo vidět, ale skrýval za ní bolestivý výraz a do krve rozedřený obličej. Přišlo mu zvláštní, že cestou po chodbě budovy, po které se ploužil deset minut, na nikoho nenarazil. Z posledních sil rozrazil dveře do kanceláře hokage. „Naruto…uprchl!“ Vykoktal z posledních sil a upadl na zem.

„Dobře vy dva.“ Pochválil je Kiba.
„To je 1\4, co teď.“ Zeptal se Anshin.
„Teď jdem dovnitř, budou rozptýlení, to je naše šance!“ Řekl Kiba a vletěl do tunelu, rychlostí splašeného psa.

Mikon mezi tím ještě stále běžela svůj osudový sprint. Myslela na to, co jí čeká. Co se asi stane až jí otec uvidí. A bude jí vůbec věřit? Celá udejchaná, zpocená a zmožená stále běžela bez jediný zastávky. Od cíle už jí dělili asi už “jen“ dva kilometry.

Tým 7 proběhl poušť a dopospíchal před bránu Skryté Písečné vesnice. Trochu zadýchaně a s nějakým tím monoklem (Naruto, po Sakuřině chvilce nudy). Šli ulicemi (čti pískovišti) a stanuli před hlavní budovou Písečné. Kakashi šel za Kazekagem, aby ho informoval o soutěži a vyžádal si povolení na rozvěšování plakátů a tým zatím měl čekat. Během chvíle tudy proběhla jedna z Kankurových loutek. Chvíli na to se objevila Kankuro, Temari a Gaara a začalo vítání.
„Gaaro, ahoj, tak rád tě vidím datterbayo.“

Víla... Tá lesná víla ťa k sebe volá...
Vypočuj jej šepot.

Pre stromy, luky, šíre polia ona žila,
o ďalekých krajoch a láske tajné snila.
Za ruku ťa vedie tmou tá neznáma sila,
Zostal si iba ty...
Iba ty a tvoja víla...

Nevinná tvár, azúrové oči, medové pery,
nie si však jediný, kto v jej kúzlo verí.
Sladké sú tie noci, no mrazivé zas rána,
divoké polnočné motýle však nemajú pána.

Objíma ťa... Objíma ťa milenka večnej noci.
Nezastav, Neohliadaj sa! Inak ti niet pomoci.
Nedýchaš, nevieš nájsť ani tie správne slová,

„Kazekage-sama, už ma pekne štvete, prestaňte!“
„A s čím mám prestať?“
„S týmto.“
Šepla Sandy a presne napodobnila jeho klopkanie.
„Dobre.“
Usmial sa Gaara.
Sandy mu hľadela do očí.
*SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP-SYP*
Sandy privrela oči sa nadýchla sa, snažila sa upokojiť.
„Prečo mi to robíte?“
„Nefandi si nesnažím sa ťa naštvať, prosto zlozvyk!“
Zachechtal sa.
Sandy sa diabolsky usmiala, na niečo myslela, túto chvíľkovú nepozornosť využil Gaara.

Mno tak tohle mě napadlo při čtení Minatčiny FF (jj je to Co by kdyby!!! ) a pak už šlo jen o hádání se typu: Dát bo nedát?! Je asi všem jasný co vyhrálo!!! Je to zkrátka o tom co všechno se mohlo stát ae nestalo ... příjemný čtení!!!!!!!

Mladý červenovlasý chalan stál na opustenom cintoríne oproti čiernemu pomníku.
Plakal.
Horúce slzy ho nežne pohládzali po tvári, rodili sa v jeho krásnych očiach a umierali na jeho poddajných perách. Bol zahĺbený vo svojom žiali, zasnene pozoroval západ slnka.
Ten pohľad ho dojímal a nútil k trpkým spomienkam.

Celý život bol sám, sám s ranami na duši,
to ako sa cítil nikto z vás ani netuší.
Obklopovala ho temnota a strach,
rozpustený žiaľ mu stekal po riasach.
Nikoho nemal rád,
lebo ho nikto nemiloval!
Odrazu sa všetko zmenilo,

Můj předrahý chlapec Gaara
po nocích furt v poušti cára,
mé srdéčko nezahřeje,
na písek se jenom směje,
medituje na dunách,
když mám o něj doma strach!
Ach můj Gaaro rudovlasý,
snad tvá láska není klam!
A jestli jo, tak ti asi
bábovičky rozdupám.

Slunce pomalu se sklání.
Sedím na zelené stráni,
sleduji, jak nahý Neji
plavně do jezírka běží
a v duchu si říkám: "Páni!
Ten však pro mě není k mání.
Je tak krásný a tak chytrý
a ty vlasy! Jsem holt v pytli."
Vtom sebou objekt mé touhy
plácne široký jak dlouhý.

Dítě ve věku asi pěti let doběhlo ke svému otci a radostně ho objalo.
„Tati!“ Písklo a přitisklo rtíky na jeho neoholenou tvář.
Muž se radostně usmál. Tohle mu chybělo nejvíc! „Jak se má moje malá holčička?“ Zeptal se a pohladil děvče po krátkých vlasech. „Ty jseš ostříhaná?“ zarazil se.
Dcerka přikývla. „Chci být stejná, jako ty!“ Vysvětlila.
Otec se postavil a děvče vyzdvihl s sebou. „Ale já jsem ninja!“ Vysvětlil.

Takže Vám přináším další díl příběhu Hatakeho Sakumy. Po slušném
(pro mě )ohlasu proto přináším pokračování.

V minulém díle : Jste si mohli přečíst první díl o zrození geniálního ninji z Listové, Hatake Sakuma. Nyní tu máte další díl této série.

Kapitola 02 - Sakumova první mise

Otváram oči do noci,
chytám rukami svetlo života mojich obetí,
som slepý,
a po smrti,
som chorý,
a nepoznám svoju chorobu,
znova a znova sa vrhám proti čiernemu múru,
bez rozmyslu

Otváram oči
do nočnej oblohy,
cítim to pálenie,
vpád nenávisti do môjho života,
narodený v nesúlade s ostatnými,
kráčajúc vždy jednou stranou,
malými krokmi,

Otváram oči do nočnej oblohy,
navždy schovaný v tieni ako prízrak,
vždy som kráčal blízko nepriateľa,
ukazoval mu svoju druhú tvár,

Ťahám sa rukami nad hladinu,

Co... co to je? Je tu bílo! Mám na sobě bílý hadry, kolem sebe bílý povlečení, bílý dveře, stěny i strop... Vybledlý vlasy, bledá tvář... Jsem mrtvá? Asi ano, v tom případě, je to tu celkem pase. Jako ta bílá mě dost deprimuje. Ležím a nic necítím. Ano, musím být mrtvá. Tak takhle to vypadá. Zvláštní. Ale divně to tu smrdí něco jako...
„Dezinfekce?“ Vypravím ze sebe. Najednou se ozve šílenej rámus a na de mnou se nakloní nějakej obličej. Nejdřív strašně vyjeknu, páč se leknu, a pak se málem udusim, páč se zakuckam.

Když už byla po jídle i Sakura s Doragonem, mohlo se vyrazit. Všichni si sbalili své věci a vydali se na cestu. Vešli do temného lesa s holými depresivními stromy. Všichni se otřásli hrůzou. Uvnitř nic jiného nerostlo.
Žádná houba a ani jediná rostlinka by se tam nenašla. Brouci tu zřejmě taky nežili a zvířata jakbysmet. Proto se všichni náhle cítili úplně osamocení. Sakura se přimáčkla k Doragonovi a Nabikaseru ke Ketsueki. Sasuke a Naruto na sebe vrhali zvláštní a trochu vyděšené pohledy. Kakashi si musel vystačit sám se sebou: