Jednorázovka
Stál na pobřeží a znepokojeně se díval na petrolejově zbarvené moře. Chladný vítr skučel, bral dech z plic a zvedal vlny. Na obloze se kupily těžké mraky zvěstující další divokou bouři. Poslední dobou byla nebesa neustále potažena mraky barvy temné oceli a nebyl den, kdy by nepršelo. Obyvatelé Uzoshio začali tvrdit, že za pár dnů by se mohli připojit k Deštné, tak vážná situace byla.
Byl nádherný slunečný den. Letní větřík rozzvučil okolní les a louky. Popelavě šediví ptáci poletovali nad vesnicí, ostatní zvířata běhala ve výškách, či vysoké trávě. Stejně tomu bylo ve vesnici.
Děti pobíhaly mezi lidmi, smály se, pokřikovaly na sebe a tak nějak byly největšími rušivými elementy. Vlastně to nebylo vůbec špatně, protože někdy tu bylo ticho, nikdo z domu nevyšel a vypadalo to jak v městě duchů, ale to se moc nestávalo. Děti se o to postaraly. Navíc v těchto dnech bylo obzvlášť rušno, kdo ví proč.
Prší. Mihla se ke dveřím osamocené chalupy. Jounin vedle ní rozkopl dveře a vrazil dovnitř. Skočila za ním, v pravé ruce kunai. Místnost byla prázdná. Ticho, přerývané jejich oddechováním, rozrazil náhle veselý dětský hlas:
„Konan-neechan? Jsi to ty? Už můžu vylézt?“
Společník na ni kývl. Vběhla do pokoje po levé straně. V šeru rozeznala skrovně zařízenou místnost - stůl,skříň, nějaké poličky a vyřezávanou truhlu. Vydala se k ní, hnědovlasý muž zamířil k almaře. Pevně svírajíc kunai, prudce otevřela víko.
Byla jsem sice o hodně mladší, ale to přece nebyl důvod, aby mě přehlíželi. Pořád vzadu, pořád v jeho stínu. Kdo by si všimnul holky, která stojí za někým tak důležitým, tak skvělým, tak dokonalým. Kvůli jeho zádům jsem nikdy neviděla ani pořádný svět, nikdo se nespoléhal na mě, když tu byl můj bratr.
Pořád jsem poslouchala, že moje jutsu je moc sobecké, že chrání jenom mě, zatím co to bratrovo bylo lepší. Ale už si nikdo nevšimnu, že jsem ve svém věku vytvořila vlastní jutsu, bylo jenom moje, nikdo jiný ho neuměl, jen já.
Ten kluk tam jen tak stál. Mlčel a díval se. Zase. Povzdechl si, přeskočil plot a vyrazil k němu.
„Víš, to hřiště je tam, aby na něj lidi chodili, nemusíš na něj jen zírat.“
„Mně stačí jen se dívat. Stejně musím být brzy doma.“
„Jo? Ale mně to nestačí, každej den tu akorát stojíš a tváříš se kysele jak hokage na skále. Tak mi neříkej, že…“
„Netvářím se kysele!“ skočil mu kluk rozčileně do řeči.
„Tváříš!“
Do šermířských soubojů kishilympijských her byla letos poprvé vedle tolik oblíbené kategorie kunaiové a neméně atraktivní katanové zařazena také kategorie s volitelnou zbraní. Budeme svědky historického okamžiku! K prvnímu šermířskému klání tohoto druhu se teď připravují Momochi s mohutným mečem nespecifikovatelné váhové kategorie zvaným Kubikiri a proti němu Kuriarare s tenoučkým Nuibari zavěšeným na textilním držáku.
Abyste porozuměli následujícím řádkům, musím vás seznámit s několika podstatnými fakty.
První z nich je o dvou mladých shinobi, kteří se jali plnit první samostatnou misi, aspoň tomu věřili.
Druhá z nich je Raikage naše hrdiny vyslal do hlubokého lesa, kam se posílají všichni nováčci, je to v podstatě takový test, pokud projdou, jsou z nich hned geninové, pokud ne, mají smolíčka, další test se koná za deset let.
Třetí z nich jsou takové chytáky. Více o nich se dozvíte právě v této historii.
Dávno, dávno již tomu, co posledně se díval do té milé mírné tváře, co zulíbal to bledé líce, plné vrásků, nahlížel do zlatého oka, v němž se jevilo tolik dobroty a lásky, dávno tomu, co ho posledně žehnaly staré její ruce! Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi!
„Do prčic, tohle je v háji!“
„Co se děje, Shizune?“
„Potřebuji pomoct, a to rychle.“
„Ukaž, vždyť to nemůže být tak strašné.“
„Je to špatné, Kotetsu, hodně špatné.“
„Prosím tě. Izumo!“
„Hm?“
„Co s tím uděláme?“
„Buď utečeme, zachráníme si život, ale necháme v tom Shizune, jako správní gentlemani-“
„Něco lepšího bys v té makovici neměl?“
„Kdybys mě nechal domluvit. Nebo tu zůstaneme, pokusíme se spravit, co se spravit dá a budeme čelit následkům.“
Čvachtavé zvuky narušovaly ticho dlící v potemnělých konožských ulicích. Teprve před chvílí ustal prudký liják a bylo těžké, snad i nemožné, vyhýbat se obrovským kalužím. Mihare na to nedbala. Spěšně cupitala vlhkou nocí, jen béžové kimono vyšité smaragdovou nití si přitáhla blíže k tělu. Nebylo třeba se rozhlížet, věděla, že v tuto hodinu venku nikoho nepotká. Nikdo by se neodvážil. Ne potom, co přišly nejnovější zprávy z fronty. Blížila se. Krvavá řež se natahovala, aby mohla obejmout... všechny.
„Proč jsi nás zachraňoval?! Zrádče!“
Z hrdiny se najednou stal někdo, kým opovrhovala celá společnost. Kvůli jedné nepovedené misi vyměněné za životy přátel, společníků v boji, sklidil jen nevděk a jedovaté poznámky. Ale co bylo nejhorší? Kakashiho pohled – nepochopení, znechucení a lítost.
Pálilo to.
Bolelo to.
A zraňovalo tak moc, že si Sakumo přál, aby přestal cítit. Doufal, že netečnost ho naprosto otupí, stejně jako dýku, která teď byla zbytečná.
Jak moc se mýlil. Nebylo horšího pekla.
Ta zpráva se roznesla sídlem rychlostí blesku a celý klan jako na povel propadl panice. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že utrpí tak vážnou ztrátu jen pár měsíců po začátku Třetí ninja války. Všemi to otřáslo natolik, že si nikdo neuvědomil, co bude následovat. Seskupeni na nádvoří, popřípadě zpoza dveří pozorovali, jak byl jejich vůdce na nosítkách přenášen do své ložnice, kam byli vzápětí svoláni jeho potomci. A najednou to všem došlo. Inuzuka Atama se právě na smrtelné loži chystal jmenovat svého nástupce.
Milovať...?
Tk, tk, tk, crap, tk, crap ozýval sa dopad dažďových kvapiek na sklá okien. Bola Decembrová noc. Z oblohy padali prekrásne vločky snehu, ktoré prekrývali kvapky jemného dažďa. Nikde na ulici ani stopa po človeku. Okrem do padania kvapiek o okná nebolo počuť ani hlások, ani náznak zvuku. Zrazu sa niečo mihlo. Craaaap rozbilo sa okno. Črepiny zo skla sa roztrieštili po celej Itachiho izbe.
„Často o tom přemýšlím, Sakuro. Přemýšlím, jestli bys s tím ty dokázala něco dělat. Vždycky jsem ti věřil. Ty jsi zase věřila svým žákům a pěla jsi mi kdysi ódy na Harukiho, jaký je to lékařský talent. Ale když jsem za ním přišel, jenom pokrčil rameny. Že se může pokusit postup nemoci zpomalit, ale to je tak všechno.“
Bylo ji 16 let. Byla tak mladá, když se to stalo.…
Svého otce neznala, žila jen se svojí matkou. Žily spolu v malém domku na kraji vesnice, nikdy neměly moc peněz, ale měly jedna druhou. Když ji bylo 15 let, přišla k ní matka do pokoje a oznámila ji to.
„Jsem nemocná.“ řekla ji.
Obloha pláče
Tiše a nehybně ležel v koruně stromu, mezerou mezi větvemi pozoroval do šediva zkalené nebe. Potemnělé plátno narušovaly jen tmavé těžké mraky, které líně proplouvaly kolem a slibovaly brzký déšť.
Pohrával si s větvičkou mezi prsty, dokud se s tichým prasknutím nerozlomila na dva kusy. Znuděně si povzdechl, utrhl si lístek a začal si s ním hrát.
První kapka se snesla z nebe. Dopadla přímo na jeho nos. Pozvedl hlavu a zadíval se na oblohu.
„Jsem vyřízená!“ postěžovala si dívka a kecla sebou do trávy. Její dva společníci protočili oči v sloup.
„Vstávej, Chouchou,“ nabádal ji blonďatý chlapec a netrpělivě přešlápl. „Máme už skoro hodinu zpoždění. Matka mě přerazí, že jdeme na trénink zase pozdě.“
„Skoro hodinu,“ kývl hlavou střapatý kluk a zul si boty.
„Co to děláš, Shikadaii?“ zoufale zakňučel Inojin, který doufal, že alespoň on bude na jeho straně.
„Zaokrouhlíme to na celou hodinu,“ zívl si a položil se do měkké zeleně.
Plavovasá žena procházela uličkami a prohlížela si vystavované zboží. Odolala nutkání koupit si úplné zbytečnosti a zamířila rovnou do knihkupectví. Prohlédla si nové tituly, staré tituly, a prošla i oddělenou sekci, kam měly děti zákaz vstupu. Prolistovala pár knížek, oči jí při tom jiskřily. Rozhodovala se, jestli si má koupit knihu s lechtivou tématikou, kterou právě držela v ruce, když do knihkupectví vešel známý muž s popelavými vlasy.
Už jenom kousek, Yukino, pomyslela si mladá žena s plavými vlasy, když se sunula úzkými prostory větrací šachty. Jenom kousíček a budu na místě.
Dosunula se k mřížce větrací šachty a díky tomu měla velmi dobrý výhled na dění dole. Muži, převážně mladí a pěkně tvarovaní, zrovna vyšli ze sprch s ručníky omotanými kolem pasu. Musela zadržet radostné vyjeknutí, jinak by se prozradila.
Večerem se linul zpěv cikád. Konečně se trochu ochladilo a hosté lázní s radostí opustili pokoje, seděli na terase, v zahrádce restaurace a bavili se, doháněli vše, co za celý den neudělali kvůli horku.
