Když do života přijde podzim

„Často o tom přemýšlím, Sakuro. Přemýšlím, jestli bys s tím ty dokázala něco dělat. Vždycky jsem ti věřil. Ty jsi zase věřila svým žákům a pěla jsi mi kdysi ódy na Harukiho, jaký je to lékařský talent. Ale když jsem za ním přišel, jenom pokrčil rameny. Že se může pokusit postup nemoci zpomalit, ale to je tak všechno.“

Bělovlasý muž se třemi šrámy na každé tváři zvedl hlavu a podíval se na oblohu. Byl krásný podzimní den, paprsky slunce stále ještě hřály. Alespoň mladí lidé to říkali, že ještě hřejí. On už žádné teplo necítil. A když zafoukal vítr a znovu vynesl do vzduchu spadané listí, zachumlal se těsněji do pláště.

„Nechci si stěžovat. Prožili jsme spolu hodně krásných roků. Věděli jsme, že jich nemusí být tolik. Věděli jsme, že se nemusíme dožít stáří, tolik nindžů se toho přece nedožilo. Asi se to dá považovat za nevděk, že si teď stěžuji. Někdy si ale postěžovat prostě musím, abych měl sílu přijít domů a zase se tvářit, že je mi fajn a že všechno zvládám. Ty jsi pro mě vždycky byla oporou, Sakuro. A mám pocit, že tady tu podporu stále cítím. I když je to možná jen moje představivost.“

Černý náhrobek před ním ta slova přijímal lhostejně, jak se na kámen sluší. Bílé číslice na něm udávaly datum necelých pět roků zpátky.

„Někdy si říkám, Sakuro, jestli jsi vlastně neměla štěstí. I když mi hrozně chybíš a nejen jako lékařka. Ale měla jsi tu kliku, že jsi odešla ještě skoro v plné síle. Neříkám to jen kvůli Hinatě. I já to na sobě vidím, jak slábnu. A nejhorší je ten strach. Dřív mě nevyděsil ani nejsilnější nepřítel, ale dnes už se bojím spousty věcí, které mě mohou potkat v běžném životě. A stydím se za to, ale to je to jediné, co s tím dovedu dělat.“

Odmlčel se.

„Občas by to s ní bylo i legrační, ale já se u toho nedovedu bavit. Třeba minulý týden se na mě vrhla a začala mě vášnivě líbat. Před třemi roky bych byl rád, kdyby vyvedla něco takového. Ale teď mě vyděsilo i tohle, protože to byla další známka toho, že už není sama sebou. Taky zaútočila na souseda Inabiho. Pokud jsem to dobře pochopil, tak jí jeho oranžové vlasy připomněly Peina. Naštěstí se Inabi ubránil, ale může to být nebezpečné. Techniku jemné pěsti si pamatuje stále výborně. A toho Peina si taky ještě pamatuje. Rozhodně lépe, než to, kde máme doma záchod. Nebo že když jí kručí v břiše, tak se má najíst. Zatím se o ni zvládám starat, ale bojím se, jak to bude dál.“

Jedna slza ukápla na kytici růžových chryzantém. Pak se Naruto vzpamatoval ze svého dojetí a potichu se uchechtl.

„No vidíš, to dnes zbylo ze mě, Sedmého hokageho. Fňukající stařec. Asi můžeš být vážně ráda, že tebe to už nepostihne.“

V plášti mu něco zapípalo. Vytáhl z kapsy růžový mobil a podíval se na něj.

„Tak už bych měl za chvilku jít. Himawari si bude muset ve čtyři odskočit, takže ji jdu vystřídat. Jo, tohle je tvůj starý telefon. Můj už se rozbil a s těmi novými typy se asi nikdy nenaučím pracovat, tak jsem rád, že mi ho Sarada přenechala. Ta technika jde hrozně rychle kupředu. Svoji laboratoř už bys dnes nepoznala. Což je vlastně logické, když ji ten výbuch před pěti roky celou zničil. Skoro všechno je tam elektronické, ani hořáky už nejsou na plyn, ale tobě to život stejně nevrátí. No, tak já už tedy jdu.“

Otočil se a zamířil k bráně od hřbitova, ale pak se zarazil a vrátil se. Říct mrtvé kamarádce ještě posledních pár vět, co tížily jeho srdce.

„Víš, Sakuro, nejvíce se bojím toho okamžiku, kdy už mě Hinata nepozná. Himawari už jednou oslovila ‚mami‘. Vím, že brzy ztratí přehled i o tom, kdo jsem já. A že se proti tomu nedá nic dělat. Ale děsí mě to.“