Jednorázovka

Nikdy jsem neuznávala sebevraždy. Přišly mi jako...zbabělost. Jako obyčejný útěk.
A dnes...dnes si připadám zbabělá já. Stojím tady, na vrcholu světa...na nejvyšším útesů, který znám...koukám dolů do vířících vln, jak se tříští a skálu a nemám dost odvahy na to odrazit se a skočit.

Proč?

[i]Možná prostě nejsem ten typ, co dokáže zabít tu naději v sobě...i když možná nesmyslnou...
Asi nejsem ten typ, co tu dokáže nechat ty, na kterých mu záleží...
Asi nejsem ten typ, co miluje definitivní konce...

Tohle mě napadlo o matematice. Je to asi trochu netradiční. Ať se líbí. :)

Sluníčko se vydalo na svou obvyklou pouť a každého svými paprsky probudilo. I v Konoze tomu tak bylo. Jednoho člověka ale budit nemuselo.

Je těžké zvolit si svou cestu. Ale dojít až do konce – to je umění.
A umění nebývá vždy krásné…

[i][font=Times New Roman]„Vypadni.“
„Sasuke-kun… ale to přece…to nesmíš!“
„Vypadni! Tohle se tě netýká! Chceš snad taky zemřít?“
S chladným výrazem v očích sledoval mladou, zoufale plačící dívku, objímající ležící osobu.
„Sasuke-kun…“ vzlykla.
„Táhni pryč!“ Odvrátil se od ní. Dřív bývali přátelé… Nechtěl ji zabít…nepotřeboval.
Ale pokud mu bude překážet jako ten…

Takže je tady další jednorázovka, kterou mám už delší dobu v počítači a jelikož jaksi nemám nápady a Záměna mě vycucává, rozhodla jsem se vám sem tutu blbůstku dát...
Jenom doufám, že se bude aspoň třošinku líbit

*****

Šla rychlým a přitom nejistým krokem po dlouhé chodbě. Na rukou nesla snad 10 velkých a těžkých knih, byly tak velké, že přes ně nemohla vidět na cestu.
„Tahle ženská mě jednou odrovná, kdo se s tím má pořád tahat?“ mrmlala si sama pro sebe.

Tak tohle je můj další pokus o FF... Prostě jen tak brouzdám po netu, a pak jsem narazila na obrázky z Naruta, a pak se to stalo... kolem mě proletěla múza! A tak, protože mi ten den už jedna utekla přímo před nosem, připravila jsem si na tuhle provaz a přivázala ji, aby mi neutekla No co, jistota je jistota. Tak se pěkně usaďte a čtěte!

A tentokrát trochu jinak

Najít lásku je dobré, ale nehledat a dostat je ještě lepší.

Dívka sedící na kameni si právě utírala mokrý obličej od slz a přemýšlela, jestli je to vůbec pravda. Byla vůbec ráda, že ho poznala, že si s nim vůbec začala, že po něm toužila? Když si vzpomněla na ty muka, co doma zažila kvůli němu, do očí se jí nahnala další várka slz.

Není zamilovaný ten, kdo nemiluje navždy.

"Sasuke, nemůžeš mě tady nechat!!!" volala vzlykavým hlasem růžovovlasá dívka.
"Nech mě být, nebo tě zabiju!" odpověděl jí s chladným úsměvem Sasuke.
"Posluž si! Ty zbabělče jeden arogantní!"
"Tak jo, řekla sis o to! Vždycky jsi byla otravná a když se tě zbavím, budou určitě všichni šťastní!" odpověděl na zoufalý křik růžovovlasého děvčete.
"No tak, Sakuro, vzpamatuj se!" říkalo ji její druhé já.

Zrovna jsem měla depku….není to nic moc, ale jako kritici budete lepší :D

Hinata ležela v nemocnici s menším poraněním hlavy.
Stalo se to, když se vracela se svým týmem zpátky z mise. Mise nebyla nějak zvlášť těžká a vůbec nikdo je přitom nenapadl. Už byli skoro doma, ale Kiba po Hinatě chtěl, aby na chvíli zapnula Byakugan pro jistotu.
„Ano někdo tam číhá“ pošeptala Hinata.
Najednou nepřátelé vylezli ze svého úkrytu.
„Akatsuki!……….Co tu dělají?“ řekl Kiba.
Začal boj.

Život je len cesta a ich cesty sa skrížili v nevhodnú chvíľu. Boj na život a na smrť, bol plný krvi. Všade sa rozliehal zvuk slov a hlások, ktoré vyjadrovali rozličné techniky. Bojovali na pustatine, boli tam sami. Boli si ako bratia. Obidvaja boli vynikajúci ninjovia, ktorý bojovali za svoje sny a ciele. Počas boja ich sprevádzal studený ba až mrazivý dážď. Po čase už boli techniky k ničomu a tak vytiahli kunaie. Bolo už len počuť šuchanie kunaiov a po chvíli už nič. Prúdy krvi tíško stekajú a oni?

Je to naprosto o ničem, stejně jako moje ostatní povídky, ale tentokrát absolutně o ničem!

Tobi před sebou držel plechovku kukuřice a pomalu s ní otáčel. Na stolku ležela jeho maska s dírou pro jedno oko.

Odtrhl kus plechu bránící jídlu a nasál tu lahodnou vůni. Zabořil lžíci do žlutých zrníček a začal si vychutnávat každé sousto.

Jen nebrečet... jen neplakat - přece mu po tom všem neukážu svoje slzy.
Pokaždé, když jí otec řekl něco podobného, zavřela se u sebe v pokoji a zkropila svůj, už dávno slehlý, polštář slzami. Jsou to jen hloupé kapky slané vody, a přesto říkají tak mnoho. Mohou ukázat štěstí či smutek, radost či bolest, nenávist či lásku. Ale ona je nesnášela. Nechtěla, aby padaly z jejích, tak často ubrečených, očí.

Klíček zachrastí ve dveřích, které se následně otevřou. Osoba vejde dovnitř a dveře zabouchne. Přesune se do obýváku kde je zbytek členů organizace Akausuki.
„ Čau všichni. Byl jsem nakoupit a koukněte jaký DVD prodávali v trafice. Mám tady Texaský masakr motorovou pilou, Texaský masakr motorovou pilou- počátek a 3:15 zemřeš!“ oznámí Itachi
„ No bomba! Zrovna jsme si říkali, že dneska v televizi nic nedávaj... Hej! To je moje Barbie kabelka! “ Vykřikne Dei na Itachiho, který právě studuje obal DVD.

Moje první FF…. Chtěla bych jí věnovat for my best friend Lilgaaru…thx za pomoc :D

Sakura, Naruto a Sai jsou na misi. Jejich úkolem je zničit Akatsuki.
„Už jsme blízko“ oznámil jim Naruto.
Zastaví se na stromě a připraví se k boji. Zetsu hlídal za křovím a jakmile uviděl nepřátelé ohlásil, to ostatním. Kámen před vchodem se odvalil a ven se začala hrnout sedmičlenná skupinka.
Naruto a Sai je všechny během chvilky pozabili a Sakura si všimla, že někdo chybí, ten někdo byl Itachi.

Toto je má první FF, tak snad se bude líbit. Přeji pěkné čtení

Byl nádherný den, po obloze se proháněli bílí beránci ve své nepochopitelné nebeské hře. Slunce svítilo na průvod černě oblečených lidí ve smuteční náladě. Ploužili se a v čele šla plavovláska, po jejímž boku šly 2 děti. Měla hezkou tvář, na které byli vidět první jemné vrásky, a byla poznamenaná zármutkem. Z očí jí tekly slzy. A za ní šestice mužů nesla obrovskou černou rakev.
[i]

Moje první povídka na pár SasuHina... XDD

[font=Times New Roman]Tmavovlasá dívka s hořkým úsměvem hleděla do dáli…
Její oči propátrávaly temnotu lesa, hledaly jeho… už měl být tady…
Věděla, že přijde… vždycky přece přijde…
…dnes ale naposledy…
Náhle ucítila, že ji zezadu objal a políbil…
„Proč,“ vzlykla tiše.

Opět jsem se rozhodla vás potrápit svým dílem. :)

„Neměl byste tam chodit, mladý pane,“ zarazil mladíka muž, který stál u dveří do budovy.
Do budovy, o které se každému zdávalo v nočích můrách. Lidé se báli, že do ní budou muset vstoupit. V té budově byla těla zavražděných.
„Musím, mám tam sestru,“ řekl mladík a otevřel dveře.
Do nosu ho hned udeřil odporný puch. Nezastavilo ho to však. Šel dál uličkou mezi stoly. Přes každý stůl bylo přehozeno bílé plátno, které se tvarovalo podle těl, jež na stolech ležela.

Bylo dávno po setmění. Možná už odbyla půlnoc.
Zářivě planoucí hvězdy svítily na temné obloze jako světlo, jenž prosvítalo temnou oponou noci. Všem jim vévodil chladně bílý měsíc- skoro jako pastýř a jeho ovce. Celé tohle „nebeské stádo“ se odráželo ve skleněných tabulkách oken... Skoro jako oči... Oči domů, které mlčky sledovaly ulici pod sebou.
Na šedý štěrk dopadají rudé kapičky. První...druhá...třetí... Tekutina dražší než voda se rychle vsakuje do nekonečné záplavy prachu. Chvíle ticha na uctění této...

Měla jsem trošku depresi. Tuhle povídku sem dávám jen proto, že bych chtěla vědět, co mi na to řeknete.

Daleko za branami Konohy stál mladý ninja nad tělem kunochi, které v břiše vězela katana. Kunochi byla již dávno mrtvá, on tam však pořád stál.

[i]Stála jsi tam nad jeho tělem, tak jako teď já stojím nad tvým.
Plakala jsi, tak jako teď já pláču.
Měla jsi zlost, tak jako teď já ji mám.
Toužila jsi po pomstě, tak jako teď já po ní toužím.
Křičela jsi, tak jako teď já křičím.

Bežal.
Stále bežal.
Nikde sa nezastavil.
Kto by myslel na pauzy keď bežíte za svojim zmyslom života?
Veril. Veril že žije iba pre ňu.
Utekal sám tmavým lesom. Sprevádzali ho iba slzy šťastia.
Prešmykol sa cez vstupnú bránu pretože si dvaja unavený strážnici dávali siestu.
Už bol pri okne. Zotrel z neho prach a nahliadne dnu.
To čo uvidel ho zdesilo. Jeho život sa zmenil jedinou nocou.
Rozbil okno a vošiel dnu. Jeho jediná láska tam ležala mŕtva.
Vzal si ju do náručia a pokúšal sa zadržať slzy.