Do vysněného světa

Jen nebrečet... jen neplakat - přece mu po tom všem neukážu svoje slzy.
Pokaždé, když jí otec řekl něco podobného, zavřela se u sebe v pokoji a zkropila svůj, už dávno slehlý, polštář slzami. Jsou to jen hloupé kapky slané vody, a přesto říkají tak mnoho. Mohou ukázat štěstí či smutek, radost či bolest, nenávist či lásku. Ale ona je nesnášela. Nechtěla, aby padaly z jejích, tak často ubrečených, očí.
Chtěla být jiná, ale nedokázala se změnit. Pro ni bylo žít ve skutečném světě příliš složité. A tak utíkala do své vlastní reality, jiné, lepší, růžovější. Do světa, kde se plní všechna její přání, kam si sama může přimyslet vlídná slova svého otce a přející pohledy všech kolem.
Utíkala tam často a bylo čím dál složitější, ten vysněný svět opustit. To protože narůstal, byl krásnější a krásnější a pro ni bylo mnohem komplikovanější sundat své růžové brýle.
Zůstávala tam dlouho, neopouštěla ho, dokud nepřišel někdo, kdo ji z její reality vytrhl.
Ale co když jednou nikdo nepřijde?
Nikdo, kdo by jí ukázal, jak se má na skutečný svět dívat.
Nikdo, od koho by pochopila, že pouhým sněním nic nedokáže.
Nikdo, kdo by ji dal najevo, že když se bude snažit a nebude jen snít, může si svá přání splnit.
Zasněně se podívala z okna. Vyklonila se ven a nechala své krátké, černé vlasy poletovat ve větru. Náhle se před jejím obličejem přehnala oranžová skvrna. Ta skvrna, ten kluk ji pomohl vrátit se do reality. Překvapeně se za ním ohlédla. Neznala ho, ale věděla, že ho nevidí naposledy.
Navíc díky němu si uvědomila skutečnost, že by měla pro splnění svých snů začít něco dělat, protože ony sami se nesplní.