Zamilovaná a opuštěná

A tentokrát trochu jinak

Najít lásku je dobré, ale nehledat a dostat je ještě lepší.

Dívka sedící na kameni si právě utírala mokrý obličej od slz a přemýšlela, jestli je to vůbec pravda. Byla vůbec ráda, že ho poznala, že si s nim vůbec začala, že po něm toužila? Když si vzpomněla na ty muka, co doma zažila kvůli němu, do očí se jí nahnala další várka slz.

Není zamilovaný ten, kdo nemiluje navždy.

To on opravdu nebyl, nemiloval jí, jenže ona ano. Milovala ho, jak ještě nikdy nikoho. Proč jí nemiluje on? Říkal jí to a ona tomu věřila, byla tak naivní. Uvěřila jeho planým slovům, která říkal jen tak, bez citu a jakékoliv lásky.

Láska je prales, do kterého když někdo jednou vstoupí, je okouzlen a nenajde cestu zpět.

Byla okouzlena, okouzlena jeho mocnýma očima, jeho povahou, jeho láskou, jakou jí zahrnoval. Nemohla ho vyhnat z hlavy, pořád jí zůstával uvězněn v hlavě. Přemýšlela, proč s ní byl, trávil s ní čas, kradl jí její srdce, které patřilo dříve někomu jinému, proč si ho vzal k sobě a nechtěl ho pustit, když jí pak stejně nechal na pospas jen vzpomínkám.

Když se člověk ptá „Miluju vůbec?“, odpověď je vždy ne.

Její odpověď však byla pořád ano, kdykoliv se zeptala, její mysl říkala ano. Přemýšlela, co by řekl on, řekl by ano, nebo ne? Této odpovědi se už nikdy nedočká, je s jinou. Se ženou, se kterou bude snad už šťastný.

Čím víc lásky dávám, tím více ji mám.

Dávala mu tolika lásky, kolik mohla, on jí to nakonec oplatil zradou, opustil jí, nechal jí samotnou. Kdyby se aspoň rozloučil, řekl jí důvod, proč jí říkal, jak jí miluje, odešel bez jediného slova.
Dívka už to nesnesla, zvedla se ze studeného kamene směrem domu.

Láska je jako popel – i když dohoří, může ještě chvíli hřát ve vzpomínkách.

Doufala, že si na ni aspoň někdy vzpomene, řekne si, jaké nádherné časy s ní zažil. Jak se spolu procházeli a slibovali si, že spolu budou dokonce života, vezmou se a budou patřit jeden druhému.
Doufala, že se k ní jednou vrátí, že udělá to samé neznámé kunoichi, za kterou utekl. Doufala, že pozná jaká je to bolest, bolest, která bodá do srdce a nikdy nepřestane.

Mužova láska a jeho život nejsou totéž, ženina láska je celá její existence.

Už nechtěla existovat, nechtěla se trápit neopětovanou láskou. Ovšem něco jí pořád hřálo u srdce, něco, co jí nedalo přestat existovat. Možná věděla, že se jednou vrátí, že opět přijde a obejme jí, tentokrát s láskou, láskou, která nikdy nepřestane existovat.

Láska není zapomnětlivá, jenom ráda zapomíná.

Nevěřila, že na něj zapomene, ale on na ní už možná zapomněl. Možná, že zapomene, ale bude to otázka mnoho roků a utrpení. Kvůli němu nemůže žít s nikým jiným. Její srdce bude pořád patřit jenom jemu, její osudové lásce, se kterou jí bylo souzeno být, avšak nemůže…