Nepravděpodobná láska

Byl nádherný den, po obloze se proháněli bílí beránci ve své nepochopitelné nebeské hře. Slunce svítilo na průvod černě oblečených lidí ve smuteční náladě. Ploužili se a v čele šla plavovláska, po jejímž boku šly 2 děti. Měla hezkou tvář, na které byli vidět první jemné vrásky, a byla poznamenaná zármutkem. Z očí jí tekly slzy. A za ní šestice mužů nesla obrovskou černou rakev.

Už od mládí jsem si byla vědoma toho, že jsem krásná a byla jsem. Vlastně když o tom teď přemýšlím, pořád jsem hezčí než všechny moje vrstevnice. Byla jsem krásná, a proto jsem vždy opovrhovala ošklivostí. Jak by taky ne! Když už jako malá jsem žila mezi květinami. Naši totiž měli květinářství. Mým snem, jak si to alespoň pamatuji, bylo stát se ninjou a přebrat rodinný podnik. Nejdůležitější přání bylo najít si hezkého a silného manžela, o kterého jsem se mohla kdykoliv opřít. Vše se však vyvinilo jinak.

Před ní se s vrzáním otevírala brána na hřbitov.

Akademii jsem vystudovala prakticky bez problému a poslední zkouška pro mě byla hračka. V ročníku jsem byla nejsilnější. Pak jsem byla přiřazená do týmu, který rozhodně nesplňoval moje představy. Jeden z mích týmových kolegů byl velmi tlustý žrout a druhý lenoch s divným účesem i oblečením. Spolupracovalo se nám ale dobře, jak by ne když naši rodiče bojovaly ve stejném složení. Mé oči estéta však trpěli a obraceli se jinam. Zvláště na tým 7. Ne na toho oranžového zmetka, ale na vždy tichého a vážného černovlasého mladíka. Část mé bytosti se bouřila proti jeho egoistické povaze, ale co dělat moje oči potřebovali krásu. Vždy jsem ho obdivovala z dálky a snila o našem prvním polibku.

Stála nad vykopaným hrobem. Těsně vedle matky mrtvého. O manžela přišla už dávno a teď přichází i o syna.

Ach! Jak já jsem mohla být tak hloupá. Kvůli svým očím estéta jsem skoro přišla o nejlepší kamarádku. Žárlila jsem na ní, na to že byla v týmu s mým vysněním princem. Naštěstí pak onen mladík odešel z vesnice. Zradil vesnici kvůli pomstě, kvůli síle a to jsem mu nikdy nemohla odpustit. Pohled na něj by mé oči akorát naplnil slizem. Pro mé oči po jeho odchodu nikdo nebyl dost dobrý. Navíc jsem na všech viděla tu jeho zradu, jako by všechny muže pošpinil. A tak plynul čas a mé kamarádky mi začaly vyprávět o svých klucích o krásných pocitech, co zažívají v jejich blízkosti. Já jsem pořád mlčela a potichu záviděla a mé oči estéta mi nedovolily si nikoho najít.

Nad hrobem pronášel řeč jeho nejlepší kamarád. O tom jak žil pro svoji vesnici a svoji rodinu. Kéž by to tak byla pravda.

Na jedno odpoledne si pamatuji zvláště dobře. Bylo krásně jako dneska a když jsem v rodinném květinářství vázala kytice, tak se otevřely dveře a do obchodu vstoupil můj tlustý týmový kolega.
„Půjdeš se mnou na ten noví film“ zeptal se mě a natáhl ke mně ruku s nevzhlednou kyticí lučního kvítí. Chtěla jsem ho odmítnout, ale vzpomněla jsem si na to, jak mé kamarádky mluvili o klucích. Nadechla jsem se a zavřela oči. Pak jsem je otevřela a měla jsem na nich růžové brýle.
„Ano“ odpověděla jsem mu a převzala jsem kytici. Tu jsem si dala usušit jako vzpomínku.

Dozněli poslední slova o mrtvém a žena hodila do hrobu usušenou kytici, přesně na místo kam půjde rakev.

Od toho dne mě začal zvát někam častěji a častěji a mé brýle čím díl tím víc růžověli. Nakonec jsem zjistila, že ho miluji. Byl na mě milí a chápal moje potřeby. Pro moji duši to bylo jako balzám. Někdo o mě pečoval a neustále mne věnoval pozornost. Za 2 roky jsem zjistila, že čekám dítě a on mě požádal o ruku. Moje odpověď zněla ano.

Čtyři přátelé mrtvého spouštěli rakev dolu do díry na uschlou květinu.

Naše manželství bylo skoro idylické. Společně jsme se starali o naše děti. Společně jsme plnili mise. Společně jsme připravovali jídla. Byl vlastně lepší kuchař než já. Říká se, že všechno dobré jednou skončí, i toto muselo skončit. Bylo pozdě večer a právě jsme se vraceli z jedné mise, když se zapotácel a upadl na zem. Bez vnějšího důvodu. Já ho musela pomocí svých zdravotnických jutsu zachraňovat. Strašně jsem se o něho bála. Nějak se mi povedlo dostat ho do nemocnice, kde mu 5 hodin zachraňovali život. Když mě řekli, co mu bylo, byla jsem v šoku. V 29 letech utrpěl silný infarkt. To kvůli svému tělu, srdce tu velkou a tučnou kouli už nestíhalo zásobovat. Infarkt nepostihl jenom jeho tělo. Začal si mě málo všímat a byl hrubý na mě a na naše děti. Já ho však pořád milovala, nemohla jsem odejít. Tak jsem ho přesvědčovala, aby začal hubnout a omezil tučné jídlo, ale nehnula jsem s ním, ani když jsem říkala, aby to udělala kvůli mně a dětem. Ukázalo se, že vždycky měl radši jídlo než mě, než vlastní rodinu. Začal jíst ještě víc a ještě víc ztloustnul a k tomu pil. Dá se říct, že se ujedl k smrti. Přežil ještě 2 infarkty, ale čtvrtý se mu stal osudný. Zemřel ve spánku vedle mě na posteli. Když jsem se ráno probudila, už nedýchal.

Žena hodila první hroudu hlíny na rakev svého manžela.

Věděla jsem, že se to někdy musí stát, ale když to přišlo tak jsem na to nebyla připravená. Proklínala jsem jeho lásku k jídlu, která byla větší než láska ke mně. Proklínala jsem jeho rodinu. Neb jeho otec zemřel stejně. Proklínala jsem své růžové brýle, které mi v tu chvíli spadly. Musím se s tím smířit a postarat se aby naše děti neskončili podobně.

Poslední lopata hlíny dopadla na rakev a žena se otočila a začala přijímat upřímné soustrasti od dlouhé řady lidí.

Stejně jsem tě, ale milovala a tak ti slibuji, že nebudu smutná. Ty by sis to totiž nepřál. Časem si určitě najdu nového muže. Kvůli dětem, protože potřebují otce a taky kvůli sobě, protože nevím, jestli ještě dokážu bez muže žít. Bez jejich pozornosti a obdivu, kterého se mi poslední dobou od tebe nedostávalo. Na tebe ale nikdy nezapomenu, a když mě bude hodně smutno tak přijdu na tvůj hrob a budu vzpomínat na naše společné okamžiky a na smutek zapomenu. To ti slibuje Ino, Chouji, můj manželi! Věř, že to není málo.