Sestřičko...

Opět jsem se rozhodla vás potrápit svým dílem. :)

„Neměl byste tam chodit, mladý pane,“ zarazil mladíka muž, který stál u dveří do budovy.
Do budovy, o které se každému zdávalo v nočích můrách. Lidé se báli, že do ní budou muset vstoupit. V té budově byla těla zavražděných.
„Musím, mám tam sestru,“ řekl mladík a otevřel dveře.
Do nosu ho hned udeřil odporný puch. Nezastavilo ho to však. Šel dál uličkou mezi stoly. Přes každý stůl bylo přehozeno bílé plátno, které se tvarovalo podle těl, jež na stolech ležela.
Nesnáším válku, pomyslel si. Zastavil se až na konci místnosti. Otočil se ke stolu, na kterém bylo plátno skoro rovné. Tak malé tělíčko na stole leželo. Muž s neobyčejnou šetrností plátno sejmul. Odhalil tím malou drobnou dívenku, která byla zkroucena v nepřirozené poloze. I zkušenějšími a staršími než byl on, by ten pohled otřásl. Mladinká dívenka měla ve tváři bolestný výraz a zaschlé slzy na tváři.
„Sestřičko,“ vydechl mladý muž a obejmul holčičku.
Při tom zjistil, že její páteř je rozdrobená v prášek. Srdce se mu plnilo bolestí a zlostí. Položil svou sestru zpět na stůl a zadíval se do těch vyděšených očí.
Dřív jsi je měla plné radosti, odvahy, síly a štěstí, ale teď? Teď to jsou oči bez radosti, oči bez života, mrtvé oči.
Co jsi viděla, že to zlomilo tvou odvahu?
Co jsi musela zažít před smrtí, když jsi plakala?
Promiň, že jsem tě neochránil. Slíbil jsem matce na smrtelné posteli, že tě budu ochaňovat. Zatím jsi ale ochraňovala spíš ty mě. Chránila jsi mne před tím, aby se mé srdce stalo kamenem. V tomhle období jsi byla jako maják, co mě vždy navedl domů. Nikdy jsi nedovolila, abych se ztratil. Ani jsem ti za to nepoděkoval. Přísahám ti, že najdu ty, co ti to udělali a pomstím tě.

To nedělej. Mladík sebou trhl.
Ano, jsem to já. Můžu tu být jen chvíli. Jde sem obrovská armáda shinobi a ty musíš varovat Hokageho. Zjistila jsem to, když jsem šla sbírat listy na výzdobu. Vím, žes mi to zakázal, ale maminka to měla ráda.
Mohla bych tě o něco poprosit? Mohl bys mi na tváři vytvořit úsměv?
A ještě mám na tebe jednu prosbu. Nehledej moje vrahy, nemsti mě. Vím, že bys je porazil, ale plýtval bys časem. Vy tuhle válku musíte vyhrát, protože Konoha nesmí padnout. Musím už jít. Mám tě ráda, bratříčku.

Mladý muž se usmál a slzy, které mu stékaly po tvářích, mu natekly i do pusy. Zašklebil se nad slanou chutí. Když mu došlo, že se usmívá, zarazil se. Úsměv však nešel vymazat. Pak si to uvědomil. Jeho sestra se taky nikdy nepřestala smát, až v okamžik své smrti.
Nikdy jsi nezemřela, žiješ dál v mém srdci. Teď už jsi v bezpečí. S rodiči. V nebi.
Mladý muž posunul koutky své sesry do úsměvu. Opatrně ji přikryl bílým plátnem a pomalu odešel z budovy. U dveří ho zastavil starý pán.
„Proč se usmíváte?“ ptal se ho zaraženě.
„Uvědomil jsem si, že ti, co tam leží, zemřeli, abychom my mohli vyhrát. Vlastně nezemřeli. Pořád žijí dál v srdcích těch, kteří je milují. Zkuste se usmát. Budete bojovat silou těch, které chováte v srdci. Moje sestra mě poprosila, abych chránil Konohu. Když ji ochráním, budu šťastný, protože splním její přání. Když zemřu, budu také šťastný, protože budu s ní a s rodiči,“ usmál se znova na starého pána mladý chlapec a odešel k budově Hokageho splnit přání své sestřičky.