Poezie

Jednej chladnej noci tmavou uličkou kráčala,
cestou, čo spomienkami na život zvláštne sa stáčala.
Blúdila spiacim mestom zahalená pod rúškom samoty,
bojujúc so svetom, s démonmi a sebou vo vnútri.

Uličky úzke, stlačené zdali sa byť- sťaby hrdlo zovreté.
Či Ona za to môže? Či nebolo všetko o Jej túžby opreté?
Však nechala sa viesť hlasom svojho srdca do poslednej chvíle...
Tak prečo odrazu pohlo sa iným smerom, či Jej tá otázka z mysle nezíde?

So životom zápolila statočne- cnosťami žien, čo v Jej opateru vložil osud.

[center]Ja skonám ho však sám, ja porazím ho zaraz,
ja prídem raz tak, raz ukážem im silu nemrzkú,

I.

[center]Kedykoľvek priblížim sa
k jeho zadnej časti,
schová si ju nenápadne

Povím vám teď krátký příběh
o Sasorim a termitech.
O termitech a červotočích,
kolem nichž se báseň točí.

Bylo to tak někdy v červnu,
když Sasori dostal bednu.
Dostal jednu krabici,
ta krabice je smrtící.

Deidy poslal tento dárek,
nejprv jako žertíček,
avšak bude pěkný prů.er,
co provede balíček.

Uvnitř znělo chroustání...
„Jak Deidarovo chrápání!
To jde slyšet až za hory.“
Řek si pro sebe Sasori.

Odklopil víko krabice,
uvnitř dřevěné střevíce.
A u střevící samá mrška,
Od nich lítá zbytků sprška.

Oheň tiše dohořívá,
víra má je ztracená.
Vítr vane v širou dál,
a lásku mou mi vzal.

Já, shinobi, dnes umírám,
a ohnivou vůli tu nechávám.
Odešel jsem dávno pryč,
jen si na mě v dáli křič.

Madara zní jméno mé,
se zlem je navždy spojené.
Proč jen jsem chtěl moc?
Teď v myslích zní jen proč?

Tak teď s vámi loučím se,
a za odpuštění modlím se.
snad už se vám nic nestane,
A čas vzpomínku na mne odvane.

Sbohem všem!

Akatsuki už nejsou ve svých norách,
dostali misi vysoko v horách,
Pein však ihned nervy ztrácí,
středisko se asi skácí,
vzteky jim tedy zakázal schovku,
a vyhodil je na sjezdovku.

Itachi:
Zase mi podjely nohy,
já se snad vrátím do Konohy!
Kopec, mulda a v tu ránu,
zasedl jsem svoji vránu.

Kisame:
Já jsem radši ve vodě,
ale snowboard je v pohodě,
má to však jednu chybičku -
Samehada je doma v rybníčku.

Deidara:
Výbuch je posvátný, výbuch je umění,
a ani na sjezdovce se to nemění,
já blb jsem si však pohrál s minou

I.

Vždy, keď padá noc
sa zamýšľam.
Výkriky sa mi prevŕtavajú do mozgu.
Srdce mi zbesilo tlčie,
hoc ťa už nevidím.

To moje prekliatie
si vláčim ako vrece zo sebou.
Je mojou klietkou,
sestrou aj milenkou,
aj otcom, ktorého som nikdy nepoznal.

A ona na mňa zabudla.
Vyšumel som z jej predstavy,
presne ako vyšumí adrenalín
pri prichytení.
Zostal mi len prázdny pohľad.

Som len jeho tieň.
Učil ma a dával mi rozumy.
Realita môže byť vysvetlená rôzne,
zoslabený mi vravel
a jeho myseľ sa zadúšala od smiechu.

Podvedený sa necítim.

A vzpomínky zůstanou,
srdce jde cestou zmatenou.
Bolí vzpomínky na tebe,
vždy si tě budu pamatovat Hidane.

A vzpomínky zůstanou na vždy,
budeme tvou památku ctít.
I když jsi páchal kruté vraždy,
o tobě a tvé lásce budu dlouho snít.

A vzpomínky zůstat musí,
každý zapomenout tvoje hříchy zkusí.
Budeš mi navždy chybět a scházet,
Hidane ve vzpomínkách se budeme scházet.

Dvě těla na mostě vedle sebe leží,
bok po boku až do samého konce spolu ti dva šli,
jeden už nedýchá a ten druhý stěží,
náhle začal padat sníh, Haku, ty pláčeš? pomyslil si.

Chlapec položil život, aby jediného přítele ochránil,
jediného člověka, pro kterého se potřebným stal,
který ho před smutkem, samotou a bolestí zachránil,
a tím mu zase naději a smysl jeho života dal.

Muž, jenž bez váhání už jako malý stovky lidí zabíjel,
dnes poprvé prolil víc než jen krev, prolil své slzy,

Keď prší, dívam sa z okna.
Divý živel,
dravosť mäkkosťou zahalená.
Moje stiekajúce pokrivené názory na skle.

Stokrát som ti vravel,
aby si hlúposti nerobil.
Priateľstvom pobláznený brat.
Nechal si ma tu samého,
sebecky si zomrel.

Akoby nestačilo,
že teraz nosím tvoj háv.
Chmúry sprevádzajú ma,
nedávajú mi spať.

Vravel si,
že dedina je dôležitá.
No nezomrel si kvôli nej.
Zomrel si s jeho menom
na perách. Zradca.

V nenávisti si ma nechal samého.
Som ako dravý vlk,
vravieval si mi.
Vyjem svoj smútok v daždi.

Šumím s lesom.
Som les.
Jeho duch
Či azda niečo viac?

Som pokus,
vznikol som z hry pokus-omyl.
Môj život je náhoda.
Kradnutie miesta iným.
Bezmenný. Aspoň z časti.
Prázdny. Ktohovie, ako je to naozaj.

Prázdna nádoba.
Som tieň na dverách svojho bytu.
Mám výhľad na tvoju podobizeň,
časom nezotretú.
Živá pripomienka irónie osudu,
keďže ja o tebe viem a ty nie.

Som tvoj tieň.
Som tieň tieňa obrovského stromu.
Starobylého. Pritom tak skutočného.
Tvoje slepé oči.
Ja len malý stromček, kradnúci vlahu.

Oči modré jako obloha,
v mém srdci je tvá poloha.
Zachránil mě tvůj úsměv krásný,
teď mi je už vše jasný.

Díky tobě jsem jiná;
sebevědomá a silná.
Vždy jsem v tebe věřila,
a tolik se pro tebe snažila.

Chci, aby jsi byl můj!
a já tvá...
Chci křičet "stůj!"
Ale nedovolí to ústa má.

A teď...

Jen vy jste v mém srdci,
ty, Himawari a Boruto.
Proto ti říkám,
Miluji tě Naruto!

Ve světle úpňku,
když jeho slza na hladině vytvoří vlnku,
jenž se rozplývá ve světle úplňku.

Kde nehybný stín, který sleduje,
něco jak nad hladinou tancuje,
smutně tyto světýlka sleduje.

V tom z tváře masku sundá,
a vlasy jemně rozcuchá,
jeho tvář je téměř bezduchá.

Jeho stříbrné vlasy,
třpytící se v jeho krásy,
připomenou mu ony staré časy.

Slzy valící se mu do očí,
on náhle na strom vyskočí,
a doneznáma uskočí.