Drama

Krásny slnečný deň prebudil obyvateľov Konohy. Nie všetci ale spali. V hlavnej budove Konohy sa už pracovalo. Kancelár mal pracovňu o dve miestnosti ďalej, čo Tsunade moc nepotešilo. O chvíľu vyšiel kancelár zo svojej pracovne a zamieril za Tsunade. Zaklopal pár krát, ale nikto sa neozval. Pootvoril dvere, aby sa presvedčil. Pracovňa bola prázdna. Kancelár zatvoril dvere a vybral sa na obchôdzku okolo Konohy.

Nový deň v Konohe sa začal mrazivým dažďom a nepríjemným chladným vetrom, ktorý rozfúkal všetko, čo bolo ľahké. O chvíľu sa celá Konoha ponorila do tmy. Obloha bola nepríjemne čierna a búrka sa zhoršovala. Voda stekala zo všetkých strán k hlavnej bráne. Pri bráne stáli Kotetsu a Izumo, ako vždy. Boli premočený a nervózne čakali pri bráne, než sa objaví očakávaná návšteva.

„Pozóóór, z cesty!"
Cez uličku utekal Konohmaru, ako mu len sily stačili. V tvári bol šťastný a plný radosti. Utekal k hlavnej budove Konohy. Prechádzal chodbami a poschodiami. Dobehol až ku dverám do Tsunadinej pracovne. Chvíľu stál aby sa vydýchal. Práve keď chcel zaklopať, z pracovne sa ozvali pohoršené hlasy.

Mesačné svetlo pohltilo Konohu do tmy.
Všade okolo svietili lampy. Nikde nikoho nebolo okrem
strážnych ninjov, ktorý mali svoje hliadky.
Kotetsu: „Dnes je pomerne chladno, ale aspoň je pokojná noc."

Písal sa deň 18. 3 a nad Dedinou skrytou v krvavej hmle sa ako obvykle vznášala hmla. No v ten deň sa stalo aj niečo neočakávané. Narodil sa čudný zjav. Matka a otec sa toho zjavu báli, a tak ho nechali napospas osudu a v košíku aj s odkazom, pre prípadného nálezcu, hodili svoje dieťa do mora.

1.časť

"Tsunade-sama!" Vykríkol Naruto so slzami v očiach.
"Na-aruto j-já..." Tsunade sa naňho posledný krát usmiala a mŕtva spadla na zem.

Kvap...Kvap
Vo velkom tichu bolo počuť ako pomaly začína pršať. Aj obloha plakala.

[center]Ty zrádná duše stoletá,
co v Akatsuki se skrývá,
budiž jednou pro vždy prokletá,
však nad tebou se stmívá.
-
Neboj, příjde za tebou,
ten zbrklý chlapec z Listové,
přátele přivede s sebou
a s tebou to bude hotové.
-
Jsi starý, tomu se nebraň
a radši se rychle vzdej,
svoji pýchu tím hodně raň
a duši ďáblu víc zaprodej.
-
Nikdo na tebe neni zvědavý,
ty stařešino plesnivá,
i když jsi nadále zdravý,
smrt není tak lenivá.
-
Nesnáším tě ničiteli náš,
nenávisí stále planu,
mé jméno moc dobře znáš,

Jak už to bývá, tak potomci rychle rostou. Kazeina a Hiashiho dcera vyrůstala do přesné podoby otce.
Jak se tři naše páry scházeli, plnili společné mise, navštěvovali se, pomáhali si, tak jednoznačně se jejich potomci skamarádili. A to se neobešlo do občasných lumpáren a rádoby nehod.
Kumiko, Minato a Mizushima dospěli do krásného dětského věku tří let. Čím byli starší, tak těch lumpáren bylo hodně, že jejich rodiče z toho byli nešťastní.

[center]Pomsta sžírá moje srdce,
proto vždy tak strašně tluče,
když jsem ve tvé blízkosti.
Vzpomínky se stále vrací,
*
Nenávist je silnou zbraní,
soustředím se pouze na ni,
musím býti tvým katem.
Proto trápím všechny svaly,
odháním své kamarády,
honím se za přeludem.
*
Teď tě vidím proti sobě,
cítím, jak se blíží konec.
Tolik dlouhých tvrdých let,
v minutách se promítne.
Odčiním tak bezpráví,
jenž jsi přived v tento svět.
*
Dlouhý pohled, rychlý krok,
chladný vítr, jeden skok.
Jaké to je, zabít bratra,

[i][b]Stýská se mi… Moc se mi stýská… Už nejsi se mnou tak jako dřív… Je mi moc smutno, po tobě a našich společných chvílích… Chvílích štěstí… S tebou mi bylo vždy krásně, ty jsi tady byl pro mě a já pro tebe… Ale teď… Už mě nechráníš, nepomáháš mi… Už tu nejsi, když se cítím smutný… Už ne…

Stesk

Zrada...

Svoju dýku si do mňa pichla,
moja duša iba skríkla.
Nečakal som to vôbec,
je toto však koniec.
Bol to pre mňa šok,
spravila si prvý krok.
Ignorovať niekoho to je ľahké,
stáť pri ňom však asi ťažké.
Si človek bez chrbtovej kosti,
nedočkáš sa odo mňa ľútosti.
Vnútro moje ranila si ty,
z toho sčerneli všetky moje city.
Zrada to je hnusná vec,
si ty ale riadny zbabelec.
Čepeľ meča tá vždy ostrá je,
tvoj jazyk ju však predbehne.
Neviem sa v tebe vôbec vyznať,
musím si to rýchlo priznať.
Pekné slova si pre mňa mala,

Túžil po niečom tak veľmi,
že dušu zapredal.
Srdce smútok zahubil,
bolesť zanechal.

Svetlo vyhaslo, teplo necítiť.
Ľuďom ubližoval, ako mu odpustiť?

Len pre hlúposť život zahodil.
Čo ho trápilo? Prečo to urobil?

Pre lásku blížneho, to ho trápilo, to ho mučilo.
Videl ju šťastnú, ale bez neho.

Bola len sen, prelud života,
len pre ňu dušu upísal.
Diabol sa smial, kruto tešil,
svoju dušu, podvodom získanú, doteraz stráži.

Smrteľník, čo uzrie plamene, a dušu si ustriehne,
šancu na útek má, diabol mu dušu nevezme.

Nesu si kříž,
Dříve jsem to nazýval snem.
v oknech mám mříž,
A přitom jsem vlastně svobodný. To jen minulost mě svazuje.
nemohu teď žít,
Nebo alespoň vše, co se podobalo životu, jsem odvrhl.
a i když tu mám být,
nejsem…
Stále se potácím hluboko, ve své noční můře…

Lodičky papírové,
Ty naděje, které mě obklopují…
házím já do stoky,
…vzdávám. Jsou příliš pouhé…
na zemi mramorové

Pofoukej mi moji duši,
Co ve tmách se v koutě krčí
a tiše pláče bolestí,
když oddáváme se neřesti.

Pofoukej mi moje srdce,
Když to tvoje držíme v ruce.
Když ničíme život nevinný,
Když trpím jen já, jako jediný.

Pofoukej nám naše prokleté ruce,
Když smýváme jejich hříchy ve tvé krvi,
Cítím ji na nich kamkoli hnu se,
Není to zlý skutek prvý…

Pofoukej mi moje vlásky,
Pofoukej mi můj znak lásky.
Pofoukej moje svědomí...
pofoukej, ať tak nebolí...
Pofoukej mi mé pravé já,
Pofoukej i duši Shukaka.

Sivý vlk na mesiac zavyl, počujem hlas tej smutnej duše,
osamotený iba blúdi, prekonáva hlboké moria, lesy i súše.
Pozná trpký zármutok, vie čo je bolesť, smútok či klam,
musí zostať tu, na tomto strmom mieste, a to navždy sám.

Musí pokračovať po vlastných stopách, hľadať zmysel krásy,
dokázať prežiť za každú cenu a nájsť to, čo ho v duši spasí.

Noci sú tmavé a chladné, v každom strome číha zradný tieň,
strmé konáre sa menia v náruč, a zlé stromy v hradnú sieň.
Pripravujú mu tu hostinu, slávnosť pre vlastný temný cieľ,

Požehnej tenhle svět, tuhle díru,
ať mám jen v tebe i dál víru.
Požehnej, bože, dej, ať mám sílu,
bojovat proti celému vesmíru.

Požehnej, tu slavnou cestu ninji,
ať vzniknou další úctyhodné legendy.
Požehnej, bože, dej, ať moje láska
není jak uvadlá sedmikráska.

Požehnej mou radost i mou bolest,
ať nesmí další krev nevinná protéct.
Požehnej, bože, dej ať život svůj
můžu žít dál stůj co stůj

Požehnej mou tvrdohlavost mé odhodlání,
bez nich bych byla jak kůň bez okování.
Požehnej, bože, dej, ať se má přání,

Hokage běžel vesnicí. Musel se dostat co nejrychleji k jižní bráně. Mladý ninja, který byl pro něho v nemocnici, mu zhruba vysvětlil situaci; když byl Yondaime v nemocnici, objevil se Kyuubi, legendární devítiocasá liška. Chvilku se jí ninjové z Konohy snažili vzdorovat, ale měli proti sobě protivníka, který dalece přesahoval jejich schopnosti. Brzy byla dobrá polovina bojovníků z vesnice zabita nebo poraněna, ale soupeř měl podle všeho stále dost síly. A byl stále blíže ke Konoze.