Příteli...

Stýská se mi… Moc se mi stýská… Už nejsi se mnou tak jako dřív… Je mi moc smutno, po tobě a našich společných chvílích… Chvílích štěstí… S tebou mi bylo vždy krásně, ty jsi tady byl pro mě a já pro tebe… Ale teď… Už mě nechráníš, nepomáháš mi… Už tu nejsi, když se cítím smutný… Už ne…
Teď jsem sám… Jen já a můj stesk… Bez tvého štěkání, kousání, kňučení… Bez tvé hebké srsti, co mi vždy lehce proklouzla mezi prsty… Bez tebe… Je to pocit co jsem ještě nikdy v životě necítil, protože jsi byl vždy se mnou… Pocit samoty… Neuvědomoval jsem si, jak moc to bolí… Dnes už to vím… Tak moc tě potřebuji… Nechci být sám…

Celé to začalo tehdy na misi. Měli jsme být rozvážnější a opatrnější. Proč jsme tu bednu otevřeli tak zbrkle? Sakra proč? Protože jsi měl moc špatného pána Akamaru, proto… Neuvědomil jsem si, že to může být léčka, nebýt mé hlouposti, nemuselo to tak dopadnout, ale teď už nemá cenu se obviňovat, minulost nezměním… Bohužel. Blbá truhla… Blbá mise… Blbec já…

Nakopnu kámen, ten se rozpůlí a na jeho původní místo dopadne má těžká slza… Rozvíří prach, je jako my… Léta kolem, ale když dojde vítr, zase si sedne… Mám pocit, že s tou slanou kapkou mizíš i ty… Tvá duše ve mně odchází spolu s tebou…

Moc dobře jsi tehdy věděl, jak moc jsi šikovný a že to zvládneš sám. Myslel jsem si to taky, a tak ti jen kývnul na souhlas. Ani v nejmenším mě nenapadlo, co by se snad mohlo stát. Zneškodnil jsem nepřítele a běžel za tebou, jaké ovšem bylo mě překvapení když…

*Vzlyk*… Další slza letí za tou předchozí… Kousek po kousku se tvá půlka ztrácí a doplňuje ji ta má… Ale neboj se, Akamaru, z mého srdce nikdy nezmizíš…

Viděl jsem tvé ubohé, malé tělíčko bezvládně ležet na zemi… Neváhal jasem ani chviličku a hned tě odnesl k Tsunade… Zjistila, že v té truhle byl jed… Snažila se, seč mohla, ale protilátka nezabrala… Bylo už moc pozdě…

Další a další slzy roní mé oči, smáčí mi tváře… Kameny se odkutálely… Každý jinam… Teď jsou samy tak jako ty a já….

Nezabrala… Pomalu jsi se začal měnit… Nemohl jsem uvěřit, že ten velký, běsnící pes je můj nejlepší přítel a už vůbec ne, že bych o tebe mohl přijít… Utekl jsi z vesnice… Nemohl jsem tě zastavit… Nikdo nemohl… A já tě chtěl okamžitě jít hledat, na vlastní pěst… Ale nebyla potřeba… Byl tu někdo jiný, kdo se o to postaral, bohužel ne úplně tak, jak jsem si to představoval… ¨
,,Máš se okamžitě dostavit k Hokage-sama!“ sdělila mi Shizune. Třeba ho našli! Mají účinnou protilátku nebo… Najednou ve mně vzplál plamínek naděje. Doufal jsem, že o něm prostě něco vědí. Rozběhl jsem se dlouhou chodbou k její kanceláři, tichem se ozývaly jen mé kroky, kroky naděje… Rozrazil jsem dveře, přiběhl až k jejímu stolu...
,,Máte něco? Našli jste účinný lék? Nebo…”
,,Dost!!!” Zarazila mě… Csss… Plamínek byl tím slovem uhašen…Koukl jsem sklíčeně do země a potichu vydechl.
,,Nic nemáte, že?…” Nebyla to ani tak otázka jako spíše konstatování
,,Kibo… Moc mě mrzí co se stalo, vážně, ale…Víš Akamaru v tomhle stavu, nemůže volně pobíhat venku. Je velice nebezpečný lidem ve vesnici i okolí… Nerada to říkám, vím, jak moc to pro tebe musí být těžké, ale… Musíš ho zabít, Kibo!” zorničky se mi zúžily do tenké čárky. Pátá se na mě upřeně dívala. To má být vtip? Nestačí, že jsem o přítele přišel, mám ho zabít? Její pohled se změnil na tázavý, pochopil jsem, že to myslí vážně.
,,P-proč? Proč to… Proč to neudělá někdo jiný?” Snažil jsem se znít sebevědomě, ale hlas se mi zlomil… Je nutného ho zabít já vim… Ale proč zrovna já?
,,Byl jsi s ním dlouho, potřebujeme někoho, kdo ho zná, kdo ví o jeho slabinách… A jediný takový jsi tu ty… A navíc… myslím, že by si to přál… Aby jeho doposud šťastný život ukončil jeho nejlepší přítel…”
Za pár hodin jsem stál na větvi, svírajíc kunai v ruce. Pode mnou můj přítel ležel na rozlehlé louce. Stačilo jen hodit…

Ano, tenkrát stačilo jen to… Nebo v tom bylo něco víc?... Asi… Sváděl jsem vnitřní souboj se sebou samým… Musel jsem se přemoci a zabít někoho, kdo pro mě znamenal nejvíc na světě, někoho tak důležitého… Hele, už jsem jen kousek od mého dnešního cíle. Ale tehdy… Tehdy jsi byl tím cílem ty…

Několikrát jem se napřáhl, ale nebyl jsem schopen zpocenou zbraň pustit. Pořád dokola jsem očima přejížděl toho obrovského, spícího psa, jenž byl ještě nedávno mým nejlepším přítelem. Najednou zvedl hlavu, strnul jsem a dál jen vyčkával co udělá, otočil se na mě a já viděl ty krásné oči. Byly nádherné jako vždy, ale už ne tak šťastné… Ne tak veselé a radostné… Ten den v nich bylo utrpení… mnoho a mnoho utrpení… Z toho, jaký jsi ty sám musel být… Ne… Neudělám to, to nejde. Seskočil jsem z té větve a došel k tobě. Natáhl jsi krk a šťouchal mi do ruky s kunaiem. Já se na tebe vyjeveně podíval, naše oči se střetly a ty tvé říkaly ,,udělej to! Prosím!!! Už to dál nesnesu…” Ta prosba byla silnější než mé rozhodnutí nechat to tak… Věděl jsem, že trpíš, že odmítáš být touhle zrůdou… A já tě miloval… Nešlo nechat tě trápit…
,,Byl jsi ten nejlepší Akamaru… Ale čas už nevrátím… Mám tě rád…”
I tehdy padaly mé slzy na tu hebkou bílou srst, pohladil jsem tě po ní a bodl kunai. Potichu jsi kníknul a naposledy se mi hluboce zadíval do očí.
,,Děkuji, příteli…” znamenal ten pohled…

Takhle to tenkrát bylo… Tak, jsem na místě… Klekám si na trávu a k pomníčku pokládám květinu. Bílou.. tak jako upřímnost… Tak jako omluva… Tak jako ty… Promiň mi to… Ale já… Musel jsem to tenkrát udělat… Sice nevím proč, ale musel… Hm? Co to? Je tady půlka toho kamene, do kterého jsem předtím kopl… Sice už nemám svou původní polovinu, ale dokutálel se k ostatním kamenným náhrobkům, jsou tak rozdílné a přece tak stejné… Našel někoho, kdo mu byl vždy blízký i když to nevěděl… Blízký jako jeho půlka… Chápu, Akamaru… Chtěl jsi mi to neznačit, viď? Jistě máš pravdu… Nemám na tebe zapomenout, vždy mi v srdci zůstane hluboká rána, ale i přesto bych si měl uvědomit, že mám mnoho přátel, kteří jsou mi blízcí a mají mě radí… Musel jsem tě zabít, abych ochránil je…
,,Ahoj, Kibo… Přišli jsme za tebou. Neměl bys teď být sám, máš přece nás!” Vidíš? Já už nejsem sám… Můj příteli...