Od konce na začátek 02

Od konce na začátek
2. kapitola – Osudem.
Tehdy, když to všechno začínalo, byl krásný slunečný den. Ani ptáčci se nestyděli zazpívat své krásné písně. Zdálo se, že všechno je dokonalé. Černovlasá holčička na břehu jedné řeky, čachtala ve studené vodě nožkami.
Měla na sobě bílé šatičky na ramínkách. Šťastně se smála a cítila své štěstí. Blankytnýma očima projížděla okolí, nestíhala se ani divit, jak svět může být krásný. Neměla na to, žádné připomínky, tak to taky mělo být.
Avšak ne všechno bylo tak barevné, nebylo to však ani černobílé. Svět totiž nebyl černobílí. Náhle však v jejích očí zmizeli zorničky, její tělo pomalu padalo do řeky. Protrhávalo vzduch. Když se ponořilo.

Uprostřed něčeho se objevilo černovlasé děvčátko v bílích šatech, nechápavě se rozhlédlo, skutečně nechápalo, co tak najednou tady dělá. Všude okolo byl kouř, zříceniny. Pobořené domy, které bylo jediné co zbylo z něčeho, co kdysi určitě byla majestátní vesnice. Bylo tu ovšem něco krom toho všeho, obrovská chakra. Byla nad městem.
„Díky té chakře, jsem se tu určitě dostala, kdyby tu nebyla tak se asi neobjevím tady, ale míle daleko.“ Zašeptala holčička.
Ovšem už to tu znala, mnohokrát tu procházela a hledala nějaký specifický znak, čímž by rozpoznala co je tohle za místo. Vždy měla strach, avšak tentokrát již ne. Nebála se, už neměla čeho. Nic co by neznala tu na sto procent nebylo.

„Haló?! Je tu někdo?“ zvolala.
Její hlas byl unášen ozvěnou, která se stávala strašidelnou. Toto místo se jí začínalo nelíbit, co se tu stalo? Proč to ještě nevěděla?! Rozběhla se uličkou této vesnice, díky kouři netušila kam běží.
Zakopla, o něco co bylo na zemi. Zamžikala očima a otočila se, její ruce prohledávali prostor před ní. Nahmatala jakési pevné a slizké těleso. Pokusila se zaostřit, vyjekla. Upustila onu věc na zem. Byla to lidská lebka.
Lehce se roztřásla, náhle dostala strach, pocítila veškerou beznaděj tohoto místa.
„Všichni z nich… Jsou… Mrtví.“ zašeptala.

Blankytně modré oči dívky sjeli po celém těle toho mrtvého, v ruce svíral jakousi věc. Lehce se podivila a natáhla svou dlaň k jeho, otevřela mu ji. Avšak, jakmile uchopila ten předmět do ruky strnula. V ruce svírala látkovou ochrannou pásku, jíž znak byl však postříkán krví.
Jedním ze svých malinkých prstíků přejela po čelence a setřela onu rudou tekutinu.
Její srdce jako by se zastavilo, vyjekla. To přece nebylo možné, aby … Aby … Jenom myšlenka na to se jí příčila, s tím musela ihned něco udělat. To přece jen tak nešlo! Nemohla přece tady jen tak stát.

V rychlosti stála na nohou, zamžikala, ze jejích očí se valily slzy. Zkousla dolní ret, celá se třásla. Ztrácela chladnou hlavu. Chvíli na to už se ji z očí valili slzičky, kapičky smutku. Ta šlechetná lidská voda, kterou mají jenom oni.
„Ne… Ne… Prosím…“ vyrazila ze sebe.
Netrvalo to dlouho a rozběhla se mlhou, nechtěla uvěřit, že je to skutečně tak. Běžela, běžela. Jako by její tělo náhle neznalo únavu. Nechtělo zastavit, chtělo jenom utéci co nejdál od pravdy, kterou nalezlo.
„Prosím, to ne…“ špitla.

Načež sklouzla na zem, nedokázala už stát, nedokázala už běžet. Síly ji opouštěli. Svezla se úplně na samotnou zem, těžce vydechovala. Nevěděla, co se děje. Přivřela víčka, něco se stalo, něco, co musela napravit. Ale… Co se stalo? Co má napravit?
„Tak to být přece nemá… Určitě ne… Určitě…“ vydechla.
Její dech zpomaloval, i srdce bylo pomaleji. Zavřela oči… Nechala se unášet tímhle zvláštním světem, jen usilovně myslela na to, že to tak být nemá. A taky nemělo.
„Nemá…“ zašeptala.

V proudu řeky plulo bezvládné tělo černovlasého děvčete, veškerá její síla ji opustila, nebyla schopna ubránit se ani vodě. Avšak náhle její tělo něco zachytilo, snad to byli ruce, možná i něco jiného. Nenadala se a někdo ji tahal pryč z vody.
Bojoval s prudkým proudem vody, jenom aby ji zachránil. Byla už na břehu, určitě byla na suchu. Pomalu pootevřela oči, převrátila se na břicho, podepřela rukama a ohnula jako kočka. Rozkašlala se.
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se za ní.
Rychle s sebou trhla, před ní stál černovlasý mladík. Mohlo mu být tak čtrnáct, možná patnáct. Byl v prostém obleku, tričku a riflí. Měl laskavé zelené oči, na chvilku se do nich zahleděla. Byli skutečně krásné.

„Děje se něco?“ zeptal se opět mladík.
„N-Ne!“ zavrtěla hlavou rychle.
„Dobře. Takže jsi v pořádku, ano?“
„Ano. Děkuji… Děkuji za záchranu!“
„Není zač, rád pomůžu, stejně procházím.“
„Odkud? Kam?“
„Odcházím z Konohagakure no Sato.“
„Proč?“
„Potřebuji odejít… Řekněme od minulosti.“
„Minulost není důležitá!“ zavrtěla hlavičkou malá holčička.

„No, není, ale někdy… Je to nejdůležitější co máme. Co nás dělá takovými jaký jsme. Rozumíš?“
„Ano, ale část mně je i v budoucnosti. Ne?“
„Ano, ale malá část… Tvé budoucí já, tu není.“
„To je pravda, ale přesto…“
„Přesto?!“
„Se nesmíme zabývat minulostí, to nemá cenu!“ zavrtěla dívenka hlavou.
„No dobře, nebudu ti vtloukat do hlavy, co si myslím.“

Onen mladík se počal zvedat ze země, oprášil se, ležérně projel vlasy. Po chvíli se rozhlédl a usmál na holčičku, kterou zachránil. Ta na něj však jenom smutně koukala, věděla, že on musí odejít, ale z nějakého neznámého důvodu, chtěla aby ještě zůstal.
Jeho přítomnost jí uklidňovala. On však už mávl rukou na rozloučenou, a rozešel se do neznáma. Jeden krok následoval druhý. Dívenka zkousla dolní ret, odcházel… Odcházel a nezastavoval se. Něco jí říkalo, že to takhle být nemá.

Vyskočila na nohy, rozběhla se za ním. Její nohy se odmítali zastavit, nesměl jen tak odejít! Vždyť jí neřekl ani své jméno, jméno jejího zachránce. Musela ho znát, byla to sice zvláštní povinnost, ale ona ji chtěla splnit.
„Počkejte!“ vykřikla z nenadání.
Ona osoba se zarazila, muž jednoduše nepochopil, proč ho to děvče volá. Bylo zraněné? Nebo snad ještě něco potřebovalo? Nebo… Co se vlastně stalo? Stalo se vůbec něco. Otočil se a upřel na holčičku své zelené oči. Byla to otázka pohledu.
„Vaše jméno… Neřekl jste mi vaše jméno.“
Dívenka byla nervózní, její otázka, vyzněla spíše jako prosba. Vlastně to skutečně nebyla otázka, on se však pouze usmál a přímo otočil. Ležérně zastrčil ruce do kapes.

„Jmenuji se Yahiko … Yahiko Yutaka.“
„Yahiko… -sama?!“
„Nemusíš používat ty formální výrazy, nejsem ničím co ty nejsi.“
„I tak vám děkuji, Yahiko-sama!“
„A … Tvoje jméno, maličká?“
„Mé jméno je Mayoko! Mayoko Sinaure!“
„Tím pádem mně těší, Mayo-chan.“ Usmál se Yahiko.

S těmito slovy se Yahiko otočil a jediným gestem naznačil rozloučení, jakoby dívce někdo vytrhl něco, co tak dlouho získávala… Bolelo to. Smutně sklopila pohled. On se však už rozešel a odcházel.
„Uvidíme se ještě někdy…?“ hlesla do vzduchu.
Nebylo naděje, že by ji ještě slyšel. Vlastně už znala odpověď, zkousla dolní ret, ucítila závan beznaděje. Přesto cítila, jak ji něco říká, že se určitě ještě někdy setkají. Povzdechla si. Pomalinku vzhlédla, bylo to zvláštní, vidět ho mizet v dáli. Zvedla ruku a rozhodla se zamávat, alespoň jednou.
Avšak uvědomovala si co musí dělat, hodit minulost za hlavu a jít vstříc událostem v budoucnu. Přece jenom to bylo jediné co nyní mohla udělat. Nemohla ovlivnit nijak to co se stalo, ale to co bude je jiná. Rozhodla si uchovat tyto okamžiky v paměti… Na věčnost.

Malými krůčky se vydala pryč, ty kroky se měnili v běh. V rychlí a cílevědomí, věděla co musí udělat. Tušila co nedokáže. Přece jenom se nehodlala jen tak vzdát bez boje. Mohla minimálně pomoci běhu událostí.

„Změnit osud.“

Běžela, její kroky směřovali k jasnému cíli, cítila, že jí nemůžou zastavit. Mnozí ji říkali, že osud změnit nemůže, ale ona věděla, že to tak být může. Mnohokrát viděla tok osudu, a proč by jí naznačoval, kdyby nic nemohla udělat…?
Otázky v její mysli se stávali nepodstatnými, obavy, které měla byli nedůležité. Vše, co potřeboval již měla a věděla, že jen její rozhodnutí, může změnit osud.