Hedvábný déšť 06 - Když tlak nesnesitelně poklesne

Praxe na lůžkovém oddělení ji ubíjela. Byl to teprve třetí den a vidina konce byla v nedohlednu. Se sevřeným žaludkem přetáhla bělostné prostěradlo přes strnulý obličej mladé ženy a pochmurně sledovala, jak lůžko s jejím nehybným tělem odvážejí pryč. Bylo jí dvaadvacet let a celý život měla ještě před sebou. Příliš mladá. Už dávno si Tsuyu zakázala myslet na zemřelé, na pacienty které se nepodařilo zachránit, ale vždy tento svůj zákaz porušila. Nedokázala se prostě otočit a pokračovat v práci jako by se nic nestalo, jako by svět nebyl chudší o další duši. Dnes odešla krásná žena, jejíž dlouhé zářivě lesklé blond vlasy, které jistě voněly po medu, zamotaly hlavu nejednomu muži. Nejspíš se za ní všichni otáčeli, když se procházela ulicemi. Musela mít mnoho nabídek. Představovala si její veselý úsměv, přičemž se jí kolem temně modrých oči stáhnutých do štěrbin vytvořil lehký náznak vějířků. Vlastně netušila jakou barvu ve skutečnosti její duhovky měly. Když nastoupila na oddělení, byla v kómatu. Už tehdy měla stejně strnulý výraz a její zplihlé vlasy bez lesku ležely zcuchané na polštáři jakoby bez života. Měla mizivou naději. Ne, neměla žádnou. Další z mnoha obětí nesmyslného systému, další z mnoha zapomenutých. I proto nedokázala smrt profesionálně přejít. Zvláště když odešel ninja. Často pro něj neměl kdo truchlit a pokud ano, nejspíš se tak nestalo. Ninjové pohlížejí na smrt svých druhů jako na selhání, jako na závažnou chybu, které se dopustili. Někdy z těch krutých bytostí mívala pocit, že slabí si smrt zaslouží. Zasloužila si ji snad tato žena? Bude někomu opravdu chybět?
„Tsuyu!“ Pronikavý ženský hlas jí projel jako rezavá pila.
„A-Ano?“ zamrkala, aby zahnala obraz té nešťastnice a snesla tvrdý pohled vrchní sestry. Obtloustlá herdekbaba na ni shlížela svrchu a její drobná prasečí očka se do ní zapichovala jako žhavé jehličky.
„Tak tady přece jen tak zbytečně nestůj!“ spustila na ni. „Potřebují tě na šestce, Karumi-san si zase vytrhal stehy,“ stočila oči v sloup.
„Samozřejmě, už jdu. Omlouvám se.“
„A netvař se tak pohřebně. Naši pacienti mají dost svých starostí a to poslední, co potřebují, je otravovat se s tvým tragickým výrazem. Jsi mladá holka k nakousnutí, no tak je trochu potěš!“
„Jistě,“ pokusila se o úsměv.
„Snaž se víc!“ okřikla ji a konečně vyšla z pokoje.
Tsuyu měla pocit, že se konečně může znovu pořádně nadechnout. Čerstvý vzduch v jejích plicích ji osvěžil. Protáhla se a pokusila se o ten nejzářivější úsměv, jakého byla schopna. Byl strnulý, naprosto neupřímný a jímal jí strach, že jednou už ho ze svého obličeje nedokáže smýt, ale vrchní sestra měla pravdu, byl životně důležitý. Takto připravená se vydala k pokoji číslo šest asistovat léčiteli při šití. Dnes již podruhé.

Po obědě byl čas na pravidelnou obchůzku s léky. První dva pokoje vyřídila rychle, třetímu se vyhnula, protože ten teď zel prázdnotou a před vstupem do čtyřky se na chvíli zastavila, aby se přinutila usmívat se co nejzářivěji. Jednou klepla na dveře a vešla.
„Nečekal bych, že se budeš tvářit tak šťastně,“ zabručel, když vstoupila do pokoje a s tím falešným úsměvem pozdravila oba pacienty.
„Šířit pozitivní energii je součástí mé práce, Sarutobi.“ Podala mu kalíšek s léky a k jejímu milému překvapení jej tentokráte neodmítl. Koutkem oka však pozorovala Kakashiho, jak nehnutě sedí na kraji jinak pečlivě ustlané postele. V uniformě ANBU ji trochu děsil. Jako by byl nyní přesným opakem zhrouceného politováníhodného dítěte, které sem pravidelně přiváželi. Teď budil respekt a strach.
„Možná jsi to ještě neslyšela, to by tě omlouvalo,“ vedl si dál svou Asuma.
„Cože?“ Nevěnovala mu plnou pozornost a proto si nebyla jistá, jestli jí něco důležitého neuteklo, protože jeho věta jí nedávala smysl.
„Zítra mě pustí domů,“ s hranou vážností se zasmušil.
„Já vím,“ přitakala bez většího zájmu a snažila se nevnímat nepříjemnou ledovou auru, která se šířila z vedlejší postele.
„A to říkáš jen tak?“ vytřeštil na ni oči.
Chvíli přemýšlela, jestli mu náhodou nezaskočila pilulka, ale nakonec usoudila, že ho její souhlas jen vyvedl z míry.
„A co bych měla dělat?“ nechápala, kam tím vším vlastně míří.
„Čekal bych, že tě trochu sebere, když přicházíš o svého nejoblíbenějšího pacienta.“ Založil si ruce na hrudi a propichoval ji ublíženým pohledem.
„Máš pravdu, Sarutobi,“ pokývala hlavou. „Ale i když o něj přicházím, jsem hlavně ráda, že je zase v pořádku.“ Obrátila se k druhému chlapci, který seděl zády k ní. „Kakashi-san, zanedlouho přijde léčitel se na vás naposledy podívat a pak vás propustí.“
Neodpověděl, vlastně se ani nepohnul. Do obličeje mu neviděla, ale vsadila by se, že jeho výraz se nijak nezměnil. Jedinou změnou bylo hlasité Asumovo odfrknutí na protest. Obešla postel a zahleděla se do nehybné zahalené tváře.
„Směla bych vás o něco požádat?“ zeptala se pomalu. Mlčel, ale podíval se na ni. Brala to jako pobídku, aby pokračovala. „Prosím, nevracejte se brzy.“ Nereagoval, jen na ni dál upřeně zíral.
Uhnula pohledem a silou vůle se snažila udržet ten podivný škleb připomínající úsměv.
„Přeji vám štěstí, Kakashi-san,“ popřála mu ještě ode dveří a spěchala do pokoje číslo pět.

Když ji dnes skončila směna, neulevilo se jí. Tak ráda by si stoupla pod sprchu a nechala na sebe hodiny dopadat proud horké vody nebo se zahrabala do přikrývek a začetla se do nějakého hloupoučkého naivního příběhu plného neuvěřitelné naděje a povrchní lásky. Chtěla relaxovat, vypnout, nemyslet, ale dnes večer jí to přáno nebylo. Dnes večer se měla sejít s ním. Pospíšila si domů, koneckonců nechtěla se opozdit. Ne, že by se těšila, ale považovala to za neslušnost. Zavřela za sebou hlavní dveře, houkla pozdrav, který byl z kuchyně opětován její matkou a vyběhla schody do svého pokoje. Pomalu ještě v poklusu ze sebe sundávala sesterskou uniformu nasáklou dezinfekcí. Dopřála si příliš krátkou sprchu, takže o žádné relaxaci se rozhodně mluvit nedalo, naopak ji to jen rozladilo a natáhla na sebe první šaty, které ve skříni popadla. Pečlivě si rozčesala dlouhé černé kadeře, které měla po celý den stažené do ohonu, což se na nich bohužel podepsalo - nebyla sto přesvědčit kartáčem ofinu k poslušnosti. Nakonec vztekle sáhla po švestkově fialové sponce, která jí ladila s oděvem, a sepnula ji na bok. Bleskově zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, mávla rukou a se svetříkem v ruce už sbíhala schody dolů. Na pozdrav a ujištění, že se brzy vrátí, odpověděl tentokráte otec z pracovny. Vyběhla z domu a zarazila se.
„Co tady děláš?“ překvapeně hleděla na svého společníka.
„Přišel jsem tě vyzvednout,“ usmál se a nahnul se k ní, aby ji mohl políbit na tvář.
„Myslela jsem, že se sejdeme až... No to je jedno,“ zadrmolila. Tato situace jí nebyla příjemná. Schválně se s ním domluvila na schůzce na druhé straně vesnice. Nestála o to, aby ji sousedé viděli s takovýmto doprovodem. Za každou cenu chtěla předejít klepům.
„Vrátil jsem se z mise dřív a... Nemohl jsem se dočkat.“
Tsuyu se kousla do jazyka, aby nevyhrkla, že ten čas mohl lépe využít tím, kdyby se šel převléci a nechodil jí na oči v uniformě bolestně hlásající příslušnost k ninjům. Ale tak nějak se obávala, že civilní oblečení možná ani nevlastní. Místo toho si neslyšně povzdechla a vyrazila.
Z možného dohledu sousedů se dostali velice brzy a k jejímu potěšení ji zavedl na odlehlou cestičku lemující krásně rozkvetlý park, kde téměř na nikoho nenarazili. Ploužila se vedle něj a snažila se zahnat chmurné myšlenky, které si s sebou přinesla ze směny. Věděla, že na ni mluví, nejspíš jí zase vykládal o knihách nebo historii. Byla to jeho oblíbená témata a ona mu za to byla vděčná. Na první schůzce se obávala, že se bude chvástat tím, že je jounin, že se ji bude snažit oslnit úspěchy z misí, ale ani slůvkem se nezmínil. Možná, že ho varoval Genma a možná že silní shinobi nemají potřebu chvástat se. Pokud vůbec promluví... Hatake Kakashi. Nedokázala ho zahnat ze svého podvědomí. Nemluvný, vyrovnaný, skličující. On má jistě co vyprávět. Tucty a tucty krvavých příběhů znemožňující klidný spánek, ale nesvěřil by se s jediným. Jen jde a sepíše další, nechá chudáky zbavené života křičet jeho jménem.
„Jsi dnes zamlklá. Stalo se něco?“ Zastavil se.
Ušla ještě několik kroků, než ji jeho věta vytrhla z myšlenek. Vlastně na chvíli zapomněla na jeho přítomnost a zvuk jeho hlasu ji vrátil do ponuré reality. Ale pravdou bylo, že její myšlenky se ubíraly ještě mnohem depresivnější cestou.
„Omlouvám se, myslela jsem na pacienta,“ zamrkala, aby zahnala obraz netečné tváře patřící smrtící zbrani.
„Nějaké potíže?“ strachoval se a přistoupil k ní blíž.
„Vlastně ne, uzdravil se.“
„To je dobře nebo ne?“
„Jak pro koho,“ ujelo jí. Ještě nikdy předtím neviděla Hatake Kakashiho v plné síle. Až dnes. Otřáslo jí to. Nedokázala přestat myslet na všechny ty potenciální nebohé oběti, které padnou dřív, než ho Sharingan znovu vyřídí. A ona ho bude zase litovat. Vraha. Chudáka. ANBU. Zneužívané dítě... Rozbolela ji z toho hlava.
„Tomu nerozumím.“
„Promiň, nechci mluvit o práci.“ To poslední, co by teď chtěla, je vysvětlovat svůj odpor k zabíjení zrovna jemu. Mohl by to snad pochopit elitní konožský jounin? Mohl by snad přijmout cestu, která by nebyla lemována krví a umírajícími? Určitě ne.
„Jistě,“ pronesl chápavě a jeho posmutnělé černé oči ji přiváděly k šílenství.
„Nejsem dnes tou nejlepší společnicí, Akedo. Omlouvám se.“ Odvrátila se od něj.
„To není pravda.“ Položil jí ruce na ramena a zlehka ji k sobě opět otočil.
Jeho úsměv ji zraňoval. Pohrdala sebou za to, že svolila k tomu trávit s ním čas. Ale pohrdala sebou i za to, že nedokázala prohlédnout ohavné brnění shinobiho a spatřit v něm toho milého, čistého a obětavého člověka tak jako ona. Jistě jím byl. Byl mnohem víc. Byl schopen milovat. Skutečně a bezpodmínečně. Jak jinak vysvětlit, že se o ni stále pokoušel? Že nepolevil? Musel z ní vycítit odmítání. Musel, není přece hloupý. Ne, Sarutobi Akeda byl chytrý, milý a věrný. V mnoha ohledech byl hodný obdivu, ale ona toho nebyla schopná. Ubližovala mu, i za to sebou pohrdala.
„Děkuji ti, Tsuyu.“ A jeho něžný pohled zase ubližoval jí.
„Za co?“
„Že ti smím být na blízku.“ Pomalu ji k sobě přivinul. Nebránila se. Jeho silné paže ji objímaly s tak neuvěřitelnou lehkostí, jako by měl snad strach, že by ji mohl zranit, že by se mohla rozplynout. Konečky svých prstů jí něžně hladil po dlouhých hebkých vlasech a ona přitiskla svou tvář k jeho hrudi. Vnímala jeho zrychlený mělký dech, tlukot srdce, který ji zvláštním způsobem uklidňoval, protože napovídal, že i on je zranitelným. Vnímala, jak se lehce chvěje a jeho teplo jí příjemně prostupovalo. Nemohla na ni nepomyslet. Na její šibalský úsměv a na jiskřivé čokoládově hnědé oči přetékající štěstím. Teď by byla tak šťastná! Skutečně? Křečovitě semkla víčka, protože nechtěla slzám dovolit prodrat se na povrch a zcela instinktivně se k němu přitiskla těsněji.
„Miluji tě,“ zašeptal a ona už nebyla schopna slzy dále zadržet.