Hedvábný déšť 11 - Když sprška kapek k zemi doletí

Zakručelo jí v žaludku. Omluvně se usmála na pacienta, kterému právě měnila kapačku, ale nebylo to potřeba. Spal. Po náročné operaci se stále ještě neprobral a Tsuyu věděla, že až se tak stane, propadne depresi. Doufala, že mu nevědomý spánek ještě alespoň několik hodin vydrží. Poupravila mu přikrývku a na krátký okamžik se zahleděla do zjizvené tváře. Byl v kritickém stavu, když se dostal na operační sál, a léčitelé na něm pracovali dlouhé hodiny. Přežil, ale ona tušila, že za to rád nebude. Těžce pohmožděná ledvina, která by mohla každou chvíli vypovědět službu, pro něj nebude podstatná, koneckonců má ještě jednu. Zdevastované koleno pravé nohy, jenž se podařilo dát dohromady snad jen zázrakem, ho nadosmrti odsoudí k bolestem, což jistě netečně připíše k dalším šrámům z boje, kterých měl na svém těle bezpočet. Nepochybovala, že takový shinobi je na bolest zvyklý. Ovšem nutná amputace tří prstů levé ruky a dvou pravé jím otřese do konce života. Kým je ninja, když není schopen složit pečeť? Pouhým stínem, živoucím prázdnem. Tsuyu ho ale přesto nedokázala litovat, ne když měl před sebou vidinu mnohem delšího života. Jen kdyby ten dar dokázal přijmout.
Pohledem zkontrolovala kapačku, má-li správný průtok, a vyšla z pokoje. Prázdnou chodbou se rozléhalo hladové kručení, které z nenadání proťal protivný hlas vycházející z pracovny sester. Konečně se sestra Kecalka vrátila! Tsuyu přidala do kroku, spěšně otevřela dveře sesterny, aniž by pouštěla kliku, hmátla po stěně, kde z věšáku sebrala svůj švestkově fialový svetřík, a dveře za sebou opět zabouchla. V poklusu si svetřík jenom přehodila přes ramena, protože snažit se obléci si jej normálně, by stálo moc času, který neměla. Seběhla schody do přízemí a řítila se z nemocnice ven. Další zakručení bolestně prázdného žaludku jí připomnělo, že na jídlo už jí zbývá necelých deset minut. Bylo to nespravedlivé. Jen proto, že je pouhou praktikantkou, směla odejít na oběd jako poslední a sestra Kecalka jí svými pozdními příchody její vytyčenou půlhodinu neustále zkracovala. Vrchní sestru ale nikdy nezajímalo, kdy se konečně mohla odběhnout najíst, ne, pro ni bylo podstatné, jestli se vrátí přesně. Naprosto přesně! Pacienti přece nebudou strádat, protože ona si dopřává luxusu oběda, to tedy ne. V jednu hodinu končí možnost polední pauzy a není důležité, jestli si ji vůbec stihla vybrat. Měla chuť Kecalce skočit do toho přeslazeného falešného úsměvu za její sobeckost, že kvůli její nevymáchané puse málem skončila o hladu.
Vyběhla z areálu a zahnula za roh, kde se okamžitě vyděšeně zastavila a lehce zavrávorala, aby našla ztracenou rovnováhu.
„Chceš se přerazit?“
„Co tu...“ nemohla popadnout dech. „Co tu zavazíš?"
„Nesu ti oběd.“
„Cože to?“
„Olihně. Máš je přece ráda, ne?“ podával jí grilované maso na špejli. Tsuyu vytřeštila oči. Konečně se jí podařilo zaostřit na několik tenkých dlouhých dřívek, které Asuma třímal v ruce. Nechápala, kde se tu vzal nebo proč to dělá, ale svedla to na nedostatečné okysličení mozku v důsledku splašeného sprintu a nabízenou mořskou pochoutku neodmítla. Hladově se zakousla. Snažila se žvýkat, jak nejrychleji to šlo, ale lehce gumové maso kladlo odpor.
„Nehltej tolik, neboj, já ti to nesním, na mořské potvory mě moc neužije. Mám tu vlastní oběd,“ přihlouple se usmál a ukousl si ze špejle, kterou držel v druhé ruce. Chvíli sousto převaloval v puse a pak se zašklebil.
„To je yakitori z Kazoku keishoku?“ zeptala se pobaveně, když viděla, jak mu sousto kyne v puse.
„Asi,“ ztěžka polkl. „Je z tamhletoho stánku na rohu, nevím, jak se to tam jmenuje,“ ukázal směrem, kam měla původně namířeno. „Prodal mi to takový mrňavý plesnivý dědek,“ s odporem pohlédl na smažené kuře, které teď od sebe držel na délku paže.
„Chinmi-san,“ dala důraz na jméno milého staříka, který ji vždy obsluhoval s laskavým bezzubým úsměvem, „používá na yakitori kuřátko celé - i s kůžičkou.“
„Fuj,“ ulevil si a rozhlížel se kolem, patrně kam tu zrůdnost vyhodit.
„Jídlem se neplýtvá!“ napomenula ho.
„Jasně, no... Já to pak někomu podaruju. Třeba toulavému psovi,“ ušklíbl se a svěsil ruku.
Tsuyu neměla kdy odpovídat, jen mírně kývla hlavou, podala mu prázdnou špejli a vzala si od něj další oliheň. Čelist jí tuhla namáhavým kousáním nepoddajného hladkého svalstva, ale čas ji tlačil. Vlastně měla velké štěstí, že na ni oběd čekal za rohem. Kdyby měla doběhnout až ke svému oblíbenému Kazoku a vystát si frontu, nejspíš by to nestihla.
„Co tady vlastně děláš?“ vyhrkla mezi sousty, když si konečně uvědomila, jak je celá tahle náhoda podivná.
„Už jsem říkal, nesu ti oběd.“
„Ale proč?“
„Vždyť jsem tě na něj pozval,“ naklonil hlavu tak pitomě, jako to dělává Genma.
„A já tě odmítla.“
„Ne tak docela.“
„Odmítla,“ trvala na svém, ale neopomněla si spěšně ukousnout další sousto.
„Přesně jsi řekla, že na oběd nemáš čas. Což, jak koukám, docela sedí.“
„A to není odmítnutí?“ optala se po chvíli, kdy konečně polkla.
„Není, protože jsi jenom neschválila termín a ne i společnost.“ Jeho samolibý úsměv ji popudil a netrpělivě přešlápla. „Ještě jednu?“ podával jí poslední dřívko s mořskou lahůdkou.
„Jak vlastně víš, že tohle jím?“
„Je čtvrtek,“ pokrčil rameny.
„A to je nějaké vysvětlení?“ vyrazil jí dech.
„Ve čtvrtek se vždycky stavuješ v tom divném stánku na olihně.“
Jak tohle může vědět? Nikdy mu to neřekla. Vlastně mu nikdy nic konkrétního o sobě ani nenaznačila, nic mu do toho nebylo. Tak jak je možné, že teď zná o ní takovou konkrétní věc?
„Ty mě sleduješ?“ o krok ustoupila a podvědomě si přitáhla svetřík blíž k tělu.
„Měl bych?“
„Sarutobi...“
„Klid. Potkal jsem sestru z oddělení. Poznala mě a byla docela sdílná.“
„Kecalka!“ zamumlala naštvaně.
„Kdo?“ patrně jí nerozuměl, čehož využil a s nakloněnou hlavou se k ní opět přiblížil.
„Vysoká, krátké narezlé vlasy?“
„Jo, to je ona.“
„Takže to ty jsi ji zdržoval? To kvůli tobě jsem málem nestihla oběd?!“ vyjela na něj po právu rozhořčeně.
„Naopak, díky mě jsi ten oběd akorát stihla.“
„Jak myslíš,“ odsekla a sáhla do hluboké kapsy, kde mívala drobné na obědy.
„Říkal jsem, že tě zvu,“ razantně odmítl nabízené peníze.
„A já trvám na tom, že jsem to odmítla. Nehodlám si dělat dluhy, tak ber.“
„Nech to být. Hele, vyberu si to když tak u Akedy,“ dodal, když mu mince zachrastily až téměř u nosu.
Lehce s sebou škubla, když uslyšela to jméno, ale zamaskovala to pokrčením ramen.
„Dík za oběd,“ utrousila a strčila si drobné zpět do kapsy.
„Ještě neděkuj, vždyť jsi nedojedla,“ podával jí poslední špejli s olihní.
„Vlastně dojedla,“ culila se, když sledovala jeho zmatený výraz. „Nevím, co všechno ti ta drbna na mě práskla, ale evidentně ti neprozradila, proč na ty olihně chodím právě ve čtvrtek.“
„A to má důvod?“
„Jistě, co sis myslel?“
„No, já nevím, nemocniční stravu jsem byl donucený ochutnat, takže mi bylo víc než jasné, proč obědváš venku a ten stánek je celkem blízko. Tak proto.“
„Ne, čtvrtek je jediný den, kdy má Chinmi-san ty olihně i v tempuře. Bez ní,“ demonstrativně ukázala na tu poslední, kterou stále třímal v ruce, „je to jenom podivná žvýkačka. Ale i tak dík,“ ušklíbla se a aniž by ho nechala jakkoliv zareagovat, rozeběhla se zpět do nemocniční budovy. Polední pauza končila přesně za čtyřicet sedm sekund.

Zatáhla dveře svého pokoje a unaveně se o ně opřela. Poslední den praxe na lůžkovém oddělení byl za ní. Sloužila hodiny navíc, jen aby si ten měsíc zkrátila, co to šlo. Už se tam nechce nikdy vrátit. Už nechce pečovat o zmrzačené zbytečným hloupým bojem a měnit kapačky těm, kteří o záchranu života vlastně nestojí. Nechce hledět smrti do tváře, chce pomáhat životu. To je její cíl, který si teď uvědomovala jasněji než kdykoli jindy. Už jen jedna praxe, jen jeden měsíc a bude si moci vybrat porodní oddělení. Snad ji skutečně vybrat nechají.
Svezla se zády po dveřích na zem a objala si kolena. Co když ji vybrat nenechají? Co když si ji nějaký léčitel osobně vyžádá? Slyšela, že se tak stávalo a ji si stále častěji ke svým zákrokům zval Toriyama-san. Dělala mu pravou ruku už při praxi na ambulanci, protože jeho stálá sestřička šla před časem na odpočinek. Dávalo by to smysl. Vždyť dnes ji vyrušil od převazu vážně popáleného pacienta jen proto, aby mu asistovala u Sarutobiho kontroly. Povzdechla si. Toriyama-san byl vysoce ceněný a velmi zkušený léčitel, to bezesporu, ale naneštěstí i dost stařičký. Také by se měl odebrat na odpočinek, ale špitá se, že o tom nechce slyšet. Pomáhat pacientům je celý jeho život a nedovolí, aby ho někdo o to připravil. A tak občas ze své senility pacientům spíše škodí. Jako dnes Sarutobimu. Proč ten osel přišel o týden dřív? Ještě nebyl čas na to, aby mu sádru sundali, ale Toriyama-san už není schopen přizpůsobit se situaci. Při kontrole mu měl sádru sundat, tak to udělal. Jenomže jeho noha ten týden ještě potřebovala! To bylo dost zřejmé z toho, jak se nakláněl, když se snažil nepřenášet na ni celou váhu. Bolelo ho to. A pokud hůlku, kterou dostal k ortéze, bude nosit jenom frajersky pod paží, jako když nesl oběd z Kazoku, koleduje si o trvalé potíže. A on jistě bude.
Vzpomínka na dnešní splašený oběd ji donutila položit hlavu na kolena. Olihně jí stále ještě nepříjemně tížily v žaludku. Nejspíš za to mohl fakt, že gumově tuhé maso řádně nepožvýkala a ve spěchu ho často rovnou polykala, ale ani společník jí na dobrém trávení příliš nepřidal. Proč o něm mluvil? Proč se musel zmiňovat o Akedovi? Nechtěla se o něm bavit, nechtěla o něm nic slyšet. Trýznilo ji, že na něj nechtěla ani myslet. Byly to jen dva dny, pouhé ubohé dva dny kdy mohla předstírat zamilovanou, než odešel. Příliš krátká doba aby si na svou roli navykla, příliš krátká doba aby ji opětovně nabytá svoboda nezachutnala. Její odhodlání se otupovalo každým dnem a Gemin šťastný úsměv mizel z jejího podvědomí. Nevadilo jí to. Ne tolik jak by nejspíš mělo a to ji ničilo. Zkřížila ruce za zátylkem a narovnala záda. Pohled jí spočinul na vysokém štíhlém stolku pod oknem, na květech vzezření bělostných volavek, které vyletovaly z azurového květináče. Dárek od něj. Dárek na rozloučenou, aby si byla jistá, že na ni nezapomene. Semkla víčka pevně k sobě. Kéž by zapomněl. Kéž by o ni už nestál, až se za měsíc vrátí. Kéž by mu došlo, že ona není dívkou pro něj, že není tou, o které by měl snít. Všechno by bylo tolik jednodušší. Smutně se pousmála, ztěžka se vyškrábala na nohy a popadla rozprašovač na polici. Bylo na čase darovanou habenárii ovlažit. Sledovala mlžný opar, který ulpíval na zelených listech, a jako už mnohokrát ji popadla chuť prohodit květináč zavřeným oknem. Toužila zbavit se nechtěné upomínky a předstírat, že Akedovi nepatří. Ale patřila. Stejně jako tahle květina patřila jí a bylo třeba, aby o ni náležitě pečovala. S odporem, sebezapřením a předstíranou starostlivostí. A habenárie pokvete, aby jí mohla povědět, že i když ho od ní odtrhli, bude s ní alespoň ve snech. Jenomže to nebyly její sny, které mu byly nakloněny a ta zpropadená orchidej jí to bude svou krásou zlomyslně připomínat.