Jednorázovka
Když jsem tohle psala měla jsem puštěnou písničku Help Asia, takže to nemohlo dopadnout jinak než takhle. Hezký počtení. :D
Bylo zatačeno a schylovalo se na déšť. Mezi dvěma hroby zasypanými květinami stála růžovlasá kunochi a plakala a zároveň se usmívala. Lidé, kteří se shromáždili kolem hrobů se na ni pohoršeně dívali. Jako by neměla právo se usmívat. Právě jí zemřeli dvě nejbližší osoby a ona se usmívá. Pravda pláče, ale směje se u toho.
„Myslím, že můžeš začít.“ Ozvalo se z davu směrem ke kunochi.
Vzpomínky...
V jediný nestřežený okamžik se zaryjí do srdce, přitom jejich zacelení může trvat celý život a stejně zůstane jizva. Ale někdy...
Někdy je šrám tak hluboký, že jeho naprosté vyléčení je úplně nemožné. Právě takovou ránu utržilo jeho srdce, když odešla.
Vzpomínal, že kdykoli se cítil na dně, vždy přišla a pomohla mu odrazit se a jít ještě rychleji vpřed. Přišla jako záhadné světlo a rozzářila se v temnotě jeho pochybností, strachu a smutku. Odehnala od něho stíny a bolest...
Zacelila každou ránu...
„Môj najdrahší synček,
ak toto čítaš, znamená to, že sa vyplnili moje obavy a ja už nie som s tebou. Je mi to veľmi ľúto. Celý život som niekoho chránil, ale nakoniec som zlyhal. Pri tebe. Nedokázal som sa o teba postarať. Tým, že si ma smrť zavolala k sebe, prišiel som o radosť byť s tebou, pomáhať ti...
Já nevím proč, ale mám chuť pořád psát tyhle slaďáky 
i když vim, že jsou stejně na houby
„Sakuro, chtěl bych s tebou mluvit někde o samotě“ pošeptal Kakashi Sakuře do ucha a vydali se spolu na procházku.
Tak jsem sem přišla s další povídkou, sice nic moc, ale když už sem to napsala 
Na vrcholku hory probíhal zrovna krvelačný souboj. Blonďatá dívka střední postavy už byla na pokraji svých sil, nemohla dál bojovat. Protivník vytáhl hrstku shurikenů, které se velkou rychlostí rozletěly přímo na dívenku, neměla sílu se jim vyhnout. Byl slyšet hlasitý výkřik, výkřik neskutečné bolesti.
Protivník se jejímu křiku jenom škodolibě smál a pohled na krev mu dělal zřejmě dobře.
No tohle je moje první povídka z prostředí Naruta a jak už sám název vypovídá bude se týkat Gaary a jednoho hlasování v Radě Písečné vesnice...
„Takže začneme s hlasováním,“ ozvalo se velkou místností. Překvapený Gaara odtrhl oči od smítka písku ležícího pod stolem a pohlédl na ostatní členy Rady. Ti mu jeho pohled opětovali (ovšem ne s tak zabijáckým výrazem jako měl on). Gaara, jak bylo jeho zvykem nepromluvil.
Tak a je tu další smutňoučká nálada 
Už se pomalu stmívalo a Jiraya seděl u baru se sakém. Pomalu si usrknul a praštil pěstí do stolu.
„Blbej Orochimaru“ pomyslel si Jiraya a v očích se mu začaly objevovat slzy. Přeci jen to byla teprve chvilka, co byl pohřeb 5. Hokage, Tsunade. Byla to jeho láska, jeho tajná věčná láska.
Je krásný den a jako vždy Naruto vstane z postele...
ÁÁÁÁÁÁ...zase další den treninku...
Naruto si vezme k snídani Ramen...
Mnam,mnam...tak..jo ještě čelenku..doufám,že jsem nic nezapomněl..
Naruto-kun??!
He??Hinato??Co tady děláš??!
J-Já,j-já,jen tak du kolem a...
Aha..heled já musím jít trénovat..tak zatím..
P-Počkej prosím..půjdu stebou..
Jak chceš,ale já du trénovat.
Vždyt já vím apson se podívám..jak ti to de
Tak to moc děkuju :)
Nemáš zač.
Moje druhá povídka, co jsem kdy napsal :)
Kakashi se vzbudil za rozbřesku a první myšlenka, která ho napadla, byla o jeho nadaném žákovi.
Sasuke nemohl celý večer usnout a pořád myslel na to, co mu včera řekl jeho mistr: "Jsi mi dražší než můj život."
Sasuke nemohl pochopit, proč mu to vůbec říkal. Nechápal to, ale musel neustále myslet jen na něj.
Odpoledne se potkali. Měli přidělenou misi a šli jenom oni. Sakura a Naruto měli uklízet u Tsunade.
Seděla na lavičce v parku. Kdysi schopná konoichi, nyní pouze stín své minulé slávy… Podívala se na svoje rozpraskané ruce, vrásky na kůži prozrazovaly, že už toho zažila mnoho a podle mnohých ještě zažít měla, však ona sama věděla, že ten den, den přinášející klid a temnotu, je tady… Bylo 28. listopadu a ona věděla, že jak napadne sníh, její život skončí.
Čo je to za pocit? Nedá mi to spať...Som nervózny, žalúdok mi brní, celý sa trasiem nedočkavosťou, kým ju uvidím...
Už by tu mala byť. Kde je? Takto ešte nikdy nemeškala. Muž hľadel z okna a rukami pevne zvieral parapetu. Idem jej oproti. Nepáči sa mi to...
Vybehol von a utekal smerom k dedine. Už z diaľky videl dym. Čo sa tam stalo? Zrýchlil, vbehol popod bránu, obzeral sa okolo seba, všetko bolo zničené. Vtom z diaľky začul rachot. Utekal tým smerom.
Prázdnej byt je jako past
kde růže uvadnou
Uklizeným a skoro prázdným bytem se ozvalo tiché vrznutí. Na podlahu předsíně padlo mdlé měsíční světlo, které však záhy zmizelo a nahradil ho neviditelný stín osamělé postavy.
[font=Book Antiqua]dobře dobře, dávám se další "rádoby povídku" předem upozorňuju je vážně nudná a nedějová a i dost nereálná... XD heh...no neřešim...
---Poslední slova---
Tak, můj další pokus o jednorázovku. Snad se bude líbit, takže Itadakimasu =).
Keby...Keby sa to nebolo stalo...Keby tam nebola išla...Keby sa dal vrátiť čas...Keby nebola taká dobrá, odvážna, milujúca...Keby som ju tak nemiloval...Keby som ju radšej nenávidel...Keby to tak nebolelo...
Prečo? Prečo musí existovať to slovo? Keby...Je to to najsmutnejšie slovo, aké poznám. Naplní človeka pochybnosťami, ľútosťou, strachom, nenávisťou, hnevom, ale aj láskou, dobrotou a ochotou. Keby sa keby dalo ovplyvniť...
Love love love love love love
Láska… láska za to všechno může.
You were everything I wanted
You were everything a girl could be
[i]„Hinato-san…?“
„S-sasuke-k-kun? C-co c-c-chceš?“ Bez okolků si sedl vedle ní na lavičku. Zvedl hlavu a zadíval se na hvězdy. Hvězdy… spleť tužeb a přání, osudu a lásky…
"Je to už niekoľko mesiacov, čo sa Sasuke pridal do Týmu 6 a spoločne pracoval s jeho členmi. Zdá sa, že najviac vychádza s Mashiro Seishim. Podstatne rozvil jeho kekkei genkai, ktoré umožňuje vyvolať genjutsu podľa žánru knihy. Teraz Genjutsu vydrží oveľa dlhšie než predtým a je hmatateľné. Niečo podobné, ako Kage Bunshin no Jutsu. Atletické schopnosti u Satsugai Hissori sa taktiež značne zlepšili. Vyniká v taijutsu z celej skupiny.
Kdysi jsem věřila, že všechno co se děje, má svůj důvod.
Kdysi jsem věřila, že po noci zase přijde ráno, po zimě jaro.
Kdysi jsem věřila, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se druhé.
Kdysi jsem věřila, že záleží jen na mě, jakou cestou půjdu.
Kdysi jsem věřila, že naděje neumírá.
Kdysi jsem věřila, že dokážu ochránit ty, na kterých mi záleží.
Kdysi jsem věřila, že i když nastoupím do špatného vlaku, tak můžu vyskočit za jízdy.
Kdysi jsem věřila, že smrt není konečná stanice.
„Neměla jsi sem chodit…“ Hinata se na něj zkroušeně podívala.
„T-tak j-já z-zas-se p-p-půjdu…“
„Já to tak přeci nemyslel… Ale…“ Vroucně jí obejmul a hladil po zádech. Jen jeho přítomnost, tak blízko, jí vykouzlial na tváři nesmělý úsměv. Byl pro něj toliko vzácný… V poslední době byla velice zasmušilá. Nechápal to… Nebo spíš nechtěl pochopit. Je možné, že…?
„A-ale co…?“
Tobi je a vždy byl hodný chlapec. Deidara, potom, co zabili Sasoriho, ho vyfasoval k jeho veliké smůle za parťáka. Už od počátku bylo poznat, že Tobi s Deidarou je vcelku spokojený, ale Deidara...
