Rodinný nepřítel

Tak jsem sem přišla s další povídkou, sice nic moc, ale když už sem to napsala

Na vrcholku hory probíhal zrovna krvelačný souboj. Blonďatá dívka střední postavy už byla na pokraji svých sil, nemohla dál bojovat. Protivník vytáhl hrstku shurikenů, které se velkou rychlostí rozletěly přímo na dívenku, neměla sílu se jim vyhnout. Byl slyšet hlasitý výkřik, výkřik neskutečné bolesti.
Protivník se jejímu křiku jenom škodolibě smál a pohled na krev mu dělal zřejmě dobře.
Vzal si do ruky katanu, tato zbraň byla poslední, kterou dívčiny oči viděly.
Spatřila odlesk blesku na čepeli katany a pomalu zavřela oči, smířena s tím, že zemře. Blesk udeřil do seschlého stromu na vrcholku hory a do krásného dívčina těla se zabodla ostrá čepel katany.
Protivník se vyžíval v dívčině posledním výkřiku bolesti, zemřela. Její krev stékala z vrcholku hory hluboko do propasti. Protivník si namočil prsty do její krve a potřel si jí obličej. Vytáhl katanu z jejího těla, poté ji zasunul do pochvy, kterou měl u pasu a vydal se neznámo kam s úsměvem na tváři.
Dívčino tělo začínalo chladnout a pleť byla čím dál tím více bledá, krev tekla proudama z jejího těla a ničila její dlouhé blonďaté vlasy. Když se na vrcholek dostavil i její partner, Sai, přiběhl rychle k Ino a snažil se jí probudit, myslel si že jenom spí. Spala, jenže už navěky, bylo to poprvé, co Sai brečel, poprvé, co cítil smutek. V hlavě mu proběhly všechny vzpomínky, co se svojí manželkou zažil, byl s ní při porodu jejich miminka, prožili spolu nádhernou svatbu, nádherné romantické okamžiky. A teď? Teď na ně může jenom vzpomínat. Proč ten zmetek tohle udělal?
Sai se podíval na hlubokou ránu od katany a při pomyšlení, jak to muselo bolet si nemohl odpustit, že jí včas nezachránil.
VzaI Ino do náruče, kapala z ní neustále krev, a odnesl jí do její rodné vesnice. Položil jí do postele a lehl si vedle ní, aspoň naposledy si chtěl připomenout, jak je nádherný, když spolu leží v jedné posteli. Dveře do ložnice se začaly pomalu otvírat a ve dveřích stála jejich malá holčička.
Bylo jí hned jasný, co se stalo, když před dveřmi uviděla malou kaluž krve. Sai ji objal a posadil se s ní k posteli. Oba plakali, plakali za Ino.
Ino pak měla den poté pohřeb, sněžilo, Ino si vždy říkala, že bude jako sněhová vločka. Sai pohlédl na oblohu a myslel na to, že jedna z těch vloček je určitě Ino, jedna mezi stovkami.
Sai měl od této doby vždy nutkání spáchat sebevraždu, nemohl přes srdce unést, že kvůli jeho nešikovnosti Ino zemřela, nemusela zemřít. On také nemohl, myslel na jejich dcerku, jak by to snášela ona? Nechtěl, aby byla na své cestě životem sama.
Vždy na ni myslel, přemýšlel, co tak teď může jeho sněhová vločka dělat.
O několik let později, když se jejich dcerka stala Chunninem, dostala misi, byla to velmi nadaná dívka, ale její otec si Ininu smrt pořád nemohl odpustit a svojí dcerku na misi poslat nechtěl, když věděl, že jde o toho samého zločince, který zabil Ino. Nemohla už vydržet otcovu neustálou péči a vydala se na misi bez jeho vědomí, i když si byla vědoma toho, co dělá. Když se to Sai dozvěděl, bylo již příliš pozdě, pozdě na to, aby jí šel zachraňovat, zemřela na stejném místě jako její matka,zemřela tak hrozně mladá jako její matka, zabil jí dokonce i ten stejný protivník, protivník se jménem Sasuke Uchiha. Tohle už Sai nevydržel, chtěl se za smrt své manželky a jeho jediného dítěte pomstít. Vytáhl si svitky s inkoustem a namaloval si svojí dcerku a Ino, aby se mohli pomstít společně s ním.
Souboj trval snad celou věčnost, jednou bylo vítězství na straně Saie, podruhé zase na straně Sasukeho, bylo to vyrovnané, tak silného protivníka Sasuke nikdy neměl.
Saiovi po dobu boje pořád tekly slzy, kdo ví, jestli slzy štěstí, že může konečně pomstít smrt svojí rodiny, anebo smutku, že už mu nezbyl absolutně nikdo, koho miloval. Konečně se štěstí usmálo na Saiovu stranu, Sasuke ležel na zemi, trápil se v bolestech, měl po celém těle škrábance od kunaiů.
Sasuke naposledy zasténal a vykašlal krev, zavřel oči a navždy usnul.
Sai mohl mít opět čisté svědomí, že pomstil svojí rodinu, konečně mohl v klidu spát, konečně je jeho největší nepřítel poražen.