Jsem zpět!

Tak, můj další pokus o jednorázovku. Snad se bude líbit, takže Itadakimasu =).

Dívka s růžovými vlasy seděla na střeše svého domu a zasněně se dívala na oblohu. Jak chtěla, aby tu byl s ní, aby jí objímal, hladil po vlasech, ale on tu nebyl. Kvůli té hloupé pomstě, kvůli jeho bratrovi. Nebyl tu. Nebyl tu s ní. Byl pryč daleko, daleko od konohy. A ona nevěděla, jestli se vrátí a jestli ano, vrátí se k ní? Opětuje její city k němu? Takovéto a jiné otázky se jí oběvovali na mysli. Tak moc ho milovala. Milovala? Byla to opravdová láska, nebo ne? Najednou se za ní objevil záhadný stín. Stín jí tak známý.
„Co tu děláš tak sama?“ Ten hlas, to byl…
„Sasuke-kun? Si to ty? Co-co tu děláš?“ hlas se jí chvěl jako snad ještě nikdy.
„Ano, sem to já. Sakuro, chtěl.., chtěl sem ti něco říct“ i v jeho hlase byl znát strach, strach a nejistota.
„Tak mluv“ nevěděla, co by si měla myslet, nevěděla co jí chce říct. Vrátí se snad zpátky? K ní? Její myšlenky, ale přerušili jeho slova.
„Víš chtěl sem ti říct, že už se sem nikdy nevrátím. Zůstanu u Orochimara a vykonám svou pomstu a…“ nedořekl, protože se mu dívka, kterou vždy miloval pověsila na ramena.
„Ne Sasuke-kun už neodcházej prosím, už ne. Nechci abys odešel, abys mě tu nechal samotnou, nechci už zažít to co před tolika lety…když si odcházel. Už ne! Prosím, zůstaň tu se mnou Sasuke-kun.“ Už by to nemohla vydržet. Kduž by znovu odešel. Odešel z vesnice. Odešel od ní. Už ne. Její výraz na tváři se, ale najednou změnil. Už nebyl plný bolesti a samoty. Byl to kamenný výraz. Mladý Uchiha sena chvíli vyděsil, ale hned zase nahodil svůj nepřítomný výraz. Sakura se mu podívala do očí.
„Proč si teda přišel. Říct mi snad to, co už vím? Proč, Sasuke-kun?“ i její hlas zněl jinak. Už nebyl tak křehký, ale spíše tvrdý a nelítostný. Uchiha nachvíli zaváhal. Má ji říct o svých citech k ní? Má ji říct to, čeho se tak bál? Ano, řekne jí to. Řekne jí to, aby pravda vyšla najevo.
„Sakuro, já…já…já tě miluju, a proto tě chci ochránit před Orochimarem, abys byla v bezpečí. Ale musel sem tě ještě jednou vidět. Prosím odpusť mi to“ Jakmile to dořekl pustil zcela vyjevenou dívku a chystal se odejít jednou provždy. Mladá růžovláska tomu nemohla uvěřit. On ji miluje! Opětuje její city. Ne teď nemohla dopustit, aby ji zde nechal. Rozeběhla se směrem k němu, chtěla, tak moc chtěla, aby tu zůstal, a taky že zůstane. Teď není čas loučení, ale čas návratů! Doběhla k němu a zezadu jej odejmula. Po tvářích se jí začaly kutálet malé kapičky slz. Ale nebyly to slzy smutku a bolesti, byly to slzy štěstí, štěstí a veliké lázky. Sasuke se otočil k ní a také ji obejmul. Teď už od ní nemůže zbaběle utéct. Teď už ne. Rozhodl se odejít d Orochimara a vrátit se domů. K přátelům. K Sakuře. Stáli tam ještě dlouho, až se nakonec rozhodli spát. Seskočili ze střechy a znovu se dívali jeden druhému do očí. Sakura si Uchihu přitáhla k sobě, jakoby se bála, že ho znovu ztratí, ale Sasuke si ji přitáhl k sobě a na důkaz, že už neodejde, že u ní zůstane navěky jí políbil. Po nekonečné chvíli, kterou si oba vždy jen představovali se Sasuke rozloučil a odešel domů. Sakura byla v sedmém nebi. Konečně. Konečně se to stalo. To, co tak chtěla, to o čem snila, se stalo skutečností. Už spolu budou. Navěky. V zamyšlení klopýtala domů. Tam, kde rostly sakury.