Navždy spolu (JiraTsu)

Tak a je tu další smutňoučká nálada

Už se pomalu stmívalo a Jiraya seděl u baru se sakém. Pomalu si usrknul a praštil pěstí do stolu.
„Blbej Orochimaru“ pomyslel si Jiraya a v očích se mu začaly objevovat slzy. Přeci jen to byla teprve chvilka, co byl pohřeb 5. Hokage, Tsunade. Byla to jeho láska, jeho tajná věčná láska.
Teď už nebude mít možnost, říct jí, co k ní celá léta cítil. Proč jen ten blbej Orochimaru se chtěl zase stát Hokagem? Vždyť ví, že nemá šanci, proč teda? Proč musí zabíjet pořád a pořád někoho jemu velmi blízkého. Jirayovi stékaly slzy dolu po tváři a tekly pořád dolu a dolu, dokud se nedotkly jeho smáčeného oblečení od deště.
Do baru zrovna přišly velmi sexy dívky, ani ty smutného Jirayu nemohly rozveselit, ať se snažily co nejvíc mohly. Pořád mu z očí vytékalo více a více slz. Jiraya si řekl o další skleničku saké, kterou do sebe hodil tak rychle, že ani barman se nestihl divit.
Jirayovi se zamlžilo před očima a i přes to, se vydal domu. Déšť mu nevadil, vlastně byl rád, že i mraky soucítí s jeho pocitama. V dáli uviděl jakousi skvrnu, natáhl na ní ruce a pak padl na zem.
Osoba se pomalu vydala za Jirayou a na tváři měla šibalský úsměv. Jiraya netušil, kdo to je, netušil, co mu chce ta osoba udělat. Když Jiraya byl schopnej zaostřit obličej osoby, nemohl uvěřit svým očím, byl to Orochimaru, ten Orochimaru, který může za smrt jeho milované osoby.
„Já jí miloval“ vydal ze sebe z posledních sil Jiraya a do očí se mu nahrnuly další slzy.
„Neboj se, už na ní nebudeš muset myslet!“ usmál se Orochimaru a do ruky si vzal kunai. Jiraya se snažil bránit, ale měl příliš málo energie, na to aby se ubránil jeho síle. Orochimaru zapíchl kunai Jirayovi přímo do srdce. Po ulici pomalu stékala krev a vlévala se do kaluží.
„Vypadá, to, že jsem už jediný Legendární Sannin v této historii!!“ vykřikoval Orochimaru nahlas a smál se. Pak zmizel, a jediné co po něm zbylo, byl kouř.
Druhý den ráno, našel barman, ten barman, který ho tehdy ten večer viděl jako poslední, Jirayu, jak leží mrtev na ulici. Ještě ten den se uspořádal jeho pohřeb. Byl pohřben přímo vedle Tsunade. Aspoň v hrobu jí mohl povědět o jeho citu k ní, jeho lásce, která co hřála u srdce celá léta, láska, která ho vždy hnala dál, hnala ho k tomu, aby přežil za každé situace a mohl opět spatřit svojí milovanou.
I tento den pršelo, pršelo týden, měsíc, nechtělo přestat.

POD NÁHROBKY JIRAYI A TSUNADE
„Tsunade, jsem rád, že tě můžu aspoň teď vidět. Vždy jsem ti chtěl něco říct, bohužel nikdy nebyla vhodná příležitost na to, abych ti to mohl povědět.“
„Povídej, teď tu příležitost máš“
„Miluju tě. Miluju tě dlouhá léta, už od dětství.“ Konečně to mohl Jiraya Tsunade říci, konečně se mu ulevilo, že to v sobě nemusel držet.
„Vždycky mě to strašně tížilo, ale i posouvalo dál v mém životě. Mé srdce vždy vědělo, kde jsi, vždy vědělo, že ti hrozí nějaké nebezpečí, bohužel v ten den, v ten den tvojí smrti jsem nic necítil. Moc se omlouvám“
„To je v pořádku Jirayo. Já jsem tě taky pořád milovala. Teď spolu můžeme být napořád, teď už nás nic nerozdělí.“ Dokončila větu Tsunade a ukápla jí slza, kterou už neudržela.

Po tom, co Jiraya řekl Tsunade, co k ní cítí, mraky odkryly zářící slunce. Paprsky slunce dopadaly na náhrobky sanninů, kteří se staly obětí Orochimara a vypálily do kamene slovo „Navždy spolu“.