Ve spárech smrti 9: Přijetí

Nastalo trapné ticho. Nikdo se nepohnul, já se ani neodvažovala dýchat. Všichni jsme spočinuli jako sochy. Do úst se mi nahrnuly sliny, úplně jasně jsem slyšela tlukot svého srdce, krev mi divoce bušila ve spáncích... začala jsem se cítit jako idiot.
Pak se Mrkváček jakoby probral z tranzu a krátce se nadechl. „V tom případě...“
Plášť té ženy se nepatrně pohnul. To bylo to poslední, co jsem ještě postřehla, než se mi zatemnilo před očima a ve tváři jsem ucítila strašlivou ránu. Odhodila mě. Ta pěst však nebyla nic oproti přistání. Při dopadu na zem jsem se úplně prohnula v zádech, z úst mi vyšlo bolestné heknutí. Ještě jsem jela pár metrů po zádech, než jsem hlavou narazila do nečeho hodně tvrdého - zřejmě do skalnaté stěny - a zastavila se tak. Byla to tupá rána, která mi však zcela určitě rozdrtila hlavu. Potom se všechno zastavilo. Nic jsem neslyšela, neviděla, po spáncích mi proudem teklo něco řídkého, tvář jsem měla v jednom ohni a tričko i se zády byly dokonale rozervané. Bolest mnou pulzovala v narůstajících vlnách, byla v celém mém těle, brala si mě kousek po kousku. Stále jsem však zůstávala při vědomí.
Všude kolem tma, šum a chlad. I přes omamující muka jsem pomalu otevřela oči. Beztak rozmazaný zrak se ještě zhoršil, když mi přes víčka stekly proužky krve. Hned poté mě v nose zaštípal ten nenáviděný, kovový pach, ze kterého se o mě začaly pokoušet mdloby. Skoro okamžitě se mi zhoršilo dýchání. Slabě jsem zamrkala. Za krvavě rudou oponou zakrývající mé oči jsem někoho zahlédla. Měl oranžové vlasy...
Pomalu přistoupil až k mému bezvládnému tělu. Chvíli jen stál, pak se sklonil, jednou rukou mě chytil za krk a zvedl se. Bezmocně jsem visela neznámo kolik centimetrů nad zemí, začala jsem se dusit. Síly mě už dávno opustily, ale v té pozici mě ovládl pud sebezáchovy. Oběma rukama jsem sevřela jeho paži a zaryla prsty do masa. Zřejmě to ani nepocítil. Stisk kolem mého krku začal sílit. Zoufale jsem zalapala po dechu, bodlo mě v plicích.
Najednou tlak zmizel a já se s žuchnutím zase svalila na zem. Vyšlo ze mě podivné vyheknutí. Vysíleně jsem se překulila na pravý bok. Nemohla jsem se nadechnout. Jen síla vůle mě donutila přetočit se na břicho, zapřít se rukama a zvednout se na všechny čtyři. Zběsile jsem sípala, pokoušejíc se obnovit ztracený dech. Chtělo se mi zvracet, tělo mi pohlcoval oheň a krvavě rudá opona pořád houstla. Najednou jsem i přes dunění v uších zaslechla něčí kroky. S posledním zbytkem sil jsem pozvedla hlavu.
Nade mnou se tyčil ten chlap s kosou. Podle se šklebil. Na místech, kudy mi přes oči stékala krev, byl sytě červený a vypadal tak jako samotné zhmotnění pekla. Po páteři mi přeběhl mráz. V duchu jsem se modlila, aby nemyslel na to samé co já. Bohužel... Rozmáchl se nohou, načež jsem v břichu ucítila příšernou ránu. Bolest mě zcela ochromila. Prohnula jsem se v zádech jako luk. Z úst mi proudem vytryskla krev, s krvavými slzami v očích jsem se svalila na bok. Všechno se se mnou zatočilo, spadla jsem do živého ohně... Chtělo se mi umřít.
Jako daleká ozvěna mi k uším dolehl podlý smích. Zavřela jsem oči a modlila se, aby to všechno byl jenom sen. Chtěla jsem se propadnout do nicoty, jen abych unikla tomuhle peklu. Sotva se mi to však podařilo, divoce jsem se zhloupla. Jen okrajově jsem zaznamenala, jak mě někdo vzal do náručí a někam se vydal. Jen matně jsem zaslechla, jak ke mně někdo tiše promluvil. Hlavu jsem měla bezvládně zakloněnou přes něčí paži, čímž mi do očí přestala téct krev. V podstatě jsem už částečně upadla do bezvědomí.
„Vítej v Akatsuki,“ zadunělo mi v hlavě těsně před tím, než mě ze všech stran obklopila tma...

Připadalo mi, jako bych se ocitla v samotném pekle. Po celém těle mě bodaly tisíce ostrých jehel, všude možně mě pálil oheň, mou mysl i duši zachvátilo hotové šílenství. Byla jsem zoufalá. Nechtěla jsem tu bolest cítit, nechtěla jsem ji vnímat každým centimetrem svého těla. Přála jsem si utéct, uniknout těm hrozným mukám.
Už jsem si pomalu začínala myslet, že to snad nikdy neskončí, když vtom byly mé prosby vyslyšeny. Všechno rázem ustalo, bolest vyprchala jako lusknutím prstů. Zmizelo to tak náhle, že jsem tomu nejdřív nemohla uvěřit. Vlastně mi to zpočátku vůbec nedošlo, ale přímo nebeská úleva zaplavující mou mysl mě přesvědčila o tom, že to už skončilo.
Otevřela jsem oči. Skalnaté stěny, lehké přítmí... zase jsem byla v tom samém pokoji. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Všechno bylo jako předtím, žádná změna. Celou hlavu a taky tělo mi ale stahovalo něco pevného. Vymotala jsem se ze všech těch obvazů. Velice mě překvapilo, že byly celé nasáklé krví. Spěšně jsem si ohmatala týl, břicho i záda, ale nikde nic, ani škrábnutí. Necítila jsem vůbec žádnou bolest, ani oheň, byla jsem v naprostém pořádku.
Energicky jsem vyskočila z postele. Opět nic. Užasle jsem zavrtěla hlavou. Náhle mi však došlo, že jsem byla celá nahá. Už zase. Rychle jsem se rozhlédla po pokoji, jestli tu není nějaké oblečení, ale nebylo. Trochu se mě zmocnila úzkost. Co teď? Ta představa se mi vůbec nelíbila, vlastně mě docela děsila, ale nebyla jiná možnost. Musela jsem ven.
Obmotala jsem kolem sebe deku a po špičkách vyšla na chodbu. Nikde nikdo. Kráčela jsem pár metrů, načež jsem narazila na další dveře. Opatrně jsem je otevřela a nakoukla dovnitř. Pokoj vypadal úplně stejně jako ten můj, stejný nábytek, stejné přítmí. Vešla jsem a zavřela za sebou. Přiskočila jsem k šatní skříni a otevřela ji. Bylo v ní asi deset černých plášťů s červenými mraky, jeden jako druhý. Zašklebila jsem se. Ve skříni nebyly žádné další zásuvky s možným oblečením, takže jsem se otočila a rozhlédla se po pokoji. Byla tu už jen postel a nevelký noční stolek se zapálenou svíčkou. Nadějně jsem vykročila ke stolku, když zničehonic jsem na chodbě zaslechla jakési tiché klapání. Někdo se blížil. A zřejmě přímo sem!
Leknutím jsem upustila deku, která ze mě hladce sklouzla. Zběsile jsem se rozhlédla na všechny strany, zmocnila se mě panika. Vtom můj pohled padl na otevřenou skříň. Nebyl čas přemýšlet, rychle jsem do ní skočila a zevnitř zavřela dřevěná křídla. Kolem dokola mě obklopila změť tvrdé látky, přes tmu jsem vůbec nic neviděla. Poslepu jsem couvla do rohu a schoulila se do klubka. Když se ozvalo cvaknutí dveří, rychle jsem zadržela dech.
Dotyčný popošel pár kroků, ale pak se náhle zastavil. Nastalo ticho. Zapřemýšlela jsem, jestli po mně třeba nezůstaly nějaké stopy, které by mě mohly prozradit. Najednou mi však něco došlo, přičemž jsem zděšeně vytřeštila oči. Ta deka! Já ji tam ve zmatku nechala ležet! Pevně jsem semkla rty, abych nevyjekla, ale to mi stejně nebylo nic platné. Zaslechla jsem tři rychlé kroky, načež se dveře skříně otevřely dokořán.