Ve spárech smrti 10: Šok

Černé pláště, za kterými jsem se krčila, se najednou odsunuly na jednu stranu. Do temné skříně proniklo světlo svíčky, na chvilku mi znemožnilo pořádně vidět. Rychle jsem si objala hrudník a přitiskla nohy těsněji k tělu. Zamrkala jsem, aby se mé oči přizpůsobily. Strašně jsem se klepala, plná obav, kdo to stál před mým úkrytem a civěl na mě. Další důvod byl taky ten, že ve skříni byla hrozná zima. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, jak reagovat nebo jestli bych měla něco říct. Jen jsem se ukrutně modlila, aby ten dotyčný nebyl muž.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě tvrdý, - a to hlavní - ženský hlas.
Nevěděla jsem, jestli vydechnout úlevou anebo o to víc zadržet dech. Rozpačitě jsem modrovlasé pohlédla do bezvýrazných očí.
„Slyšelas mě?“
„Já-já,“ vykoktala jsem. „Jen jsem hledala něco na sebe.“
Chvíli se na mě mlčky dívala, pak se otočila a zamířila k nočnímu stolku. Z druhé zásuvky vyndala takový tmavý balíček, vrátila se ke mně, načež mi ho hodila do klína. Vděčně jsem na ni koukla, ale její oči byly pořád stejně chladné. Rychle jsem na sebe natáhla kalhoty a tričko. Sedly mi jako ulité. Potom jsem vylezla ze skříně, pomalu, opatrně, aby nedošlo k nějakému nedorozumění.
Podezřívavě si mě prohlédla. Nejdřív jsem myslela, že mě v duchu kritizuje, ale pak se mi podívala do tváře a zamračila se, což mě trochu zaskočilo.
„Co se ti stalo?“
Nechápavě jsem zamrkala. „Cože?“
„Otoč se,“ poručila mi.
I když jsem vůbec nevěděla, co chce dělat, poslechla jsem. Přistoupila ke mně a rychle mi vyhrnula tričko na zádech. Dost mě tím překvapila. Pak mi ještě ohmatala hlavu, po čemž se její ruce vzdálily. Opět jsem se otočila.
Tvářila se ještě zmateněji, než já. „Nic... ti není...“
Zamrkala jsem. „Co by mi mělo být?“ zeptala jsem se opatrně.
Zprvu na mě jen vyjeveně zírala, ale pak se prudce otočila a zamířila ke dveřím. „Pojď se mnou,“ řekla, když vyšla na chodbu.
Pár vteřin jsem zůstala nečinně stát, ale pak mi její slova došla, takže jsem vyběhla z pokoje a pádila za ní.
Šla rychle, na ženu až moc rychle. Udivilo mě, že jí ten dlouhý plášť nijak nevadil ani nepřekážel. Záda měla pořád rovná jako voják a při chůzi vůbec nepohupovala rukama. Vypadala skoro jako stroj. Sotva jsem jí stačila, musela jsem popobíhat, abych s ní udržela krok.
Po chvilce jsme spočinuly před velkými dřevěnými dveřmi. Modrovlasá je rychle otevřela a vstoupila do místnosti. Jako pes jsem ji ihned následovala. Uvnitř to bylo dvakrát tak větší než v mém pokoji, na skalnatých stěnách visely hořící louče a bylo tu taky o hodně víc nábytku. Jen okna tu opět chyběla.
Za velkým pracovním stolem přeplněným tuctem papírů seděl Mrkváček. Náš příchod ho ani trochu nevyrušil, dál sepisoval něco na jednom ze svitků. Při pohledu na něj se mě zmocnila úzkost, cítila jsem, jak se mi pomalu svíral žaludek. Bezděky jsem o krůček couvla.
„Peine, podívej,“ pronesla modrovlasá.
Mrkváček přestal psát, zvedl hlavu a podíval se na mě. Skoro jsem ten pohled nevydržela, z těch jeho očí jsem měla neblahý pocit. Chtěla jsem uhnout, sklonit hlavu nebo tak něco, prostě jsem chtěla uniknout, ale nešlo to. Nemohla jsem se ani pohnout, jako by mě přikovali k zemi. Polkla jsem.
Prohlédl si mě od hlavy až k patě. „Jak se to stalo?“ zeptal se nezaujatým hlasem.
„Nevím, a ona to očividně taky neví.“
Kousla jsem se do rtu.
„Máš nějakou zvláštní schopnost? Že by kekkei genkai?“ ptal se mě Mrkváček.
Chtěla jsem se ironicky zasmát, ale tak nějak jsem na to neměla dost sil. „Ne, nepocházím z rodiny ninjů, ani jsem nestudovala na Akademii,“ pípla jsem jak vystrašené kuře.
Nevěřícně se zamračil. „Ovládáš umění regenerace... to ses musela někde naučit.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy jsem neměla možnost učit se ninja techniky.“
Chvíli bylo ticho. Najednou se těsně u Mrkváčka něco zablýsklo a hned nato jsem ucítila v pravé ruce strašnou bolest. Chytila jsem se za to místo. Bylo samá krev! Zděšeně jsem couvla. Chtěla jsem zařvat, ale najednou mě začala ta rána tak nějak zvláštně šimrat, pocítila jsem v ní teplo. Pohlédla jsem na svou paži. Rýha hluboká jako sv*ně začala zničehonic divně bublat, poškozené tkáně se opět spojily, všechna krev zmizela, a po vteřině už nebylo po zranění ani stopy.
Zaskočeně jsem zírala na holou, nepoškozenou kůži pod roztrženým rukávem. Vyschlo mi v krku, nebyla jsem schopna se ani nadechnout. Po hodné chvíli jsem pomalu zvedla hlavu a pohlédla na Mrkváčka. Netvářil se moc překvapeně, zato modrovlasá kulila oči stejně jako já. Pohla jsem rty, pokoušíc se něco říct, ale v tu chvíli jsem neměla slov.
„Co mi na to řekneš?“ zeptal se Mrkváček.
Polkla jsem a zhluboka se nadechla. „Kde je nejbližší cvokárna?“