Sedm Osamělých - Kapitola 1

Temnota, nic než temnota. A nicota. Nic se nenacházelo okolo mladé dívky kromě černočerné nicoty. Sama v ní jen tak ležela, nebo stála, a dívala se před sebe. Jak se vlastně jmenovala? Nevěděla. Nemohla si na nic vzpomenout. Kde byla? Co tu dělala? Proč tu byla sama? Přemýtala nad těmito otázkami neznámo jak dlouho když se jí najednou před očima vybavilo něco, bílý mlhavý obraz.

Světlo se utlumilo a změnilo na běžný den na ulici vesnice. Lidé jí procházeli jako by se nic nedělo, každý šel za svými věcmi nestaraje se o nic jiného. Nikdo si tak nevšiml malé holčičky, které nemohlo být víc než sedm let. Seděla u zdi jednoho z domů, s hlavou složenou na kolenou ovinutými jejími malými ručičkami. Její dlouhé světle červené vlasy, sahající skoro až k lopatkám byli rozcuchanné a špinavé, stejně tak její světlá pleť na tvářích, rukou a nohách. Modré tričko s krátkými rukávy a černé kraťásky byli taktéž špinavé a už rozdrbané a místy potrhané. Neměla ani boty nebo sandály, takže její chodidla na tom byli ze všeho nejhůř.

Seděla tam už hodiny během kterých jí nikdo nevěnoval sebemenší pozornost, jakoby tam vůbec nebyla. Nejedla už pár dní, vodu musela pít z místního potoku, byla vyčerpaná, a její srdíčko zlomené. Byla sama a nikdo o ni neměl zájem. Nevěděla co má dělat, neměla se na koho obrátit, lidé ji ignorovali a nevěděli, jak trpí. Před pár dny by ještě plakala, ale už neměla žádné slzy takže teď jen seděla s hlavou skloněnou a truchlila.

Vtom se nad ní objevil veliký stín. Zvedla hlavu a její hnědé oči spočinuli na muži který se nad ní tyčil ale musela přimhouřit oči protože slunce se nacházelo přímo za ním a ozařovalo ho. Měl dlouhé černé vlasy, velmi ostrou tvář, zářivě bílou pleť a úzké oči, ale na ně příliš neviděla. Díval se přímo na ni. Dřepnul si a ona konečně viděla jeho oči a to ji vystrašilo. Byli žluté se zúženými štěrbinovými zorničkami jako měli hadi. Dohromady vypadal jako had s lidskou kůží.

On se na ni stále díval se zájmem v očích a sledoval její vystrašený výraz.
„Lidé jsou neskutečně krutí, když nechají malou holku takhle živořit na ulici.“ řekl muž, jehož hlas byl sice chraplavý a slizký, ale přesto pevný. Dívka nic neřekla a začala se třást. I když se o ni aspoň někdo zajímal, tak ji jeho vzhled děsil.
„Nikdo se nedívá a nevidí potenciál jaký v tobě je. Já nejsem jako ostatní. Všímám si věcí a jejich potenciálu.“ pokračoval muž a koutky jeho úst se zvedly. „Tvé oči, i když uslzené, mají jiskru bojovnice. Sledoval jsem tě, jak jsi tu sama přežívala.“ Na chvíli se odmlčel a dál dívku propaloval pohledem. Ta se už trochu uklidňovala ale třes stále nezmizel.

„Chtěl bych ti nabídnout nový život. Takový ve kterém si můžeš dovolit se neohlížet na ostatní, protože budou proti tvé síle nicotní. Kdy ty budeš moct být ta krutá a bezcitná, jako jsou lidi teď k tobě.“ Ta slova měla na dívku neuvěřitelný efekt. Po týdnech strádání, smutku a nejistoty se najednou před ní otevřela brána naděje, že bude zase líp. Také se v ní i probudila zlost k ostatním, že je její útrapy nezajímají. Čistá dětská zloba a pomsta. Muž zřejmě věděl co přesně se jí honilo hlavou, a usmál se ještě víc tak, že odhalil bílé zuby zpod kterých mu vylezl dlouhý špičatý jazyk se kterým si olízl dolní ret.

„Jsem Orochimaru.“ představil se muž a nespustil z ní oči. Dívka,se znovunabytou silou odstranila všechny předešlé známky únavy. Měla konečně chuť do života a nový cíl; stát se silná.
„Tayuya.“

* * *

Pomalu začala otevírat oči a okamžitě do nich udeřilo jasné sluneční světlo a tak je znovu zavřela. Za chvíli to zkusila znovu, tentokrát pomaleji. Proč si zrovna teď vybavila mnoho let starou vzpomínku? Odpověď se dostavila záhy když se Tayuye začala vracet paměť toho co se stalo jako poslední. Bojovala v lese, a téměř se jí podařilo sejmout toho zmetka se stíny, když se tam objevila ta mrcha s vějířem. Poslední co si pamatovala byla bolest, a tu teď cítila úplně všude. Bolestí byla neschopna se jakkoliv pohnout. Jak se jí obraz před očima začal zaostřovat najednou si uvědomila že tam někdo byl. Dívala se na tmavý flek proti modrému pozadí a čekala až si oči přivyknou na světlo.

Z černého stínu se zformoval černobílý, z černé se staly vlasy a z bílé neznámá tvář. Byl to mladík, zhruba stejně starý jako ona, ne zrovna fešák se zapadlýma černýma očima s kruhy pod nimi, vystouplými lícními kostmi a všeobecně hubený. Kdyby nebylo těch očí myslela by si že se dívá na Orochimarova syna, ale byli tu i jiné malé rozdíly. Teď jak se na něho dívala, všimla si na jeho čele a tvářích kapičky potu a celkově známky únavy. Mladík se lehce ušklíbnul a oddechnul si.

„Probudila ses. Už jsem tomu ani nevěřil.“ Tayuya zvažovala co říct, protože nevěděla jestli vůbec měla sílu ze sebe vypravit jediné slovo, bolest prostupovala celým jejím tělem a ona cítila že nemá vůbec sílu. Nasbírala ji co nejvíc a z jejích úst se s velikým úsilím vydralo.
„Co...“
„Byla jsi těžce zraněná, téměř mrtvá. Dalo mi to hodně práce abych tě nějak dal zase dohromady.“ Odpověděl mladík a zhluboka se nadechl. Ani on na tom nebyl tak dobře, v tomhle zřejmě nelhal, ale kdo to byl?

Tayuya nemohla hýbat hlavou, jen očima, a tak si začala svého zachránce prohlížet o něco důkladněji. Pohled jí spočinul na jeho krku. Měl okolo něj uvázaný bílý šátek a na něm kovou destičku s rytinou stylizovaného mraku.
„Oblačná...“

Mladík se usmál a pomalu přikývl.
„Ano, odtamtud pocházím. Byl jsem nedaleko a nemohl jsem si nevšimnout toho rámusu co jste dělali, tak jsem to šel prověřit. Byla jsi uprostřed spustošeného lesa, kusy stromů rozsekanných ostrými řezy na malé kousky, částečně pohřbená pod nimi.“

Jeho odpověď Tayuye vybavila poslední co si pamatovala než ji pohltila temnota bezvědomí. Větrná smršť takového rozsahu byla něco co ještě nikdy předtím nezažila, ačkoli toho bylo hodně. Ta mrcha z Písečné byla rozhodně silná. Silnější než ona, a to bylo nepřípustné. Chtěla se vzteky zvednout, ale tělo ji neposlechlo a za snahu se jí odvděčilo další bolestí. Ucítila na svých ramennou tlak a mladíkova tvář teď byla blíž k té její, víc zastiňující nebe nad nima.

„Klid. Nehejbej se. Sotva ses probudila. Musíš tomu dát čas.“ Jeho hlas zněl starostlivě a překvapivě upřímně. Ona mu ale nevěřila. Oblačná byla známá svým pragmatickým přístupem k boji a nepřátelům. Pokud mohli, využili jakékoliv příležitosti a lsti aby získali navrch nad svými nepřáteli a Zvučná k nim bezpochyby patřila díky Orochimarovi. Přesto ale měl pravdu. Její tělo bylo příliš slabé z utrpěných zranění. Odtáhl se od ní hned jak se přestala hýbat a setrval ve stejné poloze jako předtím. Tayuya nesnášela tenhle stav bezmoci, že musela být odkázána na někoho jiného, zvlášť když ten někdo byl cizí ninja. To ji přivedlo na velice důležitou otázku.

„Kdo...“ To slovo bylo chraplavé, přesto mladík kývnul na znamení toho že rozumí a udělal vůči Tayuye malou úklonu.
„Jsem Raiu.“

* * *

Tayuya se rozhodla že si odpočine, ale nebylo to moc klidné. Myšlenka, že v její těsné blízkosti byl neznámý ninja a nepřítel ji nenechala v klidu. Prospala další jeden den, po kterém když se probrala už necítila tak ukrutnou a paralyzující bolest. Avšak pořád se cítila slabá. Raiu tu stále byl. Když Tayuya ucedila, že má žízeň, Raiu ji podepřel hlavu (čímž si u ní vysloužil vražedný pohled) a ke rtům jí přiložil mokrý hadřík. Musela uznat že to od něj bylo prozíravé, protože si nebyla jistá zda by dokázala vodu normálně polknout. Pořád to i tak byl vetřelec. Po pár hodinách, během kterých ji Raiu dvakrát léčil svým ninjutsu se Tayuya pokusila posadit. Raiu sebou cuknul když tiše zasténala, ale nechal její hrdost netknutou. Tayuya měla konečně šanci si prohlédnout jejich malý tábor.

Nacházeli se na okraji lesa. Na jeho jedné straně rostly listnaté stromy a na druhé byl menší palouček zarostlý zelenou travou. Okolo malého ohniště, teď ještě zhasnutého, byla jakási hradba z kamenů a rozřezaných kmenů stromů. Museli být nedaleko od místa, kde bojovala s tím Listovým zmetkem. Raiu byl opřený o jeden z kamennů a oddechoval.

Měl na sobě černou košili se zipem a dlouhými rukávy, kalhoty a typické bílé boty Oblačných ninjů s červenými příčnými chrániči. Sandály byli taktéž černé, ale prsty měl zakryté bílým kusem kovu. Kousek od jeho levice měl položený polootevřený batoh, dva meče v červených pochvách a to ji překvapilo nejvíc, bílé brnění s přilbou. To bylo v porovnání s odlehčenými vestami Oblačné vesnice dost neobvyklé.

Sama byla pod teplou přikrývkou, ale teď si uvědomila, že měla obvázané ruce, nohy a taky břicho. Jak celou dobu ležela a byla v bolestech si toho nemohla vůbec všimnout. To logicky vedlo k jedinému závěru.
„Ty jsi mě svlékal?“
Raiu se na ni podíval, ale za okamžik uhnul pohledem a přikývl.
„Ano. Musel jsem abych ti obvázal rány.“ Jeho hlas byl omluvný, to ale Tayuyu nijak neobměkčilo.
„Perverzáku.“
„Co? Ne... to-to ne... já... nic, nic jsem neviděl! Je-jen jsem ti zavázal břicho, nic jiného...!“ Nebyl úplně chladnokrevný, záleželo mu aby lidi přesně pochopili to co myslel. Další věc kterou o něm věděla, a mohla pak proti němu využít. Rozhodla se změnit téma, protože potřebovala být v obraze.

„Kde ses tu vlastně vzal?“ Tato změna se zřejmě Raiuovi zamlouvala a uklidnila ho. Pořádně se posadil a podíval se kunoichi do tváře.
„Dostal jsem samostatnou misi. Měl jsem najít a vyřídit jednu bandu Missing-ninjů která řádila v Zemi Blesku. Po útoku na Listovou během Chuuninských zkoušek byla pohotovost na hranicích maximální, takže jsem se musel pohybovat velmi nenápadně a podél hranic se Zemí Rýžovích Polí. To jsem pak vycítil i uslyšel zvuky bitvy, tak jsem se šel podívat a viděl tu spoušť; ninju z Listové, kunoichi z Písečné, a tebe. V dálce jsem zaslechl i jiné náznaky bojů, tak jsem tam poslal klony a své summony. Našel jsem další bojiště. Předpokládám že to byli tví kolegové.“ Raiu na chvíli přestal mluvit a jeho pohled se změnil v soucitný. „Všech pět jsou mrtví.“

Tayuya nic neříkala ani nedala nic najevo, ale uvnitř ji to lehce udivilo. Mrtví? Jak? Měli být Zvučná Čtyřka, Orochimarova osobní stráž, nositelé jeho Prokletých pečetí... Jak je mohli porazit obyčejní genini? A Kimimaro? Ten byl z nich nejsilnější, ani Čtyřka ho nedokázala společnými silami porazit. Možná že taky dostali posily z Písečné jako ten stínovej chytrák. Avšak tolik schopných ninjů snad nemohli mít, a nemohli je poslat všechny najednou na tuhle jednu misi. Ale stejně, Kimimaro...

Z toho co Raiu řekl potvrdil že ví že ona byla kunoichi, ale už ne to že byla přímo zapletená do útoku na Listovou, nebo že byla spjatá s Orochimarem. Ale... pořád to byl ninja, i když se choval zdvořile a mile. Stejně mohl říkat jen část pravdy. Normální hra kočky a myši, základ života ninjů. A ona byla schopná ninja-kunoichi. Rozhodla se že mu neřekne víc než bylo nutné.

Znovu se podívala na Raiuovu zbroj opřenou o jeden kámen. On ale taky nebyl jen obyčejný ninja. Nesměla ho podceňovat.