Ve spárech smrti 27: Léčka

Celá ztuhlá jsem se jednou rukou držela kamenné stěny doslova zuby nehty a neodvážila se ani tiše dýchnout. Deidara přede mnou se naopak třásl a úplně hořel - ačkoliv jsem nevěděla, jestli to bylo kvůli našemu „překvapení“ nebo kvůli tomu, že jsem ho pevně objímala kolem pasu druhou rukou, aby nespadl dolů. Seděli jsme totiž na jeho velkém jílovém pavoukovi, který byl přilepený v jednom černém koutě obýváku, a úhel naklonění způsoboval, že blonďák nedokázal tak dobře udržet rovnováhu jako já.
Všechno bylo připraveno. Stačila jen nicnetušící oběť...
Nastražila jsem uši, když jsem na chodbě vedoucí k pokoji zaslechla blížící se kroky. Mírně jsem zesílila sevření kolem Deidarova pasu, aby se připravil. Zčervenal a srdce se mu rozbušilo, nicméně si levou rukou odhrnul ofinu a prsty opatrně položil na aparát na svém oku. Já znovu přelétla pohledem celou místnost, abych se ujistila, že všechno vyjde. Žádnou chybu jsem nezaznamenala.
Kroky byly čím dál blíž, teď už je musel slyšet i Deidara. Těsně před dveřmi se najednou zastavily. A pak se klika ohnula dolů. Očima jsem rovnou zalétla k první pasti, přičemž se blonďák pustil do snímání.
Dveře se otevřely a zavadily o vlákno natažené před nimi. Vzápětí se ze stropu spustila odtržená paže vodorovně přivázaná na tom samém vlákně a zastavila se metr a půl nad zemí. Kakuzu se při pohledu na ni zarazil. Ukazovala směrem do místnosti - jako by ho vítala nebo nabádala - takže se hned začal rozhlížet. A jak jsem odtušila, pouze nahoru a do stran.
Šlápl na další natažené vlákno. Vzápětí ze tmy obklopující pravou stěnu vystřelila utržená noha a zastavila se těsně před obrem, který o ni předvídatelně zakopl. Zavrávoral, zavadil o další neviditelné lanko. Vzápětí na něj ze stropu spadl lidský trup i s orgány a pokryl mu celou hlavu. Zuřivě zaklel a začal sebou zmítat, rukama se snažil dostat ze sebe ten sajrajt. Popadl trup a mrštil jím do kouta, setřásl ze sebe polovinu orgánů. S dalším krokem však uklouzl na tlustém střevě a po hlavě ve vrhl vpřed.
Celý dopadl na poslední provázek, který se pod jeho tíhou přetrhl. Vteřinku nato se ze tmy nad ním vynořila letící hlava, obloukem se snesla k zemi a než stačil Kakuzu spadnout na zem, tvrdě ho udeřila přímo do obličeje. Díky rychlosti a přesnému umístění měl úder takovou sílu, že obr padl dozadu místo dopředu, a úžasnou shodou náhod přímo do čvachtanice oněch orgánů. Místnost se se zaduněním otřásla. Pak nastalo ticho.
Deidara udělal poslední snímek, načež mi dal znamení. Vzápětí jsem se pustila a oba jsme se už řítili k zemi. Dopadla jsem pevně na obě chodidla, uvolnila jsem objetí kolem něj a vykročila směrem ke Kakuzovi. Těsně nad ním jsme se pak zastavili, načež ho blonďák ještě párkrát vyfotil. Při pohledu na jeho výraz jsme se oba dali do nekontrolovatelného smíchu.
Slzy mi stekly po tvářích a dopadly na paže, kterými jsem si objímala třesoucí se břicho. Deidara se zuřivě mlátil do stehen. Záchvat nás nepřešel ani ve chvíli, kdy se Kakuzu zvedl a hrozivě se nad námi vztyčil. Nebezpečí jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na mě dopadl jeho veliký stín.
Zmlkla jsem a okamžitě se shýbla před přilétající ránou. V podřepu jsem pak nohou po zemi opsala oblouk a podkopla nicnetušícímu blonďákovi nohy, který s heknutím padl nazad a těsně se tak vyhnul smrtící pěsti, která vzápětí jen pár centimetrů nad jeho hlavou proťala vzduch. Vedle mě se pak ozvalo duté žuchnutí.
Příliš pozdě jsem zaregistrovala rozevřenou dlaň, která na mě dopadla seshora a sevřela můj obličej jako do svěráku. Obr mě trhnutím zvedl do vzduchu. Oběma rukama jsem popadla jeho ohromnou paži a zaryla prsty do masa. Pohrdlivě si odfrkl, ovšem jeho výraz se změnil, když se mé nehty proměnily v dlouhé drápy a probodly jeho ruku skrz naskrz. Okamžitě mě pustil a couvl. Dopadla jsem na zem, opět v podřepu, hned jsem se ale odrazila a rychle od něj odskočila. Zastavila jsem se až u Deidary, který vyjeveně civěl.
„Je ti něco?“ prohodila jsem k němu tiše.
„Nic vážnýho, jen naražený zadek.“
Ušklíbla jsem se a pak pomalu narovnala přikrčený postoj. Kakuzu se držel za krvácející paži, zuřivě funěl. Zdálo se, že měl v úmyslu nás oba zabít. A opravdu, po chvilce se na nás rozběhl, přičemž napřáhl zdravou ruku k úderu. Blonďák vyděšeně ucouvl. Rychle jsem se postavila před něj a rozkročila se. Zaryla jsem paty do země. Okamžik nato přilétla obrovská zaťatá pěst. Rychle jsem ji zachytila, přičemž jsem cítila, jak celá jedu dozadu. Poté jsem vystřelila druhou ruku a drápy mu mířila na krk. Oba jsme se zastavili kousek dál od místa, kde došlo ke střetu. Poté všechno na okamžik znehybnělo.
Nebojácně jsem pohlédla do jeho rozzuřených zelených očí a ušklíbla se. „Jen klid, siláku.“
Zlostně zafuněl. „Nikdo si tu ze mě nebude dělat blázny! Kdo to nastražil?!“
„Ta past nebyla určená konkrétně pro tebe, mohl na ni skočit každý. Takže se tolik nerozčiluj.“
Roztřásl se vzteky a zesílil nátlak. Opět jsem začala po zemi couvat, nedařilo se mi brzdit. Proměnila jsem si tedy nohy a paže. Pak jsem ho nově nabytou silou odstrčila, až zavrávoral. Vteřinku nato jsem se odrazila a celým tělem do něj vrazila. Odlétl na druhou stranu místnosti, načež tvrdě dopadl na zem. Zvedl se oblak prachu.
Přistoupila jsem k němu. Už se chystal znovu se zvednout, ale já ho velkou nohou opět přimáčkla k zemi. Vyhekl a zůstal ležet.
„Teď mě dobře poslouchej. Najdeš Ulízanci nové tělo, dospělé, podobné tomu jeho. Pak k němu přišiješ tu jeho bílou hlavu. Máš na to den. Ale nesmí se to nikdo jiný dozvědět, jasné? A ještě - opovaž se zabít nějakého nevinného člověka, jdi po Nukeninech a jiných zločincích.“
„A proč bych jako měl dělat?“ štěkl rozzuřeně.
Usmála jsem se. „Protože ty snímky, které Deidara pořídil, jdou velmi snadno a rychle vyvolat. A Peinovi by se určitě nelíbilo, kdyby je viděl.“ Na okamžik jsem se odmlčela. „Takový nebezpečný vrah silný jako málokdo a skočí na obyčejnou dětskou past? Jaká to potupa!“ Pohoršeně jsem zavrtěla hlavou. „Co myslíš, přežil bys to?“
Nastalo napjaté ticho. Deidara i Kakuzu na mě civěli. Poté obr něco zuřivě zamumlal. Zřejmě to byl souhlas. Odtáhla jsem nohu a ustoupila od něj. Ztěžka se zvedl, ve stoje nám ještě věnoval pár vražedných pohledů, načež se vydal směrem ke dveřím. Po chvíli byl pryč.
Končetiny se mi změnily do původní podoby. Pak jsem si úlevně oddychla a setřela kapku potu, která mi celou tu dobu visela na spánku.
„Ty snímky ale není vůbec snadné vyvolat,“ pronesl Deidara.
Ušklíbla jsem se. „To ale Kakuzu nemusí vědět, ne?“
Oba jsme se zasmáli a pak se opět pustili do uklízení.