Ve spárech smrti 15: Nesmrtelnost

Nastalo hrobové ticho. Zatímco jsme se s Peinem stále vítězoslavně šklebili nad svým ziskem, nikdo z ostatních ani necekl. Zřejmě tu novinu ještě zpracovávali.
„Nuže dobrá, od nynějška se stáváš oficiální členkou Akatsuki,“ pronesl Pein téměř slavnostně, chyběly už jen fanfáry a ohňostroj.
„Cože?!“ spustilo se v tu chvíli ze všech stran.
Beru zpět, ohňostroj dorazil, akorát že nadávek.
„To je jenom ňákej blbej vtip, ne?! Takovou č**ku tu ani za nic nestrpim!“ řval Ulízanec a výhružně pozvedl kosu.
Musela jsem se jeho reakci zasmát.
Opravdu zle se na mě zamračil. „Čemu se tlemíš, ty k**vo!“
Zastavila jsem další vlnu veselí a pohlédla na něj. „Momentálně se tlemím tobě. Tobě, tvé naprosté bezbrannosti, a taky tvému pidimozečku, který se už asi musel uškvařit nad touto zprávou,“ řekla jsem mu co nejmilejším hlasem.
Pevně uchopil násadu na kose a vyřítil se na mě, když najednou mou mysl pročísl blesk.
Předtím stál šest metrů ode mě, takže se po pěti krocích určitě zastaví a začne se po mně ohánět.
Má dedukce byla naprosto správná. Vyrazil jako velká voda, načež na metr ode mě zabrzdil, vedle něj se zalesklo ostří. Můj mozek však i přes naléhavost situace pracoval neuvěřitelně rychle a já po celou tu dobu zachovala chladnou hlavu.
Měla jsem hned několik možností úniku - do stran, dozadu, pod něj, nebo taky stát a čekat. Ale tohle všechno mělo háček. Nalevo byl Peinův stůl - který by byl jisto jistě zničen, kdybychom se u něj s Ulízancem střetli - , napravo a vzadu stálo několik lidí, kteří by svým překážením uškodili buď mně, nebo sami sobě. A jen tak čekat na místě… Ona ta kosa byla docela ostrá, takže bych určitě nevyvázla bez zranění, ani kdybych chtěla. Navíc, regenerace není až taková sranda, jak si všichni myslí. Dostat se pod něj by bylo jako dobrovolně vstoupit do slepé uličky, jelikož bych ho tady mohla vyřídit jedině s Taijutsu, které jsem ani trochu neuměla. Zbývala mi tedy poslední možnost.
Sklonila jsem se do podřepu, poté jsem se jednou rukou odrazila od země a vyskočila vysoko do vzduchu. Když jsem se dostala Ulízanci nad hlavu, rozmáchla jsem se nohou a pak prudce vykopla. Poté jsem provedla rychlý přemet, načež jsem elegantně dopadla na zem o pár metrů dál, opět v podřepu. S hlavou skloněnou mezi rameny jsem naslouchala těžkému žuchnutí, načež se ozval takový krátký dunivý zvuk dopadající hlavy, která se pak odkutálela někam dozadu. Vítězoslavně jsem se usmála, když najednou místností otřásly divoké nadávky. Zněly pořád od jednoho a toho samého člověka…
„Ty jedna malá, nanicovatá k**vo!!! Co si jako myslíš, že děláš?! K**va, já tě rozsekám na plátky, až se mi dostaneš do rukou! Ty k**vo jedna! Kakuzu! Ty ignorantskej šm**de! Na co čekáš?! Tak mě už, k**va, sešij!!!“
Nevěřícně jsem se otočila. Ukopnutá hlava ležela dobré čtyři metry od těla, přičemž byla stále schopná nepřetržitě řvát. Dlouhou chvíli jsem nenacházela slov. Pak jsem zamrkala, ukázala na ni - naprosto jsem ignorovala zaječení „Co na mě ukazuješ tim zku***nym prstem, k**va!“ - a rozhlédla se po ostatních. „Co to má znamenat?“
Najednou se všichni kolem mě do jednoho otřepali z prvotního šoku, což mě málem odrovnalo. Oni se tvářili, jako by jim to přišlo normální…!
Chvíli se nikdo neměl k odpovědi, takže buď mou otázku přeslechli, nebo se rozhodli si mě nevšímat.
Slovo si pak vzal ten obr s maskou a divnýma očima. „Hidana nemůžeš jen tak zabít, je totiž nesmrtelnej,“ pronesl, jako by se nechumelilo.
Pozvedla jsem jedno obočí. „To jako fakt?“
„Si piš, ty k**vo! Při mně stojí sám velkej Jashin!“ zařvala hlava.
„To je jeho bůh,“ řekl ten s maskou na vysvětlenou.
Zmateně jsem se dívala na hlavu, pak na tělo, na hlavu a zase na tělo.
„Co na mě tak tupě čumíš, ty mr**o jedna zatracená?!“
Zašklebila jsem se, to jeho ustavičné řvaní mi už začínalo lézt pěkně na nervy. Vykročila jsem k hlavě, u ní jsem pak zastavila, sklonila se a popadla ji za ucho - jelikož jsem se neodvážila dotknout těch kdovíčím upatlaných vlasů -, načež jsem ji pozvedla tak, abych jí viděla do očí. V tu chvíli se hlava rozeřvala z plných… no, plic asi ne. Zkrátka začala zase nanovo, a kdyby mohla, určitě by mi plivla do tváře.
Už jsem se chystala s ní pořádně třísknout o zem nebo ji hodit někam do kouta, ale to by stejně k ničemu nevedlo. Sice bych jí tím možná přivodila menší otřes mozku - pokud to ještě vůbec šlo -, ale jistě by pak ječela dál. Povzdechla jsem si nad krutostí ironie osudu, načež jsem se letmo rozhlédla. „Nemáte někdo kunai navíc?“
Chvíli všichni opět hráli mrtvého brouka, ale pak se obr s maskou ošil, vytáhl zpod pláště podlouhlou zbraň a hodil mi ji.
Ještě ve vzduchu jsem ji popadla, načež jsem ji velice rychlým a plynulým pohybem vrazila hlavě do tváře. Nůž lehce projel tenkou svalovinou, načež propíchl i druhou tvář a zaklínil se tak celou svou délkou mezi zuby, čímž hlavě naprosto znemožnil mluvit. Ta chvíli vyjeveně poulila zarudlé oči, po čemž zkusila něco říct. Slova však splynula v jednu nesrozumitelnou žvatlaninu, tak toho po chvilce zanechala a uchýlila se k pouhému zuřivému vrčení.
Znuděně jsem ji upustila. S krátkým zaduněním dopadla na zem a odkutálela se někam stranou. Ignorovala jsem šišlavý řev, otřela jsem si lehce zakrvácenou ruku do beztak špinavého trička, které už zase vypadalo jako kus hadru. Letmo jsem všechny přejela pohledem, načež jsem se mile usmála. „Tak, kde že jsme to skončili?“