Poezie
[center]Kutálí se Hidanova hlavička,
koulí se pěkně z kopečka.
koulí koulí kutálí,
kdepak se jen ustálí.
-
Hodný strýček Kaku jí přišije,
Hidánek mu pochvalnou ódu zapěje.
Budou kráčet lesem tam,
Kaku pláče, že není sám.
-
Hidánek si spletl význam slova,
místo zpívání teď spílá znovu a znova.
Strýček Kaku výchovně hubuje,
Peinovi ihned pak žaluje.
-
Pár Aka si z nich raději,
mašli na hlavu hoději.
I šéf Naruta požádal,
jestli by vraždu nespáchal.
-
"Lépe když krutou smrtí zhynu,
než podstupovat tuhle dřínu.
pri nich dvoch to už býva tak,
stále je pred ním ukrytá,
láska je plachá ako vták.
to sa však môže zmeniť na prach,
Sasuke pod nohami tenký ľad má,
s touto ich láskou súvisí strach.
že majú sa radi, netušil nik,
no jeden druhému sú si dar,
a láska tichá, to je ich zvyk.
[center]Temari pozerá na neho stále,
on sa len usmeje tajomne,
nikto z nich nie je hneď v zápale,
Cožpak to, bratříčku, nevidíš?
Můj život prchá, dál a dál
O tohle jsi, Sasuke stál…
Můj milý bratříčku, jen pojď blíž,
snad se mě najednou nebojíš
Chci jenom, abys viděl znovu,
co jsem já způsobil tvému rodu
Abys mě nenáviděl do poslední chvíle
a pro dobro tvé dosáhl svého cíle…
[center]Tak přece jsi přišel blíž, ale jen stěží,
já odkryl jsem tu pravdu, jež hluboko leží
Bratříčku, nechal jsem tě přežít… takže:
teď sepisují tu mé touhy,
vášnivé srdce horkostí buší,
jsem služebník lásky pouhý.
na papíru jen tichý vzdech,
neuvěřitelné, jak ti to sluší,
nediv se, že tají se mi dech.
očích se zračili jejich oči, v mých rysech jsem poznával jejich dárce, mé dlouhé vlasy barvy nicoty v mém srdci spadali kolem tváře jako smuteční háv nad naším klanem.
Chci na to zapomenout ...a dávno bych nechal zetlít kořeny, co vážou k minulosti, která do mě zatíná neúprosné ostny mocnější, než zub času.. jimž se neubráním. Ale .. já nemůžu.. Stále mám povinnost.
Jsem poslední..."
.........
Tolik snahy nesnesou vaše svaly,
co já mám v krůpěji potu.
Tolik krve neteče vám v žilách
co já mám v kapce vody.
Tolik bolesti nevydrží vaše oči,
co já mám v jedné slze.
Chci bojovat a nemít strach,
už nikdy víc nemyslet, jen snít,
skrýváš se v zelených zahradách,
chtěl bych tam za tebou jít.
Unavený věčným spánkem a samotou,
chci stát na konci světa a žít,
ukolébán tvojí čistotou,
na lži a zrady už nevěřit.
Chtěl bych znát důvod proč jsem,
pro odpověď k tobě utíkám,
ztrápená a zkrvavená zem,
díky nenávisti a intrikám.
Každý den a taky v noci,
toužím svírat teplou dlaň,
sdílet s někým strašný pocit,
že zaplatím krutou daň.
Za to, co jsem ztratil v boji,
andělem strážným.
Chci být tvým snem,
tím odvážným.
jako trn v oku.
Zato srdce mé se otvíralo.
"Miluj mě, kluku."
Tys jak kámen ledový,
pohrdal si láskou mou.
Kam si zmizel, kdo to ví?
ve mě zažehl touhu.
Teď spěchám a jdu dál,
však zapomenout nemohu.
[center]Rozhodl ses zlý býti,
žít v pomstě a nenávisti.
Vraždy se ti líbili,
Kdysi se někdo zeptal:
Co je silnější? Mocný strom, nebo stéblo trávy?
Zdá se to tak snadné...
Ale kdo přežije bouři...
Vítr jemně hýbe stébly, tak je zlam,
neumíš si představit, jak byl jsem sám...
Osamělý pastýř se svou píšťalou,
"patříš ke stínům, jdi si tam!"
Slunce spálilo mě, už to znám,
bledý, přesto zlostí nezmítán,
chladný,jen napůl mrtvolou.
Do světa ticha mě stále zvou.
"Zlam tu píšťalu, znič ji, zlam!"
ten kosu měl.
Velice si
s ní rozuměl.
opravdu moc.
Brousil ji snad,
každičkou noc.
[center]Jednoho dne,
se Hidan splet.
Ten svůj brousek,
Ó tsutchikage, mocný pane
tvé oko ohněm mládí plane.
Tvoje velké svaly
tvrdé jako skály
ty jsou fakt parádní
nepřátele zvládáš levou zadní.
Před tebou se akatsuki třesou
v boji je čtvrtíš
tíhu tvojí pěsti neunesou
všechny je zdrtíš.
Ty, největší ze všech kagů
naděláš z každého ragů.
Kdyby tě napadl vrah,
nezbyl by z něj ani prach.
A pokud by přece zbyl,
taky bys ho rozdrtil.
Když zavelíš k boji
všichni se tě bojí.
Dokonce i Jackie Chan
nebyl by moc potěšen,
kdybys mu svou ruku
zarazil do krku,
Odmítla ji
Zavrhla
A své srdce uzamkla
do zlaté truhlice
utíkala od ní
dávala sbohem
a přijmula
bezcitnou masku
Co je to za cit?
Ona ho přece
nepotřebuje
Ona je silná
Ona...
když Itachi se svým bráškou malým,
po lese si tiše kráčí
a sušenky do omáčky máčí.
tak prosím, běž už pěšky.
Pořád tě nosím tam a sem
a ty se vracíš s natlučeným nosanem."
jen podívej se na ně.
Černé vlasy, modrý plášť,
vždyť to moc dobře znáš.
[center]Jejich oči však tajemství mají,
rudé jak rubíny se zdají.
Kdysi dávno prý vraždu viděli,
na tom nezáleží.
A přesto tápáš.
Vzpomínáš.
Myslíš.
Toužíš.
Nemáš.
Vidíš?
Nemožné.
Slyšíš?
Příjemné.
Cítíš?
Krásné?
Nemáš.
steny se tlumí.
Podívej se,
co vidíš?
Havrani,
křídla jich v gumičkách,
slepené kapkami.
Pot nebo slzy,
přestanou brzy.
Ale ty ji stále
nemáš.
[center]Prsty se plazí,
doteky mrazí.
Poslouchej,
co slyšíš?
Dech,
rychlý a prchlivý,
bojí se, bojí.
Co bude teď,
v oči jí hleď
1)
V řadě za sebou Akatsuki jdou,
vede je Madara cestou necestou,
Bijuu nemají, cestu neznají,
vyšli prostě do světa a Jinchuuriki hledají.
2)
Slaměný klobouk a na plášti mrak,
jedinečný prsten na každém je znak.
Po dvojicích chodí, okolí straší,
to jsou prostě Akatsuki co Jinchuuriki hledají.
3)
Ať už slunko pálí nebo padá déšť,
oni neustanou než ovládnou svět.
Blesky blýskají, vichry foukají,
a ti naši Akatsuki furt Jinchuuriki hledají...
[center]Kdesi v dálavách žije devět hráčů se smrtí,
nad jejich činy i smrtka hlavou zavrtí.
Pro jednoho smrt stává se velkou rozkoší,
Jashin-sama ho zaň věčným žitím potěší.
-
Jiný zas penízky tuze rád,
i život svůj dal by za ně snad.
Oči brčálem mu svítí,
když zlato se před ním třpytí.
-
O kus dál hřímá hádka snad až nelidsky znějící,
Civí tam na sebe dvě osoby zlostně se smějící.
Rudé vlasy kážou blonďatým cosi o umění,
žlutý ohon oponuje, že prý to tak není.
-
Umění je výbuch přeci,
pásl Hidan mravence.
Druhý před ním utíká,
Hidan se mu posmívá:
brzy spatříš moji pěst!
Tohohle si vykrmím,
hody z něj pak učiním!
všichni budem na sra*ky!
Už se těším velice,
Navštíví nás opice!
před Jashinem radši smekni!
Kakuzu mě pohladí;
slavit budem do konce,
jen, co vykrmím si mravence!"
Když Naruto běží davem zas.
Všichni o Kyuubim hovoří,
Naruto,ze samoty Konohu netvoří.
Hinata měla v srdci šrám.
Stýkat s ním jí zakázaly,
Naruta,pohledem týrali.
Ze smutku z toho plakala.
Vzpomínala co se stalo,
Když jí bylo roků málo.
jeho život bol drina.
Ked bol malý tvrdo cvičil,
aby vojnu znovu nepocítil.
no mal ho až príliš rád.
Obaja sú rodina,
majú vzácnu DNA.
preto miesto Anbu prijal.
Chránil svet i dedinu,
no nemohol zachrániť svoju rodinu.
vyvraždil svoju rodinu.
Jeho srdce plakalo,
aby sa iné znovu usmialo.
[center]Ostával už len jeho brat,
jeho sile nemohol vzdorovať.
Nezvládol ho ale zabiť,
s vraždami je teď ámen.
První krok je poznání,
že mordy ho pohání.
po srdci jen temná díra,
na pravé straně marně hledá,
tvář jeho je celá bledá.
jen se na něj z pekla tlemí.
Za nos se nechal tahat roky,
dál nechce patřit mezi cvoky.
A poslouchám zpěv ptačí.
Všude to páchne myšinou,
Což k tréninku mi stačí.
Tet vláčím svoje kosti.
Ten trénink dosti drsný je,
A to mi pří jde k zlosti.
A pečlivě se snažím.
Ze svého mistra žertuji,
Na slunci se už pražím.
Na trénink už kašlu.
stejně jenom chybuji,
asi už sbalím brašnu.
