Poezie
Dítě vrní v náručí,
když karta se v prstech otáčí.
A není o co stát;
maminka začíná se bát.
koníčci po lukách uhání.
Ač zní to směšně;
pro dětská ouška nabereme
plnou hrst.
Toť je zpráva veliká,
Anbu Sasukeho zatýká.
Nechoval se jak by měl,
Proto se ze strachu chvěl.
Šouply ho do žaláře,
Chyběly mu polštáře.
V koutě slzy roní,
Pýchu radši kloní.
Za ty vraždy co udělal,
Ze vzteku už červenal.
Dlouho seděl v žaláři,
Hryzaly ho komáři.
Pomalu mu rostl vousek,
Měl tam vodu,chleba kousek.
Zmrzačený trčí tam,
Ve své cele sedí sám.
Má to co si zasloužil,
Pobyt si tam prodloužil.
na konci příběhu, osaměle.
Tiše jsme záviděly, jedna druhé,
to její štěstí, dávno uplynulé.
A já tě pořád chci, nejlepší nepříteli
Beze slov vzpomínáš, patříme minulosti,
tak rád mě opouštíš, krutě a bez milosti.
na stejné lodi, říkám si posté.
Měla vždy všechno, já chtěla víc,
o radu, o pomoc neprosíc.
[center]Smutný byl den, smutná byla noc.
Stýská se mi po tobě, hrozně moc.
Chtěl bych vymazat, ty hrozné vzpomínky na tebe!
Chtěl bych tě mít, zrovna u sebe.
Bylo to hrozné, když si byla zalitá krví,
ty vzpomínky můj život dočista mrví.
Chce se mi strašně brečet,
na tvůj hrob chodím každý den křičet.
Proč jen jsi odcházela?
Proč jen jsi tou bránou procházela?
Mohl bych tě mít teď u sebe,
ale ne, ty si asi chtěla jít do nebe.
Ten den, kdy se ta nehoda stala,
černá tma si mě navždycky vzala.
Ve svém smutku se utápím,
Vidíš ma? Tú ktorú si zabil práve?
Zabil? Veď sedíš pri ňom v tráve!
Aké si mal pravo zabiť ho ty?
Pomsta...staré konflikty...
Zabil si nesprávnu osobu!
A mňa teraz s ním zveš do hrobu...
Nie! Videl som krv na jeho rukách,
prinútil ma trpieť v bolestných mukách,
a že nie je vrah, ty vravíš?
[center]Vzpomínky
Vzpomínám si na ty časy,
hladil jsem tvé krásné vlasy,
když jsme v parku seděli,
za ruce se drželi.
Je to jako před mnoha lety,
stejné jako když ptáček letí,
čas utíká přede mnou,
smutek nechává za mnou.
Já mu ale nestačím,
ztracen za obzorem, já ho nevidím.
Když jsme dávno byli spolu,
já tisknul tě k sobě blíž,
teď je však všechno pryč,
od tvého srdce ztratil jsem klíč,
jsem jako píchnutý míč.
I přesto, že jsi daleko,
vzpomínám na krásný čas,
kdy jsem žil jak v pohádce
já, plný láskou, přetékám,
když tehdy nesla jsi perly ve víně
mně, poutníkovi zdaleka,
už tehdy věděl jsem, že ty, ta kráska,
budeš má první a největší láska.
a duše černá jak křídla tisíců vran,
když najednous' mě uchvátil.
Chytils mě tehdá okolo pasu
a chtěl ses dotýkat mých krásných hnědých vlasů
a já si byla tehdy jistá,
že jednou si mne dozajista
odvedeš s sebou domů.
Dívam sa na tvoj odraz v zrkadle,
vidím len čierne oči a temnú tvár,
beštiálne oči túžiace po krvi,
tvár plná hnevu a skazy.
[center]Nie si človek, ani beštia, viac ťa nepoznám.
Prečo si taký iný? Taký chladný, akoby bez srdca?
To tie oči a tá tvár!
Čierne oči, temná tvár.
Ako sa k tebe približujem,
ty len zrak odvraciaš,
ako ťa po tvári hladím,
ty len bezcitne stojíš s hnevom v tvári.
Do očí sa mi slzy vtisli,
tvoje city už dávno zmizli.
vonící jako červená růže v obrovském pugétu
zvonící jako umíráček kdesi v dáli
pamatuješ, jak jsme si tenkrát spolu hráli?
a tys byla krásná princezna
všimla sis, teď už nejsem nic
a z tebe krásná, dospělá žena...
[center]Proč mi nedáš ještě jednu šanci ubohou
možná bychom pak oba byli daleko za vodou
přátelství, nenávist, přátelství... láska?
To všechno snad naše srdce alespoň trochu laská
to ten déšť ji tíží
přišpendlil ji
k zemi
to ty kapky jí nedovolují
se hnout byť
jen o kousek
to slzy země
ho drží
bojí se o něj
rudé a sladké
zdobí ránu
jako nejdražší šperk
a ústa se křiví do posledního
úsměvu
[center]Zvednuté koutky
náhle klesají
poslední představení
derniéra
a opona se zatahuje
zahaluje mysl do mlhy
bere vzpomínky
a duši
pořád ten samý sen
příliš mnoho stejných chvil
a pak přišel ten den.
stopař sic nebyl jsem - a nejsem
nemohl jsem se splést,
tvé vlasy mohly mne vést.
lákala mne a láká
tak, jako motýla květina rozkvetlá...
Říká se tomu láska?
bylo to nádherné a krásné
pak ale přišel ten ďas
a naše životy
vítr odvál.
[center]Vzal s sebou tebe i mne,
[center]Jedno vám, milí přátelé řeknu.
Co znamená pozice hokage?
Není to ani pán, ani kmán,
ovšem bývá všemi milován.
Už teď z toho blednu.
-
Nenávist, závist i ty se objeví,
jenže známky zášti nejeví.
Hokage je silný dost,
hodí se na tenhle post.
-
Tréninkem, výdrží, pílí
směřujeme ke stejnému cíli.
Být tak silný jako jen on,
toho, co má srdce jako zvon!
-
Nezdolný, nezkrotný a silný duch,
může z toho být začarovaný kruh?
I když lid má rád,
není jako jiní,
které odradí náhlý pád,
skutečně se činí.
Ach ano, svět se mi kvůli tomu celý točí!
Hle, ta krása, podmanivý vzhled,
ta elegance a dokonalé křivky.
Vidíš tu linii boku?
Tak jako rychlá, svůdná loď,
jež právě vyplula z doku.
Barva a hebkost a lehká vůně hlíny,
je to snad... láska na první pohled?
Jenže se také říká, že nic není věčné...
Ale přec!
Již tady vidím,
že bude dokonalá
navždy.
[center]Květiny by ji snad zkrášlily i ve stáří,
)horami ocitá se ráj.
Že nebývá nikdy ani šero,
že každý den je první máj.
stín se ocitá.
Aby něco neulétlo,
pravda zašitá.
šiješ šaty jak z pohádky.
Hrajíce své stínové bláznovství
ukryté mnohými řádky.
[center]Partie už dávno začala.
Tah rozhodující.
Nepadla jediná pochvala.
[font=Constantia]The Corpse Bride Theme
bělostným tvářím labutího šálu,
na samém vrcholu bálu.
Jenže ty tančit neumíš.
slunce se loučí, úsměvem
pavoučím naposled zamáváš.
Kalíšek na stole ti schne.
Vlasy ztratily řeč.
[center]Pohoda klídek a tabáček,
Asuma dal by ti odznáček,
ale nedá, není živ a zdráv,
uctít památku přišel dav.
-
Asuma ale bohužel není jediný,
kdo zemřel tak mlád, tak nevinný.
Smrtka obchází se závojem smutku
každou vísku, kde cítí bitku.
-
Smrt lidstvo odjakživa provázela,
přesto nyní zbytečně zabíjela.
K čemu válečné běsnění spěje?
Proč se toto všechno děje?
-
Syfilis, tyfus, hlad a mor
plení lid, v kostele zní chór.
Podívej na zbídačenou zem,
dnes políbenou bombami jen.
-
Výbušné lístky, dělové rány
Sedím, koukám na nebe.
Sedím, čekám na tebe.
Sedím, kdy zas přiběhneš s brekem?
Sedím, kolikrát roztaju pod tvým dotekem?
Znáš milion cest, jak mě zničit.
Znáš,... nemáš se mi po tom příčit?
Znáš moc dobře moji mysl.
Znáš...dávalo to někdy smysl?
[center]Jsem již příliš stár,
co mě ještě čeká dál?
To sám netuším,
už jen živořím.
-
Dětství, mládí, dospělost
bylo to toho opravdu dost?
Nebo to uteklo, tak rychle?
Vlasy působí nějak zplihle.
-
Elán, energie, výdrž kam ty se poděly?
Už jsou dávno v pr***li!
-
Přátelé, láska, vesnice, rodina,
nechci, být sám, až nastane moje poslední hodina.
-
Dopřáno mi to není,
co ještě se změní?
-
Co jsem provedl svému žáku,
že smrtí se mi odměnil?
Ninjů je jak máku,
to jsem v dětství netušil.
-
Má cesta zde končí
a ty přistoupil jsi blíž.
Má kolena mě ihned zradila
a koukala do nebe výš.
tak na zem jsem zase spadla.
Prostě pokaždé když šlo o tebe,
zahleděla jsem se do nebe.
a nepřekonatelnou pílou,
jak kdyby jsi hluchý a slepý byl
a to jsem se snažila ze všech sil.
[center]Každý den jsem cvičila,
abych ti pořád stačila.
Chtěla jsem slyšet ta tři slova:
hlas tichý slyším
slyším ho krátce
pak zase zmizí.
znějí ozvěnou
stromy si povídají
lehkou proměnou
nevidím nic
všechno je klam
křičím z plných plic
propadám noci
na kopci stojí krám
kde není mi pomoci
ticho jest
chodím nevinným polem
a klepe se strachem moje pěst.
je to jak sen
snad už jen spěchat
probudit se v nový den.
