Ctihodní občané 5.

„Proč se pořád tak řehníš?" zeptal se Yumada a dloubl Nina holí. „Vypadá to, jakoby ses na tu bitku těšil..."
„Já se nesměju," odpověděl Nino. „Jsem jenom trochu rozespalej." Hlasitě zazíval.
Yumada si poposedl po své větvi blíž. „To byl taky nápad, jít v noci do lesa. Sledovat, jestli se Norida nepokusí zaútočit, byla podle mě blbost... Hej, posloucháš mě vůbec?"
Nino se s přivřenýma očima a spokojeným úsměvem kymácel ze strany na stranu, div, že nesletěl ze stromu dolů. „Hmm, jasně..."
„A ještě s sebou brát Shiho. No, je to chytrá holka, ale stejně se mi to nezdá," pokračoval Yumada přemýšlivým tónem. „Připadá mi, že se k tobě nějak moc má..."
„Hmm..." odpověděl Nino.
„Teda, je dost rozumná, tak jí věřím..."
„Hmm..."
„Na to, že je jí teprv patnáct..."
Nino otevřel oči. „Cože!?"
„Tys to nevěděl?" Stařec se usmál. „Nevypadá na to, co?"
Pořád nosí ty brýle, nikdy je nechce sundat... Nino zaraženě zamrkal: „Jo!"
Raději se od Yumady otočil, aby si nevšiml, jak znervózněl. Stejně se mu už ozvala Sayuri vysílačkou.
'Už jich kolem nás několik prošlo,' hlásila pološeptem. V pozadí bylo slyšet, jak se přesunuje z větve na větev. Hlas jí nervózně přeskakoval. 'Vaším směrem táhnou to beranidlo.'
Yumada cvičně máchnul katanou a usmál se: „Nuže, pojďme!"
***
Sayuri se přitiskla ke stromu a zhluboka vydechla. Při každém zapraskání větví nebo zašumění listí se jí sevřel žaludek. Uvědomila si, že se jí třesou nohy.
„Sayuri?" ozvalo se ze zdola. Pod stromem stála Akimichi. „V pořádku?"
„Jo, samozřejmě," ujistila ji Sayuri.
„Lhářko," odpověděla matka nejtlustšího klanu Konohy s neústupným výrazem. „Třeseš se..."
Sayuri sevřela rty. Pak sklouzla ze stromu dolů a dala se do pláče: „Yumi! Já to nezvládnu!"
Akimichi ji chytila za ruce. „No tak! Seber se!"
„Vrátím se zpátky!" plakala Sayuri. „Všechno zkazím..."
Akimichi se rozmáchla a vlepila jí facku. „Pamatuješ na akademii!? Kdybys nebyla taková hysterka, je z tebe teď alespoň chuunin! Tak se přestaň pořád bát! Vesnice nás potřebuje! Tohle nesmíš zkazit, rozumíš!?"
„Ale... ale..." vykoktala Sayuri.
„Podívej se na ostatní! Jsou mnohem horší než ty, ale přesto bojují!" přerušila ji Akimichi. „Tak přestaň brečet a jdi zachránit Konohu!"
Sayuri se zamyslela. „Máš pravdu! Nesmím být takovej zbabělec... Ale já jsem takovej zbabělec!"
„A co tvoje dcera?" zeptala se Akimichi. „Třeba to byli oni, kdo Sakuru unesli?"
Sayuri okamžitě zvážněla. „Myslíš?"
„Je to možný..." odpověděla Akimichi.
Vzápětí byla Sayuri zpět ve větvích. Akimichi si povzdechla a vytáhla pouzdro s kuličkami.
***
„Jak to vypadá?" Nino se přikrčil v křoví vedle Hazuyi. Nedaleko nich procházel zástup ozbrojených útočníků a mužů, co tlačili beranidlo - velkou dřevěnou kládu, visící na podpěrách. Noridovi lidé byli složeni ze všech možných vrstev obyvatelstva, takže ne všichni uměli pronikat do dobývaného města přes hradby. Navíc měli zřejmě vzato, že beranidlo rozšíří mezi vesničany paniku.
„Blbě," odpověděl Hazuya a zamával paklíkem výbušných lísků, kterých měl u sebe každý hromadu. „Je jich příliš mnoho, než abychom se k tomu dostali a strčili na to výbušné lístky."
„Můžeme si z nich leda tak složit vlaštovky a poslat je tam vzdušně..." přikývl Nino. „Nějaké jiné nápady?"
„O něčem bych věděl," ozval se Yumada. „Počkejte, hned budu zpátky!"
***
Muraki Gouzoua hleděl do temnoty lesa s trochu zlomyslným úsměvem. Opíral se o svoji katanu - berle odložil.
„Co to je?" zeptala se Shiho a ukázala na jeho novou nohu. Obyčejně mu tam zela jenom díra.
Muraki si vyhrnul nohavici a poklepal na dřevo. „Je skoro nová. Říkal jsem si, že si ji nasadím až do nějaký bitvy."
„Tiše. Jsou skoro u nás..." šeptla jejich směrem Tsunade. Stála na větvi a měla tak větší rozhled.
Shiho se zadívala mezi stromy. Byly tam vidět siluety nepřátel. A hlavně byli slyšet. Zřejmě je nikdo nepoučil o tom, že v lese má být člověk potichu! Zkontrovala své pouzdro na zbraně a začala se pomalu plížit pryč.
***
„Co to je?" Hazuya si nechápavě prohlížel skleněnou láhev, plnou čiré tekutiny.
„Něco jako saké, ale mnohem silnější," odpověděl Yumada a zabránil Konohamaruovi, aby se napil. „Nic pro děti!"
„Já nejsem dítě!" protestoval Konohamaru. „Jsem ninja!"
„Nemáš být náhodou ve vesnici?" zeptal se Nino. Konohamaru ztichl.
„A co s tím?" chtěla vědět mladá medička Kaori. Vždycky, když se na ni Nino podíval, přemýšlel, kdo ji přivedl. Pak se ale podíval na Konohamarua a připomněl si, že v téhle bitvě jsou úplně všichni...
Yumada si utrhl kus vlastní košile. „Za mých mladých let jsme to používali v bitvách na kde co. Musíte vzít látku a utěsnit jí hrdlo lahve, ale tak, aby kus vyčuhoval... takhle!" Předvedl na jedné lahvi. „Pak se ten kus zapálí a hodí na beranidlo. Zbytek se nechá na fyzikálních zákonech."
Yumada zkontroloval, jestli jsou všechny tři lahve správně utěsněné a vytáhl zápalky. Ostatní si připravili zbraně, Kaori lékarničku. A pak Yumada řekl: „Teď!"
Dvě lahve dopadly na beranidlo a způsobily, že se na něm rozhořel pěkný ohníček. Ninova láhev letěla trochu mimo, takže nezasáhla beranidlo, ale zadní voj ozbrojenců, co jej doprovázeli. Zároveň vyletěly i zbraně a zasypaly ty, co šli před beranidlem. „Co teď!?" vřískla Kaori. Sledovali, jak k nim běží namakaný chlápek s obřím mečem.
„Teď už je můžeme pozvat leda na to saké," odvětil Yumada a otočil se na podpatku, připraven zmizet.
Chlap s mečem byl přes svou velikost opravdu rychlý. Stačily mu tři, čtyři skoky a byl u nich. Kaori zaječela. Pak se před nimi objevila nějaká ženská, rozmáchla se pěstí a udeřila svalovce do zubů. Ten odletěl několik metrů a zastavil se až o strom. Nino vytřeštil oči. „Akimichi-san?"
Žena se k němu otočila a usmála se. Vypadala jako modelka, která si omylem vzala nadměrnou velikost šatů. „Doufám, že mě po tomhle někdo pozvete na oběd. Už teď mi vyhládlo!" řekla a rozběhla se do vřavy zmatených ozbrojenců.
„Chouza má smůlu. Takhle si jí moc neužije," podotkl Yumada.
Skupina se začala přesunovat jinam. Až na dva lidi. Prvním byl Nino, neboť si všiml malé postavy - „Konohamaru!" - která s nadšeným jekotem mířila mezi nepřátele. Beranidlo sice už kompletně vzplálo a většina z těch, kteří neběželi buď od Akimichi-san nebo za Akimishi-san, se snažila uhasit sama sebe. Ale bylo tu i několik těch, kteří měli zbraně připravené a čekali na další útok. Ale rozhodně neočekávali nájezd desetiletého kluka. „Konohamaru!"
Konohamaru křičel zlověstná hesla, jako třeba: "Chcípněte!", nebo "Za Konohu". Ozbrojenci mu šli vesele vstříct, aby ho mohli jednoduše rozsekat a jít prozkoumat místo, odkud vyběhl. Ale než to stihli udělat, na bojiště vtrhl Nino. V pravé ruce svíral kunie, v levé shurikeny a v puse vybušný lístek, aby ho všichni viděli. Výbušný lístek způsobil, že utekla jedna polovina nepřátel, která nechtěla riskovat, že je Nino zoufalý sebevrach, co se chystá vrhnout mezi ně. Kunaie a shurikeny dokázali alespoň pozastavit druhou polovinu. Nino zabrzdil, vytáhl si lístek z úzt a přilepil ho na záda nejbližšímu chlapíkovi s kunaiem v noze. Pak popadl Konohamarua, který se své vlastní záchraně snažil zabránit. „Nech mě! Pravý ninja se..."
Nino si ho hodil na záda. „Než se z člověka stane pravý ninja, měl by být napřed živý ninja!!" přerušil ho a pádil pryč.
V tu chvíli ho již pronásledovalo zhruba deset ozbrojenců. Nino zakličkoval mezi stromy a snažil se schovat v porostu. Konohamaru by měl zhubnout. Naštěstí za ním něco zasvištělo. Když se otočil, byli jeho pronásledovatelé polehaní po zemi a prošpikovaní šípy. Z poza stromu se vynořila drobná postava knihovnice Tamuki-san. „Jste v pořádku?" zeptala se. V ruce držela luk a na zádech nesla toulec.
„Nejste náhodou knihovnice?" zeptal se s úžasem Nino.
Tamuki-san se rozpačitě usmála. „Ano... ale občas si ráda zastřílím."
„Tamuki-san! Tady!" Ozval se ze stromu Teuchiho hlas. Vzápětí se objevily dvě ruce, které jí pomohly zpátky na strom.
Nino pustil Konohamarua na zem: „A teď mě poslouchej: Půjdeš do vesnice a dokud se nevrátí ti, co tohle přežijou, ani se od tamtud nehneš!" Konohamaru na něj jenom vytřeštil oči. „Na co ještě čekáš!?"
Konečně se rozběhl pryč.
Nino si krátce vydechl a šel najít Yumadu. Po několika metrech se před ním rozhrnulo křoví a objevil se ten svalovec s mečem. Kolem úst měl krev a uvnitř o pár o pár zubů méně, ale to jej zřejmě nedorazovalo od prvotního záměru, tedy vraždění a mučení. Nina už celkově ovládl pud sebezáchovy, pročež zařval a hodil po něm své poslední shurikeny. Protivník je snadno odrazil a kdyby se na scénu nevyřítil Kuroi, zbyla by z Nina jen fašírka. Šermíř vykřikl a svalil se po Kuroiho vahou na zem. Sevřel meč a chystal se ho zasáhnout, ale Kuroi uskočil a zmizel mezi stromy. Šermíř rychle vstal a znova se ohnal po Ninovi. Ten vyskočil, než mu ostří stihlo useknout nohy, ale jeho protivník byl hodně rychlý. Meč byl znova ve vzduchu a chystal se z jednoho Nina udělat dva poloviční. Jenomže v té chvíli na scénu dorazilo břicho obrovského slimáka, na jehož hlavě postávala Hokage, a schytalo ránu místo něj. Šermíř na to hodnou chvíli zmateně zíral, čehož se Nino rozhodl využít - vydoloval z pouzdra poslední kunai a vrazil mu ho do ramene. Otočil se a zmizel v lese.

Závěrečná schůzka části Konožské domobrany byla nakonec uskutečněna na malé mýtině, oblíž východní hradby. Když Nino dorazil, už tu postával Yumada a jeho parta, Hazuya a Kaori, která obvazovala ruku ženě s šátkem. Opodál seděla Sayuri, opřená o strom. Objímala si nohy a nepřítomně hleděla před sebe. Opodál šlo rozeznat čísi mrtvé tělo.
„Sayuri?" Klekl si na proti ní. „Co se stalo?"
Smutně k němu vzhlédla. „Ještě nikdy... myslím, před tím... nikdy jsem nikoho nezabila," odpověděla tiše.
Na mýtině se objevili Teuchi, Senshou a Tamuki. Jejich výrazy mluvily za vše, ale Teuchi přecejen dodal: „Myslím, že jsme to nakonec vyhráli."
Všichni se po sobě podívali, jakoby nemohli uvěřit, že to šlo tak snadno.
Obecnou radost však zkazila Shiho, která se dostavila hned po nich: „Muraki je mrtvý."