Hinageshi no Hana: Hanashi 03

Dcera poznává nepoznané, matka je konečně zpátky
a vede s sebou i někoho navíc

__
„Válka... Myslíš, že já nevím, co to je? Naopak, z vás všech tady o tom mám nejjasnější představu. Narodila jsem se do války, vyrostla v ní a když jsem porodila Kishiho a pak tebe, tak pořád ještě zuřila. Taky jsem bývala shinobi, ale pak jsem toho kvůli vám dvoum nechala a stejně jsem se o vás dokázala postarat, aniž bych musela běhat někde na misích.“ Na chvilku se odmlčela. „Je spousta dalších možností a Tsume si vybrala tu špatnou. Ale když už to nejde změnit u ní, chci to aspoň u téhle malé. Aby si její děti nemusely projít tím, čím teď prochází ona.“
__Zavládlo hrobové ticho. Nenápadně jsem se porozhlédla. Všichni přestali jíst a zírali buď do svých talířů nebo na mě s babičkou. Já za celou tu dobu nepochopila jediné slovo, takže jsem se snažila najít nějakou oporu. Když jsem babičku jemně zatahala za rukáv, podívala se na mě a jen se vlídně usmála.
__„No, stejně má poslední slovo její máma,“ pronesl po chvíli Baribari.
__„Ta ženská asi sotva ví, co je pro její dítě nejlepší,“ odsekla babička.
__Baribari lehce zvýšil hlas. „I kdyby, Haninou matkou je pořád Tsume, ne ty, okaa-san, chápeš?“
__„No to víš, že jo...“ zamumlala.
__Zoufale vzdychl a zaklonil hlavu. Asi se pokoušel uklidnit.
__„Kaa-chan, chci dezert,“ promluvil děda, který už měl jako jediný svou porci za sebou.
__„Nemám dezert.“
__„No tak ho udělej.
__Podrážděně se zamračila. „Tak všichni dojezte, ať můžu odnést nádobí.“
__Jen co to dořekla, ostatní do sebe spěšně naházeli poslední zbytky kari a začali jí podávat talíře.
__„Chce někdo přidat?“ Nadějně se porozhlédla. Když se jí však dostalo převážně záporných odpovědí, opět se zasmušila a podívala se na mě. „Nechceš přidat, Ha-chi?“
__Zavrtěla jsem hlavou.
__„Tak tohle rychle dojez, zbývá ti toho ještě hodně.“
__„Ale já už nemůžu,“ namítla jsem nejistě.
__„Koukej to sníst. A dělej,“ vyhrkla a zvedla se i se špinavým nádobím v rukou.
__Z jejích slov a tónu jejího hlasu se mi sevřelo hrdlo. Měla jsem zničehonic strašnou chuť se rozbrečet, ale pak mě to přešlo, když kolem mě babička prošla. Pocítila jsem její podrážděnost, která se na mě kdoví jak přenesla. Najednou mi bylo těžko, vzduch byl hořce cítit a mnou zalomcoval dosud nepoznaný pocit pobouření.
__Tohle bylo poprvé, co jsem nevědomky přijala emoci někoho jiného a nechala se jí ovládnout. Bylo to... jako kdyby babiččina aura splynula s tou mou a předala mi tak část své negativní energie, která následně převzala kontrolu nad mojí myslí i tělem. Nešlo to zastavit. Vlastně se to stalo, aniž bych si to já sama uvědomila. A byla tu ještě jedna věc, která mi v té chvíli nedošla – sice mi není jasné, jestli to byla ta aura nebo ta emoce nebo ještě něco jiného, ale – ono to vonělo.
__Roztřesenou rukou jsem si nabrala polosuchou rýži, strčila si lžíci do pusy a pak znehybněla. Zkřivila jsem obličej, jak mnou lomcovala nechuť. Už jsem se chystala na další sousto, když vtom můj talíř zmizel v cizích rukou. Překvapeně jsem zvedla hlavu.
__„Někdy to obaa-san vážně trochu přehání,“ zamumlala jakoby mimoděk Maki a rychle dojedla mou porci. Asi jsem vypadala poněkud zmateně, protože když se na mě opět podívala, přiložila si ukazováček ke rtům a šibalsky mrkla. „Bude to naše tajemství, dobře?“
__Široce jsem se usmála a párkrát zuřivě přikývla, až mě z toho rozbolela hlava. Zvedla se a odkráčela do kuchyňky. Otočila jsem se na polštáři a chvilku sledovala tamější dění. Babička právě myla nádobí, Assa s Maki začaly připravovat dezert a Naira se se zkříženýma rukama opírala o kredenc, civěla někam do stropu a zase si na něco stěžovala. Po chvilce jsem se už cítila poněkud zbytečná, takže jsem šla do obýváku v naději, že mi někdo začne věnovat pozornost. Baribari seděl s dědou u stolku, povídali si a něčemu se strašně chechtali. Přiběhla jsem k nim.
__„O čem se to bavíte?“
__Baribari se na mě podíval, zazubil se a velkou rukou mi pocuchal vlasy. „O něčem, co se nehodí pro uši tak pěkné princezny jako ty. Běž si hrát s Kamo, utíkej.“
__Tohle jsem slýchávala častěji, než by mi bylo milé. Nelíbilo se mi, že se mnou všichni jednali jako s nechápavým dítětem (i když k tomu měli pádný důvod). Připadala jsem si pak jako nějaká hloupá přítěž, rušivý element... Jako ,ta navíc‘. Nevím, co by se stalo, kdybych začala vyšilovat, křičet nebo trucovat, každopádně já nikdy neprotestovala. A ani tentokrát jsem nic nenamítala.
__Popostrčil mě do středu místnosti, kde seděla nejmladší ze sester a vybarvovala moje omalovánky. Přisedla jsem si k ní, ale nepromluvila na mě, dokonce ani nezvedla hlavu, chovala se, jako bych tam vůbec nebyla. Pár vteřin jsem se na ni dívala a pak sklopila pohled k obrázku. Kamo právě obtahovala kytičku hnědou barvou, což vůbec nebylo podle předlohy. Když jsem jí podala správnou pastelku, beze slova si ji vzala, ale začala s ní vybarvovat trávu. Chtěla jsem ji přerušit, říct jí, že to dělá úplně špatně a pak si vzít své omalovánky zpět. Něco uvnitř mě tomu však bránilo, kdoví proč jsem nemohla vůbec nic říct, a tak jsem mlčela. Ono nutkání zasáhnout mě ale stále nepřešlo.
__Když se chystala na sluníčko s modrou barvou, už jsem to nemohla vydržet. Vytrhla jsem jí pastelku z rukou, posbírala i ty ostatní a pak obrátila sešit směrem k sobě.
__„Hej!“ křikla a začala se po mně sápat.
__Odstrčila jsem ji. „Nesahej na to, je to moje.“
__„Nene! Je to moje! Dej mi to!“
__Schovala jsem svůj majetek za záda a čelila rozzuřené Kamo stejně zlým pohledem. „Vůbec to neumíš, děláš to úplně špatně.“
__Když spatřila mou rozlícenou tvář, ve vteřině se zarazila, chvíli na mě civěla jako na zjevení a pak se se slzami v očích vrhla k Baribarimu.
__Mým drobným tělem se najednou rozlila podivná teplá vlna, rty se mi roztáhly ve vítězném úsměvu. Měla jsem ze sebe radost. Dokázala jsem vlastními silami ubránit to, co mi právem patřilo.
__Zamrkala jsem a opět se zadívala na obrázek. Už byl z větší části vybarvený, ale s předlohou měl pramálo společného. Hnědé kytičky, červená tráva, zelené sluníčko... Ten pohled mě skoro zabolel.
__Vtom mi v hlavě něco přecvaklo a potlačilo to i tu poslední snahu vznést námitky. Zvedla jsem se a po špičkách se docourala do nejvzdálenějšího kouta, v němž jsem se uvelebila s koleny přitaženými k bradě. Zatímco jsem poslouchala dědův hurónský smích, prstem jsem do tatami kreslila neurčité obrazce a očima bloudila po pokoji. Začalo mi připadat, že se tento zprvu rušný den opět propadal do svého původního nezáživného stereotypu. A já seděla v samém středu vší jeho nudnosti...
__Po nějaké delší chvíli mě z polospánku probralo Naiřino nezaměnitelné halekání, které dolehlo z kuchyně až sem. Já ještě nestihla zapojit všechny smysly, hlavně sluch, takže mi unikl význam jejích slov. Setřela jsem si z očí ospalky, vzhlédla... a viděla, že v obýváku už nikdo nebyl. Než jsem si však stačila utřídit myšlenky, dveře se odsunuly a vykoukla z nich babiččina hlava.
__Když mě její pátrající oči našly schoulenou v rohu, překvapeně pozvedla obočí. „Co tam děláš?“
__Ve snaze jí pravdivě odpovědět jsem si konečně začala uvědomovat celou situaci. Pomalu mi docházelo, že na mě všichni zapomněli a nechali mě tu úplně samotnou a nehlídanou. Zmocnily se mě všelijaké nepříjemné pocity, ale nevěděla jsem, jak je vyjádřit, tak jsem jen pokrčila rameny.
__„Ti blbci tě tu takhle nechali, jo? Tak pojď, v kuchyni na tebe čeká zmrzlina ze zeleného čaje.“ Usmála se a pokynula mi rukou.
__Můj obličej se rozzářil. Vyskočila jsem na nohy a přiběhla k babičce, která mě se slabým uchechtnutím štípla do tváře, když jsem ji brala za ruku. Jakmile jsme vešly do jídelny, můj nos naplnila nádherná vůně zeleného čaje. Bez váhání jsem se vrhla ke své misce se dvěma velkými tmavě zelenými kopečky a mé chuťové buňky se už po první lžičce zatetelily blahem.
__„Obaa-san, řeknu to znovu – tohle je prostě výbordelnýýý!“ hulákala Naira a nebezpečně se kolem sebe ohnala lžičkou. Potom si nabrala jeden celý kopeček, strčila si ho do pusy, načež si druhou rukou zakryla oči a lehce zvrátila hlavu, přičemž začala bolestně sykat a skuhrat.
__Připadalo mi to celkem legrační, ale radši jsem se neodvažovala to zkoušet.
__Atmosféra v domě zase trochu ožila. Všichni se bavili, povídali si a smáli se. To všechno ale šlo mimo mě. V té chvíli jsem byla prostě jen já, můj polštář a miska zmrzliny ze zeleného čaje. Byl to jeden z těch okamžiků, které si člověk chce co nejvíc vychutnat a nesmí být u toho rušen. A když pro mě tahle chvilka skončila spolu s poslední lžičkou tmavě zeleného krému, vrátila jsem se duchem zpět do jídelny a ponořila se do hovorů ostatních. Zase to bylo jako během oběda – Baribari s Nairou se hádali, babička do toho sem tam něco utrousila, děda se tomu jen smál a zbylé dvě sestry spolu s Assou se pobaveně culily. Já opět vůbec ničemu nerozuměla, ale tak to mělo být. Nemusela jsem chápat význam jejich slov, nepotřebovala jsem znát občasné nadávky. Jediné, co se počítalo, byly úsměvy všech přítomných, jejich zářící oči a uvolněné výrazy. Nějak podvědomě mi došlo, že tohle byla pravá nerozlučná rodina.
__Tehdy jsem samozřejmě nevěděla, že babička a ostatní mi jen nahrazovali můj vlastní klan, ale jakýsi neznámý a matoucí pocit mi našeptával, že jsem k nim tak úplně nepatřila. I když se všichni bavili a já se smála spolu s nimi, pořád jsem se cítila tak nějak opuštěně. Přála jsem si mít vedle sebe mámu, ale protože ta byla zase někde úplně jinde, tíha osamění na mě dolehla naplno. A já se najednou chtěla někam schovat, zalézt a už nikdy nevystrčit hlavu. Chtěla jsem zmizet, vypařit se...
__Vtom hlasitě zařinčel zvonek. Srdce se mi divoce rozbušilo, jak jsem to nečekala. Sledovala jsem babičku, jak se pomalu zvedla a odkráčela z jídelny, zatímco jsem přemýšlela, kdo by to asi tak mohl být. Po chvíli jsem v domě ucítila nový pach, na který mé tělo zareagovalo ještě rychleji než mozek. Narovnala jsem se jako svíčka, po zádech se mi rozlezlo šimrání a dostalo se až do konečků prstů. Začínal se mi zrychlovat dech. Mozek však stále zaostával, pořád nebyl s to přiřadit onomu pachu tvář.
__„Ha-chi, koukej, kdo tu je,“ zaslechla jsem zničehonic.
__Otočila jsem se a ztuhla očekáváním. Usmívající se babička ustoupila ode dveří jídelny. Za jejími zády stála jakási osoba, schovávající svůj obličej za dárkovou krabicí. Zmátlo mě to, ale pak jsem si všimla divoce rozčepýřených hnědých vlasů a z hrdla se mi vydralo kníknutí. Osoba pomalu vykoukla zpoza krabice.
__„A hele, Tsume,“ zvolal vesele Baribari.
__Mé pochyby se vmžiku rozplynuly jako pára nad hrncem. Obličej se mi rozzářil, nechybělo málo a začala bych jásat na celé kolo, ale najednou se mi oči naplnily slzami a já začala fňukat. Rychle jsem vyskočila na nohy, zakopla jsem přitom o polštář a málem spadla – od stolu se v tu chvíli ozvalo polekané zahučení –, ale okamžitým úkrokem vpřed jsem tomu zabránila. Máma odhodila dárek, dřepla si a roztáhla ruce do stran.
__„Kaa-chan,“ pípla jsem. Po tváři mi začaly téct první slzy. A vtom se mé nohy samy od sebe daly do pohybu. Nejdřív jsem si to ani neuvědomila, už jsem jen stačila zaznamenat zmenšující se vzdálenost mezi mnou a dveřmi. A pak jsem plnou rychlostí vrazila do teplého těla, které neudrželo rovnováhu a svalilo se na zem. Jen vzdáleně jsem postřehla smích, který se ozýval ze všech stran. Rukama jsem mámu objala kolem krku, nohama se zahákla o její boky a přitiskla jsem se na ni co nejvíc, tak aby každičká buňka v mém těle cítila její přítomnost. Vzápětí se mi nos naplnil její vůní, dokonce i přes oblečení jsem cítila horkost, která z ní jako obvykle sálala, v uších se mi rozezněl její hluboký hlas. A když mě pak ty důvěrně známé paže objaly a pohladily po zádech, můj mozek konečně odsouhlasil, že ta osoba byla moje máma, byla skutečná a byla tady.
__„Kaa-chan, kaa-chan, kaa-chan, kaa-chan!“ ječela jsem roztřeseným hlasem a brečela jako o život. Neskutečná radost, neskutečná úleva, neskutečný stesk nahromaděný za celou tu dobu – vše se to ve mně sešlo v jeden jediný okamžik a já cítila, že jestli to ihned nevypustím ven, tak mé tělo ten obrovský tlak nevydrží a vybouchne.
__„Ouou, moje zlatíčko mě chce uškrtit,“ smála se máma. Chvíli tam se mnou jen tak seděla, hladila mě po zádech a trpělivě čekala, až se trochu uklidním. Pak se zvedla i se mnou v náruči a posadila si mě na ruku. To mě přimělo se trochu odtáhnout a když jsem po té dlouhé době zase zblízka uviděla její smějící se obličej, rozbrečela jsem se nanovo.
__„Ale no tak, proč pláčeš? Měla by ses smát a mít radost, že už jsem doma, ne plakat,“ zubila se.
__„Kaa-chaaan,“ zakňourala jsem a zavrtala se jí hlavou do ramene.
__„Copak?“
__„Moc se mi po tobě... stýskalo.“ Začala mě přepadat škytavka.
__„Já vim, taky se mi po tobě stýskalo, srdíčko moje. Strašně, strašně moc.“ Objala mě, hlas se jí nepatrně zatřásl. Najednou se trochu odtáhla a já instinktivně zesílila sevření kolem jejího krku. Vyhekla a se smíchem mě poplácala po ruce. „Hano, hele, koukej, kdo ještě přišel.“
__Podívala jsem se směrem, kterým nás máma natočila. Ve dveřích stál někdo další, ale nepoznávala jsem ho.
__Máma mě lehce pohoupala a usmála se. „Kdopak to asi je?“
__Zapátrala jsem v paměti. Ten obličej mi byl povědomý, byla jsem si jistá, že jsem ho už někdy někde viděla. A pak jsem začala ty rysy poznávat. Černé kudrny, velký nos, špatně oholené vousy... Sotva jsem si však stačila vzpomenout úplně, máma mě přerušila a řekla:
__„To je tvůj táta. No tak, pozdrav ho. Řekni ‚ahoj, tou-chan‘.“