La chanson de la rue - 4/ Ulice lásky

Svítilo mu do očí. Vážně mu odporně svítilo do očí. Zaclonil si rukou, ale teď mu zase pražilo na ni. Otočil se na druhý bok a zahrabal hlavu pod peřinu. Až poté si uvědomil tu zradu.
Venku bylo ticho. Žádní vřískající ptáci.
Prudce se posadil na posteli. Samozřejmě, jak čekal. Malý pokoj ošuntělé hospody. A...
Pootočil se, i když to věděl. Nebyla tam, odešla. Jen ještě trochu cítil pozůstatky jejího parfému. Chytil se za hlavu, která ho neskutečně bolela, ale donutil se překulit k okraji postele a vstát. Přes židli leželo přehozené jeho oblečení. Prohrábl kapsy a našel peněženku.
Vybíleno...
Vsunul prsty dovnitř a otevřel ji. Neměl peníze spočítané do posledního jenu, ale přibližně věděl, kolik jich tam měl. Pomalu přepočítával bankovky.
Bude vybíleno...
A výsledek; připočítáno to, co si s ní domluvil, seděl.
Překvapila ho, čekal, že si vezme víc, snad že si vezme všechno. Byla poctivá.
A on ji musel znovu vidět. Hned. Okamžitě.
Ve spěchu na sebe naházel oblečení, nezáleželo mu na pořádku kolem. Jediný jeho cíl byla teď ona.
Mise šla stranou. Musí ji znovu vidět!

Seběhl po vrzajících schodech a málem smetl ospalou hospodskou, která po nich šla nahoru. V lokále uviděl muže, který mu předevčírem o Reině poreferoval. Zamířil přímo k němu.
Cítil se jako vymačkaný citrón, prázdná sklenice. Chybělo mu cosi, co získal v noci a ono to zase odlétlo. Chtěl to zpět.
Musí to mít zpátky!
„Dobrej,“ mávl na něho barman a šmudlil něco na pultu. Kakashi došel až k němu a ležérně se opřel o dřevo. Měl by vypadat klidně, nemůže na něho začít řvát.
I když, pokud by to bylo rychlejší...
„Zdravím,“ odpověděl na pozdrav a porozhlédl se kolem. Sice ho okolí vůbec nezajímalo, ale vychrlit to na něho opravdu není ten nejlepší nápad.
„Hele, co vy všechno víte o Reině?“
Pozdě, borče...
Muž hodil hadr do dřezu někde za sebou a pak se pohodlně opřel o lokty, nos mu div nestrčil do tváře. „Řeknu vám, kde ji najít po šichtě, ale něco za to.“
Cink, penízky, cink. Ovládáte svět. Šup do dlaně a rychle schovat!
Kakashi protočil oči v sloup a pravou rukou nahmatal v kapse peněženku.
„Tak kolik,“ prohodil otráveně. Měl tušit, že tyhle informace ho přijdou draho, ale neměl chuť vstávat ze židle.
„Dvacet,“ nezaváhal barman.
Parchante...
„Deset.“
„Ani náhodou. Dvacet.“
„Deset,“ opustila pravačka kapsu s peněženkou a výhružně zaťatá v pěst se položila na pult. Chlap po ní nenápadně zašilhal.
„Patnáct,“ slevil neochotně.
To víš, že jo...
Kakashi nehnul brvou. Uvolnil pěst, vytáhl peněženku a hodil na dřevo peníze.
Barman se po nich důvěřivě natáhl. Ruka mu zůstala doslova přišpendlená k pultu.
Myslíš, že jsem dnešní? Chyt ses, ptáčku. A zapěj árii.
„Deset,“ pronesl Kakashi líbezně, zatímco muži drtil ruku s penězi.
„Neblbněte,“ sykl na obranu barman, ale nebylo mu to nic platné. I když by se v okolí našla spousta svědků, nikdo neměl chuť hádat se o cokoliv s cvičeným zabijákem na misi.
„Nedělá mi problém ti ji třeba zlomit. Deset a tu zatracenou adresu, nebo nic a adresu z tebe vymlátím.“
Muž se sípavě nadechl. „Kolem čtvrti Momoko, dozadu k mostu a za ním první vpravo. Jsou tam takový malý baráky. Sedmička. Nemůžete se splíst.“
Kakashi se pousmál a pustil mu zkroucenou ruku. „Šikulka,“ poplácal ho po tváři, až mu naskočily rudé skvrny a zamířil ke dveřím. Peníze nechal ležet na pultě. Za těch pět mu to nestálo.

Kolem čtvrti Momoko, dozadu k mostu... Kterýmu mostu, sakra?!
Dezorientovaně se rozhlížel a zvažoval, který most ze tří bude ten pravý. Pak se to rozhodl risknout a zamířil k prostřednímu. Přešel ho, sebevědomě si to střihl vpravo a do nosu ho udeřil příšerný zápach rozkladu.
Rybí trh.
Seš vážně koumák!
Naštvaně se vrátil zpátky a vybral si most po levé straně. První uličku na pravé straně vyhlížel už dosti nedůvěřivě a připravoval se na další šlehu, i když pochyboval, že by mohlo být něco horšího než ty hnusné ryby.
Malý baráky, tak to přece ten chlap říkal, ne?
Přímo před ním se rýsovaly drobné baráčky pomalované křiklavými barvami, s neudržovanými před zahrádkami a většinou prolezlou doškovou střechou. Procházel tou bizarní uličkou a pobaveně se rozhlížel kolem.
Jedna... dva... tři...
Byl tu víc klid než ve městě, vlastně nepotkal skoro nikoho až na jakousi ženu, která vypadala jako exotická tanečnice. Dlouhá tmavě oranžová sukně jí vlála kolem nohou, kudrnaté vlasy svázané do nedbalého uzlu, na rukou velké dřevěné náramky a zlato visící na krku. Upoutala ho hlavně svým výstřihem a vypasovanou, závojovitou halenkou.
...čtyři... pět...
To tady maj samý tak pěkný baby?! Mysli, jdeš za mnohem hezčí.
Zálibně si prohlížel její ňadra. Musela si všimnout jeho pohledu, protože jí ústa rozehrál drobný úšklebek.
Máš Reinu... Budeš mít Reinu!
...šest...
Minul ji. Ucítil ve vzduchu silný parfém, směsici ovoce a koření. A pak mu zrak padl na číslo baráčku před ním a exotická kráska byla zapomenuta.
Sedm.

Zaklepal na dveře, ale zevnitř se nic neozvalo. Zabušil víc a dveře se s křikem rozletěly.
„Keyo! Jestli mi chceš zase podstrčit ty šátky, tak už jdi vážně do hajzlu! Říkala jsem ti aspoň tisíc- Kruci.“ Nedívala se, komu otevírá. Plavně se otočila ve dveřích a pak se na něm zarazily medové oči.
Prohlížel si ji. Nebyla tak upravená jako minulou noc. Vlasy ledabyle zamotané do drdolu, z něhož se uvolnilo několik pramínků. Masivní, stříbrné kruhové náušnice a chřestící náramky. Křiklavě rudá ústa nahradila světle růžová, přiléhavé šaty šedé kalhoty a volná halenka.
Vypadala jinak a stále ho fascinovala. Ty bílé zuby, kterými si nervózně skousla spodní ret. Hnědé oči, které na něho udiveně upírala.
„Mami? Kdo je to?“
Mami?!
Slabý, dětský hlásek ho dokázal vytrhnout z transu. Vypadalo to, že i Reina díky němu našla ztracenou rovnováhu.
Odkašlala si. „Miláčku, běž se zase dívat na televizi. Já za tebou pak přijdu,“ usmála se na holčičku opírající se o dveře.
Modré oči tikaly mezi Reinou a Kakashim.
„Běž!“ přitvrdila Reina. Děvčátko sebou cuklo a pečlivě za sebou zavřelo dveře.
„Co tu chceš?“
„Ty máš dceru?“
Obě otázky zůstaly viset ve vzduchu. Kakashi hypnotizoval dveře, které se zavřely za hnědovlasou holčičkou. Byla jí tak podobná... Ty vlasy, ústa, nos, tvar očí... Jen jejich barva byla jiná. Měla je modré jako oblohu za slunečného dne. Chladné jako ocelové moře.
„Mění to snad něco?“ Její výhružný tón hlasu ho donutil se na ni znovu podívat.
„Ne. Jen mě to překvapilo.“
„Nejsi první.“ Založila si ruce na prsou. Cítil, že ho nechce pustit dovnitř. Všechna její gesta, její hlas... Nebyla připravená válčit na vlastní půdě. Ale on k ní nepřišel bojovat.
„Co tu chceš? Říkal jsi, že se nezdržíš. Pokud jdeš kvůli těm prachům, nevzala jsem si víc, než na čem jsme se domluvili.“
Co bych ti asi tak mohl chtít, Reino? Teplo domova mi nedáš...
„Peníze mě nezajímají,“ skočil jí do řeči. Postoupil o stupínek výš. Znovu si uvědomil, že není tak vysoká. Bez podpatků mu dosahovala ke špičce nosu.
„Reklamace neberu,“ vyštěkla.
„Nepřišel jsem si stěžovat,“ postoupil o další. Dělil ho od ní už jen slabý metr.
„Kdo ti vykecal moji adresu?“
Natáhl ruku a zachytil jeden z visících pramínků. „V hospodě se člověk dozví věcí,“ zapředl. „Zvlášť když víš, jak je z lidí vyrazit,“ mnul ho mezi prsty.
„Jdi pryč.“
Líbilo se mu, jak vzdoruje. Neucukla. Dívala se mu do očí.
Nebála se.
Fascinovala ho čím dál víc.
„Přišel jsem ti nabídnout obchod,“ zakroužil jí špičkou prstu po tváři. Propalovala ho pohledem, ale neucukla. Chtěl, aby se pohnula. Aby se jí rozzářily oči jako tenkrát v noci. Aby se usmála a ukázala ty dvě řady rovných zubů.
Aby nad ní měl převahu. Musela se pohnout!
„Co to je za obchod?“ Stála pořád stejně klidně. Stáhl ruku.
Nebude se ti líbit.
„Bude se ti líbit. Nepozveš mě dál?“
Mezi obočím se jí utvořila vráska, jak přemýšlela. Patrně o tom, jak ho odsud rychle a bezpečně vypakovat.
„Už ses pozval sám,“ pootevřela víc dveře. „Nemám to tu velký,“ dodala.
„To ne -,“ zarazil se. Původně chtěl říct otřepané „to nevadí“, ale ona to nevyslovila omluvně.
Vyslovila to absolutně bez emocí. A měla pravdu.
Malá „předsíňka“ vedla do většího, podle zdání i hlavního pokoje. Velké okno zatažené starými žaluziemi do místnosti spoře vpouštělo sluneční světlo přímo na velkou, rozházenou postel. Deka se válela na zemi, o rošt se opírala kupa menších polštářků. Vedle stál oprýskaný, na bílo natřený stolek s šuplíky a na něm zastaralá lampa s hnědým kloboukem. Tmavé dveře zasazené do protější zdi, které za sebou zavřela její dcera přispívaly k chaosu barev.
Víc si toho nestačil prohlédnout. Jeho zorné pole opět upoutala ona.
„Chceš kafe?“
„Chci, abys mě chvíli poslouchala.“
„Ženský umí dělat víc věcí najednou,“ zasmála se. „Jdeš na to hopem,“ okomentovala jeho výraz suše a opřela se o stěnu. Všiml si, že na mnoha místech jsou zaznamenány úspěšné bitvy s mouchami.
„Nebudu se ptát, co potřebuješ. To je mi za ty roky v branži až moc jasný. Co to je za obchod? Co z něj výhodnějc kápne pro mě?“ zkřížila ruce na prsou.
„Napadlo mě -“
„Bez omáčky,“ zarazila ho.
Budeš se mnou spát a já ti za to budu platit, je to pro tebe výhodný, Reino? Řekni, jaká je tvoje výhoda?
„Budu ti platit. A ty nebudeš mít jinýho než mě. Po tu dobu,“ snažil se to zveličit a mávl rukou.
Po tu dobu. A to mě tak strašně žere.
„Jak dlouho?“ zamračila se.
„Nevím, jak dlouho se tu zdržím,“ odpověděl netrpělivě. „Jsem tady pracovně. Až vyřídím -,“ došel mu vzduch. Odkašlal si a znovu ho doplnil. „Až vyřídím zakázku, vracím se,“ domů? „zpátky.“
„Proč sis vybral mě?“ Snažila se mezi nimi udržet mezeru. A on jí úspěšně boural všechny pokusy.
„Bojíš se mě?“ odpověděl jí také otázkou. Přibližoval se. Už ho tolik nemátlo, že je tak klidná.
Nebyla.
„Bojíš,“ potvrdil si.
„Kecy,“ vyštěkla.
„Bojíš. Třese se ti levá ruka. Nevšiml jsem si toho, ale jenom tu svou klidnost hraješ,“ přistoupil k ní a uchopil za levačku. „Vidíš? Někdo má tik v oku, někdo neklidně přešlapává. Tobě se chvěje levá ruka,“ zamával s ní ve vzduchu. Najednou vypadala jako laciná gumová hračka z obchodu za tři padesát.
„Nic o mě nevíš. Třeba můžu mít vrozenej tik v ruce, co ty na to?“ Vyškubla mu ji a prohrábla si s ní vlasy.
Zasmál se.
„Tak proč sis vybral mě?“ naléhala.
Jsi děsivá... A jsi jí děsivě podobná. Jen jsi úplně jiná.
„Protože teď už se mě nebojíš,“ zatřásl znovu s její rukou. „To se mi líbí.“
„Pche,“ odsekla. „Seš sice ninja, nebo jak tomu tam u vás říkaj, ale hlavně seš chlap. Ninju jsem ještě neviděla, ale chlapů už za mnou bylo dost. Proč bych se měla bát.“
„Protože jsem shinobi,“ došlo mu.
„Shico? Hele, mně je úplně jedno co seš, prostě mě netahej do svých problémů a bude to OK, jo?“

Bude to OK. Vždycky všechno bude OK. Jen mě netahej do svých problémů. Tos nedomyslela, zlato. Ty už v nich totiž jsi. Ty jsi ten problém, kvůli kterýmu neustále odkládám svou misi. Ty jsi můj malý, velký, soukromý problém.