Pod maskou...11.část

„Kudy teď??“ Otázal se Sasuke když stanuli před rozcestníkem na palouku. Akane jen pokrčila rameny.
„Já nevím…“ řekla a rozhlédla se kolem.
„Vy dva už nepůjdete nikam!“

Oba dva zároveň upřeli oči na dva muže stojící před nimi. Jeden, šedé vlasy, brýle na nose, se ušklíbl a ukazováčkem si obroučky posunul víc do očí. Druhý, viditelně starší s dlouhými vlasy, se jen dlouhým jazykem oblízl kolem úst. //A Pilika zvrací xDD//
Sasuke se zastavil a jen zíral. Hrklo v něm tak moc že se nezmohl ani na slovo. Nebyl ale sám. Akane otevřela ústa ke slovu, nevydala však ani hlásku. Muž s dlouhými vlasy se slizce usmál.
„O…Orochimaru…“ vymáčkla se Akane nakonec.
„Och… ano Mikoto!“ usmál se Orochimaru.
„Víte… kdyby jste vy dva nemleli ty zamilovaný kecy všimli by jste si Kabuta co šel celou cestu za vámi!“ Dodal a ďábelsky se usmál. Akane se vyděšeně poohlédla po Sasukem ale ten dělal jako že se ho to vůbec netýká.
„Jak… jak to že si mě pamatujete?“ promluvila Akane tiše a sklopila oči.
„Myslíš že nevím že jsi přežila?? Ale ano… pamatuju si každou setinu boje ve vašem klanu. Tvůj otec sice bojoval ale neměl šanci! Tvoje matka se vzdala dobrovolně a sestra.. ta hlupačka radši vběhla rovnou do náruče smrti než aby utekla… jak jsi to chtěla udělat ty že ano?“ Orochimatu se na ní díval a posměšně se usmíval.
„Nechtěla jsem utéct… ale zachránit jí!!“ vybuchla Akane a už se chtěla rozeběhnout. Něčí ruka jí ale zastavila.
„Co to děláš Nori?“ vykřikla rozzlobeně na Sasukeho jenž jí držel za paži.
„Nedělej to.. jen tě zabije! Na něj nemáš!“ řekl chladně a snažil se vyhnout jejímu tázavému pohledu.
„Jak.. jak ty to můžeš vědět?? Znáš ho snad?“ vykřikla. Orochimaru se začal hlasitě smát.
„Neříkej mi že ti neřekl kdo je?“ vykřikl mezi smíchem.
„Ne…“ odpověděla zoufale Akane protože už se pomalu mezi tím vším ztrácela.
„Mě bylo divný že bys ho někdy mohla mít ráda po tom co ti udělal!“ usmíval se Orochimaru.
„Co mi udělal?“ vyblekotala Akane a otočila se na Sasukeho. Ten ale koukal do země a nevnímal svět okolo.
„Zabil ti otce!“ vykřikl Orochimaru a zase se začal smát. Akane pootevřela ústa ale neřekla ani slovo.
„Jak…jak to??“ řekla po chvíli skoro neslyšně.
„Ty nevíš kdo to je? Jeho jméno je Uchiha Sasuke!“ řekl dosud mlčící Kabuto. Akane vytřeštila oči a stoupla si před Sasukeho.
„Je to pravda?... Je to všechno pravda??? Opravdu jsi Uchiha Sasuke a zabil jsi mi otce??“ řvala nezadržitelně. Sasuke zvedl oči blýskající se červení.
„To.. to je…“ pípla Akane ale Kabuto jí předběhl.
„Sharingan Mikoto!“ ušklíbl se.
„Takže… celou tu dobu co jsi mi nalhával že mě miluješ… co jsem ti říkala všechno o sobě.. co jsem v tebe věřila… jsi mi jen sprostě lhal??“ zařvala a jedovatě na něj koukala.
„Ne… to že tě miluju byla pravda!“ hlesl Sasuke. Ani se nestihl nadát a na tváři mu přistála Akanina ruka.
„Jsi jenom lhář a pokrytec… a já vážně věřila že jsi jiný!! Nenávidím tě Uchiho Sasuke!!!“ vykřikla, strhla mu masku co jí měl přes hlavu a rozeběhla se pryč.
„Běž Kabuto… přiveď mi jí! Ale… ať je živá!“ usmál se Orochimaru a Kabuto kývl.
„Nikam nejdeš!“ procedil Sasuke skrze zuby a vytáhl svou katanu. Kolem jeho těla začla probíhat elektřina a jeho sharingan zářil do odpoledního šera.
„Snad se nechceš prát Sasuke-kun!“ usmál se Kabuto ale Sasuke na něj hodil vražedný pohled.
„Ne! Chce tě zabít!“ řekl chladně a namířil na něj ostří. Kabuto chvilku vyjukaně stál, pak si ale posunul brýle a koukl se na Orochimara.
„Jen do toho!“ usmál se Orochimaru a mrkl po Sasukem. Začal boj na život a na smrt!...
***
„Zrádce! Pokrytec! Blbec!!!“ šeptala si pro sebe Akane zatím co se po větvích snažila dostat co nejdál. Slzy jí tekli po rozpálených tvářích, větvičky šlehali do obličeje ale ona nic nevnímala. Běžela pořád dál a v duchu si pořád přehrávala co se jí stalo. Vždy když si vzpomněla na Sasukeho její pláč ještě zesílil. Nechtěla si připustit že si sama nalhává že to není pravda. Sama sebe napadala že se ho vůbec ptala… kdyby mlčela bylo by to teď v pořádku! Nikdo by to nepotvrdil a ona by mohla být dál šťastná!
„Proč sakra!“ vykřikla nahlas a seskočila ze stromu na zem. Po kmeni sjela na zem a zabořila hlavu do kolen.
„Proč se to stalo? Zrovna mě? Copak já nemám nárok na to být šťastná? Proč mi pořád všichni berou to co mám ráda?“ vzlykala do kolen. Nářek a vzlyky se nesli tichým lesem a jediné co je rušilo bylo ostří zbraní co chvíli o sebe narážející…
***
„P…Proč Orochimaru-sama??“ zasýpal Kabuto a hleděl na Orochimara jenž stál kousek od něj a prohlížel si Sasukeho a jeho katanu zabodnutou Kabutovy do srdce.
„Proč… jste mi nepomohl?“ zachraptěl znovu Kabuto a nábožně se na něj podíval.
„Protože jsi slabí! Můj Sasuke je silnější! Toť vše… nepotřebuju u sebe nicky!“ pousmál se Orochimaru a kopl Kabuto do břicha. Ten vyprskl spršku krve a svalil se na zem… byl mrtví.
Sasuke z jeho těla vytrhl katanu a namířil jí na něj.
„Ale no tak Sasuke… víš přece moc dobře že mě neporazíš.. tak co kdyby ses ke mně zase přidal?“ usmál se Orochimaru.
„Nemám proč… už se nechci mstít.. už ne!“ zavrtěl Sasuke hlavou.
„To kvůli ní?“ pohodil Oro hlavou. Sasuke se mírně usmál a zahleděl se do země.
„Dobře… v tom případě tě ale zabiju!“ dodal Orochimaru a z krku vytáhl meč. Sasuke se postavil do bojové pozice a přeměřil si Orochimara pohledem. Oba naráz se rozeběhli. Střetli se jednou, podruhé…., Sasuke se snažil co mohl… na Orochimara ale neměl! Když mu Orochimaru pěstí vyrazil meč z ruky bylo jasné že Sasuke nemá šanci.
„Sbohem Sasukáčku!“ ušklíbl se Orochimaru a obrovskou rychlostí se na něj řítil. Sasuke jen stál a zíral před sebe. Nehodlal se nijak bránit… proč taky…. Pomalu zavřel oči a čekal. Slyšel kroky, hlasitý smích…a pak bolestný výkřik. Hned po něm na jeho kůži dopadlo cosi teplého ale mokrého. Rychle od sebe odtáhl oční víčka.
Před ním stála hubená, malá postava. Hnědé vlasy lehce poletovali v podzimním větříku kolem bílé masky.
„A…Akane!“ vykoktal Sasuke. Její tělo se jako na povel sesunulo k zemi. Sasuke si k ní okamžitě klekl a zhrozeně koukal na obrovskou díru v jejím srdci. Zvedl ji do náruče a zkrvavenou masku přetáhl na stranu hlavy.
„Sa…Sasuke?“ vykašlala a pokusila se o úsměv.
„Proč…proč jsi to udělala??“ Hlesl.
„Pamatuješ jak jsem ti…říkala že se máš zbavit nenávisti? Tehdy jsem ti řekla že já se vzdávám svojí pomsty… a proto ti odpouštím! Taky jsem ti jednou řekla že pokud miluješ čistě a opravdu dokázal bys pro tu osobu položit život! Miluju tě Sasuke… bez ohledu na to co se mezi námi stalo!“ odpověděla tlumeným hlasem zatímco její rudá krev barvila Sasukeho bílé oblečení.
„Já…já…“ snažil se Sasuke ale Akane ho pohladila po tváři.
„Přijmi mé odpuštění…miluju tě!“ promluvila i když jí o dělalo značné potíže.
„Já tebe taky! Miluju tě Mikoto! Miluju tě!“ pohladil jí Sasuke po tváři. Akanin hrudník se zvedl a znovu položil. Dívka však už sílu bojovat o další nádech nenašla. Zelené oči se zavřeli, život tiše vyprchal z jejího těla…
Mrtvá dívka leží v náruči chlapce jenž jí tiskne ke svému tělu. V nastalém, podzimním dešti se ztrácejí jeho hořké slzy. Dopadají na hebkou tvář jemných rysů, rámovanou clonou kaštanově hnědých vlasů…

„Promiň Mikoto! Díky těm pár dnům strávených s tebou jsem se na chvilku cítil šťastně a uíval si života. Děkuju ti za tvé odpuštění ale když tu nejsi… není tu nikdo pro koho bych žil. Zbyla mi zase jen moje pomsta… Zřejmě mi nikdy nebylo dáno abych se jí zbavil! Přesto.. i kdyby mi nabízeli cokoliv… jsem rád že se to stalo! Abych zase cítil ten zvláštní hřejivý pocit kdykoliv jsi byla vedle mě… Pocit že dokážu všechno na světě! To něco co mi říkalo…ať se stane cokoliv může mi to být jedno, protože… jsi tu ty!
Slíbil jsem ti že zapomenu na pomstu a nenávist… to ale nejde… co mi zbylo po rodině? Jen nenávist.. a po tobě? Ne… vím že to teď poruším.. to co jsem ti slíbil… ale já nemůžu jinak!
Mikoto! Tady, u tvého hrobu ti slibuji že toho grázla co ti vzal život najdu a zabiju! Nenajdu klid dokud nebude hnít v tom nejhlubším pekle! Nenajdu klid dokud to nesplním a neočistím tak svou duši! Až se sem znovu vrátím bude mrtev a já konečně budu moci nalézt klid a přijmout tvé odpuštění!
Zatím sbohem…. Má lásko!“ Sasuke naposledy přejel bříšky prstů hladký povrch bílé masky s červeným pruhem. Pak ji pověsil na roh chladného kamene. Ještě jednou přejel pohledem po úhledně vytesaném jméně. Pak se otočil a vyšel… vyšel vstříc zacházejícímu slunci. Jeho stín pomalu zmizel v temnotě černé noci…
„Jednou se vrátím.. slibuju!“