Kruhy – 3. Mořská pěna
Tma. Ledová, dusivá tma. Naruto ji nesnášel. Pomalu vrávoral úzkou chodbou, oči doširoka vytřeštěné ve snaze zachytit alespoň sebemenší náznak světla. Zbytečně. Za tu krátkou chvíli sice nenarazil na žádné pasti nebo iluze, tísnivá čerň chodby na něj ale rozhodně neměla pozitivní dopad.
Snažil se soustředit na jednoduché věci, ale myšlenky mu pořád utíkaly jediným směrem. Všechno bylo špatně. Itachi byl mrtvý, a Sasuke přesto dál běhal neznámo kde. Narutovi začínalo být jasné, že Uchiha už se domů z vlastního popudu nevrátí. To ale neznamenalo, že ho přestane hledat. Nikdy nesmí přestat. Nikdy.
Labyrint ho nemohl zastavit. Musel zkrátka postupovat opatrně, dávat si pozor na možné pasti a nevěřit ničemu, co vidí. Třetí pravidlo zatím neměl možnost uplatnit, protože v chodbě nebylo vidět na krok, ale o to důsledněji dodržoval alespoň první dvě.
Čím hlouběji do útrob Labyrintu se nořil, tím víc rozuměl Inině neochotě se rozdělit. Naruto znal mnoho forem osamění a opuštěnosti, ale tak koncentrovanou samotu, jakou pociťoval tady, ještě nezažil. Napřed to sváděl jen na tíživou atmosféru chodby, po čase si však začal uvědomovat, že pocit pramení z daleko větší hloubky, než původně čekal. Něco bylo jinak.
Když si po chvíli marného pátrání konečně uvědomil příčinu svého znepokojení, ztuhl na místě. Nikdy předtím nebyl sám, ne úplně. Až dosud. Temná, nenávistná přítomnost, která celý život číhala na samém okraji jeho vědomí, byla pryč. Co to?
„Kyuubi?“ pronesl nahlas. Odpověď nepřišla. Naruto důsledně prohledal spleť chodeb svého podvědomí, ale nic neobjevil. Klec byla prázdná, liščí démon zmizel. Bylo to zvláštní, protože kyuubiho čakru pořád jasně cítil. Jako by se z ní prostě jen vypařilo vědomí.
Ostražitě zkoumal masu červené energie, která teď bez tvaru neklidně vířila v jeho nitru. Naučil se být velmi opatrný, pokud šlo o démoní čakru. V minulosti způsobila daleko víc problémů než užitku a něco podobného už nechtěl riskovat. Při vzpomínce na ležícího Jiraiyu se otřásl. Přesto se nemohl zbavit malinkého, hlodavého co kdyby. Co kdyby to teď fungovalo? Nikdo tu není. Tady nemám komu ublížit. Nakonec se zhluboka nadechl a pustil maličký pramínek vířivé energie do svého organismu.
Překvapením se mu rozšířily oči. Červená čakra byla sice hůř ovladatelná než jeho vlastní, modrá, ale jinak nebyla nic víc než to. Čakra. Čakra, kterou mohl manipulovat podle své vůle, aniž by se neustále pokoušela převzít kontrolu nad jeho vědomím. Oparně převedl proud energie do pravé dlaně a fascinovaně sledoval, jak mu prsty obaluje svítivá oranžová aura.
„Ty bláho,“ vydechl nahlas. Někde uvnitř něj jako by se otočil kohoutek. Dravý proud liščí čakry se nahrnul do jeho těla, čirá životní energie pronikající každou buňkou. Naruto si ještě nikdy nepřipadal tak skutečný.
S překvapením si uvědomil, že záře, která ho obklopovala, je dostatečně silná, aby mu svítila na cestu.
Když teď konečně viděl, kam šlape, šlo se mu o dost pohodlněji. Chodba kolem se změnila. Začala se nepředvídatelně stáčet, zužovat a zase rozšiřovat, stěny byly čím dál tím hrubší a nepravidelnější, strop se snížil a tu a tam z něj visely krápníky.
Ať už to, co rozpustilo Kyuubiho, bylo cokoli, Naruto tomu byl minimálně z jednoho důvodu neskonale vděčný – bez světla by se po cestě nejspíš utloukl.
Po pár minutách se stěny konečně otevřely do relativně velkého prostoru s klenutým stropem.
„Jeskyně?“ zamumlal nedůvěřivě, když konečně vystoupil ze sevření chodby.
Z rozeklaného otvoru v protější stěně přicházelo matné, červené světlo. Intenzitou se rozhodně nevyrovnalo dennímu, ale na hrubé osvětlení jeskyně ho bylo víc než dost. Naruto uhasil kyuubiho čakru a zavřel ji zpátky na místo. Snažit se ji udržet pod kontrolou bylo v porovnání s jeho vlastní čakrou přece jen vyčerpávající.
Propletl se mezi několika zvláštně tvarovanými stalagmity a prošel skrz klenutý otvor rovnou do červeného světla. Do tváře se mu opřel slaný vítr. Kdyby mohl, nejspíš by vykřikl nahlas, ale pro danou chvíli dočista ztratil hlas. Znovu si v duchu zopakoval dědečkova slova, zatímco se snažil uklidnit. Iluze, všechno je iluze! Protřel si oči v naději, že se prostředí změní, ale pořád tam bylo. Moře. Obrovské, šumící, nekonečné a úplně skutečné moře.
Olověná voda jako poškrábané zrcadlo odrážela baldachýn těžkých mraků táhnoucích se nízko nad hladinou, kam až oko dohlédlo. Těsně nad obzorem zůstal tenký pruh čistého nebe, uprostřed něhož visel odulý sluneční kotouč. Jeho rudé světlo se tříštilo o neklidnou hladinu, mísilo se s temnou šedí mraků a zbarvovalo celou scenérii nezdravým, mrákotným odstínem. Linii břehu věnčila prchavá bílá pěna, která ulpívala na zvláštním černém povrchu pláže. Křehká krajka trhající se o ostré, lesklé hrany podivně rozštěpených kamenů.
Naruto cítil, jak se uvnitř něj něco svírá. I přes neskutečnou rozlohu celé místo působilo skoro klaustrofobicky. Spíš jako zvláštní, horečnatá halucinace. Bílá, černá a rudá. Všechno je iluze.
Chvilku přešlapoval na místě. Uzavřený mezi strmým skalním srázem a neklidnou vodní plochou, neměl mnoho možností, kam se vydat. Chtěl se otočit a odejít, ale vzpomněl si na Gaie a vlastní myšlenky ho zastavily. Co kdyby tu někde byl ten pták? Vrátit se můžu vždycky.
S pokrčením ramen se vydal po úzkém pruhu pláže do neznáma. Černé úlomky mu křupaly pod nohama a Naruto přemýšlel, jestli se spíš než po kamenech neprochází po skleněných střepech.
Krajina byla mrtvá. Pustá a prázdná a slaná a Narutovi se vážně nelíbila. Už už by se byl býval otočil, kdyby jeho pohled neupoutal nejasný objekt v dálce před ním. Odhodlaný dát Labyrintu poslední šanci, pokračoval v chůzi. Už z relativní dálky zjistil, že předmětem jeho zájmu byla vcelku obyčejná stará loďka. Její polorozpadlý trup s dutým drásáním narážel do kamenitého břehu, udržován na místě kusem roztřepeného provazu. Po ztrouchnivělém dřevě se rozlézala krusta z usazené soli, dírami v boku volně vtékala a vytékala voda.
Zvednuvší se vítr vmetl Narutovi do obličeje spršku studené vody. Když rozvlněná hladina poponesla práchnivějící skelet loďky o kus dál od břehu, rozšířily se mu překvapením oči. Prudce zastavil uprostřed kroku a málem ztratil rovnováhu.
Pár metrů před ním, až dosud skrytá za rozbořeným trupem, seděla na břehu mladá žena. Bílá a měkká, jako mořská pěna, ve stejném zvláštním protikladu k černým kamenům. Světlá pleť, slonovinové vlasy, šaty vybledlé do neurčitého odstínu. Jako by z ní slané vlny odplavily všechny barvy. A přesto byla nádherná. S bradou opřenou o kolena pozorovala zarudlý obzor. Voda jí omývala chodidla a prosakovala do omšelých, beztvarých šatů. Něco na tom obrazu Naruta nevyhnutelnou silou přitahovalo, v mocných vlnách rezonovalo jeho nitrem. Pár tichými, váhavými kroky se dostal blíž. Teď jí konečně viděl do tváře.
Nesledovala obzor, oči měla zavřené. A Naruto pochopil, proč nemohl zůstat stát. Znal tu scénu, i když ji nikdy neviděl. Znal ji z první ruky. Znal každý dotyk, každé pnutí svalu, každý roztřesený nádech. Žena na břehu moře nebo malý kluk uprostřed vesnice, v čem byl rozdíl? Samota objímala všechny stejně. Vyprahle, studeně a pevně.
Žena zvedla hlavu. Zpod víčka jí skanula slza a pomalu stékala po tváři. Všechna bolest světa vměstnaná do jediné kapky. Zastavila se na samé hraně lícní kosti. Na jejím povrchu se na okamžik zaleskl paprsek nemocného slunce, rozzářil celou krůpěj bílým světlem, než se najednou rozlomil do stovky mihotavých duhových odlesků. Okamžik života v mrtvém, tříbarevném světě. Možná to nebyla mořská voda, pomyslel si Naruto. Možná se jen všechny její barvy vlily do téhle slzy.
Trochu neklidně popošlápl, nikdy nebyl schopný vydržet dlouho stát bez hnutí. Pod nohama mu zaskřípaly kamínky. Žena otevřela oči a prudce trhla hlavou. Slza sklouzla z lícní kosti a zajela jí po krku do záhybu šatů. Když se otočila za zdrojem zvuku, pohled jí ulpěl na Narutovi.
Oba okamžitě ztuhli. Naruto se neodvažoval odtrhnout zrak. Měla fascinující oči, ledově pronikavé, v tom nejsvětlejším odstínu zlaté. Právě teď se v nich zračila nerozklíčovatelná směs emocí. Na chvíli se rozhostilo absolutní ticho. Naruto už to napětí nakonec nemohl vydržet.
„Heh… ahoj,“ zakřenil se.
Žena, nebo spíš možná ještě dívka, jak si záhy uvědomil, na něj dál bez hlesu zírala.
Rozpačitě se poškrábal na hlavě. Chtěl říct něco dalšího, ale netušil co. Nakonec k ní natáhl ruku: „Já jsem Naruto. A ty?“
Odpověď nepřišla. Naruto začínal být z jejího upřeného pohledu nervózní. Dívala se na něj podezřívavě, skoro nepřátelsky. Možná bych měl jít radši pryč, usoudil nakonec.
„Ehm, tak promiň… nechtěl jsem rušit,“ otočil se k odchodu. Stihl udělat jen pár kroků.
„Ne, prosím, nechoď!“ ozval se za ním hlas. Trochu chraplavý, nejspíš od dlouhého mlčení, ale příjemný. Za předloktí ho pevně chytila studená, mokrá ruka. Naruto se obrátil zpátky.
Stála těsně za ním. Překvapivě byla skoro o hlavu vyšší. Všechno nepřátelství z jejích očí zmizelo, nahrazeno skelnatým povlakem slz.
„Ty jsi vážně tady,“ zajíkla se. „Myslela jsem si, že se mi to jen zdá! Ale jsi tady, skutečný.“
Naruto zamrkal.
„Odpusť, že jsem ti neodpověděla. Já… už tak dlouho jsem tu nikoho nepotkala. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ Mluvila rychle, naléhavě, skoro freneticky, jak se ho snažila udržet na místě.
„Ehm, Naruto…“ vykoktal. „A ty?“ dodal po chvilce.
Dívce se po tváři kmitl letmý úsměv. Odpověděla, ale zvuk jejích slov se ztratil v zašumění moře.
„Aha,“ zamumlal Naruto. „To je hezký jméno.“ Doufám, že neřekla něco jako Dej-mi-svátek-blbečku, napadlo ho záhy. Podobnou reakci by vyloženě čekal od Sasukeho, což ho pobavilo a rozesmutnilo zároveň. Dívka ale nedala najevo žádné překvapení, takže mu nejspíš doopravdy sdělila své jméno. Problém s tím, že ho neslyšel, se Naruto rozhodl odložit na později. Pro tuto chvíli byl spokojený, že nevypadá jako ťululum.
„Odkud jsi vlastně přišel?“
„Zvenku,“ odpověděl. Když dívka zmateně svraštila obočí, dodal na vysvětlenou: „Kus odsud je taková jeskyně a z ní vede chodba do…“
„Aha, skrz jeskyni…“ přerušila ho ochraptěle. Její výraz potemněl. Takže o tom průchodu ví. Musela taky přijít zvenku a něco ji tu chytilo, usoudil Naruto.
„Co tě sem přivedlo?“ zeptala se se sklopenýma očima.
„Já jsem nešel přímo sem, to byla náhoda. Moji přátelé se ztratili, tak jsme je hledali. A když jsme je konečně našli, tak jsme zjistili, že jednoho z nich uspala zakletá růže.“ Zlatavé oči se na okamžik zvedly. Naruto rychle pokračoval: „Ale dá se zachránit. Potřebujeme najít Ptáka Ohniváka, prý má léčivé schopnosti. Proto jsem přišel. Neslyšela jsi o něm něco?“ zeptal se s nadějí.
Dívka zakroutila hlavou. „O žádném Ohnivákovi nevím, je mi líto,“ pronesla smutně. „Já… mám jednoho ptáka. Starám se o něj,“ dodala s rozšířenýma očima. „Ale to není on. Rozhodně nemá léčivou moc. Ukážu ti ho, chceš?“
Naruto dychtivě přikývl. Dívka se otočila a vyrazila po pláži. Černé kameny jí křupaly pod bosýma nohama. To musí bolet, napadlo ho, zatímco se snažil udržet tempo.
Červená záře pomalu uvadala, nahrazována tlumenější, temnější fialovou. Slunce, ploché a kulaté, nečekaně rychle mizelo za linkou obzoru, dokud ho hladina moře zcela nepohltila.
„Ehm, mohla bys pro mě něco udělat?“ zamumlal Naruto nejistě.
„Zkusím to, ale nemůžu ti nic slíbit.“
„Pustila bys mi už tu ruku? Já fakt neuteču.“
Dívka ho dovedla do jeskyně, která se hodně podobala té s průchodem. Tahle ale nesla jasné stopy lidské přítomnosti. Na stěnách viselo něco, co Naruto identifikoval jako staré rybářské sítě. Celou dutinu zdobily krápníky nejrůznějších tvarů, z nichž některé byly chytře použity jako nábytek. Zbytek nejnutnějšího zařízení byl provizorně vyrobený z naplaveného dřeva.
Dívka zmizela za zástěnou z několika vrstev potrhané sítě. Když se opět vynořila, nesla v náručí zrezivělou kovovou klec. Opatrně ji postavila před Naruta.
„To je on.“
Pták uvnitř klece vypadal trochu jako kříženec páva s bažantem. A k ohnivosti v jakékoli formě měl daleko. Naruto netušil, jak se mu správně říká. Měl šedavé tělo, hnědá křídla a velmi zvláštní ocas – většinu tvořilo křehké, pavučinkové chmýří, mezi kterým se jasně rýsovala dvě dlouhá, zatočená pera s hnědým pruhováním.
Očividně s ním bylo něco v nepořádku. Hlavu na štíhlém krku měl unaveně položenou na dně klece. Slepě hleděl skrz mříže zakalenýma černýma očima.
„Je nemocný?“
Dívka nešťastně přikývla. „Myslím, že umírá. Už vůbec nic nejí. Dokonce se ani nehýbe.“ Hlas se jí zlomil. „Dřív tak krásně zpíval. Naučila jsem ho píseň...“ Umlkla, zahleděná někam do dálky.
Naruto přemýšlel. „Nemůže to být tím, že je v kleci? Možná, že kdybys ho pustila–…“
„Ne!“ zarazila ho důrazně. „Uletěl by. Nemůžu o něj přijít. Je to poslední, co mi zbylo!“
I když ví, že by ho to mohlo uzdravit… Jak velká musí být bolest člověka, aby ho zaslepila vůči bolesti jiných?
Naruto se na to nemohl dívat. Musím jí pomoct! Nemůžu ji tu nechat. Ať už ji tu drží cokoli, dostanu ji ven.
„Tohle místo je… Nezůstávej tu. Pojď se mnou pryč. Labyrint tě drží v pasti, dědeček mě před tím varoval. Ale já ti pomůžu! Cesta ven je jenom kousek odtud, v té jeskyni.“
„To nejde,“ odpověděla mu vážně, zatímco zvedala klec ze země, aby ji mohla odnést zpátky za zástěnu. „Slíbila jsem, že tu počkám.“
„Na co?“
„Na někoho, na kom mi záleží,“ odpověděla vyhýbavě. Stála těsně za sítí, její postava bíle prosvítala skrz, ale do tváře jí vidět nebylo. „Nemůžu ten slib porušit.“
Tak takhle to je. O slibech Naruto něco věděl. „Aha. Chápu… Taky jsem dal jeden takový slib.“ Záclona se odhrnula stranou. Ticho. Čekala.
Naruto váhal jen chvíli, než jí vysvětlil celou záležitost se Sasukem. Slova z něj plynula skoro sama. „Slíbil jsem jí, že ho přivedu zpátky,“ zakončil. „Taky to nemůžu porušit.“
„I když tě to ničí?“
„Mm-hm. Vlastně spíš nechci, než nemůžu. Nebo oboje zároveň. Já nevím. Prostě to neudělám. Nikdy to nevzdám. Možná mě to ničí, já nevím, ale zároveň mi to připadá jako nejdůležitější věc na světě. Pokud mám někdy něco udělat, je to tohle.“
Dívka konečně úplně vyšla zpoza zástěny. „Pojď se mnou,“ vzala Naruta za ruku a vyvedla ho z jeskyně na pláž. Venku se mezitím úplně setmělo. Všechno halila černá. Hluboká a nekonečná. Úplně jiná, než tma v chodbě. Tahle byla lehká, otevřená. Dýchala a chvěla se tajemným šepotem vln.
Posadili se na břeh.
„Tohle místo,“ pronesla dívka nepřítomně, „říkal jsi, že je hrozné. Není to pravda. Milovala jsem ho. Připadalo mi nádherné. Pusté, ale nádherné. Už tehdy bylo osamělé, ale nevadilo mi to, protože jsme tu byli spolu.“
Nespecifikovala s kým, ale Naruto si domyslel, že mluví o té samé osobě, na kterou čeká.
„Často jsme sedávali na břehu, sledovali, jak se zapadající slunce noří do hlubin a snili o budoucnosti. Každý jinak, a přesto oba stejně. Bylo nám jasné, že tohle místo není domov, že mu něco chybí. A zatímco on to něco hledal, já na ně čekala.“
„Snil o tom, že vypluje na moře a objeví zázračnou zemi, lepší místo, domov. Já měla jiný sen. Vracel se mi i v noci. Sen o bílém městě uprostřed mořských vln, zářícím na pozadí černé pláže. O bílém městě plném života a smíchu.“
„Nakonec už nevydržel čekat. Můj sen se mu líbil, ale nevěřil, že sem někdo přijde. Tvrdil, že to my musíme odejít. Několik měsíců sbíral dřevo, postavil z něj loď a odplul na oceán. Slíbil mi, že se vrátí. A já slíbila, že počkám.“
„Než odjel, přinesl mi odněkud toho ptáka. Naučil ho zpívat mou oblíbenou ukolébavku.“ I ve tmě Naruto viděl, jak se pousmála.
„Taky mi tu nechal malou loďku. Nejspíš kdybych si to rozmyslela… Nerozmyslela. Čekala jsem dny, týdny, měsíce. Už nevím, kolik času uplynulo… Když odjížděl, měla jsem vlasy po ramena.“
Teď jí sahaly hluboko pod pas.
„Loďka se neustálým narážením do břehu rozbila, teď už nikam nepopluje. A nikdo od té doby nepřišel… Možná je dobře, že je rozbitá. Že ani odplout nemůžu. Občas začínám pochybovat… Mám pocit, že… Chtěla jsem tu zůstat, to je pravda. Ale tohle je jiné. Můj život se smrskl do prázdného čekání na odchod, který možná nikdy nepřijde. Bojím se, že…“
Umlkla. Naruto byl zticha. Nevěděl, co říct. Porušovat sliby nebylo správné. A přesto… Byl si jistý, že svůj vlastní slib by nikdy neporušil. Ale na druhou stranu také věděl, že jeho slib pro něj má smysl.
„Je zima,“ ozval se nakonec dívčin zastřený hlas. „Počkej tady, přinesu dřevo na oheň.“ Rychle se zvedla a zmizela ve tmě.
Naruto si povzdechl. Chvilku se neklidně vrtěl, až si nakonec lehl na kamenitou pláž a založil ruce za hlavou. Ztracený v myšlenkách pozoroval nebe. Černé mraky se na několika místech protrhaly. V mezerách se studeně třpytily spršky hvězd. Cizích hvězd. Naruto se nikdy pořádně nenaučil rozeznávat souhvězdí, ani o to moc nestál, ale cizost seskupení nad ním mu byla zjevná.
Snažil se najít cestu ven. Nechtěl, aby dívka musela dál čekat sama, ale zůstat s ní nemohl, protože by to znamenalo zříct se vlastních závazků ve skutečném světě. Zároveň ji ale nemohl donutit odejít, protože měla své závazky v tomto světě. Počkat, vytanulo mu na mysli náhle, tenhle svět vlastně není skutečný! Její slib je past!
Dívka se po chvíli vrátila a vysypala na zem náruč plnou dřeva.
„Asi to bude chvíli trvat,“ upozornila ho. Nejspíš byla zvyklá rozdělávat oheň i potmě, ale Naruto přesto uvolnil nově nalezený kohoutek uvnitř svého těla a nechal planoucí čakru prodrat se na povrch. Dívce se při pohledu na světlo vycházející z jeho těla překvapeně rozšířily oči.
„Aspoň na to líp uvidíš,“ zašklebil se na ni.
„Děkuju,“ sklopila oči a dál se věnovala práci. Naruta zarazilo, když rozdělala oheň pomocí nože, který vytáhla odněkud ze záhybů vybledlého oděvu, a jednoho z kamenů ležících okolo. **Aha, takže sklo to nebude.** Přemýšlel, že by se jí na kameny zeptal, ale pak ho napadla jiná otázka.
„Kde bereš to dříví?“
Na nepravidelných, zvláštně hladkých kusech dřeva se roztančily plameny. Většina byla hřejivě oranžová, ale některé měly podivnou namodralou barvu a jiné dokonce bledě levandulovou. Když dosáhly dostatečné intenzity, Naruto podruhé tento den uhasil červenou čakru. Nevyhnul se přitom provinilému bodnutí. Co se s tebou stalo, Kyuubi?
Zvědavě se naklonil blíž k ohni. Dívka z něj přitom za celou dobu nespustila oči.
„Nejspíš sis ho nevšiml, ale nahoře na skále je les,“ odpověděla. „Občas sem dolů při bouřce nebo velkém větru dopadají zlámané větve. Většinu sem nosí moře, proto jsou tak hladké. Sbírám je a schovávám, kdyby byly potřeba. Hoří hezky,“ ukázala na barevné plameny, „ale kouř je jedovatý.“
Naruto rychle ucukl od zvláštně vonícího ohně, ke kterému se snažil přivonět. Snad jsem toho nevdechl moc. Taky to mohla říct rovnou. Když hodně zaklonil hlavu, skutečně rozeznával na vršku skály temnou hradbu stromů.
„Ehm… a proč nebydlíš radši nahoře? Určitě by to tam bylo hezčí.“
„Nevím, jak se tam dostat. A navíc,“ dodala s obavami, „žije tam nějaké obrovské zvíře. Občas slýchávám jeho řev. A někdy vidím k obloze stoupat sloup ohně. Nikdy bych tam nešla,“ otřásla se. „Mám strach, že se nějak dostane dolů. Nevím, co bych dělala. Jsem tu úplně sama… Úplně…“
Naruto vycítil vhodnou chvíli.
„Ten, na koho čekáš… potkala jsi ho tady, že jo?“ ujistil se ještě. Dívka přikývla. „Nečekej na něj. On je falešný. Celý tenhle svět je iluze. Jenom se tě snaží udržet uvnitř, zabránit ti v odchodu. Nesmíš ho poslouchat! Ten slib je jenom past, nic víc. Já vím, že jsi ho měla ráda, ale on není skutečný. Někde venku na tebe čeká tvoje skutečná rodina, tvoji kamarádi. Vrať se k nim. A kdyby ne, můžeš zůstat u nás. Konoha tě určitě přijme. Ukážu ti svůj byt a Ichiraku a Akademii a… Prosím, vrať se se mnou domů!“
Ani si neuvědomil, že stojí. Dívka k němu vzhlížela s naprosto vážnou tváří.
„Naruto,“ hlas se jí ani nezachvěl. „Ty to nechápeš, viď? Já jsem doma tady. Narodila jsem se tu a vyrostla tu.“
Na moři se zvedl vítr. Mraky se začaly opět stahovat a houstnout.
„Ale… to se ti zdá… určitě jsi jenom zapomněla… to nejde… to…“ zakoktal se. Pak se mu uvnitř hlavy rozezněla známá slova. Iluze. Všechno je iluze. Všechno.
„Aha,“ hlesl. Otočil se na podpatku a beze slova spěchal pryč.
„Co se stalo?“ ozval se za ním vyděšený hlas. „Kam jdeš? Nechoď pryč. Prosím! Prosím!!!“
Naruto se zastavil pár metrů od ní. Neotočil se. „Co se stalo?“ zopakoval polohlasem. „Jsi jenom lež. Stejně falešná jako celý tenhle svět. Chtěl jsem ti pomoct, protože jsem myslel, že jsi přišla zvenku stejně jako já. A že tě Labyrint chytil. Jenomže to nebyla pravda. Ty jsi jeho součástí. Jsi jenom iluze. Past, která mě tu má udržet! Ale to nemůžu dovolit. Já se musím vrátit a zachránit Sasukeho.“
Chtěl odejít, ale dívka ho doběhla a prudkým trhnutím za rukáv ho otočila k sobě.
„Jak tohle můžeš říct?!“ zakřičela na něj, obličej stažený vzteky. „Po tom všem, co jsem ti právě řekla?! Já jsem skutečná, Naruto!!! Můj svět je možná jiný než tvůj, ale o nic méně skutečný! Jestli je něco iluze, je to to místo, skrz které jsi prošel!“
Naruto se vyškubl z jejího sevření, pohled zabodnutý do země. Nechtěl, nebo možná spíš nemohl, se na ni podívat. „To všechno je lež. Ty jsi jenom loutka, která říká správné věci,“ snažil se přesvědčit i sám sebe.
Koutkem oka postřehl, že se začala třást. Napřed se lekl, že se jí něco stalo, ale když zvedl hlavu, uvědomil si, že pláče.
„Prosím, nechoď pryč,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. „Prosím. Já jsem tu tak sama. Už to nevydržím. Odešla bych s tebou, ale nemůžu. Nepatřím do tvého světa. Byla bych tam stejně ztracená jako ty tady. Já vím, že jsi vázán slibem, ale prosím, prosím, zůstaň tu aspoň na chvíli!“
Narutovi se z té úpěnlivosti svíralo srdce, ale věděl, že ji nesmí poslouchat. Nesměl si dovolit ani stín pochybnosti. „To nejde. Je mi to líto. Sbohem.“
Otočil se a vyrazil pryč. Za tu krátkou dobu, co spěchal po pláži, se počasí úplně změnilo. Obloha se úplně zatáhla a začalo pršet. Těžké kapky křižovaly vzduchem ve všech možných směrech a bodaly ho do obličeje. Vítr se svíjel a skučel, surově mu rval za oblečení a za vlasy. Naruto měl potíže se v něm nadechnout. Zvedly se vlny a v divokém příboji se sápaly dál a dál po břehu, skoro až ke skále. Podrážely mu nohy, ale on chvátal dál. Nemohl se zastavit, protože kdyby to udělal, začal by pochybovat. Zrychlil. Překotně se hnal po pláži ve snaze uniknout pryč.
Před čím to utíkám? Napadlo ho najednou. Myšlenky se mu honily hlavou, divoké a nesouvislé. To jsou výčitky svědomí? To je hloupost, ona je iluze. Brečí iluze? Nemůžu s ní zůstat. Může být iluze sama? Je falešná! I kdyby byla, neměl jsem takhle utéct. To bylo špatně. Musím se vrátit! Kam? Ven? Za ní?
Než si uvědomil, co dělá, běžel zpátky. Zběžně ho napadlo, že na jeden den bylo těch změn směru vážně moc. Celý zadýchaný zastavil a rozhlížel se po dívce, ale nikde ji neviděl. A najednou mu visela kolem krku.
„Vrátil ses!“
„Jo.“
Ve spěchu ho dotáhla k sobě do jeskyně. Vrstva kamene alespoň trochu utlumila řádění živlů venku. Naruto moc nevnímal, co se děje. Pořád se snažil pochopit, co to vlastně dělá. Dívka ho mlčky pozorovala. Pak promluvili oba dva zároveň:
„Chci ti říct, že–…“
„Ty první.“
„Děkuji.“ Dívka si odhrnula mokré vlasy z obličeje. „Víš, možná jsi měl pravdu. Nemůžu tě přesvědčit o tom, že jsem skutečná. Možná jsem vážně iluze. Ale to nic nemění na tom, že všechno, co jsem ti řekla, byla pravda. Přísahám! Každý pocit, každá zmínka o lásce, o strachu, o samotě, všechno je to skutečné! I kdybych byla iluze stvořená pro jediný účel, cítím jako člověk.“
„Chtěl jsem říct to samé,“ hlesl Naruto, zatímco přemýšlel, jaké to pro něj má důsledky. Nemohl jí vyhovět. Nemohl tu zůstat. Bál se, že kdyby povolil, byť jen na pár dní, už by neodešel. To riziko bylo příliš velké, obětovat pomoc Sasukemu pro lež.
A co když je to jinak? probudil se mu vzadu v hlavě už dobře známý pochybovačný hlásek. Co když říká pravdu? Co když odmítáš pomoc skutečné dívce?
„Nečekej,“ řekl nakonec tiše.
„Cože?“
„Sama jsi řekla, že si myslíš, že už se nevrátí. Nečekej. Měla bys odejít, najít další lidi. Ale jestli chceš, zůstanu tu s tebou, jak dlouho budu moct. Venku stejně běží čas jinak,“ dodal nakonec.
Zakroutila hlavou. „To nejde. Tohle není tvůj svět a nemůžu tě nutit, abys v něm zůstal, i když bych ráda. To byla chyba už od začátku. Omlouvám se. Moje samota je cenou za příslib radosti, bolest vykupující slib, který jsem složila. A je na mě, jak s ní naložím. Nemůžeš mi pomoct, stejně jako já se nemůžu vkládat mezi tebe a tvůj slib. Bylo hloupé se o to snažit. Děkuji ti, že teď už to vidím.“
„Takže budeš čekat dál?“ zeptal se Naruto.
„Copak ty bys svůj slib porušil?“ usmála se na něj.
Na to už znal odpověď dávno a zas a znovu se ujišťoval, že se nijak nezměnila. Dívka na tom i přes pochybnosti nejspíš byla podobně. Nevěděl, jak by jí mohl jinak pomoci. Představa, že zase skončí úplně sama, ho děsila. Navíc doteď měla alespoň toho… Moment! Něco přece jen udělat můžu.
„Uhm, mohla bys přinést toho ptáka?“ požádal ji.
Dívka se zatvářila zmateně, ale vyhověla mu. Naruto otevřel dveře od klece a opatrně se dotkl hnědého peří. Pták byl studený a slabě se třásl.
Prosím, ať to funguje! Pamatoval si, že kyuubiho čakra mu v minulosti vyléčila spoustu zranění. Doufal, že by mohla pomoci i tentokrát. Zavřel oči a otočil kohoutek. Prosím, prosím! Cítil, jako by se kousek z něj odtrhl a zmizel.
„Co jsi udělal?!“ zvolala dívka překvapeně. Naruto otevřel oči.
Část liščí čakry se přelila do ptačího těla. Místo, aby ho rovnoměrně obalila oranžovou aurou, se ale začala nořit dovnitř. Naruto se zadrženým dechem sledoval, jak zašlé hnědo-šedé peří po splynutí se životodárnou silou houstne a přejímá její zářivou barvu. Léčivá vlna postupovala ptačím tělem, posilovala, prodlužovala, rovnala a ohýbala na potřebných místech. Nakonec se díval na ptáka, stejného, ale zároveň úplně jiného.
Byl větší, elegantnější a silnější než dřív. Pulzoval životem. Trochu se mu změnila tělesná stavba – měl delší křídla, bohatší ocas, štíhlejší krk a na hlavě korunku. Jeho peří planulo ohnivým odstínem darované čakry.
Pták otevřel oko. Hluboké, černé, bystré a nepochybně živé.
„Já přesně nevím,“ hlesl Naruto, když vytáhl ruku z klece, „ale myslím, že je teď v pořádku.“
Dívka si přitáhla ptáka k sobě a ostýchavě se dotkla žhnoucího peří. Oba dva ho chvíli mlčky sledovali.
„Ehm…“ ozval se nakonec Naruto a postavil se na nohy. „Vážně můžu odejít? Zvládneš to?“
„Nemůžeš,“ zvedla k němu hlavu. „Ty musíš odejít. Podívej,“ ukázala s úsměvem ven, „dokonce přestalo pršet.“
Měla pravdu. Venku byl klid. Mraky se roztáhly a odhalily čistou, fialovou oblohu. Nad obzorem se táhla světlá, růžově oranžová linka. To už je ráno?
Naruto vyšel na pláž. Dívka ho následovala. Šli pomalu. Naruto zhluboka vdechoval chladivý, čerstvý vzduch. Kromě soli v něm teď byla cítit i čistá dešťová voda. Připadal si volný. Smutný, ale nesvázaný. Tentokrát ho nic netížilo ani netahalo zpátky, jako při předchozím zběsilém úprku, i když v něm přání zůstat pořád hnízdilo. Ani si nevšiml, že ho dívka opustila, když minuli polorozpadlou loďku.
Zastavil, až když se nad mořem zaleskl první jasný paprsek. Slunce vycházelo a opět začínalo zbarvovat krajinu dočervena. Zatímco večerní světlo s sebou ale neslo stopu černé, tíživou předzvěst přicházející noci, ráno bylo jiné. Obsahovalo příslib dne, zárodek jasné zlatobílé.
Naruto se otočil. Dívka seděla v loďce a sledovala vycházející slunce. Po tváři jí stékala jediná slza, krystalicky čistá, na jejímž povrchu se světlo lámalo do tančících duhových odlesků.
Stál těsně před vstupem do tunelu, odhodlaný vstoupit do černoty.
Vyhrál jsem. Vyhrál jsem, ale jen těsně. Už tu nesmím zůstat ani chvilku. Nemůžu dál hledat sám. Uvědomil si, jaké měl štěstí, že uvnitř nepotkal někoho, koho znal. Kdyby to byl třeba Haku, skončil bych.
Venku na pláži se ozvaly rychlé kroky. Naruto se při jejich zvuku prudce otočil. Původně myslel, že se ho dívka přece jen nakonec přiběhla pokusit odradit, ale nebyla to ona.
Oproti jasnému světlu se rýsovala temná silueta. A Naruto ji poznával. Poznal by ji kdekoli. Ten postoj. Ty vlasy. To nejde. To není on!
„Naruto…“ rozechvěle ho oslovil tichý hlas.
„Sasuke?“
Naruto stál jako přimražený. Nemohl se pohnout. Nemohl dýchat. Nemohl udělat vůbec nic. Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE, NE, NEE! VŠECHNO JE ILUZE!
Dřív, než falešný Sasuke stihl něco udělat, sebral všechny síly a vrhl se do chodby. Bylo mu jedno, že křičí nahlas.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Mise 2022: Tak by mě zajímalo, jestli byl ten Sasuke na konci opravdu falešný Kdyby byl reálný a zabloudil tam stejně, jako Naruto, byla by tato pointa megavtipná. Líbí se mi, jak jsi protagonistu této i předchozí kapitoly zatáhla do pohádky, ve které vyniknou právě jejich silné stránky. A krajina je opět krásná i v popisu.
Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránkách Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA.
Jinak pořád na Konoze funguje hra Útok na Konohu, kde si můžete pořádně zmasakrovat pár „padouchů“.
Mise PM: Už zase ten úžasný sloh! Ten popis moře a jeho okolí, vyvedený velice barevně, už mi snad ani nesedí do Naruta - spíš někam do Tolkiena nebo třeba do Tove Jansson.
Teď mě tak nějak napadlo, že ta dívka a celé to dilema je vlastně tak trochu variace na Madarovo Věčné Tsukujomi. I když tady jsou ti lidé v pasti a vesměs to vypadá, že jejich sny se jim tu neplní. Spíš naopak, čekají na ně a jsou nenaplněné.
Poznámka bokem: když se ten pták kjúbiho čakrou uzdravil, tak jsem pomalu čekal, že se náhle změní a plot twist, bude to pták ohnivák (a pak buď ten Leeho bude nadbytečný, nebo něco takového).
No, jsem zvědav. Je to výborné
Přesně jak jsem si myslela, další díl a další postava. Jestli to hodláš psát po postavách, tak to vyjde ještě na hodně dlouho. (Což neznamená, že je to špatně.)
Mám pocit, že zde vidím mnoho skrytých významů a odkazů. Už jen ten začátek, kde píšeš, že Naruto nesnáší tmu. Jaká je to tma, tma labirintu, jeho duše, všech duší...
Zmizel mu Kyuubi, to je teda síla. Kampak zmizel a kde se kdyžtak projeví? A jak Naruto využije schopnost ovládat jeho čakru? Kyuubiho osobnost mi tam na jednu stranu chybí, ovšem Naruto, který nemusí přemáhat neustále zlo zevnitř má obrovské možnosti, jak jednat. Nebo byl Kyuubi ukraden a ... počkat, není "převtělen" (nevím, jak jinak to nazvat) do ptáka ohniváka? Jistá logika by tu byla, ne?
Naruto je Natuto a všechny mění. Pasáž s dívkou je velice zajímavá. Je jen iluzí nebo je z masa a kostí, dcerou lidí, kteří se nebyli schopni vrátit?
Dramatický konec dává tušit zajímavé pokračování. Já myslím, že je skutečný. Snad se cesty všech "reálných" postav propletou a budou si muset navzájem čelit v jejich nejčistčích a nejsurovějších (myšleno v podobném významu, jako má spojení "surová kůže") podobách.
Aktuální povídka: Už zase rostou - Napsaná v březnu 2021
Aktuální série: Doba, kdy kvetou nejhezčí květy - psané v roce 2021
Seznam všech FF: Zde
Můj blog
Přesně tak to bude. Nevyjde to zas tak na dlouho - deset dílů a úvod. Ačkoli v mým podání to asi bude ještě pěkná doba, než se někam dostaneme.
Symbolika, náznaky a odkazy jsou tu moc důležitý. Máš úplnou pravdu. V podstatě všechno je tu symbol, ale zároveň je to všechno strašně doslovný. Záleží, jak se na to podíváš. Přemýšlela jsem, že bych, až to bude kompletní, pod každou kapitolu stručně napsala, jak se na to dívám já a na co jsem se třeba soustředila při psaní. Ale ono by to bylo strašně dlouhý. A hlavně nevím, jestli by vám to bylo k něčemu dobrý...
Ne, Kyuubi nebyl ukraden. Co se s ním stalo a proč se to stalo, to je otázka, která do tohohle příběhu nepatří. Zůstala po něm jen čakra. Jestli jeho vědomí zůstalo před branami Labyrintu, nebo jestli skončilo na jiným místě, nebo se s ním stalo něco úplně jinýho, to je na tobě.
Kdo je ta dívka, nebo spíš kým je, by ses měla dozvědět hned v další kapitole, když se nad ní zamyslíš podobně, jako jsi to dělala dosud.
Ach, Sasuke... no jo, kdo ví, co bude/bylo.
Opět ti nemůžu než mnohokrát poděkovat za přečtení dalšího dílku týhle mý skládačky.
Deset dílů. Budu trpělivě čekat a sledovat.
Já jsem třeba pro, zajímalo by mě, jak to vidíš, proč co píšeš, co při psaní cítíš a tak. Připadá mi to jako dobrý nápad.
To je škoda, že to tam nepatří, i když na druhou stranu je to příjemná změna. Vznikl ti tu obrovský prostor pro práci s Narutem. Ale líbí se mi představa, že Labyrint si jeho vědomí nevpustil do sebe, protože by to nezvládl...
To se ví, že se budu zamýšlet. Už se na to těším.
A moje odpověď zní: rádo se stalo.
Aktuální povídka: Už zase rostou - Napsaná v březnu 2021
Aktuální série: Doba, kdy kvetou nejhezčí květy - psané v roce 2021
Seznam všech FF: Zde
Můj blog
Tahle série mě baví! Černá obsidiánová pláž je snová a vlastně celá krajina je super! I když se tedy nedivím, že jsi hrála na Narutovo citlivou strunu, myslím, že osamělost je jedna z věcí, které se tohle naše Slunce bojí. Opravdu jsem zvědavá na další díl. :3
♪ Současná hudební inspirace: Why Should I Worry, Sandcastle Kingdoms, Night in the Woods, Cuphead the Musical, Attention
Kočičí škrábanice
A nějaké nové FF? YES! ^^ => Tanec iluzí 20 - S hlavou vztyčenu udělej krok vpřed, Tanec iluzí 19 - Lepší zítřky v nedohlednu, Není se čeho bát, Tanec iluzí 18 - Na tenkém ledě
Děkuju, to mě hrozně moc těší!
Bojí, chudák, i když v týhle fázi příběhu (jakože mangy) už snad nemusí. No, hraju ještě na jinou citlivou strunu, a to je ta jeho touha všechny zachránit. Obzvlášť když se s nima může skrz tu samotu tak moc ztotožnit. Otázka je v podstatě "kolik toho necháš plavat kvůli Sasukemu", kterou myslím dost dlouho neměl úplně srovnanou v hlavě.
Moc děkuju. Mám fakt radost, že tě to baví.
V té přemíře chvály asi už nic nového nevymyslím, nějak nemám slov, ale v dobrém slova smyslu, vlastně víc než dobrém. Povídka je výborná, originální a napínavá, obdivuji tvou slovní zásobu a volbu výrazů vůbec Nevím proč, ale mám u toho pocit, jako bych četla nějakou Vernovku, líbí se mi na tom, že příběh je absolutně bez hranic. Fantazie má pré Napjatě se těším na další díl.
To, jak jsem šťastná, že to čtete a dokonce vás to i baví, bych mohla psát pořád dokola. A budu to psát pořád dokola. Mockrát ti děkuju!
Volba výrazů je občas peklo (u některých mám pořád pocit, že tam něco nesedí) a jsem neskutečně ráda, že se ti líbí. Děkuju.
Verneovky mě zrovna vůbec nenapadly, to je zajímavá asociace (tím rozhodně nemyslím, že je to hloupost), taky by mě zajímalo proč. Fantazie má pré... to je úplně úžasný slyšet.
Mě by stejně strašně zajímalo, jak si někdo jinej ten svět představuje, což asi bohužel nikdy nezjistím.
Prostě ti strašně moc děkuju a pokud mojí povídce věnuješ ještě nějaký čas, budu úplně nejšťastnější.
Já tvoje povídky žeru a to vážně. Hrozně moc se mi líbí tvůj styl a nádherné popisy. Naprosto dokonalé bylo přirovnání mořské pěny ke krajce. A slovní spojení nemocné slunce, naskočila mi z toho husí kůže a dostalo to tak depresivnější atmosféru. Z celé povídky vyzařuje obrovská osamělost a zvláštní melancholie, snovost. Nevím, jak to popsat, ale jakmile začnu číst musím si to pořádně vychutnat. Přes svoji temnou stránku je to nádherné. Ty příběhy a iluze mi připomínají terapii, nahlédnutí do svého nitra
Když jsem to četla, marně jsem přemýšlela, co je to za ptáka, takže děkuji za vysvětlení. Pořád jsem si říkala sakra, proč by měla v kleci tetřeva? Děkuji ti moc a netrpělivě očekávám pokračování.
Seznam FF
Tady
Achjo, já vůbec neumím odpovídat na komentáře. Hrozně moc ti děkuju!
Zrovna ta krajka mi dala nevím proč strašně zabrat, přepisovala jsem to okolo ní asi pětkrát. Takže mě vážně těší, že tě zaujala.
"Nahlédnutí do svého nitra" je rozhodně jedním z klíčů, se kterým k té labyrintové podivnosti přistupovat. I když už si za to nadávám, protože je to na mě příliš složitý, abych to zvládla kvalitně.
Mockrát ti děkuju za celý komentář, udělal mi strašnou radost, i když to neumím pořádně napsat.
(Tetřev? Fakt? To jsem teda s popisem totálně selhala. )
Ne, naopak, když jsem se podívala, jak vypadá, tak tvůj popis byl velmi trefný. Jen to dokazuje to, že zkoužku ze zoologie jsem oprávněně udělala až na třetí pokus
Seznam FF
Tady
Takové metafory použité v této povídce jsem delší dobu nečetla a jsem za to ráda, že tvoje snovost je tak přesná, každý si může proto najít ve tvých slovech to svoje. Jako já jsem si tam našla vzpomínky, které se mi staly. Připomněla si smutnou pohádku od Andersena, kterou nemám ráda kvůli tomu špatnýmu konci. Ale tady se ti povedlo, že jsem si tvoji povídku pohodově přečetla. Děkuji ti za krásný zážitek. Těším se jakou další pohádku si vezmeš za svou. ^^
„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska
Náš největší vzor sice zemřel, o tom se hádat nebudu, ale předtím stihl vyučit pár lidí, kteří se rozutekli do celého světa. Nyní se spojujeme opět dohromady, abychom bojovali proti uctívačům Kiry, našeho i eLova největšího nepřítele.
Žáci, kteří se nám zatím podařilo sehnat:
2. Yuki Kaze-san (ta, která jí s tím pomáhá)
3. Shaman-werewolf-sama
4. ivy
5. Neal-X
6. Eros 3in1
7. Kairi.Ratten
8. Shadow-dono
9. Elys
10. M-san
11. MadYoko
12. Buuublinka
13. akai
14. Liss Ryuzaki
15. Enkidu
16. Barbara_Uchiha
17. Sayge
18. June
19. Vurhor
20. uchiha777
21. limetka
22. adabo
23. Nikirin-chan
24. Otaku-chan
25. SuZuKi_ShiHouiN™
26. lacca
27. luccca
28. Ookami-Kyuu
29. Alexx-sama
30. Neko_Hachi
31. Aryen-nyan
32. SASUKE5478
33. cibo91
34. Ayame-Senpai
35. Blue-misty
pro vlastní bezpečnost uvádíme pouze přezdívky a místo fotografií různé obrázky, ovšem ani ty nevedou k naší identitě…
…pokud patříte k nám žákům a následovníkům a odmítáte vše Kirovské můžete se přihlásit, jistě, že pod svou přezdívkou, aby vás Kira nemohl zabít, u mě, nebo TsuchiKim
A den, kdy se nám podaří sehnat všechny eLovy žáky, se stane i černým dnem pro Kirovi příznivce, protože ten den se uskuteční závěrečná bitva, kterou vyhrajeme.
Naopak já moc děkuji tobě. Jsem strašně vděčná, že to čtete.
Ono se to asi špatně čte, bohužel nemám absolutně žádný odhad na to, co je ještě zpracovatelný a co už je moc. O to víc si vašeho zájmu cením.
Já mám taky ráda šťastný konce, ne že ne. Ale na druhou stranu, na světě existuje tak široká paleta emocí, že mi přijde skoro nemožný upínat se jen jedním směrem. Navíc, v těch smutných koncích je něco jinak. Vždycky tam visí to co kdyby, člověk stejně očekává, že to někdy někde dopadne dobře. Smutnej konec vlastně není konec (alespoň u mě), a to tajemství, napětí a nevyslovenej prostor, co zůstává za ním, mě vždycky fascinuje.
Taky mě popadlo nepochopitelný nutkání popsat západ slunce (něco, co je tak nějak zavedený jako krásný) prostě ošklivě a nepříjemně. Nevím, jak to nakonec fungovalo, protože ta krása v něm je dost zažitá. Asi je z toho dobrej nepořádek.
Ještě jednou ti moc děkuji.
P.S.: Doufám, že nevezme za své spíš ta pohádka.
Týmto dielom si udrela na moju citlivú strunu - práca s energiami, najmä čchi v mojom prípade Nečudujem sa, že "Naruto si ještě nikdy nepřipadal tak skutečný." Dokonca mu Kurama svieti na cestu - parádna symbolika Priznám sa, že si ma tak vniesla do deja, až som onemela. Tá neznáma žena, osamelá, čakajúca a vydierajúca, Naruto bojujúci so svojimi emóciami a silnou morálkou, ozdravený vták a Naruto utekajúci pred falošným Sasukem, celý príbeh pretkaný životnými múdrosťami, žalosťami, ilúziami, túžbami atď. Môžem len konštatovať, že príbeh sa lepšie preciťuje, než komentuje Zo všetkých zatiaľ napísaných častí na mňa pôsobí najmocnejšie. Naruto je predsa len bytosť prekypujúca absolútnym človečenstvom aj v tvojom podaní
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek
Děkuju ti, Senpai. Za každý slovo z tohohle komentáře (a za to, že všechno tak obětavě čteš).
Přemýšlím, co ti odpovědět, kromě toho, jak neskutečně jsem ráda, že to na tebe tak zapůsobilo, a nenacházím slova. Ještě jednou děkuju.
Absolutní lidství... to ho hezky vystihuje.
Možná jen jedna věc... ten Sasuke... a nebo ne
Narutovo bloudění bylo sice snové, ale na mě působilo dosti depresivně. Tápání ve tmě, kde vlastně není co uchopit, i když se zdá, že je vše po ruce.
Mimochodem, proč na poznámky používáš tag a ne k tomu určené pole?
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Protože jsem ťululum a nevšimla jsem si ho? Děkuju za upozornění.
Ten svět je divnej. Plnej nerovnoměrností a protikladů. Místy extrémně nedodefinovanej a místy až příliš konkrétní. Snovej, ale depresivní... takový to asi být mělo. Ale i když se většinu času příběh motal v červenočernej, na konci vyšlo slunce. To je příslib do budoucna, není všem dnům konec.
Naruto se v tom asi takhle motat musel. Potřeboval si ujasnit priority. Alespoň ten, jak ho znám já. A taky musel udělat důležitý věci.
Děkuju.