Kruhy – 3. Mořská pěna

Tma. Ledová, dusivá tma. Naruto ji nesnášel. Pomalu vrávoral úzkou chodbou, oči doširoka vytřeštěné ve snaze zachytit alespoň sebemenší náznak světla. Zbytečně. Za tu krátkou chvíli sice nenarazil na žádné pasti nebo iluze, tísnivá čerň chodby na něj ale rozhodně neměla pozitivní dopad.
Snažil se soustředit na jednoduché věci, ale myšlenky mu pořád utíkaly jediným směrem. Všechno bylo špatně. Itachi byl mrtvý, a Sasuke přesto dál běhal neznámo kde. Narutovi začínalo být jasné, že Uchiha už se domů z vlastního popudu nevrátí. To ale neznamenalo, že ho přestane hledat. Nikdy nesmí přestat. Nikdy.
Labyrint ho nemohl zastavit. Musel zkrátka postupovat opatrně, dávat si pozor na možné pasti a nevěřit ničemu, co vidí. Třetí pravidlo zatím neměl možnost uplatnit, protože v chodbě nebylo vidět na krok, ale o to důsledněji dodržoval alespoň první dvě.
Čím hlouběji do útrob Labyrintu se nořil, tím víc rozuměl Inině neochotě se rozdělit. Naruto znal mnoho forem osamění a opuštěnosti, ale tak koncentrovanou samotu, jakou pociťoval tady, ještě nezažil. Napřed to sváděl jen na tíživou atmosféru chodby, po čase si však začal uvědomovat, že pocit pramení z daleko větší hloubky, než původně čekal. Něco bylo jinak.
Když si po chvíli marného pátrání konečně uvědomil příčinu svého znepokojení, ztuhl na místě. Nikdy předtím nebyl sám, ne úplně. Až dosud. Temná, nenávistná přítomnost, která celý život číhala na samém okraji jeho vědomí, byla pryč. Co to?
„Kyuubi?“ pronesl nahlas. Odpověď nepřišla. Naruto důsledně prohledal spleť chodeb svého podvědomí, ale nic neobjevil. Klec byla prázdná, liščí démon zmizel. Bylo to zvláštní, protože kyuubiho čakru pořád jasně cítil. Jako by se z ní prostě jen vypařilo vědomí.
Ostražitě zkoumal masu červené energie, která teď bez tvaru neklidně vířila v jeho nitru. Naučil se být velmi opatrný, pokud šlo o démoní čakru. V minulosti způsobila daleko víc problémů než užitku a něco podobného už nechtěl riskovat. Při vzpomínce na ležícího Jiraiyu se otřásl. Přesto se nemohl zbavit malinkého, hlodavého co kdyby. Co kdyby to teď fungovalo? Nikdo tu není. Tady nemám komu ublížit. Nakonec se zhluboka nadechl a pustil maličký pramínek vířivé energie do svého organismu.
Překvapením se mu rozšířily oči. Červená čakra byla sice hůř ovladatelná než jeho vlastní, modrá, ale jinak nebyla nic víc než to. Čakra. Čakra, kterou mohl manipulovat podle své vůle, aniž by se neustále pokoušela převzít kontrolu nad jeho vědomím. Oparně převedl proud energie do pravé dlaně a fascinovaně sledoval, jak mu prsty obaluje svítivá oranžová aura.
„Ty bláho,“ vydechl nahlas. Někde uvnitř něj jako by se otočil kohoutek. Dravý proud liščí čakry se nahrnul do jeho těla, čirá životní energie pronikající každou buňkou. Naruto si ještě nikdy nepřipadal tak skutečný.
S překvapením si uvědomil, že záře, která ho obklopovala, je dostatečně silná, aby mu svítila na cestu.
Když teď konečně viděl, kam šlape, šlo se mu o dost pohodlněji. Chodba kolem se změnila. Začala se nepředvídatelně stáčet, zužovat a zase rozšiřovat, stěny byly čím dál tím hrubší a nepravidelnější, strop se snížil a tu a tam z něj visely krápníky.
Ať už to, co rozpustilo Kyuubiho, bylo cokoli, Naruto tomu byl minimálně z jednoho důvodu neskonale vděčný – bez světla by se po cestě nejspíš utloukl.
Po pár minutách se stěny konečně otevřely do relativně velkého prostoru s klenutým stropem.
„Jeskyně?“ zamumlal nedůvěřivě, když konečně vystoupil ze sevření chodby.
Z rozeklaného otvoru v protější stěně přicházelo matné, červené světlo. Intenzitou se rozhodně nevyrovnalo dennímu, ale na hrubé osvětlení jeskyně ho bylo víc než dost. Naruto uhasil kyuubiho čakru a zavřel ji zpátky na místo. Snažit se ji udržet pod kontrolou bylo v porovnání s jeho vlastní čakrou přece jen vyčerpávající.
Propletl se mezi několika zvláštně tvarovanými stalagmity a prošel skrz klenutý otvor rovnou do červeného světla. Do tváře se mu opřel slaný vítr. Kdyby mohl, nejspíš by vykřikl nahlas, ale pro danou chvíli dočista ztratil hlas. Znovu si v duchu zopakoval dědečkova slova, zatímco se snažil uklidnit. Iluze, všechno je iluze! Protřel si oči v naději, že se prostředí změní, ale pořád tam bylo. Moře. Obrovské, šumící, nekonečné a úplně skutečné moře.
Olověná voda jako poškrábané zrcadlo odrážela baldachýn těžkých mraků táhnoucích se nízko nad hladinou, kam až oko dohlédlo. Těsně nad obzorem zůstal tenký pruh čistého nebe, uprostřed něhož visel odulý sluneční kotouč. Jeho rudé světlo se tříštilo o neklidnou hladinu, mísilo se s temnou šedí mraků a zbarvovalo celou scenérii nezdravým, mrákotným odstínem. Linii břehu věnčila prchavá bílá pěna, která ulpívala na zvláštním černém povrchu pláže. Křehká krajka trhající se o ostré, lesklé hrany podivně rozštěpených kamenů.
Naruto cítil, jak se uvnitř něj něco svírá. I přes neskutečnou rozlohu celé místo působilo skoro klaustrofobicky. Spíš jako zvláštní, horečnatá halucinace. Bílá, černá a rudá. Všechno je iluze.
Chvilku přešlapoval na místě. Uzavřený mezi strmým skalním srázem a neklidnou vodní plochou, neměl mnoho možností, kam se vydat. Chtěl se otočit a odejít, ale vzpomněl si na Gaie a vlastní myšlenky ho zastavily. Co kdyby tu někde byl ten pták? Vrátit se můžu vždycky.
S pokrčením ramen se vydal po úzkém pruhu pláže do neznáma. Černé úlomky mu křupaly pod nohama a Naruto přemýšlel, jestli se spíš než po kamenech neprochází po skleněných střepech.
Krajina byla mrtvá. Pustá a prázdná a slaná a Narutovi se vážně nelíbila. Už už by se byl býval otočil, kdyby jeho pohled neupoutal nejasný objekt v dálce před ním. Odhodlaný dát Labyrintu poslední šanci, pokračoval v chůzi. Už z relativní dálky zjistil, že předmětem jeho zájmu byla vcelku obyčejná stará loďka. Její polorozpadlý trup s dutým drásáním narážel do kamenitého břehu, udržován na místě kusem roztřepeného provazu. Po ztrouchnivělém dřevě se rozlézala krusta z usazené soli, dírami v boku volně vtékala a vytékala voda.
Zvednuvší se vítr vmetl Narutovi do obličeje spršku studené vody. Když rozvlněná hladina poponesla práchnivějící skelet loďky o kus dál od břehu, rozšířily se mu překvapením oči. Prudce zastavil uprostřed kroku a málem ztratil rovnováhu.
Pár metrů před ním, až dosud skrytá za rozbořeným trupem, seděla na břehu mladá žena. Bílá a měkká, jako mořská pěna, ve stejném zvláštním protikladu k černým kamenům. Světlá pleť, slonovinové vlasy, šaty vybledlé do neurčitého odstínu. Jako by z ní slané vlny odplavily všechny barvy. A přesto byla nádherná. S bradou opřenou o kolena pozorovala zarudlý obzor. Voda jí omývala chodidla a prosakovala do omšelých, beztvarých šatů. Něco na tom obrazu Naruta nevyhnutelnou silou přitahovalo, v mocných vlnách rezonovalo jeho nitrem. Pár tichými, váhavými kroky se dostal blíž. Teď jí konečně viděl do tváře.
Nesledovala obzor, oči měla zavřené. A Naruto pochopil, proč nemohl zůstat stát. Znal tu scénu, i když ji nikdy neviděl. Znal ji z první ruky. Znal každý dotyk, každé pnutí svalu, každý roztřesený nádech. Žena na břehu moře nebo malý kluk uprostřed vesnice, v čem byl rozdíl? Samota objímala všechny stejně. Vyprahle, studeně a pevně.
Žena zvedla hlavu. Zpod víčka jí skanula slza a pomalu stékala po tváři. Všechna bolest světa vměstnaná do jediné kapky. Zastavila se na samé hraně lícní kosti. Na jejím povrchu se na okamžik zaleskl paprsek nemocného slunce, rozzářil celou krůpěj bílým světlem, než se najednou rozlomil do stovky mihotavých duhových odlesků. Okamžik života v mrtvém, tříbarevném světě. Možná to nebyla mořská voda, pomyslel si Naruto. Možná se jen všechny její barvy vlily do téhle slzy.
Trochu neklidně popošlápl, nikdy nebyl schopný vydržet dlouho stát bez hnutí. Pod nohama mu zaskřípaly kamínky. Žena otevřela oči a prudce trhla hlavou. Slza sklouzla z lícní kosti a zajela jí po krku do záhybu šatů. Když se otočila za zdrojem zvuku, pohled jí ulpěl na Narutovi.
Oba okamžitě ztuhli. Naruto se neodvažoval odtrhnout zrak. Měla fascinující oči, ledově pronikavé, v tom nejsvětlejším odstínu zlaté. Právě teď se v nich zračila nerozklíčovatelná směs emocí. Na chvíli se rozhostilo absolutní ticho. Naruto už to napětí nakonec nemohl vydržet.
„Heh… ahoj,“ zakřenil se.
Žena, nebo spíš možná ještě dívka, jak si záhy uvědomil, na něj dál bez hlesu zírala.
Rozpačitě se poškrábal na hlavě. Chtěl říct něco dalšího, ale netušil co. Nakonec k ní natáhl ruku: „Já jsem Naruto. A ty?“
Odpověď nepřišla. Naruto začínal být z jejího upřeného pohledu nervózní. Dívala se na něj podezřívavě, skoro nepřátelsky. Možná bych měl jít radši pryč, usoudil nakonec.
„Ehm, tak promiň… nechtěl jsem rušit,“ otočil se k odchodu. Stihl udělat jen pár kroků.
„Ne, prosím, nechoď!“ ozval se za ním hlas. Trochu chraplavý, nejspíš od dlouhého mlčení, ale příjemný. Za předloktí ho pevně chytila studená, mokrá ruka. Naruto se obrátil zpátky.
Stála těsně za ním. Překvapivě byla skoro o hlavu vyšší. Všechno nepřátelství z jejích očí zmizelo, nahrazeno skelnatým povlakem slz.
„Ty jsi vážně tady,“ zajíkla se. „Myslela jsem si, že se mi to jen zdá! Ale jsi tady, skutečný.“
Naruto zamrkal.
„Odpusť, že jsem ti neodpověděla. Já… už tak dlouho jsem tu nikoho nepotkala. Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ Mluvila rychle, naléhavě, skoro freneticky, jak se ho snažila udržet na místě.
„Ehm, Naruto…“ vykoktal. „A ty?“ dodal po chvilce.
Dívce se po tváři kmitl letmý úsměv. Odpověděla, ale zvuk jejích slov se ztratil v zašumění moře.
„Aha,“ zamumlal Naruto. „To je hezký jméno.“ Doufám, že neřekla něco jako Dej-mi-svátek-blbečku, napadlo ho záhy. Podobnou reakci by vyloženě čekal od Sasukeho, což ho pobavilo a rozesmutnilo zároveň. Dívka ale nedala najevo žádné překvapení, takže mu nejspíš doopravdy sdělila své jméno. Problém s tím, že ho neslyšel, se Naruto rozhodl odložit na později. Pro tuto chvíli byl spokojený, že nevypadá jako ťululum.
„Odkud jsi vlastně přišel?“
„Zvenku,“ odpověděl. Když dívka zmateně svraštila obočí, dodal na vysvětlenou: „Kus odsud je taková jeskyně a z ní vede chodba do…“
„Aha, skrz jeskyni…“ přerušila ho ochraptěle. Její výraz potemněl. Takže o tom průchodu ví. Musela taky přijít zvenku a něco ji tu chytilo, usoudil Naruto.
„Co tě sem přivedlo?“ zeptala se se sklopenýma očima.
„Já jsem nešel přímo sem, to byla náhoda. Moji přátelé se ztratili, tak jsme je hledali. A když jsme je konečně našli, tak jsme zjistili, že jednoho z nich uspala zakletá růže.“ Zlatavé oči se na okamžik zvedly. Naruto rychle pokračoval: „Ale dá se zachránit. Potřebujeme najít Ptáka Ohniváka, prý má léčivé schopnosti. Proto jsem přišel. Neslyšela jsi o něm něco?“ zeptal se s nadějí.
Dívka zakroutila hlavou. „O žádném Ohnivákovi nevím, je mi líto,“ pronesla smutně. „Já… mám jednoho ptáka. Starám se o něj,“ dodala s rozšířenýma očima. „Ale to není on. Rozhodně nemá léčivou moc. Ukážu ti ho, chceš?“
Naruto dychtivě přikývl. Dívka se otočila a vyrazila po pláži. Černé kameny jí křupaly pod bosýma nohama. To musí bolet, napadlo ho, zatímco se snažil udržet tempo.
Červená záře pomalu uvadala, nahrazována tlumenější, temnější fialovou. Slunce, ploché a kulaté, nečekaně rychle mizelo za linkou obzoru, dokud ho hladina moře zcela nepohltila.
„Ehm, mohla bys pro mě něco udělat?“ zamumlal Naruto nejistě.
„Zkusím to, ale nemůžu ti nic slíbit.“
„Pustila bys mi už tu ruku? Já fakt neuteču.“

Dívka ho dovedla do jeskyně, která se hodně podobala té s průchodem. Tahle ale nesla jasné stopy lidské přítomnosti. Na stěnách viselo něco, co Naruto identifikoval jako staré rybářské sítě. Celou dutinu zdobily krápníky nejrůznějších tvarů, z nichž některé byly chytře použity jako nábytek. Zbytek nejnutnějšího zařízení byl provizorně vyrobený z naplaveného dřeva.
Dívka zmizela za zástěnou z několika vrstev potrhané sítě. Když se opět vynořila, nesla v náručí zrezivělou kovovou klec. Opatrně ji postavila před Naruta.
„To je on.“
Pták uvnitř klece vypadal trochu jako kříženec páva s bažantem. A k ohnivosti v jakékoli formě měl daleko. Naruto netušil, jak se mu správně říká. Měl šedavé tělo, hnědá křídla a velmi zvláštní ocas – většinu tvořilo křehké, pavučinkové chmýří, mezi kterým se jasně rýsovala dvě dlouhá, zatočená pera s hnědým pruhováním.
Očividně s ním bylo něco v nepořádku. Hlavu na štíhlém krku měl unaveně položenou na dně klece. Slepě hleděl skrz mříže zakalenýma černýma očima.
„Je nemocný?“
Dívka nešťastně přikývla. „Myslím, že umírá. Už vůbec nic nejí. Dokonce se ani nehýbe.“ Hlas se jí zlomil. „Dřív tak krásně zpíval. Naučila jsem ho píseň...“ Umlkla, zahleděná někam do dálky.
Naruto přemýšlel. „Nemůže to být tím, že je v kleci? Možná, že kdybys ho pustila–…“
„Ne!“ zarazila ho důrazně. „Uletěl by. Nemůžu o něj přijít. Je to poslední, co mi zbylo!“
I když ví, že by ho to mohlo uzdravit… Jak velká musí být bolest člověka, aby ho zaslepila vůči bolesti jiných?
Naruto se na to nemohl dívat. Musím jí pomoct! Nemůžu ji tu nechat. Ať už ji tu drží cokoli, dostanu ji ven.
„Tohle místo je… Nezůstávej tu. Pojď se mnou pryč. Labyrint tě drží v pasti, dědeček mě před tím varoval. Ale já ti pomůžu! Cesta ven je jenom kousek odtud, v té jeskyni.“
„To nejde,“ odpověděla mu vážně, zatímco zvedala klec ze země, aby ji mohla odnést zpátky za zástěnu. „Slíbila jsem, že tu počkám.“
„Na co?“
„Na někoho, na kom mi záleží,“ odpověděla vyhýbavě. Stála těsně za sítí, její postava bíle prosvítala skrz, ale do tváře jí vidět nebylo. „Nemůžu ten slib porušit.“
Tak takhle to je. O slibech Naruto něco věděl. „Aha. Chápu… Taky jsem dal jeden takový slib.“ Záclona se odhrnula stranou. Ticho. Čekala.
Naruto váhal jen chvíli, než jí vysvětlil celou záležitost se Sasukem. Slova z něj plynula skoro sama. „Slíbil jsem jí, že ho přivedu zpátky,“ zakončil. „Taky to nemůžu porušit.“
„I když tě to ničí?“
„Mm-hm. Vlastně spíš nechci, než nemůžu. Nebo oboje zároveň. Já nevím. Prostě to neudělám. Nikdy to nevzdám. Možná mě to ničí, já nevím, ale zároveň mi to připadá jako nejdůležitější věc na světě. Pokud mám někdy něco udělat, je to tohle.“
Dívka konečně úplně vyšla zpoza zástěny. „Pojď se mnou,“ vzala Naruta za ruku a vyvedla ho z jeskyně na pláž. Venku se mezitím úplně setmělo. Všechno halila černá. Hluboká a nekonečná. Úplně jiná, než tma v chodbě. Tahle byla lehká, otevřená. Dýchala a chvěla se tajemným šepotem vln.

Posadili se na břeh.
„Tohle místo,“ pronesla dívka nepřítomně, „říkal jsi, že je hrozné. Není to pravda. Milovala jsem ho. Připadalo mi nádherné. Pusté, ale nádherné. Už tehdy bylo osamělé, ale nevadilo mi to, protože jsme tu byli spolu.“
Nespecifikovala s kým, ale Naruto si domyslel, že mluví o té samé osobě, na kterou čeká.
„Často jsme sedávali na břehu, sledovali, jak se zapadající slunce noří do hlubin a snili o budoucnosti. Každý jinak, a přesto oba stejně. Bylo nám jasné, že tohle místo není domov, že mu něco chybí. A zatímco on to něco hledal, já na ně čekala.“
„Snil o tom, že vypluje na moře a objeví zázračnou zemi, lepší místo, domov. Já měla jiný sen. Vracel se mi i v noci. Sen o bílém městě uprostřed mořských vln, zářícím na pozadí černé pláže. O bílém městě plném života a smíchu.“
„Nakonec už nevydržel čekat. Můj sen se mu líbil, ale nevěřil, že sem někdo přijde. Tvrdil, že to my musíme odejít. Několik měsíců sbíral dřevo, postavil z něj loď a odplul na oceán. Slíbil mi, že se vrátí. A já slíbila, že počkám.“
„Než odjel, přinesl mi odněkud toho ptáka. Naučil ho zpívat mou oblíbenou ukolébavku.“ I ve tmě Naruto viděl, jak se pousmála.
„Taky mi tu nechal malou loďku. Nejspíš kdybych si to rozmyslela… Nerozmyslela. Čekala jsem dny, týdny, měsíce. Už nevím, kolik času uplynulo… Když odjížděl, měla jsem vlasy po ramena.“
Teď jí sahaly hluboko pod pas.
„Loďka se neustálým narážením do břehu rozbila, teď už nikam nepopluje. A nikdo od té doby nepřišel… Možná je dobře, že je rozbitá. Že ani odplout nemůžu. Občas začínám pochybovat… Mám pocit, že… Chtěla jsem tu zůstat, to je pravda. Ale tohle je jiné. Můj život se smrskl do prázdného čekání na odchod, který možná nikdy nepřijde. Bojím se, že…“
Umlkla. Naruto byl zticha. Nevěděl, co říct. Porušovat sliby nebylo správné. A přesto… Byl si jistý, že svůj vlastní slib by nikdy neporušil. Ale na druhou stranu také věděl, že jeho slib pro něj má smysl.
„Je zima,“ ozval se nakonec dívčin zastřený hlas. „Počkej tady, přinesu dřevo na oheň.“ Rychle se zvedla a zmizela ve tmě.
Naruto si povzdechl. Chvilku se neklidně vrtěl, až si nakonec lehl na kamenitou pláž a založil ruce za hlavou. Ztracený v myšlenkách pozoroval nebe. Černé mraky se na několika místech protrhaly. V mezerách se studeně třpytily spršky hvězd. Cizích hvězd. Naruto se nikdy pořádně nenaučil rozeznávat souhvězdí, ani o to moc nestál, ale cizost seskupení nad ním mu byla zjevná.
Snažil se najít cestu ven. Nechtěl, aby dívka musela dál čekat sama, ale zůstat s ní nemohl, protože by to znamenalo zříct se vlastních závazků ve skutečném světě. Zároveň ji ale nemohl donutit odejít, protože měla své závazky v tomto světě. Počkat, vytanulo mu na mysli náhle, tenhle svět vlastně není skutečný! Její slib je past!
Dívka se po chvíli vrátila a vysypala na zem náruč plnou dřeva.
„Asi to bude chvíli trvat,“ upozornila ho. Nejspíš byla zvyklá rozdělávat oheň i potmě, ale Naruto přesto uvolnil nově nalezený kohoutek uvnitř svého těla a nechal planoucí čakru prodrat se na povrch. Dívce se při pohledu na světlo vycházející z jeho těla překvapeně rozšířily oči.
„Aspoň na to líp uvidíš,“ zašklebil se na ni.
„Děkuju,“ sklopila oči a dál se věnovala práci. Naruta zarazilo, když rozdělala oheň pomocí nože, který vytáhla odněkud ze záhybů vybledlého oděvu, a jednoho z kamenů ležících okolo. **Aha, takže sklo to nebude.** Přemýšlel, že by se jí na kameny zeptal, ale pak ho napadla jiná otázka.
„Kde bereš to dříví?“
Na nepravidelných, zvláštně hladkých kusech dřeva se roztančily plameny. Většina byla hřejivě oranžová, ale některé měly podivnou namodralou barvu a jiné dokonce bledě levandulovou. Když dosáhly dostatečné intenzity, Naruto podruhé tento den uhasil červenou čakru. Nevyhnul se přitom provinilému bodnutí. Co se s tebou stalo, Kyuubi?
Zvědavě se naklonil blíž k ohni. Dívka z něj přitom za celou dobu nespustila oči.
„Nejspíš sis ho nevšiml, ale nahoře na skále je les,“ odpověděla. „Občas sem dolů při bouřce nebo velkém větru dopadají zlámané větve. Většinu sem nosí moře, proto jsou tak hladké. Sbírám je a schovávám, kdyby byly potřeba. Hoří hezky,“ ukázala na barevné plameny, „ale kouř je jedovatý.“
Naruto rychle ucukl od zvláštně vonícího ohně, ke kterému se snažil přivonět. Snad jsem toho nevdechl moc. Taky to mohla říct rovnou. Když hodně zaklonil hlavu, skutečně rozeznával na vršku skály temnou hradbu stromů.
„Ehm… a proč nebydlíš radši nahoře? Určitě by to tam bylo hezčí.“
„Nevím, jak se tam dostat. A navíc,“ dodala s obavami, „žije tam nějaké obrovské zvíře. Občas slýchávám jeho řev. A někdy vidím k obloze stoupat sloup ohně. Nikdy bych tam nešla,“ otřásla se. „Mám strach, že se nějak dostane dolů. Nevím, co bych dělala. Jsem tu úplně sama… Úplně…“
Naruto vycítil vhodnou chvíli.
„Ten, na koho čekáš… potkala jsi ho tady, že jo?“ ujistil se ještě. Dívka přikývla. „Nečekej na něj. On je falešný. Celý tenhle svět je iluze. Jenom se tě snaží udržet uvnitř, zabránit ti v odchodu. Nesmíš ho poslouchat! Ten slib je jenom past, nic víc. Já vím, že jsi ho měla ráda, ale on není skutečný. Někde venku na tebe čeká tvoje skutečná rodina, tvoji kamarádi. Vrať se k nim. A kdyby ne, můžeš zůstat u nás. Konoha tě určitě přijme. Ukážu ti svůj byt a Ichiraku a Akademii a… Prosím, vrať se se mnou domů!“
Ani si neuvědomil, že stojí. Dívka k němu vzhlížela s naprosto vážnou tváří.
„Naruto,“ hlas se jí ani nezachvěl. „Ty to nechápeš, viď? Já jsem doma tady. Narodila jsem se tu a vyrostla tu.“
Na moři se zvedl vítr. Mraky se začaly opět stahovat a houstnout.
„Ale… to se ti zdá… určitě jsi jenom zapomněla… to nejde… to…“ zakoktal se. Pak se mu uvnitř hlavy rozezněla známá slova. Iluze. Všechno je iluze. Všechno.
„Aha,“ hlesl. Otočil se na podpatku a beze slova spěchal pryč.
„Co se stalo?“ ozval se za ním vyděšený hlas. „Kam jdeš? Nechoď pryč. Prosím! Prosím!!!“
Naruto se zastavil pár metrů od ní. Neotočil se. „Co se stalo?“ zopakoval polohlasem. „Jsi jenom lež. Stejně falešná jako celý tenhle svět. Chtěl jsem ti pomoct, protože jsem myslel, že jsi přišla zvenku stejně jako já. A že tě Labyrint chytil. Jenomže to nebyla pravda. Ty jsi jeho součástí. Jsi jenom iluze. Past, která mě tu má udržet! Ale to nemůžu dovolit. Já se musím vrátit a zachránit Sasukeho.“
Chtěl odejít, ale dívka ho doběhla a prudkým trhnutím za rukáv ho otočila k sobě.
„Jak tohle můžeš říct?!“ zakřičela na něj, obličej stažený vzteky. „Po tom všem, co jsem ti právě řekla?! Já jsem skutečná, Naruto!!! Můj svět je možná jiný než tvůj, ale o nic méně skutečný! Jestli je něco iluze, je to to místo, skrz které jsi prošel!“
Naruto se vyškubl z jejího sevření, pohled zabodnutý do země. Nechtěl, nebo možná spíš nemohl, se na ni podívat. „To všechno je lež. Ty jsi jenom loutka, která říká správné věci,“ snažil se přesvědčit i sám sebe.
Koutkem oka postřehl, že se začala třást. Napřed se lekl, že se jí něco stalo, ale když zvedl hlavu, uvědomil si, že pláče.
„Prosím, nechoď pryč,“ vypravila ze sebe mezi vzlyky. „Prosím. Já jsem tu tak sama. Už to nevydržím. Odešla bych s tebou, ale nemůžu. Nepatřím do tvého světa. Byla bych tam stejně ztracená jako ty tady. Já vím, že jsi vázán slibem, ale prosím, prosím, zůstaň tu aspoň na chvíli!“
Narutovi se z té úpěnlivosti svíralo srdce, ale věděl, že ji nesmí poslouchat. Nesměl si dovolit ani stín pochybnosti. „To nejde. Je mi to líto. Sbohem.“
Otočil se a vyrazil pryč. Za tu krátkou dobu, co spěchal po pláži, se počasí úplně změnilo. Obloha se úplně zatáhla a začalo pršet. Těžké kapky křižovaly vzduchem ve všech možných směrech a bodaly ho do obličeje. Vítr se svíjel a skučel, surově mu rval za oblečení a za vlasy. Naruto měl potíže se v něm nadechnout. Zvedly se vlny a v divokém příboji se sápaly dál a dál po břehu, skoro až ke skále. Podrážely mu nohy, ale on chvátal dál. Nemohl se zastavit, protože kdyby to udělal, začal by pochybovat. Zrychlil. Překotně se hnal po pláži ve snaze uniknout pryč.
Před čím to utíkám? Napadlo ho najednou. Myšlenky se mu honily hlavou, divoké a nesouvislé. To jsou výčitky svědomí? To je hloupost, ona je iluze. Brečí iluze? Nemůžu s ní zůstat. Může být iluze sama? Je falešná! I kdyby byla, neměl jsem takhle utéct. To bylo špatně. Musím se vrátit! Kam? Ven? Za ní?
Než si uvědomil, co dělá, běžel zpátky. Zběžně ho napadlo, že na jeden den bylo těch změn směru vážně moc. Celý zadýchaný zastavil a rozhlížel se po dívce, ale nikde ji neviděl. A najednou mu visela kolem krku.
„Vrátil ses!“
„Jo.“
Ve spěchu ho dotáhla k sobě do jeskyně. Vrstva kamene alespoň trochu utlumila řádění živlů venku. Naruto moc nevnímal, co se děje. Pořád se snažil pochopit, co to vlastně dělá. Dívka ho mlčky pozorovala. Pak promluvili oba dva zároveň:
„Chci ti říct, že–…“
„Ty první.“
„Děkuji.“ Dívka si odhrnula mokré vlasy z obličeje. „Víš, možná jsi měl pravdu. Nemůžu tě přesvědčit o tom, že jsem skutečná. Možná jsem vážně iluze. Ale to nic nemění na tom, že všechno, co jsem ti řekla, byla pravda. Přísahám! Každý pocit, každá zmínka o lásce, o strachu, o samotě, všechno je to skutečné! I kdybych byla iluze stvořená pro jediný účel, cítím jako člověk.“
„Chtěl jsem říct to samé,“ hlesl Naruto, zatímco přemýšlel, jaké to pro něj má důsledky. Nemohl jí vyhovět. Nemohl tu zůstat. Bál se, že kdyby povolil, byť jen na pár dní, už by neodešel. To riziko bylo příliš velké, obětovat pomoc Sasukemu pro lež.
A co když je to jinak? probudil se mu vzadu v hlavě už dobře známý pochybovačný hlásek. Co když říká pravdu? Co když odmítáš pomoc skutečné dívce?
„Nečekej,“ řekl nakonec tiše.
„Cože?“
„Sama jsi řekla, že si myslíš, že už se nevrátí. Nečekej. Měla bys odejít, najít další lidi. Ale jestli chceš, zůstanu tu s tebou, jak dlouho budu moct. Venku stejně běží čas jinak,“ dodal nakonec.
Zakroutila hlavou. „To nejde. Tohle není tvůj svět a nemůžu tě nutit, abys v něm zůstal, i když bych ráda. To byla chyba už od začátku. Omlouvám se. Moje samota je cenou za příslib radosti, bolest vykupující slib, který jsem složila. A je na mě, jak s ní naložím. Nemůžeš mi pomoct, stejně jako já se nemůžu vkládat mezi tebe a tvůj slib. Bylo hloupé se o to snažit. Děkuji ti, že teď už to vidím.“
„Takže budeš čekat dál?“ zeptal se Naruto.
„Copak ty bys svůj slib porušil?“ usmála se na něj.
Na to už znal odpověď dávno a zas a znovu se ujišťoval, že se nijak nezměnila. Dívka na tom i přes pochybnosti nejspíš byla podobně. Nevěděl, jak by jí mohl jinak pomoci. Představa, že zase skončí úplně sama, ho děsila. Navíc doteď měla alespoň toho… Moment! Něco přece jen udělat můžu.
„Uhm, mohla bys přinést toho ptáka?“ požádal ji.
Dívka se zatvářila zmateně, ale vyhověla mu. Naruto otevřel dveře od klece a opatrně se dotkl hnědého peří. Pták byl studený a slabě se třásl.
Prosím, ať to funguje! Pamatoval si, že kyuubiho čakra mu v minulosti vyléčila spoustu zranění. Doufal, že by mohla pomoci i tentokrát. Zavřel oči a otočil kohoutek. Prosím, prosím! Cítil, jako by se kousek z něj odtrhl a zmizel.
„Co jsi udělal?!“ zvolala dívka překvapeně. Naruto otevřel oči.
Část liščí čakry se přelila do ptačího těla. Místo, aby ho rovnoměrně obalila oranžovou aurou, se ale začala nořit dovnitř. Naruto se zadrženým dechem sledoval, jak zašlé hnědo-šedé peří po splynutí se životodárnou silou houstne a přejímá její zářivou barvu. Léčivá vlna postupovala ptačím tělem, posilovala, prodlužovala, rovnala a ohýbala na potřebných místech. Nakonec se díval na ptáka, stejného, ale zároveň úplně jiného.
Byl větší, elegantnější a silnější než dřív. Pulzoval životem. Trochu se mu změnila tělesná stavba – měl delší křídla, bohatší ocas, štíhlejší krk a na hlavě korunku. Jeho peří planulo ohnivým odstínem darované čakry.
Pták otevřel oko. Hluboké, černé, bystré a nepochybně živé.
„Já přesně nevím,“ hlesl Naruto, když vytáhl ruku z klece, „ale myslím, že je teď v pořádku.“
Dívka si přitáhla ptáka k sobě a ostýchavě se dotkla žhnoucího peří. Oba dva ho chvíli mlčky sledovali.
„Ehm…“ ozval se nakonec Naruto a postavil se na nohy. „Vážně můžu odejít? Zvládneš to?“
„Nemůžeš,“ zvedla k němu hlavu. „Ty musíš odejít. Podívej,“ ukázala s úsměvem ven, „dokonce přestalo pršet.“
Měla pravdu. Venku byl klid. Mraky se roztáhly a odhalily čistou, fialovou oblohu. Nad obzorem se táhla světlá, růžově oranžová linka. To už je ráno?
Naruto vyšel na pláž. Dívka ho následovala. Šli pomalu. Naruto zhluboka vdechoval chladivý, čerstvý vzduch. Kromě soli v něm teď byla cítit i čistá dešťová voda. Připadal si volný. Smutný, ale nesvázaný. Tentokrát ho nic netížilo ani netahalo zpátky, jako při předchozím zběsilém úprku, i když v něm přání zůstat pořád hnízdilo. Ani si nevšiml, že ho dívka opustila, když minuli polorozpadlou loďku.
Zastavil, až když se nad mořem zaleskl první jasný paprsek. Slunce vycházelo a opět začínalo zbarvovat krajinu dočervena. Zatímco večerní světlo s sebou ale neslo stopu černé, tíživou předzvěst přicházející noci, ráno bylo jiné. Obsahovalo příslib dne, zárodek jasné zlatobílé.
Naruto se otočil. Dívka seděla v loďce a sledovala vycházející slunce. Po tváři jí stékala jediná slza, krystalicky čistá, na jejímž povrchu se světlo lámalo do tančících duhových odlesků.

Stál těsně před vstupem do tunelu, odhodlaný vstoupit do černoty.
Vyhrál jsem. Vyhrál jsem, ale jen těsně. Už tu nesmím zůstat ani chvilku. Nemůžu dál hledat sám. Uvědomil si, jaké měl štěstí, že uvnitř nepotkal někoho, koho znal. Kdyby to byl třeba Haku, skončil bych.
Venku na pláži se ozvaly rychlé kroky. Naruto se při jejich zvuku prudce otočil. Původně myslel, že se ho dívka přece jen nakonec přiběhla pokusit odradit, ale nebyla to ona.
Oproti jasnému světlu se rýsovala temná silueta. A Naruto ji poznával. Poznal by ji kdekoli. Ten postoj. Ty vlasy. To nejde. To není on!
„Naruto…“ rozechvěle ho oslovil tichý hlas.
„Sasuke?“
Naruto stál jako přimražený. Nemohl se pohnout. Nemohl dýchat. Nemohl udělat vůbec nic. Ne. Ne. Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE, NE, NEE! VŠECHNO JE ILUZE!
Dřív, než falešný Sasuke stihl něco udělat, sebral všechny síly a vrhl se do chodby. Bylo mu jedno, že křičí nahlas.

Poznámky: 

Skrytý text

Naruto a jeho cesta Labyrintem, kde nic není skutečné. Nebo ne? Kdo ví, jak to vůbec všechno funguje.
Pořád se držím trochu v pohádkovým duchu. Všimli jste si toho pokusu o andersenovskou paralelu?

Chtěla bych jenom upozornit na to, že postavy jsou lidi, tudíž mají omezený přehled o okolním dění. Věci si interpretujou podle sebe, občas se spletou a občas dokonce přímo lžou. Nevěřte postavám.

Jinak, asi to z popisu nebude poznat, ale ptákovi se říká lyrochvost (podle tvaru ocasu, když ho rozevře) a umí napodobovat strašnou spoustu zvuků (včetně lidské řeči) od zpěvu jiných ptáků po motorovou pilu. Díky, pane Attenboroughe.
To divný na pláži je obsidián. Říká se mu taky sopečný sklo a shodou okolností se vážně dá použít k rozdělání ohně.

Opět vám moc, moc děkuju za přečtení. Moc si toho vážím.
A s délkou to fakt vzdávám, je mi líto.