Poezie

[i][center]Ó, rámene, rámene, tys snad můj přítel nejlepší,
nebiješ mne, neopovrhuješ mnou a jsi ze všech nejhezčí.
Mnohokrát se mi v krásném snu o Tobě zdálo…
plaval jsi v misce bezedné, takže neměl jsem Tě nikdy málo.
Nudle zvlněné probudí mé buňky smyslové
a při večerní modlitbě uctívám Tvé maso libové.
To, žes se mnou, když zahnán jsem do kouta
jasně dokazuje, jak silná jsou naše pouta.
Je to přátelství? Je to láska?
Je to závislost.

Když jsem tě poprvé uviděla,
Do mého života vešlo světlo,
Má duše se rozhořela
A mé srdce kvetlo…

Pocit, který býval přátelstvím,
Záhy se změnil na lásku,
Když ses na mě díval pohledem svým
Byla jsem ochotná dát vše v sázku…

To vše však byla jen velká lež,
Protože jsi mě nemiloval,
Říkal jsi mi jen “věř“,
A celou dobu mi lhal…

Dal jsi mi naději
A hned si ji mi vzal,
Nechal jsi mě v beznaději,
A tys žil šťastně dál…

Přemýšlím, zda jsi doopravdy měl radost,
Když jsi mě nechal být,

Ja chcem iba zistiť,
Ako milovať.
V Pieskovej ma nikdy
Nikto nemal rád.

Zostal som sám s hrsťou piesku.
Kde môžem nájsť ľudskú lásku?

Prečo je to stále tak?
Prečo zo mňa majú strach?

Tajomstvo, čo každý vie,
V mojom tele démon je.
Preň vraždím, ničím, zabíjam,
A zostávam hrozne sám.
Láska- čistý, ľudský cit,
Viem, nedá sa nahradiť.
No mne už nik neverí,
Len Kakurou s Temari.
Tí jediní pri mne stáli,
Keď ma všetci zanechali.
Keď som s nimi znova som
Aspoň trochu človekom.
Už nie démon, ktorý máta.

Počúvaj vlnku ako krásne šumí,
okom zazri mesačný svit luny,
sleduj hviezdy, čo jasne svietia,
pozoruj labute, čo s tebou letia.

Sadni si, nechaj sa unášať tým,
čo si možno nikdy nepochopil,
že krása je aj v malom kúsku,
drobnučkého zrniečka piesku.

Obnov sám ich dávno zašlú slávu,
ako sopka chrliaca vriacu lávu,
nezabudni už nikdy, čo boli zač,
zostala v tebe len prázdnota, smútok a plač...

Po hladine zlatej hviezdnej rieky,
primotávaj k sebe zázračnú niť,
zelené hory prežijú nádherné veky,
ak nad nimi žiari slnečný svit.

Prístavom života bude šíre more,
a loďou smrti bude ľadový mráz,
všetko to trápenie je iba tvoje,
všetok čierny smútok je iba raz.

Preleť s ním oblohu na krídlach koní,
plávajte proti smeru divokého prúdu,
tajomstvo večnosti vás navždy spojí,
dnešok je dňom vášho súdu...

Krajinou bájnych ohnivých drakov,
rýchlo to svojim srdcom rozlúšti,
pochopíš množstvo skrytých znakov,
ako toho človeka blúdiť po púšti.

Matkou tvojou, je predsa pôda,
stromy, lesy sú tvoji bratia,
a sestra tvoja krištáľová voda,
bez teda sa však celkom stratia.

Tak ako v mori tie chladné ryby,
alebo na oblohe priezračný mrak,
vyplávajú na povrch naše chyby,
a zmizne navždy všetok strach.

Kakashi
Jmenuju se Kakashi a stříbrný vlasy mám.
Nevim jak ty, ale já rád masku nosívám.
Jestli máš něco proti slaměnýmu strašáku,
já ti dám přes hubu a bude fešáku.
Nejraději mám soupravu Icha Icha Paradise knih.
Jsem kopírovací ninja a to zní fakt šik!

Chouji
Nazdar, velký chipsy mám.
Bacha, žádný nedávám!
Jestli si myslíš, že tlustej sem
oznamuju ti, že nepřežiješ další den!
No a co, nejradši mám motýlky,
každej z nás má nějaký úchylky.

Sakura
Sasukeho ráda mám,
na to ruku do ohně dám!
I když odešel sám,

Keď v kúte som sám,
tak cítim svoj žiaľ.
Kamarátov som nemal,
a vždy som sa preto hneval.

Vedel som, že ma nikto nemá rád,
no potom som sa stal osobou zvanou kamarát.
Sakura a Sasuke sú moji týmoví parťáci,
ale sú to aj moji najlepší kamaráti.

Hokagem chcem sa stať,
a môj život za druhých dať,
chcem veľa priateľov mať,
a každého z nich ochraňovať.

Démon skrytý v vlastnom svete.
Človek- láska ho tak mätie.
Láska- ktorá stierala mu krv.
No to bolo prv...

Ako najhorší hriech bol uvrhnutý naň.
Ako poznačila ho jeho vlastná zbraň.
Ako prestal veriť v krásu, lásku.
Ako nasadil si z piesku masku.
Ako prestal vravieť, že je mu to ľúto.
Ako prerezal so svetom i najmenšie puto.
Ako len seba miloval.
Predtým, než sa stal, čím sa stal.

Slzy nevyderú sa mu z očí zas.
Výčitky pochoval už samoty čas.
Duša roztrhaná, zúfalá.
Snáď v lásku kedysi dúfala?
Nonsens- kto už tomu verí?

Šel si takhle Tobi v Akatsuki sídle,
V tom viděl schody, ale výtah nikde.
Řekl si počkám, až přijde Zetsu,
ten ukáže mi správnou cestu.
Zetsu přišel, ale hnojivo mu došlo,
skoro všechno jeho listí už pošlo.
Tobi ani Zetsu nevěděli si rady,
počkáme na Konan, ukáže nám svoje vnady!
Konan se nedočkali,
Ale Sasoriho s Deidarou potkali.
Sasori chtěl použít své loutky,
ale Deidara mu překazil jeho choutky.
Hnětl velký výtah z jílu,
Tobi se zajímal, jestli je to k jídlu.
Všichni vlezli do výtahu,
najednou bum a byli v tahu.

Nikdo mě nemá rád,
já nejsem ničí kamarád.
Jak se nenávidím,
jen když svůj odraz vidím.
Nesmím nikomu ublížit,
snad proto se nesmím přiblížit.
Všichni mě opustili,
aniž by mě pochopili.
Proto jsem obluda?
Ne, to asi nebude náhoda.
Život je jen hra,
ale vůbec ne zábava.
Myslím, že tu už nechci být,
prostě se mi nechce žít.
Jen se rozloučím,
než svůj život ukončím.
Radši než žít sám,
tak se k smrti ubodám.
Když si pospíšíš,
možná mě zachráníš.
Ale ty nechceš, viď?
Protože já nejsem Uchiha,

Žiarivý fénix rozráža krídlami večnú temnotu,
a ty konečne vidíš skrz svoju prchkú slepotu.
Zo vzduchu si osvoj múdrosť, z ohňa jeho jas,
z pokojnej vody zas cudnosť, zo zeme jej čas.

Farebné odtiene čarovnej jesene,
zabudnuté spomienky už navždy stratené,
záblesky myšlienok na to čo sa krásne zdalo,
na to jemné kúzlo, čo ťa vo svojich spároch malo.

Ale teraz je ten pocit preč, vyparil sa bez stopy,
tajomný cudzinec už odišiel, odhodil svoje návody,
no moja nádej nikdy viac ako plameň nezhasne,

Když se koukám na slunce, vidím jednoho,
když se koukám na měsíc, vidím druhého.

Teď již jsou na obloze,
věčně spolu,
jenom já volám:
„Pojďte dolů!“

Měsíc, studený a nepoddajný,
tajemný, jak jen může být.
Jeden z nich byl takový.
Jak málo, málo o něm vím.

Slunce naopak září stále.
Pořád, pořád, neustále.
Jeden z nich byl takový,
neposedný, ale laskavý.

Proč vzpomínky na ně tak bolí?
Proč odešli zrovna oni?
Proč nechali mě tu samotnou,
nešťastnou a strápenou?

Na tváři maska,
na duši stín
Co jsem zač, ptáte se
já vysvětlit se to pokusím.

,,Zemřel na misi‘‘, stojí tam ve spisu,
To však bohapustá je lež.
Oni však řekli mi: Už nejsi!
Ty už neexistuješ!

Nové jméno přísluší mi,
však nevybíral jsem si sám.
Pořád ale vím, kdo jsem,
i když obličej za maskou schovávám.

Jen plň rozkazy a neptej se!
To slýchávám každý den.
Neptám se a nevzdoruji,
vždyť já dobrý ANBU jsem.

Teď vraždím, ničím, vyhrožuji,
musím, mám to příkazem.
Zemřel jsem, ale žiju dál,

Ráno probouzím se vedle tebe,
ty jsi moje slastné nebe.
Pohladíš mě po vláskách,
a šeptáš mi o láskách.

O láskách dvou srdcích mladých,
světa ještě málo znalých.
O srdcích co jsou jak jedno,
s tebou, nešáhnu si na dno.

Znáš smutek, znáš lásku a znáš nás,
obracíš ke mě svou vlídnou tvář.
Zadívám se do tvých modrých očí,
celá Zem se se mnou točí.

,,Sakuro, já rád tě mám,
co budeš chtít, to udělám.
Snesu ti nebe, snesu ti svět,
nevezmu svá slova zpět."

[i],,Mám tebe, nechci víc,
nenos mi, prosím nic.

Ty znáš mě, a já znám tebe,
oba dva víme, jak samota zebe.
Jak bolí pohledy, co tě nevidí,
jak těžké je srdce, které závidí.

Srdce, které závidí lásku,
srdce, které prohrálo sázku,
srdce, které skomírá,
i ty jsi měl být hrdina...

Jsme nenáviděnými zbraněmi,
každý od nás šel dál, raději...
Jsme černými ovcemi ve stádu,
co tě udupe pomalu...

Ale...stejně jako noc netrvá napořád,
náš život dostal jistý styl a řád...
V tomhle řádu světlo svítí a podává ti dlaň,
Své dobyté štěstí, své přátele braň!

Dívka s růžovými vlasy na hrobě klečí,
neustále na něj myslí a pro něj brečí.
Proč zrovna on? Musel odejít?
Musel kvůli ní zemřít?

Orochimaru o všem věděl,
pořád svojí si mlel…
Že láska k ničemu nevede,
jestli ho láska znova za ní přivede.
Tak ho z tohoto světa vyvede.
Sasuke pro ní zemřel.
Ve dne i v noci pro ní bděl…

Sakura teď pro něj pláče,
až jí z toho husí kůže skáče.
„Budu na tebe vzpomínat v dobrém,
i s naším synem.“

Pomalu se zvedla, odcházela,
v myšlenkách na něj myslela,

Počujem ich volanie, vidím ako strácajú nádej,
ukazujú mi smer,
západ slnka,
cesta pravého bojovníka,
vietor, ktorý chytám do krídel, ma berie vyššie,
vidím svet tak, ako to ostatný nedokážu,
dýcham zhlboka, akoby to bolo naposledy,
bežím, pretože nechcem nič zmeškať,
bežím vpred, ženie ma ich viera vo mňa.

Ukazujú mi smer,
tam tvoj pohľad ešte nepadol,
tam ťa potrebujú,
za ranným zorom, dodávajúc mi energiu,
cestou, ktorú si vyšľapem sám,
za vôňou večnej slobody,
vždy pripravený sa pobiť so životom.

Zabudnuté vlčie stupaje, tiché prázdne kroky zanechané v snehu,
to sú tvoje stupaje a tvoje kroky, hľadajúc odpovede na predlohe.
Na krídlach vznešeného jastraba, orla prinúteného k rýchlemu letu,
túžia iba po tom jedinom, po tom čo nemôžu mať, snívajú o slobode.

Smerujú svoje púte do šírej diaľky, kde ľudské srdcia tak chladné sú,
putujúci sami temnými lesmi, vzdušnými palácmi vítaní budú znova.
Tam, kam všetky nevyrieknuté slová unášané vánkom zablúdiť smú,
to miesto je v hlbokej mysli, je tak blízko, ich kúsok je iba doma.