Poezie

K zemi padá pírko ptáčka,
Elegantně se vznáší.
Předežene i dráčka,
Své soudruhy plaší.

Nebojím se svého pádu,
Nebojím se o naděj.
Otázky si nekladu,
Neznám beznaděj.

Jednoho dne,
Stanu se Kage.
Nebudu nikdy na úplném dně,
Stanu se prostě Hokage!

Budu nejsilnější Shinobi,
Ve své vesnici.
Strach na mně nepůsobí,
I kdyby byl znásoben tisíci.

Všichni mně budou uznávat,
Sakura-chan milovat.
Nechci už dál vyčkávat,
Chci už konečně zrychlovat.

Sakura-chan, prosím,
Na Sasukeho zapomeň.
Tvůj strach jednoduše zkosím,

Som vyčerpaný,
ale musím to zvládnuť.
Som vyvolený,
celému svetu vládnuť.

Musím to vydržať,
aby som mal radosť.
Stále musím bojovať
a to je moja starosť.

Každý deň už odpadávam,
prisahám už nikdy viac
moc už ani nejedávam,
stále pozerám na hviezdy a mesiac.

Verím, že vedia viac ako my,
len to nechcú povedať
a potom my na Zemi,
musíme na ne zazerať.

Stále vidím mŕtvych ľudí,
je to hrozný pocit,
stále ma to budí,
je to môj súcit.

Všetci ma opúšťajú
a ja chcem ísť za nimi,
ale nový súperi prichádzajú

Mé srdce je teď v jednom ohni.
Mé srdce bije jenom pro ni.
Když odcházel jsem od ní pryč,
zanechal v srdci jsem ji velký kýč.

Tenkrát odcházel jsem za silou.
Pomsta znamenala pro mne vše.
Teď klečím tu na kolenou
a prosím o odpuštění...trochu pozdě že?!

Teď mám sílu, ale přesto jsem slabý.
Nemám žádnou víru a to mi brání.
Brání naplno žít, natož o něčem snít,
milovat a spoustu dětí mít.

To vše kvůli pomstě zahodil jsem pryč.
Do ruky vzal jsem obrovský bič.
Odehnal vše co rád jsem měl.

25.10.2008 - Olomouc

Sraz z konohy dneska byl,
bylo nás tam dost,
každý si to naplno užil,
byl tam i vzácný host.

Prasátko-sama přijel dokonce,
někdo z toho už měl Vánoce.

Podpisy každý sháněl,
byla podpisová hodinka,
byli jsme jak velká rodinka.

Pantomima, kreslení,
hádanky a otázky,
bylo velké veselí,
cvakaly i foťáky.

Byl to dnes super den,
všichni to říkají,
sen se stal skutečností,
teď všichni vzpomínají.

[b]Trička s podpisy někdo má,
někdo žlutou kartu drží,
s úsměvem vzpomíná,

[center]Pomsta sžírá moje srdce,
proto vždy tak strašně tluče,
když jsem ve tvé blízkosti.
Vzpomínky se stále vrací,
*
Nenávist je silnou zbraní,
soustředím se pouze na ni,
musím býti tvým katem.
Proto trápím všechny svaly,
odháním své kamarády,
honím se za přeludem.
*
Teď tě vidím proti sobě,
cítím, jak se blíží konec.
Tolik dlouhých tvrdých let,
v minutách se promítne.
Odčiním tak bezpráví,
jenž jsi přived v tento svět.
*
Dlouhý pohled, rychlý krok,
chladný vítr, jeden skok.
Jaké to je, zabít bratra,

[i]Láska.
Krásne slovo, ktoré nikdy nepoznala
o ktorom čítala s kníh
a teraz keď sa skutočnosťou stalo
nechalo v srdci mnoho rýh.

Zistila, je to slovo silné
niesú to len prázdne slová
ako pre niekoho inde,
málo však znamená.

Všimla som si ťa až teraz
ako blízko si pri mne bol...
Všetko to bolo tak naraz
možno kvoli tomu si to nezvládol.

Tvoja odpoveď bol nie
bolo to pre mňa sklamanie
po tvári mi stekajú slzy
teraz ma to prevelice mrzí...

Si prekvapený, túto cestu som si vybrala
neviem síce, ako bez teba žiť dokážem

Od škôlky sa majú radi,
Traja kamaráti.
Vždy všade pospolu,
dopustiť na seba nedajú.

Raz prišiel ten čas,
zoznámiť sa s pocitom,
ktorý vládne nad svetom.
Láska,
prekliatie či dar?
To čas oznámi nám.

Vo vzťahu miesto len pre dvoch je,
však pri troch kamarátoch,
jeden skôr či neskôr vypadne.

Kto to bude,
to už od nich závisí.
Každý predsa právo má,
rozhodnúť sa sám za seba.

Procházím pouští,
Cítím beznaděj.
Jak se to spouští,
Nic nedělám raděj.

Vidím ptáčka,
Letí tak krásně.
Elegantní otáčka,
Také spásně.

Je tak volný,
Nemá hranic.
Samovolný,
Není to nanic?

Jak vyjádřit lásku,
Jak přitom neomdlít?
Třeba jen vydat hlásku,
A přitom nic nepopřít.

„Naruto-kun,“ šeptám často,
nevím jak říct mu své city.
Jak by to pouto mohlo být sňato,
Přátelé byli pozbyti.

Nechápu nic, tápu temnotou,
Hledám světlo na konci tunelu.
Nechám to náhodou,
Žádnému povelu.

Bojím se trošku,

[font=Book antiqua]...aneb sedm epigramů o sedmi zajímavých mužích...

“Zamilovaný“
Jednou natrhal jsem ti květin zahrádku,
tys můj dárek kamsi odhodila,
pěstí ven mne vyprovodila,
tak připomínal jsem popela hromádku.

S povzdechem se svalila na postel. Další dlouhý den. Zavřela oči a užívala si to ticho, které nastalo. Nádherné ticho, ve kterém nechala plout své myšlenky. Lehla si na bok a otevřela oči. Spatřila obálku. Co dělala na její posteli obálka? Posadila se a vytáhla z obálky dopis, začetla se a po tváři se jí kutálela slza.
---
[center]Miluji, když usměješ se
a slyším tvůj zvonivý smích.
Miluji, když rozpláčeš se
a já tě držím v objetích.
---
Miluji, když se červenáš
a tvé srdce rozbuší se.

[center]Ač mám celé tělo ztuhlé, snažím se jít dál
jít dál a bojovat, abych válku neprohrál.
Neprohrál válku, když nezvítězil jsem v bitvě
v bitvě, v níž zkouším víc než tvrdě
tvrdě, jak jen mohu, abych tě ochránil
ochránil před sebe samým a z pekla tě zachránil
zachránil před pomstou, jež ovládla tvoje srdce
srdce, kterému nemusí být dána druhá šance
druhá šance vyskytující se pouze ve filmech
filmech, kde jsme se oba shlídli v hlavních hrdinech.
V hlavních hrdinech, jež stáli proti sobě

Odmítnutí

Přicházíš pomalu, tichými kroky
A ladně pohupuješ boky
Mé oči směřují jen na tebe
Ty jsi jak tmavomodré večerní nebe

Tvé vlasy vlají, když vítr nevane
Tiše přemýšlím, co teď nastane
Má ruka zvedá se ke gestu
Ale neujdu mému krutému trestu

Ty se otočíš a rychle odcházíš
Už vlasy tak svůdně neházíš
Já osud svůj jen pomalu příjmám
Navždy budu sám, já nikoho nemám

Pomalu odcházím z té tmavé místnosti
Ale neminou mne o tebe starosti
Co pociťuješ, když mě objímáš?

Strach

Bojím se o tvé rudé vlasy
Jsou plné té tajemné krásy
Bojím se o tvou milou tvář
Jejíž osvítila mě zář
Bojím se o tvé svůdné rty
Jež zpívají ty nejkrásnější noty
Bojím se o tvé něžné dlaně
Jenž hladí lehce, ale chladně

Mám strach, že mě opustíš
A nikdy víc mi neodpustíš
Mám strach, že mě nemáš rád
Že ucítím ten bolestný pád
Mám strach, že se již nepotkáme
A nikdy to teplo nepocítíme
Mám strach, že spolu nevyjdeme
A nakonec každý sám umřeme...

---------

Tahle "rádobybásnička" je docela velkej !!!SPOILER!!!
Takže kdo nečte mangu, ať radši nečte ani tohle. Vlastně by to neměl číst nikdo, protože je to fakt blbost, ale říct vám, ať to nečtete, je jako kdybych vám řekla, ať si to přečtete, že?

Jak slza po tváři stéká,
Já v beznaděj propadám.
Je přede mnou cesta daleká,
Strach už tajit nezvládám.

K zemi pomalu vločka padá,
Elegantně a tiše.
„Noc je ještě mladá.“
řekla by mi spíše.

Oči ubírám k jejímu pádu,
Jejím slovům naslouchám.
Mnoho otázek si kladu,
Ale i tak poslouchám.

„Řekni mu, co k němu cítíš,
dříve než pozdě bude.
Ať lásku konečně pocítíš,
pak už ti nic jiného nezbude.“

Jakmile vločka dopadla,
Vzhlédla jsem k obloze.
Ona se rozpadla,
Řekla to velice uboze.

Když jsi tu byl,
byl z noci den.
Když jsi tu byl,
bylo to jako sen.

Sen pln dětských přání,
vždy v naších myšlenkách utajeny.
Ale teď jen leží v otazníchích,
které nemohou být vysvětleny.

A pak najednou všude visí otazníky,
přání jsou už neplněni.
Z dětí stávají se děti noci,
a nám nikdo není kupomoci.

Jak rychle jsi přišel a pochopil,
tak rychle odcházíš abys zapomněl,
že jsi tu s námi byl,

[center][i]

Tancuješ se mnou při slavnosti,
denně tě na ulici potkávám,
moje srdce skáče radostí,
ty a já .. už nikdo nebude sám.

Jednou takhle v Ichiraku,
celý tým 7 obědval,
podal jsi mi jídelní menu,
a sladce se na mně usmíval.

Láskou hořím celý den,
v noci jen o tobě sním,
není to snad jen sen?!
Staň se milým mým.

Zvoní zvonek, mám jít otevřít?
Kdo to zase ruší, proč nemám klid.

Ty jsi za dveřmi stál,
v náručí dar pro mne,
kytku plnou rudých růží,
náhle hruď mou napětí souží,
když srdce mé po tobě touží.

Si vnútorne ranený, tvoja mŕtva duša nečakane krváca,
to, čo sa zdalo časom zabudnuté sa bolestne navracia.
Spomienky ťa vraj bodajú, no taktiež prebúdzajú city,
neverím, lebo viem, že znova odídeš, keď budeš sýty.

Za krehkým úsmevom skrývaš dlhé zástupy mŕtvych tiel,
si otrokom temných cieľov, tichým väzňom štyroch stien.
Čo si kedysi dávno nazýval tak pochabou vlastnou vôľou,