Poezie

-----------

-----------

-----------

-----------
[center]Není chvíle, kdy bych na ni nemyslel,

[center][i]
Skutky mojich priateľov ukázali mi,
že ja som sa len bála tmy.
Nie všetko len čierne a biele je,

Myšlienky ubúdajú,
vyparujú sa ako kvapky na rozpálenom slnku,
unikajú z mojej hlavy,
unikajú medzi dva svety,
veci mi kĺžu pomedzi ruky,
pocity sa vylievajú z mojich úst,
vždy som chcel povedať,
že rozviesť tieto pocity, je absolútna prezunkcia viny,
odhodené slová do vetra,
rozbili posledné múry zábran pred svetom,
som totálne nahý vo vetre hriechu...

Ukazujem ti všetko čo mám,
posledné časti svojho tela,
svoju dušu pod svetlom,
svoje vytrhnuté srdce ti núkam na dlani,
no ten tvoj odmietavý povzdych,
zmietol všetko ako víchrica!

Proč vtáci spívají,
když já sem tu sám?
Proč všichni jásají,
když mi vyvraždili klan?

Proč já tu jediný,
zústal sem naživu?
Proč na onen svět,
nešel sem skrze svou rodinu?

Proč mne bratr nechal žít,
ale nechtel se se mnou usmířit?
Proč mi tak nehezké věci říkal,
i když já sem pořád plakal?

Proč mne proti sobě poštval,
na naše bratství vúbec nedbal?
Proč mne v Mangekyou uvěznil
a v čase,prostoru mne přemístnil?

Proč mi ukazoval tu hrúzu,
kdy všechny pozabíjel dle svého vkusu?
Proč krvavou katanou

Kdo jede tak pozdě větrem a tmou?
To otec a jeho synáček jsou;
v svém náručí otec tak pevně ho má,
tak teple, tak vroucně ho objímá.

"Synu můj milý, ty dítě nevinné,
Kruté to je, však také nezbytné.
To co se chystám právě teď udělat,
však věřím, že tvůj lid bude tě milovat."

"Kdybys jen věděl, co tě teď čeká,
tvá životní pouť nebude lehká.
Přál bych si, aby jsi hrdinou byl,
ne krutým démonem, jenž životy mařil."

Chvíle tak strašná, jak poslední soud,
už není návratu, již nelze ucouvnout.

[font=Book antiqua]Utíká zablácenou cestou, ve viditelnosti jí brání bouře neúprosná
Utíká pryč, po cestě, která se díky dešti zdála neviditelná.
Snaží se nemyslet, co se událo dne celého,
Sevřela uzlíček na prsou a raději přikryla to něco bledého.
~~~
Jednoho rána ospalého, šedého, mraky průchod slunci zakryly,
Po domě rozléhající se hlasité výkřiky se zrzce do uší zaryly.
Oslepeně dívčina po pantoflích svých pátrala,
Řvoucího tvora nevnímat se snažila.
Oči si prostře a zaposlouchá se do náhlého ticha,

Tmavá je noc a ja sa strácam v svetle tvojich oči,
unikáš mojej náruči, tvoj tieň odo mňa dnes bočí.
Prečo teda zostávaš? Prečo vo mne vzbudzuješ nádeje?
Zabudol si či iba stále predstieraš, že sa nič nedeje!

Ale ja nezabúdam... nemôžem...
Nedokážem zabudnúť tvoj detský úsmev či vôňu smiechu,
chcela som ti dať všetko, radosť, smútok, skrytú nehu.
Ty si ma však viac nevšímaš ani moje smiešne pokusy,

------------

------------
[center][color=darkred]Celou věčnost, nevím, zda je noc a nebo ráno,
stále hladový, vyčerpaný nekonečnou chůzí,
věčně trpící a samotný; proč nebylo mi přáno

Její slzy se v písku třpytí,
zůstala tady sama,
na bojišti vedle něho,
jen bolestná zůstala ji rána.
Rána kterou nikdo nevyléčí,
kterou nikdo nespraví,
tu moc měl on jedině,
teď se tváří tak nevinně.

V náručí ho ona drží,
krev se tu rozlévá,
on umírá tu u ní,
proč jen o pomoc nevolá?!

Její slzy smáčejí mu obličej,
už ani nedýchá,
bez něho život nemá smysl,
ona jen tiše naříká.

Vzala ten krutý meč,
co s ním teď provede,
políbila ho naposled,
a své srdce náhle probodne.

I přestože mám smrt jistou,
jsem šťastná, hlavu mám úplně čistou.
I přestože vím, že jsem člověk umírající,
nebojím se, bude to pro mě vysvobozující.
Konečně půjdu za Tebou,
do nebe, do pekla, vem mě, prosím, s sebou.

Opustil jsi mě bez rozloučení, bez jediného slova,
ale to už nevadí, za chvíli začne naše budoucnost nová.
Už nebudu muset prosit nebe
ať mi tě vrátí, jenom tebe.
Když jsi zemřel, neměla jsem pro co žít,
ale teď už budu, mým snem je, bylo i bude s Tebou navždy být.

Ano, znovu se uvidíme,

----------
[center]Kdo mě stvořil, co jsem zač?
Ty, které jsem miloval, si dávno vzalo nebe.
Ulicemi rozléhá se tichý pláč,
zranit mohu všechny, jen ne sebe.
----------
Bojí se mě, ani jim to nezazlívám,
démona nikdo nemůže mít rád.
V noci ze střechy se na úplněk dívám...
jaké to je snít a spát?
----------
[color=black]Já nemám sny, můj život provázejí noční běsy
kdy stojím na poušti, po kolena v písku.

Toto je moje nová minisérie!!! Jen podotknu... jsou to básně!!! No ano, asi mi už vážně straší v majáku!!! Přesto doufám že se vám bude líbit!!!
***

ANBU

[i][center]Nemám city, neznám strach,
to je mi nyní cizí.
Z nepřátel jen zbyde prach,

Mohli za to prstíčky?

Sasánek náš maličký
skočil si na prstíčky,
teraz nám on pekne plače,
Itachi už k nemu skáče,
snaží sa mu uľaviť
a prstíčky zabaliť.
To však Sasík nepochopil
a na ne si zase skočil,
začal ziapať na vôkol,
až Itachi ohluchol.
Na to však on vybuchol,
schválne prstíky mu znovu pribuchol,
na to farba očí zmenila sa
z čiernej na červenú sfarbila sa.
Hľadia na seba očká pekné,
do seba sú ony zahľadené.
Tu však otec priskočil
a synov on odstrčil.
Sasánek sa mu na pleci vyplakal

Až se jednou probudím,
Sasukeho zachráním.
Hokagem v Ohnivé zemi budu,
na skálu přikovám svou hlavu.

Mojí ženou bude Sakura,
v břiše s Uzamátkama.
Sasuke, jo, to bude strýc,
závidět mi bude víc.

Přede mnou něco rudne,
topení Hinata teplo vyzařuje.
Můj život je najednou všude,
no kdo mě tu nemiluje?

Shikamaru mi plánuje
strategii k mé velké oslavě.
Já porazil mistry,
démoní lišku mám v hrsti.

Bude se tu konat svatba,
dokonce i písečná vesnice se sešla.
Kdo jiný se tu bude vdávat,
než Naruto Uzumaki a jeho drahá Sakura?!

[font=Century gothic]

[center]Nudličky natočím,
Rychle nadzdvihnu.
Do pusy strčím,

Já, Hatake Kakashi - kopírovací ninja, rozhodl jsem se napsat báseň,
ve které Vám představím a osvětlím svou největší vášeň...
není to alkohol či šmírování, ale jsou to romány,
jmenují se Icha Icha Paradise a nejsou jenom pro dámy.

Už od útlého raného věku prý miloval jsem čtení,
teďka už jsem velký kluk a vím, že nad Icha Icha není.

Má nejoblíbenější kniho, Tvé stránky jsou z toho nejbělejšího a nejjemnějšího papíru,
v Tvé přítomnosti nevnímám okolí a mnohdy jsem s časem na štíru.

V dešti tu často stojívám,
proč to tak bolí,
když jsem sám.

Ty jsi tu byla,
to je minulost.
Kde jsi jenom zůstala,
kde je tvá laskavost.

Láska zůstala,
bolest a žal.
Nikdo mi nic neřekl,
každý jen mi lhal.

Že jsi odešla,
to už vím,
kde jsi jenom zůstala,
to se nedozvím.

Ten sladký cit jsi mi slíbila,
a slib jsi s sebou odnesla.
Tam na bojiště,
někde tam v dáli,
kde krutí bojovníci stáli.

S mečem ostrým, kupředu jsi šla,
během boje dlouhého jsi zvítětila.
Avšak domů jsi se nevrátila.

Kde je tvá krása,

Vyvraždil celý klan,
já zůstal tady sám.
Hrůzné sny vedou mě,
ON zabil lidi nevinné.
Proč to jenom udělal,
a mě tu samotného ponechal?

Nechal mě žít a řekl mi jen:

"Pošetilý maličký bratře, jestli si přeješ zabít mě,
tak mě nenáviď, zhnus si mě,
přežij nehezkým způsobem.
Pak běž, běž a přilni k životu.
A jednou, až budeš oči jako mám já mít,
tak teprve přijď.”

Pryč z vesnice odešel,
když strašný čin vykonal,
den pomsty konečně nadešel.

Boj dlouhý to tu byl,
do řeky krve se on potopil.
Už nemohu dál,

Proč jsi od nás odešel,
nic jsi neřekl,
snad jsi smrt nenašel.
To bolestná je vzpomínka
a nevím jak se srdce zamyká.

Naruto stále hledá tě,
dřív se nestane Hokage.
Vrať se k nám,
ať nikdo nezůstane sám.

Prosbu do tichá šeptám,
noc co noc,
někde jsi ty živ snad,
šel jsi pomstvu vykonat.

Už nechci dál trpět,
Naruto také ne.
Tak tedy slyš a poslouchej mne.

Snad zpět nevrátíš se,
nejdi cestou tiše,
ať tě smrt uslyší,
ať tvé srdce konečně utiší.