Sayōnara!

Smutný byl den, smutná byla noc.
Stýská se mi po tobě, hrozně moc.
Chtěl bych vymazat, ty hrozné vzpomínky na tebe!
Chtěl bych tě mít, zrovna u sebe.
Bylo to hrozné, když si byla zalitá krví,
ty vzpomínky můj život dočista mrví.
Chce se mi strašně brečet,
na tvůj hrob chodím každý den křičet.
Proč jen jsi odcházela?
Proč jen jsi tou bránou procházela?
Mohl bych tě mít teď u sebe,
ale ne, ty si asi chtěla jít do nebe.
Ten den, kdy se ta nehoda stala,
černá tma si mě navždycky vzala.
Ve svém smutku se utápím,
ne! Já se v něm dočista potápím.
Úplně dobrovolně jsem přešel na druhou stranu,
už se těším, až překročím tu pekelnou bránu!
Je mi jedno, co jsem komu udělal!
Je mi jedno, že jsem si svůj život dosti podělal!
Je mi jedno, že si mi říkala, abych to nedělal!
„Tak Sayōnara!“ řekl jsem a kunai do srdce dal.