Jiné, a přesto stejné 1. díl seznámení

V celém lese bylo naprosté ticho. Ani kráčející černovlasá dívka svými kroky nezpůsobila žádný hluk. Kráčela jistým, pevným krokem, ve tváři měla odhodlaný výraz. Až najednou ticho náhle přerušil nějaký hlas:
„Kur*ááá! Dop*dele! Zas*ané kořeny! Všude samé kořeny, kameny a stromy!!!" černovláska sebou při tom náhlém zvuku vyděšeně škubla, pak zvedla oči v sloup a vydala se za hlasem. Po chvíli už spatřila na zemi ležet drobnou blondýnku. Zvědavě si ji začala prohlížet, když v tom se ta holka zvedla: „Co čumíš?" zakřičela na ni a naštvaně na ni pohlédla.
„Já... já nic, jenom jsem slyšela, jak nadáváš a přišla jsem se podívat, co se děje," odpověděla jí.
„Je tu moc stromů, to se děje!" odsekla blondýnka, ale už smířlivějším tonem. Pak se otočila se a začala odcházet.
„Jsi v lese... kdo vlastně jsi?" zeptala se jí černovláska, ale nevydala se za ní.
„Neřeknu!" vyplázla na ni druhá dívka jazyk, „a kdo jsi ty?"
„Když neřekneš,neřeknu. Když řekneš, možná," vyplázla na ni černovláska jazyk a otočila se.
„Jmenuju se Kaisu," prohlásila blondýnka a postavila se před černovlásku.
„Víš ty, že ti nevěřím?"
„A proč?" upřela na ni Kaisu nevinný pohled.
„Hmmm, ani nevím," a opětovala jí nevinný pohled.
„Já jsem Shari," představila se druhá dívka a při tom jí podávala ruku. Kaisu jí ale svou ruku nepodala.Po chvíli trapného ticha černovláska ruku opět stáhla.
„Těší mě, ale taky ti nevěřím. Kam jdeš? Je divné potloukat se tak hluboko v lese sama... A v tvém věku," upřela Kaisu na Shari trochu posměšný pohled.
„Ty tu taky jsi sama ne? Do mého věku ti nic není a vypadáš asi stejně staře jako já. Navíc bys to stejně nepochopila," upřela pohled do země.
„Já tady nejsem sama!!" naštvala se blondýnka.
„Hmmm a to už jsem si začínala myslet že bys mě mohla pochopit..." řekla Shari šeptem a pak normálně pokračovala: „A kdo je teda s tebou?"
„No... do toho ti vůbec nic není," vypadalo to, jakoby Kaisu zatlačovala slzy, ale Shari se pořád dívala do země, tak si toho nevšimla.
„Aha."
„Hele víš co?" Promluvila zase Kaisu, „myslím, že už půjdu," zdálo se, že se jí vrátila celkem dobrá nálada a začala něco žmoulat v ruce.
„Ehm...co? No jo, jasně," odpověděla Shari, která byla chvíli duchem nepřítomná.
„Tak čau. Těšilo mě," rozloučila se blonďatá dívka a otočila se k té druhé zády.
„Ahoj," odpověděla pořád ještě trochu jako ve snách Shari, ale než se stihla otočit, naletěl na ni malý hnědý ptáček.
„Hej!!! Co to-" vykřikla, ale než to stihla doříct, přerušila ji druhá dívka.
„Katsu!" zakřičela blondýnka a ptáček okamžitě vybouchnul. Když kouř zmizel, objevila se rozzuřená Sharina tvář, orámovaná trochu ohořelými vlasy.
„Tak to jsi právě udělala velikou chybu Kaisu!!!" její černé oči se změnily na červené.
Vydala se za ní. Najít ji nebylo s jejíma očima těžké. Oklikou ji předběhla a pak si na ni počkala. Když Kaisu konečně dorazila, byla už Shari celkem v pohodě.
„Cože? Jak jsi to udělala?!" divila se Kaisu, když ji uviděla. Shari ji chytla za límec.
„Ať se jmenuješ jakkoliv, tohle si ke mě nedovoluj. Jo a kdyby něco, tu bombu jsem viděla už před tím, takže se už o nic takového nepokoušej," pustila ji a otočila se k odchodu.
„Hej! Ses nějak naštvala," usmála se spokojeně Kaisu, „to bylo celkem dobrý, pojď si plácnout."
„Cože?" otočila se k ní zmateně černovláska.
„Jsem prvotřídní štváč lidí," zubila se dál Blondýnka, „to bys nevěřila, kolik lidí naštve, když jim něco vybuchne před xichtem. Jo a mimochodem, taky můžu říct, že jsem viděla, že tam jsi, takže mě neštvi. Pojď si plácnout."
„Já si nevymýšlím naučil mě to..." hlas jako by jí uvízl v krku a po tváři se jí skutálela jediná slza. Pak se zase vzpamatovala a pohlédla na Kaisu. Ta měla ve tváři nevěřícný výraz.
„Proč brečíš? Tak promiň, já jsem si dělala srandu," přešla k Shari a objala ji.
„Jo a ve skutečnosti se jmenuju Tory," řekla Kaisu trochu provinile.
„Já ... to nic. Já se ve skutečnosti jmenuju Mira," přiznala se i Shari a pokusila se o úsměv. Tory se zasmála.
„My jsme teda vážně povedená dvojka."
„To jo," přitakala Mira, „a kam míříš?"
„Hledám Akatsuki," odpověděla trochu váhavě Tory.
„To je náhoda! Já taky. Ale proč?"
„Já..." Tory znovu zaváhala, „chci zesílit," vypadlo z ní nakonec.
„A ty?" Mira se taky zamyslela.
„Někoho hledám," odpověděla neurčitě.
„Koho někoho?" zeptala se Tory, ale cítila, že jí černovláska neodpoví. Ani ona totiž neřekla celou pravdu.
„Do toho ti nic není a vůbec to s tím, že chceš zesílit taky nebyla tak úplně pravda, co?"
„Pfffff! Náhodou... Zesílit chci!" potom se na chvíli zamyslela, „a jestli chceš, tak můžeme jít spolu. Co všechno už jsi prohledala? Já vím jistě, že to není v Mlžné, ani v Kamenné, a podle tvojí čelenky soudím, že ani v Listové."
„No, v Listové nejsou, to máš pravdu. Ale já nemusím nic prohledávat, jsou v Deštné," prohlásila jistě Mira.
„A jak to víš?" měřila si ji trochu nedůvěřivě blondýnka.
„Po... jisté události jsem byla o většině věcí ohledně Akatsuki informována."
Po těchto slovech se trochu stáhla do sebe.
„Dobře, tak vyrážíme," usmála se Tory.
A tak se obě dívky vydaly na cestu. Přátelství, které mezi nimi vzniklo nebylo zrovna moc pevné, ale i tak to prozatím bude muset stačit.