Ty podvazky ti seknou, kámo! 08

Kapitola VIII - Popílek

Protože se listopad chýlil ke konci, výlohy všech obchodů ve městě jako mor zaplnil obézní dědek v nevkusně červeném kostýmu. Tisíce santů klausů vrhalo žoviální úsměvy na kolemjdoucí a nabízelo zboží pochybné kvality. Do toho se ozývalo ze všech stran Rolničky rolničky, Přejeme vám veselé svátky, Vánoce bílé a pro obměnu opět Rolničky. Všude blikala barevná světýlka, třpytily se ohavné hvězdičky z celofánu a páchlo jehličí. Itachi si jako každý rok připomněl, jak moc nenávidí Vánoce.

„Netvař se jako kakabus,“ řekla mu Temari, když se vraceli z procházky. „Nech si to na Štědrý den. To ti bude z koled teprve špatně.“

„Culíčku můj milovaný,“ zasténal Itachi. „Jak můžeš být tak klidná? Vždyť ty jsi tu příšernou zvrhlost viděla taky!“

„Ale vždyť to byl sexshop,“ podotkla Temari pobaveně. „Co jiného bych tam měla vidět?“

„Ale latexový obleček Santy Klause a vibrující sobí parohy...?“ Itachi očividně stále nezpracoval traumatizující zkušenost. Popadl svou dívku kolem ramen. „Slib mi, prosím, že TOHLE pod stromečkem NENAJDU!“

„Neměj strach. Dostaneš něco jiného,“ chlácholila ho.

„Díky!“ Itachi vyjádřil svůj vděk vášnivým polibkem.

„Ale už vím, co dostaneš příští rok,“ nechala se slyšet Temari, když ji milenec konečně pustil ze sevření.

* * *
Vraťme se však o pár dní nazpět. Řekněme, že uplynulo sotva pár hodin poté, co profesor Kakashi zadal slohové práce. Sledujme svižnou dívčí postavu, jak kráčí chodbou vedoucí ke školní knihovně. Pozorujme její ladné kroky, které vždy jakoby váhavě nazdvihnou lem cudné plisované sukně. Dívka má na sobě svetr s jeleny a chlupaté podkolenky. Poznáváme Hinatu.

Zastavila se před černými dveřmi, na nichž se ve výši očí nacházela cedulka s nápisem 'knihovna'. Nahlédla do hlubin své tašky, ujistila se, že si nezapomněla svůj poznámkový blok, a tiše jako myš vklouzla dovnitř.

Zdejší školní knihovna patřila mezi lépe vybavené. Tři místnosti byly zaplněny regály překypující knihami nejrůznějších žánrů a témat. Hinata viděla zoufalé studentky v oddělení biologie – vzpomněla si na vlastní zoufalství nad učebnicí anatomie. U police s geografickou literaturou postával profesor Baki. Hinata zamířila do oddělení beletrie. U červené literatury našla vesele křenící se Karin. Nebylo těžké uhodnout, jaký druh knížky si tu asi našla. Zahlédla titul na přebalu – Sto dvacet dní Sodomy.*

Hinata navštívila knihovnu s hlavním cílem nalézt inspiraci pro svou práci. Obvykle nemívala potíže s psaním, jenže poslední dny se nedokázala na nic soustředit... Na rty se jí dral potutelný úsměv. A pak posmutněla a teskně vzdychla.

Náhle se zastavila. Obrátila se k poličce s dramaty. Chvíli pátrala pohledem, než našla tenký svazek. Vytáhla knížku z regálu.

Celý zbytek volna strávila nad touto publikací. Bušilo jí srdce, když otáčela zažloutlými stránkami. Ale nepřekvapujme se nad jejím pohnutím Vždyť Tisíc květů sakury jsou klasika!

* * *

„Vážené dámy a vážení pánové,“ promluvil Kakashi, když se profesorský sbor s výjimkou učitele náboženství konečně shromáždil ve sborovně. „Slohové práce třetí á jsou všechny opraveny a oznámkovány. Nejlepší exempláře jsem přinesl k nahlédnutí.“

„Dal sis na čas,“ Anko se sápala po Karinině sešitě, který jí však vzápětí hbitě vyfoukla Temari. „Héj!“

„Rychlejší vyhrává,“ odvětila Temari.

„Hele, Sabaku.“ Baki zalistoval v dalším sešitě. „Není to nějaká tvoje příbuzná, Temari?“

„Vzdálená sestřenice,“ odpověděla Temari, aniž by mrkla. „Hmmm...“ začetla se.

„Tohle napsala ta nová Hyuuga,“ řekla Kurenai. „Bože, tolik nenávisti!“

„Hehehe,“ zachechtala se Temari.

„Copak, miláčku?“ zajímalo Itachiho.

„Vypadá to, že tě to děvče přeceňuje...“

„Dovolíš?“ nahlédl Itachi do textu. Zbledl. „Uhn...“

„Co? Co?“ poskakovala Anko. „Tak to aspoň přečti nahlas, Temari.“

„Bylo by to vůči Itachimu trochu necitlivé,“ řekla Temari.

„No právě!“ zvolala Anko.

Itachi zdařile předstíral, že neexistuje.

„Jeho temné oči ji propalovaly jako oheň. Hořela zevnitř, jako kdyby ji uvrhli do žhnoucího jícnu sopky... Věděla, co ji čeká,. To ji mučilo nejvíc. Nemohla ze sebe vydat ani hlásku, jen prosebně potřásla hlavou, ale vše bylo marné. On se neslitoval. Nikdy se neslitoval. Každou známku slabosti trestal rafinovanější krutostí. Natáhl se ke krbu. Zděšeně pozorovala, jak vytahuje z plamenů do ruda rozžhavený pohrabáč. 'Říkal jsem ti, že neposlušnost nestrpím,' pronesl hlasem sladkým jako med, takřka mazlivě, a jí z toho přeběhl mráz po zádech. 'Buď hodné děvče a předkloň se.' A ona, v nuzných hadrech zakrývajících jen to nejnutnější, se slzami v očích poslechla.“ Temari vrhla nečitelný pohled směrem k Itachimu. Četla dál. „Zavřela oči a počítala do deseti. Bolest stále nepřicházela. Na kratičkou chvíli si pomyslela, že se konečně smiloval, ale mýlila se. Právě v ten okamžik, kdy ji napadla ta bláhová myšlenka, ucítila žhavé železo na svém boku. Vykřikla. Tiše se jí smál. 'Budeš se mi ještě protivit?' zeptal se, když dal pryč pohrabáč. 'Ne. Ne, pane,' dodala rychle. Stěží potlačila své překvapení, když ji políbil přímo tam, kde ji krátce předtím ocejchoval. 'Pak tedy budeme pokračovat.'“

„Kdo by to byl do tebe řekl, Itachi,“ zašklebila se Anko. „Pohrabáč?“

„Nenávidím vás,“ oznámil jim Itachi.

„Kde jsou ty časy,“ povzdechla si Kurenai, „kdy teenagerské fantazie sestávaly jenom z držení za ručičku, nevinných polibků a rozkvetlých luk?“

* * *

Zima se blížila. Visela nad městečkem jako Damoklův meč. Všude se plížil takový zvláštní, protivný druh mrazu, který se zahryzl jako buldok a nepustil, i když jste se utekli zahřát ke krbu, do sauny a nakonec do kremační pece.

V takových dnech sedával Neji ve svém studentském kamrlíku na koleji, jedl poslední plechovku fazolí ve vlastní omáčce a snažil se udržet zbytečky tělesného tepla pod tenkou dekou, zatímco sledoval nové díly Hvězdné brány a v duchu se vyhýbal myšlenkám na blížící se konec semestru. Docela se mu po té době stýskalo.

Vzhlédl k šedivým mrakům, ze kterých se snášel k zemi nanicovatý sníh podobný radioaktivnímu popílku. Měl na sobě jenom mikinu. V dobách, kdy se nemusel podepisovat jako Ayumi Hyuuga, ji nosil běžně i do blizzardu.

Neji se v duchu usmál. Jo, blizzard.

Toho dne se spřátelil s Gaarou, protože bylo těžké nespřátelit se s potetovanou máničkou, která vás odtáhla z ledového pekla nočního parku do tepla a celá nervózní začala shánět po celé koleji něco ostrého na zahřátí. Zvláštní, jak v budově plné věčně opilých studentů se u nikoho nenašla ani lahvinka. „Sorry, kámo, sami jsme na suchu,“ tvrdili spolužáci, mezi jejichž hlavními ctnostmi by se taková štědrost zařadila jen velmi, velmi těžko. Nakonec Gaara ukořistil něco z bratrových tajných zásob – jak se mu tu povedlo, Neji netušil – ale to už se Neji dávno z podchlazení vzpamatoval.

Se Sasukem se dali dohromady na jaře v prváku. Jaro vyniká mezi ostatními ročními obdobími především svým vlivem na lidské libido, pomatené ženy zamilovávající se do vzdálených herců a zpěváků nevyjímaje. Neji nikdy nepatřil mezi výkvět mužnosti, ale aby se ho někdo lekl, a proto zakopl tak nešikovně, že si způsobil ošklivou spirální frakturu kosti loketní, jenom kvůli tomu, že se vzdáleně podobal nějaké fanynce, která pro dlouhodobý stalking dostala soudní příkaz nepřibližovat se k Sasukemu na vzdálenost jednoho kilometru, tak to dávalo zhruba stejný smysl jako celé toto souvětí.

Chechtali se mu ještě v květnu.

Ale Neji nevyhledal tuhle studentkami opuštěnou lavičku v parku, aby strávil několik chvil sentimentálními vzpomínkami.

Neji se řadil mezi ten druh lidí, který k myšlení potřebuje Klid a Ticho. Společnost ho obvykle vyrušovala a doháněla k šílenství. Šílenství se poznalo obvykle podle nezvladatelné chuti někoho uškrtit, nejlépe Gaaru. V takovém prostředí se Neji nedokázal soustředit. Jeho analytická mysl úpěla. Tady na školní zahradě se díkybohu nikdo nevyskytoval.

Uchýlil se sem, aby si srovnal Myšlenky. Myšlenky se týkaly jeho Úkolu.

Co zjistil? Přiblížil se nějak k uchopení zvláštního charakteru princezny Ayumi.

Kankuro říkal, že se nemá nechat unést prvním dojmem. Jenže ať Neji četl scénář, jak chtěl, pořád mu vycházela Ayumi jako laskavá, křehká dívka, kterou osud z nějakého blíže nespecifikovaného důvodu nenáviděl. Pokusil se dokonce proto přečíst i psychoanalytický výklad hry, ale musel ho odložit u třetí stránky, když narazil na cosi zvaného „závist penisu“.

Tak k čemu zatím došel?

Ayumi se podobala jeho sestřenici. Obě byly laskavé a mírné a obě se narodily coby starší sestry mladších sester.

Jenže Hinata měla Pohled, který by donutil i po zuby ozbrojenou teroristickou jednotku vyzout se z bot, než se vrhnou někomu do bytu s úmyslem ho zabít. Někteří z nich by se dokonce přistihli při tom, jak prachovkou oprašují nábytek, případně před odchodem vysávají koberec. Pravděpodobně by při svém zásahu nikomu nezkřivili ani vlásek na hlavě. Ještě venku by si říkali, že jim ten čaj, co jim Hinata laskavě uvařila, moc chutnal a že sušenky byly famózní.

Hinata možná působila sladce, jenže pod vší tou šlehačkou se nacházela mysl tvrdá jako diamant a manipulující tak, že by Niccolo Machiavelli pukl pýchou.

Ayumi se místo Pohledu přikrčila k zemi a dál ochotně snášela útrapy. To Nejimu nepřipadalo jako aristokratické chování. Ať se dělo cokoli, buď se chovala sladce nebo se s potlačovaným pláčem kořila před svými nepřáteli. (A že jich neměla málo... Člověk si říkal, koho všeho musela s**t ta bezduchá sladkost, jakou se Ayumi projevovala.)

Jenže Kankuro ho varoval. Muselo tu tedy být ještě něco víc. Nějaký povahový rys, který mu unikal. Neji potřeboval vědět o Ayumi vše, aby ji dokázal ztvárnit. Scházel mu důležitý díl skládačky. Bez něj zůstávala Ayumi jen další z řad nepovedených Mary Sue.

Neji se tak zahloubal do metody Stanislavského, že si ani nevšiml, jak se vedle něj posadila profesorka Yuuhi.

„Tušila jsem, že vás tu najdu, slečno Hyuugo,“ řekla tiše.

* * *

Protože byl víkend a protože učitelé výjimečně nenaložili své svěřenkyně horou úkolů, měli Sasuke a Gaara konečně chvíli pro sebe. Dnes odpoledne by je mohl čtenář nalézt v jejich ložnici. Ta se momentálně nacházela ve velice nepořádném stavu, v jakém se ostatně mládenecké ložnice obvykle nacházejí. Ze skříní se valilo oblečení, psací stolky se prohýbaly pod náporem nejrůznějších krámů, které si tam mladíci v průběhu týdne odložili. A mezi vším tím bincem se Gaara válel na neustlané posteli s notebookem, zatímco Sasuke prováděl sérii sklapovaček na špinavé podlaze.

„Dvě stě sedmdesát osm. Dvě stě sedmdesát devět. Dvě stě osmdesát...“

„Tři sta třicet tři. Tři sta třicet čtyři.“

„Tři sta... Nesnáším tě.“

„Musíš začít znova,“ zakřenil se Gaara.

Sasuke zavrčel cosi velice sprostého ohledně Gaarových reprodukčních orgánů a raději si šel vytáhnout z kufru boxovací pytel. Zavěsil jej za hák na stropu a několik dlouhých chvil do něj bezhlavě mlátil.

„Měl bys přestat pracovat na svých bicepsech, jestli chceš, aby ti ostatní sežrali, že jseš holka. Už teď vypadáš jak Chyna.“**

Sasukeho pohled propaloval ocel.

„Na druhou stranu ti to dodává nádech jisté... jisté... netradiční femininity!“

Sasukeho pohled propaloval metr tlustou zeď z azbestu.

„Je tohle jedna z těch chvil, kdy mám být zticha a modlit se o život, viď?“

„Přesně.“

Gaara skutečně vydržel několik minut ani nedutat. Bohužel pro Sasukeho, několik minut ticha bylo právě Gaarovým nejzazším limitem.

„Ne, že bych tě chtěl nějak popohánět, ale nezapomněl jsi na něco?“

„Co?“ zavrčel Uchiha a provedl výkop z otočky.

„Anti-Uchiha Sasuke Fan Club.“

Sasuke ztuhl.

„Vidíš, nebýt mně, ani by sis na to nevzpomněl.“

„Je to strategie. Když nebudu těm příšerám připomínat existenci anti-fanklubu, nebudu jim tím připomínat ani existenci fanklubu.“

„Hledám v tvém plánu logiku. Marně.“

„Nečekal jsem, že to pochopíš.“

Gaara si chvíli překládal tu větu v hlavě. V devíti z deseti případů mu vycházela jako kulantní oznámení, že je on, Gaara, intelektuálně nedostačující. Urazil se tedy.

Do této atmosféry přibyl o několik chvil později Neji. Vstoupil dovnitř jako nějaká mátoha, zavřel za sebou a s podivným pohledem v očích se svezl zády po dveřích k zemi. Vypadal právě tak tragicky a zdrceně jako postava, kterou měl zanedlouho ztvárnit na jevišti.

Kdyby se mladíci opravdu vžili do ženské role, první otázka, která by padla, by byla: „Co se ti proboha stalo?“ Pak by vtiskli Nejimu do ledových rukou hrnek kakaa a trpělivě by ho vyslechli.

Ačkoli se chlapci snažili, za dveřmi pokoje se vraceli ke svému pravému já. Krkali tu a smrděli. (S výjimkou Gaary, který od Sakury minulý týden dostal katalog parfémů. Pravidelně si k němu čuchal a čas od času ho Sasuke přistihl, jak se zuřivě tře o stranu 43, Truth or Dare.) Pleskali se tu trenkami a tu a tam shlédli film, jehož druh po celém světě svorně odsuzovaly matky a feministky jako mravně ohrožující a degradující. Bylo to malé hájemství mužství v oceánu estrogenu. Jenom tady mohli protočit oči v sloup a zasténat cosi nelichotivého o iracionální povaze ženství. (A přitom trnuli hrůzou, aby zrovna na dveře nezaklepala jistá profesorka biologie.)

Jak se čtenář jistě dovtípil, ani jeden nezareagoval na Nejiho zdrcení.

„Zduř.“

„Zduř, Ayumi-chaaaaaaaan.“

„Jděte do haj*lu,“ doporučil jim Neji podivně vysokým hláskem.

V pokoji zavládlo ticho. Sasuke se vrátil ke ztužování své již tak atletické postavy a Gaara si klikal na notebooku. Nebylo slyšet nic, jen hekání a uhihňávání.

„Děkuji, že jste se projevili jako přátelé a projevili soucit.“

„Co?“

„Nic!“ vyštěkl Neji. Pak se uklidnil a promluvil mnohem klidněji: „Profesorka Yuuhi si mě zavolal na slovíčko.“

„To zní jak zápletka z nějakýho -“ začal Gaara rozjařeně.

„Drž hubu.“ Neji zavřel oči. „Řekla, že četla moji slohovou práci.“

„Já myslel, že to měl číst Hatake.“

„Ten si ji přečetl taky... A pak ji předal Yuuhi s tím, že si o mně dělá starosti.“ Gaara se začal uculovat. „Měli jste to vidět. Posadila mě do příšerně měkkého křesla, držela mě za rameno a hodinu mi opakovala, že se jí můžu s čímkoli svěřit!“ Gaara se dusil. „Já tam hodinu seděl a nechápal jsem, co se děje! Měli jste vidět ten její soucitný výraz.... Říkala mi 'drahoušku'!“

„No a co?“ poukázal na absenci pointy Sasuke.

„Když se mě zeptala, proč jsem něco takového psal, odpověděl jsem jí, že...“ zavrtal se očima do Gaary, „...že to kvůli Hinatě.“

„No a co?“

„Teď si myslí, že Hinata... Že ona...!“ Neji naznačil ústy němý vykřičník a zatvářil se zmučeně.

„No a co?“ Sasuke začínal být poněkud fádní.

„Zabije mě.“

„Hinata?“

„Kdo jiný?!“ odsekl Neji.

„Jo, ta by ti dala takovou...“ zasnil se Gaara.

„TY DRŽ RADŠI HUBU!“

V následující vteřině trojice ztuhla jako solný sloup. Kdosi velice vztekle bušil z druhé strany do dveří.

„Buďte ticho, některé z nás se tu snaží STUDOVAT!“ hulákala na ně z chodby Tenten.

Jestli sem vleze...
… tak uvidí Sasukeho nahého do pasu a Gaaru v trenkách a starém děravém tílku. Oba samozřejmě bez prsou a dalších vycpávek. O líčení a dokonalém oholení ani nemluvě.

Sakra.

Neji samozřejmě za sebou nezamkl.

Sakra. Sakra. Sakra.

* * *

„Ahoj, Tenten!“

„Ahoj, Hino.“ Tenten se zhluboka nadechla. „BYLY BYSTE TAK LASKAVÉ A PŘESTALY SE CHOVAT JAKO TLUPA PAVIÁNU V OBDOBÍ ŘÍJE?!“

„Co se děje?“

„Ty tři krávy tam řvou, jako kdyby je někdo řezal motorovkou,“ zabručela Tenten. „Ani se neomluvily! Snažím se učit, ale v tom binci to nejde!“

„Ale teď jsou zticha, ne?“

„Hmpf.“

„Klid,“ usmála se Hinata a vzala spolužačku kolem ramen. „Neskočíš se mnou dolů do jídelny? Mám děsnou chuť na kakao. Mohly bychom se podívat na to učení, co říkáš?“

* * *

Bůh žehnej Hinatě, neboť je zachránila před jistou smrtí.

Trojice si společně oddechla.

Kdyby to nebylo naprosto a úplně nepravděpodobné, pomysleli by si, že je to až podezřelé.

Ale Hinata přece věděla jenom o Nejim, takže jim nepřispěchala na pomoc, ale prostě chtěla uklidnit kamarádku.

Vše bylo v nejlepším pořádku.

* * *

K večeři se podávaly špagety s rajčaty, mozzarelou a čerstvou bazalkou. Když přišlo na jídlo, šel veškerý patriotismus stranou.*** (Rýže přestala být hlavním jídlem poté, co nastoupil Itachi, který využil a zneužil veškerého svého šarmu, aby přiměl kuchařky k přípravě geograficky rozmanitějších jídel. O hodinách zeměpisu se pak stalo tradicí určovat, z které konkrétní oblasti pocházel dnešní oběd.)

Jako obvykle si k nim přisedla Hinata. Gaara se rozzářil jako sluníčko a hned jí nalil džus z karafy. Neji výjimečně nezačal škrtit svého kolegu. Sasuke sveřepě likvidoval špagety.

„Máte tu volno?“ zeptala se nesměle Matsuri.

„Jen si sedni,“ vybídla ji mile Hinata.

Matsuri obsadila poslední volnou židli u stolu poté, co se Sasuke milostivě uvolil dát nohy pryč, a začala potichoučku jíst. Přitom vrhala obdivné pohledy směrem ke Gaarovi, který se dnešního večera chtěl opravdu předvést.

Vyčesal si paruku do vznosného slušivého drdolu, na krk si uvázal temně rudou vázanku s krajkovým zdobením. Oblékl si tmavě zelený vypasovaný kabátek ze sametu a červenou áčkovou sukni. Celkový dojem připomínal anglickou vévodkyni z osmnáctého století, která si vyrazila na hon.

Zářivě se usmál na Matsuri a natočil si špagety na vidličku.

Neji působil poněkud ošuntěle a uštvaně. Těkal pohledem mezi sestřenicí a excentrickým zrzkem a nevěděl, kam s očima. Děsil se chvíle, kdy vezme profesorka Yuuhi Hinatu za loket, zatváří se soucitně a řekne 'Už to všechno vím...'

Sasuke zíral do stropu. Dnes večer zariskoval a nenalíčil se. Držel se teorie nepravděpodobnosti. Je totiž vrcholně nepravděpodobné, že by se v dívčím internátě vyskytl Uchiha Sasuke. Nikdo ho tu nehledal. Všichni viděli jen přerostlou, ramenatou dívku s ostrými rysy a zálibou v rolácích. Byl v nejlepším možném úkrytu. Přesto se ale raději schovával za velkými černými obroučkami módních brýlí. Vypadal jako by ho vystřihli z feministického plakátu z padesátých let.

Nedaleko vstupu do jídelny stál hlouček dívek. Vzrušeně si mezi sebou štěbetaly a ukazovaly na jakýsi papír na nástěnce.

„Co se děje?“ zpozorněl Sasuke.

„Ty o ničem nevíš, Setsuko?“ podivila se Hinata.

„Kdybych o něčem věděla, tak se neptám.“

„Chystá se vánoční ples.“

„Ó bóže,“ zasténal Uchiha.

„Vždyť tu nejsou žádní chlapci,“ svraštil obočí Neji. „To budou tančit dívky... To budeme tančit jenom mezi sebou?“

„Ne,“ řekla Hinata. Její výraz se až podezřele podobal zlomyslnému šklebu. „Paní ředitelka nám zařídila tanečníky. Z daleké školy... Nějací studenti herectví nebo co.“

V chlapcích by se krve nedořezal.

* * *

„KANKURO, TY HAJZLE!“

„Veselé Vánoce!“

„PROČ JSI MI NEDAL VĚDĚT?!“

„A proč bych měl?“

„PLES! Říká ti to něco? No? NO?!“

„Jsi roztomilý, když se zlobíš.“

„COŽE?!“

„Mám dojem, že sis zničil mikrofon...“

________________________________________________________

* Sto dvacet dní Sodomy, napsal markýz Donatien de Sade. Mimochodem, pokud vás někdy zajímalo, odkud se vzalo slovo 'sadismus', naleznete odpověď v této knize.
** Chyna – Najděte si její fotky na Googlu:D
*** Upřímně, posedlost japonskou kuchyní mi u většiny otaku přijde neskutečně hraná. Vám ta divná sladkokyselá kombinace přijde opravdu tak skvělá a hustá?