Ctihodní občané 3.

„Občanská patrola? To je pěkně blbej název," odplivl si Muraki Gouzoua. „Zní to jako patrona."
„Co je to patrona?" zeptala se Choujiho matka.
„Ehm, zdravím." Nino nesměle vešel dovnitř. „Vy... jste všichni?"
V rozlehlé hale sídla Hokage bylo všeho všudy osm lidí. A pes.
„To je jeden z psů klanu Inuzuka," vysvětlila Shiho. „Jediný co zůstal."
„Jediný?" Nino k té "alespoň-padesátikilové" černé doze přistoupil a opatrně ji zkusil pohladit. Pes vycenil bílé tesáky a varovně zavrčel.
„Ano. Jmenuje se Kuroi." K Ninovu údivu, Shiho k psovi klidně přistoupila a nechala ho sníst rovnou z její dlaně krekr. „Je starý a už si nedovede moc zvykat na lidi."
„A on sem přišel sám?" Nino nějak nedokázal pochopit, že se pes může jen tak přihlásit do nějaké organizace.
„Jasně," řekla Shiho, jakoby to byla nepřirozenější věc na světě.
Nevěděl co odpovědět, tak řekl jen: „Aha," a obrátil se na ostatní.
Stála tu paní Akimichi a vedle ní Teuchi. Kolem nich se rozčíleně belhal Muraki Gouzoua a brblal si pro sebe něco jako: za mých mladých let... Pak tu byly židle, na kterých seděli Yumada Saratoshi, knihovnice Tamuki-san a konečně i Irukova prababička, která zchůze brala jako bezva strávené dopoledne a opět cosi pletla. A posledním byl...
„Ty jsi kdo?" zeptal se Nino.
Malý chlapec s leteckými brýlemi se vyřítil kupředu. „Sarutobi Konohamaru!"
Nino několikrát zamrkal. „Kolik ti je?"
„Deset," prozradil Gouzoua.
„Zrádci!" vyprskl Konohamaru. „Náhodou, je mi už deset a tři čtvrtě!"
Nino opět netušil, co říct. „Aha."

„Pusť mě! Já chci bojovat za svou vlast! Správný ninja se nikdy nevzdává!" ječel Konohamaru, když ho Nino vyvlekl před budovu.
„To řekni svým rodičům," odpověděl Nino.
„Ale ti tady nejsou!"
„Byl bych rád, aby tě tu našli vcelku až se vrátí... a abych pak zůstal vcelku já," dodal a zabouchl za sebou. Vzápětí se ozvalo zaklepání. „Nevyjádřil jsem se jasně?!" zakřičel Nino a otevřel dveře v domnění, že za nimi najde Konohamarua.
„Eh, nejdu pozdě?" Sakuřina matka si prohrábla dlouhé, růžové vlasy. „Já jsem Haruno Sayuri."
Nino přelétl očima po krátkých kalhotách, holých pažích a bezprstých rukavicích. Do tváří se mu začala pomalu ale jistě vlévat červeň. „Těší mě..."
Sayuri vešla dovnitř a vrazila si pěstí do dlaně. „Chci nakopat zadky všem, co mi ukradli dceru!"

***

„Shimura-sama." řekl ANBU.
„Nové zprávy?" zeptal se Danzou tónem, který nepřipouštěl odpověď "ne".
„Ano." ANBU špičkou ukazováku nadzdvihl spodní část rolety a zasunul pod ni seznam jmen. „Zdá se, že všichni ninjové, až na Tsunade, včetně ANBU a zvířat zmizeli."
Danzou se otočil. „Cože? Jak to?"
„To nikdo neví. Prostě šli večer spát a ráno byli pryč."
Onen zásah nadpřirozenosti Danza ovšem zas tolik nezajímal. „Tak proto ta nicotná organizace! Už víte něco o tom Ratovi?"
„Ano. Složil zkoušky a málem se stal Chuuninem."
„Neprošel zkouškami?"
„Ano, ale neuznali ho."
„Proč?"
„Ukradl Sarutobiho klobouk."
Zavládla chvíle ticha.
„Jak tohle víte?" zeptal se Danzou.
„Několika členům ANBU ukradl masky a jedné člence spodní prádlo, když byla v Konožských lázních," odpověděl ANBU. „Je to kleptoman. Už je to něco přes půl roku, co ho Tsunade vykázala za hranici vesnice. Potom, co jí ukradl prase."
Danzou zrudl a za roletou nastala chvíle ticha. ANBU zaváhal, jestli by se nebylo od věci nenápadně odplížit do sousedního rohu místnosti.
„Kdyby udělali cokoliv jiného, tak bych to snesl... Ale tohle? Tohle je urážka! Tsunade měla přijít prosit o pomoc mě! Ale místo toho povolá z lesů vyvrhela, aby si hrál na hrdinu! To nepřipustím!" Danzou upřel odhodlaný pohled v dál. „Kontaktujte Noridu! Malá lekce by měla ty hrdé vesničany přinutit pokleknout!"

***

„Hmm, očividně odešli dobrovolně," odhadl Nino v pokoji, kde bydleli Izumo s Kotetsuem.
Shromáždění všech členů Konožské občanské patroly (kvůli nesouhlasu Gouzoui zkrátili název na KOP) před chvílí rozpustil. O čem by s nimi taky mohl diskutovat? O tom, že když přijde nenadálý útok, mají se schovat do sklepa? Bylo to prostě všechno absurdní...
„Jak to víš?" zeptala se Shiho, která mu u celého vyšetřování asistovala.
„Dokonce po sobě i ustlali," dodal Nino a ukázal na jejich postele.
Odněkud se vynořila Kyoru-san, nesoucí smeták. „To jsem udělala já," řekla a vešla dovnitř. „A dobrovolně určitě neodešli. To by si vzali alespoň zbraně a oblečení."
Kyoru-san otevřela skříň. V ní byly vedle šactva i úhledně seřazené katany, pouzdra s kunai a shurikeny, jedna bojová kosa a pár nunchaků. Oba ninjové byli rozhodně vybavení do budoucnosti, ať už měla být jakákoliv.
Shiho si všimla Ninova utrápeného pohledu. „Co se podívat někam jinam?" navrhla povzbudivě.

Všechno nasvědčovalo, že všichni zmizeli ve spánku. Například v pokoji Kakashiho a Asumi byly jednoduše rozhozené přikrývky na postelích a všechno oblečení na svém místě (pokud u Kakashiho bylo normální, že si odkládal šactvo na podlahu). Zato u Kurenai se stali svědky něčeho velmi zvláštního. „Podívej se na tohle..." upozornil Nino svou společnici, v Kurenaině pokoji. Kurenai měla zvláštní spací pozici. Spávala schoulená do klubíčka a zabalená do přikrývky. Ta tu zůstala i s obrysem jejího těla, jenom to tělo tam chybělo. Jako by byla přikrývka velký sádrový odlitek spící ženy.
„Jak se z toho dostala ven?" zeptala se Shiho a spravila si brýle.
„Nebo jak ji z toho někdo dostal ven?" odpověděl na otázku otázkou.
Vloupání nasvědčovalo jen to, že Nino rozkopával dveře a otevíral zámky pomocí spony do vlasů, kterou mu Shiho půjčila. To znamenalo, že se do jejich domů nikdo nemohl nepozorovaně dostat, nevzbudit je a ještě při tom neudělat žádný hluk bojem a vláčením těl.
„Myslím, že tady toho už víc nezjistíme. Vypadá to na nějaké zvláštní jutsu..." konstatovala Shiho, když společně kráčeli po ulici.
„Rato!" ozvalo se udýchané zvolání, když k nim přikulhával Gouzoua. „Máme problém! Asi se na nás povede útok!"
„Cože!?" vyjekl Nino. „Útok čeho?"

Tsunade vytáhla papír s fotkou a cenou pro lovce odměň. „Spíš koho - tohle je Norida Yamakashi, přezdívaný též jako Lavina Yamakashi."
Nino přimhouřil oči na fotku holohlavého chlapíka s jizvou na obličeji a náušnicí. Zkrátka, ať už byly jeho duševní pochody jakékoliv, svou samotnou vyzáží byl ke zločinu prostě předurčen. „Ehm, a co dělá?"
„Momentálně velí menšímu armádnímu útvaru vrahounů, vyvrhelů a barbarů, jako je on sám," odpověděla Tsunade. „Nedávno prý unesli syna jednoho feudálního pána. Zlomily mu obě nohy, vytetovali mu na záda: "Orochimaru je vůl" a nechali ho nahého na cestě do Zvučné..."
„A co se s ním stalo?" zeptal se Nino opatrně.
„Orochimaru si nechal dovést speciální škrabku..." dodala Hokage. Zbytek lidí v místnosti si bolestivě povzechl.
Slova se ujal Yumada Saratoshi. „Co si pamatuju, tak zabíjejí, drancují, znásilňují a občas i vypalují."
„A kolik jich je?" otázal se Nino s očekáváním nejhoršího.
„No, nikdo nezná jejich přesných počet, ale vzhledem k tomu, že dlouho nikde nebojoval... na nás jich jde asi sto padesát, plus mínus. A to nepočítám koně a beranidlo," odpověděla Tsunade.
„Beranidlo!? On sebou tahá beranidlo?" Nino začal přecházet sem a tam ve snaze se uklidnit. „Jak tohle všechno vlastně víte?"
„Snadno - Norida nám poslal vzkaz." Tsunade vytáhla roly neopracované kůže nějakého ubohého kopytníka. Na ní bylo krví napsáno: Zítra zemřete do jednoho. „Vyslýchali jsme člověka, co to donesl. Je to nějaký vesničan, kterého unesli přímo z pole. Norida mu sám řekl, kolik lidí sem chce poslat. Stejně nemá důvod to tajit.
„Myslí, že tohle bude jednoduché..." ozvala se Shiho. „Ví o tom, co se stalo?"
Gouzoua uhodil berlemi do podlahy. „Máme mezi sebou zrádce!"
„To vyřešíme potom!" přerušil je Nino. „Kolik je nás?"
„Tak stejně. Bez toho beranidla, samozřejmě. A všichni jsou civilisti." vypočítala Tsunade.
„Náhodou...!" ozval se Gouzoua.
„Omlouvám se, Muraki-san. Jedna třetina děti a druhá důchodci," opravila se.
„Jak brzo sem asi dorazí?" zeptala se Tamuki.
„Přibližně zítra v poledne," dodala Tsunade.
„Tak to už můžeme všichni spáchat harakiri..." Nino svěsil ramena a odšoural se do rohu.
„Jak to myslíš!?"
Všichni sebou trhli, když se ozvala Shiho. Jakoby ve vteřině prošla náhlou změnou, hrdě postoupila dopředu. Měla zaťaté pěsti a skla na jejích brýlích vrhaly strašidelné odlesky. Nino na ni nechápavě hleděl, když ho chytila za ramena a zacloumala s ním:
„Vůbec jsi to nepochopil! Tahle vesnice ti může házet klacky pod nohy, ale konec koneců ti věří! A jestli nic neuděláš ty, tak všichni padneme potupnou a bolestivou smrtí! To už je lepší rovnou bojovat!"
Nina popadl vztek. „Tak hele - nejsem Hokage, abych někomu rozkazoval! Dokonce ani neumím nikomu rozkazovat, nejsem na to stavěnej! A vůbec," obrátil se směrem k Tsunade. „Jak to, že vy jste ještě tady? Všichni zmizeli, jen vy ne!"
„Jak to mám vědět?" bránila se Tsunade. „Mě se nikdo neptal, jestli chci někam odejít!"
„Srabe..." zašeptala Shiho a sklonila hlavu.
Nino na ni chvíli naštvaně hleděl. Pak rozhodil rukama. „Fajn! Popadneme hrábě a vidle a umřeme jako hrdinové! Budete pak šťastní!?"
Sledovali ho, dokud za ním nezapadly dveře. Po chvíli se ozvala Haruno Sayuri: „Dejte mi chvilku!"

Našla ho venku sedět na schodech. „Ehm, chápu, že se teď musíte cítil dost beznadějně..." začala Sayuri. Hodil po ní mrzutý pohled. „Ale víte, můj manžel vždycky říkal, že naděje umírá poslední."
Po chvíli ticha konečně promluvil. „Žel, naše naděje zvolila život a přeběhla na druhou stranu..."
„Vesničané nejsou tak hrozní. Teda většinou," pokračovala Sayuri, tónem vystudovaného psychologa. „Jenom to neví. Vlastně jsou všichni stejně pesimističtí jako vy. Ale kdyby jim dal někdo naději, kdyby je někdo povzbudil..."
„A proč ten někdo musím být zrovna já?" vyštěkl Nino.
„No, zřejmě jste teď po Tsunade nejvyšší hodnost v celé vesnici. A ona vám věří."
„A všichni věří v to, v co věří Tsunade a tak dále... Pro všechno na světě!! Nenapadá mě ani jediná věc, kterou by jsme mohli proti Noridovi použít! Co vlastně máme?" Nino obrátil tvář k nebi. A na nose mu přistál spadlý list.
Sayuri se zasmála. „Tak tohle asi znamená, že máme spoustu listí..."
„Listí..." Nino se na list dlouze zadíval. A pak ho něco napadlo.