Nevěsty v černém - 4. část

Musím říct, že jsem strnula. Protože jsem vlastně vůbec nepomýšlela na kanonický konec, který Hlasy neznají. Ale... v té zdánlivé tragédii bylo ve skutečnosti tolik pozitivního. Konec Hlasů, i když jsem ho chtěla číst pozitivně, měl nádech promeškané chvíle. Mirae byla pryč. I Midori odchází. Jenže předtím se ti dva stačili najít. Jejich rozhovor o Sasukem a jeho vyvrknutém kotníku, to už byl skutečný hovor dvou lidí, co se znají a jsou si blízcí. Midori byla jen jeden jediný život na Itachiho seznamu. Ale tenhle obětovaný život Itachiho zasáhl. Možná si to vymýšlím, ale podle téhle kapitoly ušetření Sasukeho takřka cele přikládám Midori. Díky za Nevěsty. Chápu předjímající nostalgii tvé poznámky o zapomenutí povídky, ale myslím, že vlastně není důležité, zda je čtená, nebo ne. Myslím, že je důležité, že něco dala těm, co ji četli, a něco dala tobě. Myslím, že každý příběh, který člověk napíše, jej formuje. Čtenáři pomáhají a dodávají tomu novou dimenzi, ale to, že tys na ni byla hrdá, je stejně to nejdůležitější.

hm,hm...vždy, keď niečo prečítam, tak ma veľmi zaujímajú názory diskutérov, komentáre, niekedy viac ako článok, napr. v novinách. A čo ma v tvojom prípade uchvátilo, je komunita okolo teba Také fundované, premyslené, precítené komentáre/recenzie nemá nikto úplne súhlasím s komentárom himiTsume, je to hlboko ľudský ponor do zákutí duše pisateľky a celého príbehu :-)Akurát si myslím, že sloboda je tak vágny pojem, o ktorom sa popísalo x štúdií, omieľa sa, ale sami cítime, že niečo nie je s týmto pojmom v poriadku. Pre Slovanov je vraj dôležitejšia spravodlivosť. A aj v príbehu sa potvrdilo, že nenávisť a negatívne emócie vedú do "pekla", Midori sa sama odsúdila na samotu a v konečnom dôsledku aj na smrť, lebo nebola schopná prijať realitu a nič učiniť vo svoj prospech, zaviazla v minulosti. Bohužiaľ nepoznala Naruta A čítať v ľuďoch moc teda nevedela, to by jej vzťahy vyzerali inak. V tretej časti vidím podstatu, citujem: „Jsou těžší věci.“
Teď jí to tak nepřipadalo.
„Jaký například?“
Pohnul se. Otočil se a zahleděl se jí do tváře.
„Třeba přijít o rodinu. O přátele. Důvěru. Domov.“ Zarazila se.
„Proč mluvíš o těhlech věcech? Ty máš rodinu a domov. Jsi budoucí vůdce klanu, silný shinobi a-“
„Tyhle věci nejsou nikdy jistý. Někdy musíš sundat růžové brýle a podívat se pravdě do očí.“
juj, prvú a poslednú vetu neviem zdôrazniť boldom tie sú kľúčové.
Akumakirei rozhodne neváhaj a píš, čo sama cítiš a čo ti vyviera z duše a srdca. Nikdy nevieš, koho tvoja práca osloví, prebudí, posunie ďalej, možno aj po rokoch v nejakej životnej situácii si spomenie a pomôžeš neznámemu, to je moja skúsenosť zo života

Môj avatar

Môj obrázok je darček od zlatej duše, vynikajúcej spisovateľky a vzácneho človeka, Akumakirei, ktorej zo srdca za všetko ďakujem :ksakura:

Japončina a rodná reč

Som zástanca prepisu japončiny do rodného jazyka, taký je aj všeobecne uznávaný úzus. Slovenčina a čeština sú prekrásne a bohaté jazyky, s ktorými sa treba maznať, aby nám nezakapali. Potom vieme, ako bez problémov skloňovať atď. Riadim sa odbornými publikáciami a Prasátkovými článkami v sekcii JAPONŠTINA V originále nádherne artikuluje Kisame

Múdrosti

"Arogance je parukou k zakrytí duševní pleše." Jan Werich
"Představte si to ticho, kdyby lidé říkali jenom to, co vědí..." Karel Čapek

Misia L: Musím povedať, že ma to prekvapilo. Ani nie tak kvôli Hlasom, ale skôr pre to, že Itachi bol v tomto príbehu prezentovaný ako dospelý, kdežto v reále mal "tej noci" iba 13 rokov.
A môžem ísť hľadať ďalšiu sériu.

Mise V

Jako... já věděla, že to neskončí dobře. Ale že až tak? Přiznám se: doufala jsem, že ji nechá utéct. Aby získala "svobodu", aby poznala opravdovou... samotu. Žádná očekávání, žádné klany, žádné závazky: život, kde by její jméno neznamenalo nic - nebo rozhodně nic dobrého, byla by považována za spolupachatele.
I když - co by to bylo za život?

Ten příběh mě strašně bavil. Těžko si vzpomínám, kdy mě nějaká série na konoze takhle chytla. Vzhledem k tomu, že to je tvoje povídka, jsem čekala skvělou práci - ovšem trochu mi dělal starosti fakt, že originální charaktery nemám ráda. Zbytečně.

Je to krutý příběh. Perfektní vyobrazení bezmoci. Zajímalo by mě, jestli by jim to nějak fungovalo, kdyby dostali šanci. Kdyby všechno bylo jinak.
Na druhou stranu jsem trošičku ráda, že se jejich vztah nikdy nerozvinul, taková milenecká tragédie by byla klišé. Takhle se mi to zdá... realističtější. Silnější.

Ach jo. Její scénky se Sasukem - ty se vážně umíš strefit tak, aby to opravdu bolelo, že? Už jsem psala, jak jsi krutá? Klidně ti to napíšu znovu. A Itachi, ach, Itachi. Tys nikdy neměl šanci. Příběh tvé ženy byl strašný - jen cenné zboží, nic víc, hadrová panenka v rukou své rodiny. Ale tebe donutili jednou z těch rukou, nemilosrdně dusících ostatní, být. Ona byla oběť, ale zůstala... čistá. Ty jsi také oběť, ale oběť špinavá. Zakrvácená. Ona poznala jaké to je, pasivně trpět a jen snít o tom, něco dělat. Tys poznal horor volby, hrůzu toho, konat. I když nazývat to "volba" je tak trochu výsměch.
Někdy jsou všechny možnosti špatný. Ale nemůžu si pomoct: není fér to srovnávat, ale v porovnání s Itachim, který skutečně moc volit nemohl... proč neutekla - myslím už před svatbou nebo těsně po ní? Byla by zklamáním pro rodinu, byla by sama, byla by na vlastních nohách, nemohla by se vrátit. Ale tu klec rozbít mohla. Ale sama se rozhodla, že tuhle cenu za svobodu zaplatit nechce.

Je to vynikající povídka. Nikde nic navíc, příjemně to plynulo. Postavy byly výborně vykreslené. Jen bych se vůbec nezlobila, kdyby to bylo delší.

A přidávám se k ostatním: tohle je jedno z nejlepších děl, které jsem tady četla. Bravo, Aku. Na tuhle buď právem pyšná.
A... já si celou dobu říkala, proč jsem si to nepřečetla už tehdy. A víš co? Chyba v Matrixu, jinak si to vysvětlit neumím.

Čekala jsem něco jiného, vlastně něco hodně jiného. Ale přišla jsem na to, že je bláhové něco očekávat, u tvých povídek rozhodně ano.
Připadám si, jako když dočtu knihu, jejíž příběh mě opravdu zasáhl, zaklapnu desky a chvíli jen tak hledím do prázdna. Srovnávám si myšlenky a přemýšlím, jaké emoce ve mně víří. Tady je to podobné. Ještě pořád jsem tak trochu v té fázi hledění do nikam a utváření si hmatatelného názoru, takže příliš sdílná nebudu, promiň, ale vím, že pro mě je toto tvá nejlepší povídka. A nejspíš i nejlepší povídka, jakou jsem kdy četla o Itachim.

Sugoi Gomen, že to přečítám, tak pozdě. Rozhodně za 5*

Ahoj, Akumakirei. Zase se jednou hlásím.
Na tuhle povídku jsem se chystala už dlouho, vlastně několik měsíců. Nevím, proč jsem si ji přečetla zrovna dneska. Četla jsem ji u tebe na stránkách, ale říkala jsem si, že komentář napíšu tady, tady si ho spíš všimneš znám to od sebe, přibližně jednou za rok si projedu prastaré výtvory na své stránce a vždycky se divím, že k tomu někdo napsal komentář a já mu neodepsala, protože jsem si toho nevšimla.

Nevěsty v černém jsou strašně smutný příběh. Strašně smutný, strašně hezký a strašně realisticky napsaný. Je... děsivé, jak se tři části věnují jen a pouze Midori, jejímu vzdoru, odporu a tomu, jak se odmítala sžít s tím vším, jak si ji Sasuke oblíbil, o malování a o příbězích, které s sebou obrazy nesou... ale pořád o ní. A v pak, ve čtvrté části, najednou člověku dojde, že Midori byla jenom jedna z mnoha, jedna z těch, které musel Itachi zabít. Že nebyla nijak výjimečná, i když byla první. Že nešlo jen o její osud. Že byla jen součástí Příběhu. Vážně mě to děsí a říkám si, jak hloupá jsem byla, protože takhle vypadá realita; ta, která nikoho nešetří...
Smutek, vězení, přetvářka, klec, pták se svázanými křídly - ale pořád jenom pták, jeden jediný v hejnu, ztracený a dávno zapomenutý, jeden jediný v příběhu. Akumakirei... pořád o tom přemýšlím. Je mi smutno. Dostalas mě.
Vím, že je tenhle komentář docela dlouhý, ale nechci ho schovávat. Chci, aby to vyniklo. Snad si to přečteš. Abys viděla, že na tohle dílko nikdo nezapomněl. Ono se to vryje do paměti...

Nemám slov. To bylo nepředstavitelně krásné... Víc psát ani nemusím, kdybys viděla můj výraz, pochopila bys. M...mo...moc krásné!

To bolo úžasné vážne krásna poviedka... a totálne perfektný koniec

mno úžasná povídka...jedna z mála, která mě dokázala rozbrečet...to se mi stává hooodně málo. Je to opravdu krásný příběh, nikdy by mě nic takového nenapadlo, píšeš fakt moc hezky

mno musím říct že se ti tahle povídka vydařila...opravdu moc se mi líbila krásně vykreslenej charakter osobností jen mě napadá jedna drobnost - nebylo Itachimu, když vyvraždil klan kolem 15 let?

no... když jsem už dočetla i ten poslední díl, možná bych tu po sobě mohla zanechat i nějaký ten komentář....
Tahle povídka byla vážně úžasná, i tady na Konohe jsou některé povídky, které se nikdy úplně neztratí. A tato patří k nim. Je to jedna z nejlepších, které jsem tady četla (a není jich málo ).

Béé to bylo tak smutné Nemáš ještě nějaké příběhy kde se rozbrečím? Tento příběh se mi velmi libil měla si ho pěkně napsaný a dobře vymyšlený, to se mi líbilo a dokonale mě to rozpbrečelo a to mám to nejledovatější srdce které nerozpláče nic a tobě se to povedlo xD Takže jen tak dál a budu nadále číst tvoje příběhy

Tak..dočítané.

Slohovka? Tak to teda nečakajte...

Ten koniec bol niečo čo sa ukrývalo v celom príbehu, síce ukryté, ale bolo to tam, takže som na to bola ako tak pripravená.
Táto poviedka...čo k nej dodať? Byť viac spútaná ako slobodná. Nenávisť. Utrpenie. Potreba vykonať niečo, čo nechceme, ale prosto musíme, nedá sa pred tým uniknúť...
Nebol to doják ako taký, ale na človeka takéto niečo zapôsobí. Zanechá v ňom dojem, že by mal mnoho vecí pozmeniť, mal by sa zamyslieť nad tým čo má, a že o to môže v priebehu pár okamihov prísť. Všetko, čo vlastníme má nejakú cenu a čo ak niekto dá viac? Ehrr...ale o tom potom(alebo zase odbieham od tématu) 
Midori prišla o svoje detské črievičky, spútali jej hravú a milú dušu, vzali jej krídla a už nemohla lietať. Ale ona to skúšala ďalej, chcela byť taká istá ako pred svadbou, znova úsmev na perách a radosť v očiach, ktoré boli teraz chladné a bezradostné. A po svadbe ju čakali trošku premenlivé stavy. Nakoniec však prišla jej smrť a myslím, že jej priniesla vyslobodenie. Cnelo sa jej za domovom. Vyslobodenie. Voľný let so znova objavenými krídlami. Ehr...a zase kecám o ničom
Len...premýšľam nad tým, či vlastne našla v smrti vyslobodenie...
Poviedka sa čítala sama od seba. Slová sa mi mihali hlavou rýchlo a zanechávali po sebe stopu. Vyvolávali mi v mysli otázky. Vety ma strhli do deja a prežívala som to. Bola som ňou, aspoň na chvíľku, pochopila som jej myslenie. Svojou poviedkou si dovolila čitateľovi sa vžiť do deja, prežiť ho s hlavnými postavami, no zároveň premýšľať ako by som sa ja, ako čitateľ, správala v určitých situáciách(či by som konala rovnako, alebo nie). Bolo to trošku ako byť zároveň dvoma osobnosťami s rozdielnym ale aj sčasti rovnakým myslením a chápaním.
A nie, nemyslím si, že by človek na takéto niečo zabudol. Možno si po pár mesiacoch nebudeme pamätať detaily, ale obsah sa nám bude víriť v mysliach a nútiť nás myslieť na cenu všetkého navôkol.

Pane bože... co... já nevím co říct... Nejhorší na tom je, že se to dalo čekat. Nezměnila si dějovou linii tak jak ji napsal Kishimoto, ale dala jsi tam Midori, ve všem první... Nevím co bych mohla napsat... až na jeden odstavec myslím ve třetí části, který mě zdržel, jsem to přečetla prakticky jedním dechem... Tvoje povídka se neztratí...

Ne...prosím! Jak to všechno? Aku..já nemůžu a nejen proto, že tuhle povídku tak bezmezně obdivuju, obdivuji i její autorku, mnohem více. Neměla bych odvahu. Na tvém mstě bych neměla odvahu tohle napsat a prožít si tak tohle všechno. Vím jaké to je. Taky píšu a vím, že když máš nějakou povídku opravdu ráda, prožíváš si ten děj spolu a hlavní postavou. Ty sama jsi jí. Proto tě tolik obdivuju, tvůj talent, ale nejvíce odvahu...

Nádherný příběh, který nikdy zapomenut nebude, o to se neboj, protože vždy se tu objeví někdo, kdo v něm objeví cosi víc než jen pár slov, tu směs pocitů, touhu mít něco, co nikdy mít nemůžeme, k čemu se už nikdy nedostaneme, zkrátka naše poslední myšlenky, které chceme věnovat svým snům, touhám, přáním...
Krása - jiné slovo k téhle povídce snad ani nejde, je dokonalá, a to proto, že je psaná od srdce...
Nic jiného už snad ani psát nebudu, všechno tu napsané máš, a každý přidá něco jiného, ale já nerada někoho napodobuju a nic jiného k přidání nemám...
Přeju hodně štěstí v dalších povídkách, Aku

Skutečně krásná povídka, co jen dodat.
Nádherně popisuješ pocity, ty ti skutečně jdou. Ani rozhovory a popis míst nebyli špatné, i když bych možná některé tvé popisy skutečně ještě trošku rozepsala. Nic ovšem nenarušuje příběh, a čtenáře to nutí číst dál a dál. Já sama tento pocit u téhle povídky měla tak silný, že píšu komentář až teď.
Když jsem čítala první kapitolu, tak jsem si řekla. 'Co to zas bude za blbost?', ale jak jsem četla, zjistila jsem, že mé první očekávání se rozplynulo jako pára nad hrncem. Ani náhodou to nebyla blbost, kterou jsem v tom viděla u prvních odstavců, ale i když jsem tu blbost tam viděla, nepřestala jsem číst ... Musela sem číst dál.
Máš neuvěřitelně chytlavé psaní, a musím uznat, že tato povídka ... Ne, to se nedá nazvat pouvídkou. Tento příběh je asi jeden z nejlepších, jež jsem kdy četla. A ani já, osoba, která zvládne sepsat kritiku na skoro cokoliv, teď nemám dostatečných slov, abych vyjádřila jak fantastické tohle dílo je.

Aku, veľa som od teba toho nečítala... Ale vždy keď niečo, ostalo mi to v hlave, to sa ani inak nedá..
Na Konohe je len pár autorom, ktorým sa to tak podarí...
Tieto štyri časti som doslova prehltla a som rada, že som tak urobila. Už dlho som ich mala zaradené, že si to prečítam, ale ten čas...
A je mi smutno, ťažko... Píšeš tak krásne, opisuješ pocity, miesta, veci... Ľudí... Človek je vtiahnutý do deja a nechce ísť preč.. A zrazu je koniec... Trpké vyvrcholenie, smutný koniec klanu, Midori, Itachiho.. A predsa je v tom ešte aj niečo iné...
Tento príbeh je jednoducho niečo viac, ako sa tu dá vidieť... Som naozaj veľmi rada, že píšeš a že to my môžme čítať

Autori poviedok čítajte Pravidlá FF!!
Inak vaše poviedky skončia na našom externom blogu ^^
A takisto čítajte aj Důležitá sdělení pro spisovatele a čtenáře FanFiction!!!
Ak si nie ste istí písaním, nájdite si nejakú betu - Inzertní FF nástěnka.
----
Čiarka, taká maličkosť, ale dokáže úplne zmeniť význam vety.
Nezabúdajte na to.

Podpis...

Jediný a pravý Madarofil, aký existuje.
Zvyšok sú len úbohé napodobeniny.
Len chudáci ako vy, sa obúvajú do niekoho ako je Mady. ^^
Sorafay spí.
Ak máte nejaký problém s užívateľmi alebo "vyššou mocou", skúste sa pozrieť SEM a kľudne sa vyjadrite. Ktovie, či vám to nakoniec nejako pomôže, ale veriť sa má, nie?

Chtěla jsem napsat něco originálního, ale Cinklí mi to vyfoukla. Naprosto s ní souhlasím.
Nic procítěnějšího jsem tu nečetla.
Dílo je originální samo o sobě, čte se krásně. Jenom začneš a už je zase konec. Moc bych si přála, aby jsi napsala ještě něco podobného, protože tohle je vážně jedinečné.
A teď něco k tvému závěrečnému proslovu, Aku. Víš... to, co jsi napsala, tě vyzvedlo ještě na další úroveň, než samotné Nevěsty v černém. Četla jsem to a skoro jsem z toho brečela. Nevím proč... na to nemám ještě dost zkušenostzí, ale připadala jsi mi tím jako profesionální spisovatel. Jako špička.
Existuje hrozně moc lidí, kteří píšou a mají vysoké sebevědomí. Nic proti nim, někteří z nich ho mají oprávněně, ale ti, kteří si myslí, jak jsou dobří a přitom má jejich dílko pravopisné chyby, nemá to hlavu a patu a celé je to jen slovní guláš, by se měli nad sebou zamyslet a radši nechat tenhle post sebevědomého a čteného autora radši někomu, jak jsi ty. Zasloužíš si to, Aku. I tahle povídka si zaslouží, aby jí četlo víc lidí.
Já na ni nikdy nezapomenu, protože nedala jen tobě, Aku, dala i mně. A to hodně. Vzala jsem si z ní vše, co jsem mohla a pořádně se nad sebou zamyslela. Pomohla mi sundat konečně ty růžové povídkářské brýle, které jsem od začátku měla nasazené.
Děkuji Aku.

• There'll always be people out there who will tell you that you can't. All you have to do is turn around and say: "Watch me!"
• Vždyť usmát se nebolí.
• Nejnovější myšlenka v text ... Voda není krev, Voda je voda

Nejoddanější přátelé jsou psi. Vyslechnou tě vždy, když to potřebuješ

Moje fenka Becky. Ona je jedna z té hrstky, kterým vděčím za to, že jsem se ještě definitivně nezbláznila...

Tleskám, tleskám a ještě jednou tleskám...
Kdybych měla více rukou, možná by se ten potlesk donesl až k tobě.
Bylo to úžasné, a možná ani tohle slovo to pořádně nevystihuje.
Přečetla jsem to celé, jedním dechem. Nic takového jsem tady ještě nečetla, nic tak pěkně procítěného a myslím, že ani už nic takového nepřečtu..
Tohle dílo je natolik originální, že cokoliv s podobnou tématikou už prostě pro mě nebude tak skvělé. Měla by jsi přemýšlet nad svým seběvědomím. Jsi výborný autor, který stoupnul o několik příček zase výš. Těším se, co dalšího napíšeš.

Tak, tahle povídka zase byla z jiného soudku než jsem zvyklá. A opravdu příjemně mě překvapila. Na závěr mi i začaly téct slzy...
Já jsem taková, že čtu a čtu a moc si nepředstavuju. Nevžívám se. Ale tohle... tohle bylo jiné. Přečetla jsem ji první kapitolu a zjistila že... je to něco jiného, něco co si musím vyzkoušet. A představivost mi jela na plné obrátky. Dokázala jsem se vžít, snažila jsem se Midori a Itachiho pochopit... A než jsem se nadála, byl konec. Nebyl to jeden z těch odrbaných dobrých konců, takový ten americký blivajz. Byl to konec plný pochopení, smutku, odlétající naděje...
Já... Musím ti za tuhle povídku poděkovat. Je to povídka z těch kategorií, co mi otevřou oči. V různých směrech. Tahle byla o tom, že mi ukázala, že život vážně není takový peříčko a většina literatury jsou jen naše sny, bláhové sny. Že jsou i lidé, co se mají hůř než já. A že je tu člověk s obrovským talentem, co ovládá umění spisovatelské magie. Múza u tebe musí být pečená vařená a já jí to schvaluji x)

Tímhle jsi se dostala do mého hledáčku a ráda si počkám na další tyhle skvosty. A ne, neboj se, že tohle upadne v zapomění. Tahle povídka bude roznášena dál, nikdy se na ní nezapomene, protože to je prostě jedna z těch, který si každý bude pamatovat i kdyby nechtěl. Je svým způsobem vyjímečná v té řadě nemastných, neslaných, nereálných povídek. Diamantový prsten schovaný mezi horou falešných diamantů. A já měla tu čest, že jsem ho našla a mohla si tohle přečíst.
Arigato.