Nevěsty v černém - 3. část

Seděla u jezírka. Znovu. Tak nějak si to místo oblíbila, snad proto, že jí tolik připomínalo domov.
Vlastně...
Všude by bylo líp než tady. Je jen malá rybka v oceánu, kde velí ti největší žraloci. Jen malá rybka, kterou proud pomalu smýká a nese ji pryč, daleko od všeho, co má tak ráda.
Potřásla hlavou, možná si bláhově myslela, že se tak zbaví svých smutných myšlenek. Marně. Stále zůstávaly, nemizely.
Unaveně svraštila čelo. Už jí z toho všeho bolela hlava, z neustálých hádek, ale přitom i všudypřítomného ticha.
Natáhla ruku a v dlani stiskla odkvetlý květ pampelišky. Chytila ho a odmítala pustit. Je taky tak chycená, lapená jako šťavnaté sousto v pavučině.
Koho zajímá, že uvnitř je sama, že je prázdná jako mísa bez ovoce, že se cítí jako řeka bez vody. Nikoho. Stačí, když dostatečně reprezentuje klan.
Pomalu dlaň rozevřela a nechala bělostné chmýří odnést větrem. V zelených očích se jí objevily slzy, když pozorovala, jak putuje, jak ho vánek odnáší pryč.
Kde asi skončí?
To ona neví, ani ono to neví. Netuší, kam se dostane odkvetlá pampeliška. Jediné, co ví, je, kam se dostane ona. Kde skončí.
Vztekle sevřela ruku v pěst a uhodila s ní o chladný kámen, na kterém seděla. Moc dobře věděla, kde zůstane až do konce svého života.
Tady.
Na tomhle proklatém místě, kde si jen každý za zády závidí, pomlouvá a o vlídné slovo je tu nouze. Tady, kde vládne diktatura jediného člověka, kterému se musí všichni podřídit.
Spodní ret se jí roztřásl a z očí začaly padat slzy. Dopadaly na kamennou desku a tříštily se o ní. Jejich hořkost se vsakovala do kamene, do vysoké trávy kolem, vsakovala se i do vzduchu. Midori se zuřivě kousla do rtu.
Nesmí brečet. Tyhle slzy nepomůžou. Nikomu, ani jí.
Zhluboka se nadechla, snad aby se alespoň trochu uklidnila.
Nesmí... Ne, nesmí ztratit nervy. Nemůže...
Kdyby to bylo tak jednoduchý.
Zadívala se do hluboké vody. Drobounké vlnky se proháněly po hladině, zapadající slunce se od nich odráželo a vytvářelo nové barvy. Barvy...
Dívce se na tváři objevil nepatrný úsměv, když si vzpomněla na odpolední malování. Na dva obrazy. Na ten svůj...
Sklopila hlavu. Červená, šedá, tmavě fialová... Ne, možná je lepší, že se nepokoušela Sasukemu nic vysvětlovat. Jednou na to přijde. Jednou... až ona už dávno nebude muset nic říkat.
Ne, neměla by na to myslet. Znovu se zahleděla do vody. Hlavou jí přelétla vzpomínka na druhý obraz. Byl tak barevný... Veselý, optimistický. Nebo se o to jen snažil? Ne. Maloval to, co cítil. A pak jí ho dal. Snad aby trochu té radosti, té dětské nevinnosti předal i jí. Nevědomky vyplnil to prázdné místo v srdci.
Jen trochu, ale přece.
Hřbetem ruky setřela pár zbloudilých slz. Už to přehání. Není citlivka, ale... Lidé se mění, dřív tomu nevěřila, ale teď poznala. Sama se změnila. Zmizely krásné úsměvy, bláznivé skotačení... Ne. Zbytečné je vzpomínat. Ty časy se už nevrátí.
Čím jsem se o to zasloužila.
Ta otázka ji soužila, dnem i nocí se snažila přijít na odpověď, ale marně.
Narodila se jako první. Už to byl hřích. Tím bylo rozhodnuto. První, zase první... Neprosila se o to. Nikdy. Nechtěla mít přednost, netoužila po prvním místě. Raději by se ztratila v davu.
Asi je to lepší... Ano, možná je. Ona to vydrží. Její sestry...
Ne, nechtěla by, aby tohle zažily. Ony měly žít s vysněným mužem, obklopené láskou a upřímnými úsměvy. Tahle přetvářka nebyla pro ně. Jenom ona v tom uměla chodit. Jen ona zdědila tu schopnost.
Ne, ony by nechápaly. Neuměly číst v lidské duši jako ona. Poznávala pravou stránku lidí kolem sebe, aniž by něco tušili. Často ji překvapovalo, jak jsou někteří krutí. Upřednostňující jen sami sebe. Nechápala, jak můžou takhle žít.
Zase myslí na zbytečnosti. Musí se s tím smířit. To ona byla vybrána, ne sestry. To ona musela tohle všechno zvládnout.
Jenom ona...
Dokáže to.
Musí.
Měla by.
Pro všechny ty... Znechuceně si odfrkla.
Jo, dík všem těm...
Rukou pohladila chladný kámen. Kolem zpíval vítr svou píseň s dlouhými šlahouny trávy, které hrály bas a hnal ji až do korun vysokých stromů. Zaposlouchala se do toho jemného koncertu.
Tak odvahu? To mi chceš říct?
Pousmála se. Po dlouhé době zase upřímně. Od srdce.

Už se dávno setmělo. Ležela v posteli, prsty si hrála s měkkou peřinou a dívala se do stropu. Vlastně ho ani neviděla, jen tušila, že tam někde je. Někde tam je ta zeď, která určuje hranici její svobody. Je to jen jedna její část...
Hlavu stočila nalevo, aby se podívala na druhou polovinu postele. Prázdnou polovinu. Měl misi. Nechtěla vědět, co je to za úkol. Nechtěla znát pravdu. Tušila, že mu nedávají doprovody důležitých lidí. On měl za úkol zabíjet. Vraždit.
Dveře se otevřely a hned zase zavřely. Postel se prohnula pod váhou dalšího těla. Midori se nepohnula, jen tupě dál hleděla do tmy.
Tak se vrátil. Kdo se dnes vydal na dlouhou cestu na druhou stranu?
Zavřela oči, ale najednou ucítila silný zápach. Vyděsil ji. Pronikavě kovový zápach. Rychle otevřela oči a posadila se. Viděla jen tmavý obrys postavy sedící na posteli.
Měla pravdu. Zabil.
„To je krev, že?“ zeptala se tiše.
Neodpověděl. Nemusel. Domyslela si to sama.
Natáhla ruku a stiskla vypínač na lampičce. Do ticha zazněl jak výstřel z pušky. Zatnula zuby, ale nakonec se na něho otočila. Vyjekla a vyskočila z postele, když celou tu hrůzu zpozorovala.
Není jen od krve. Je celý nasáklý krví! Musel...
„Bylo jich víc?“
Zvláštní, jak tu jedinou otázku dokázala vyslovit. Zněl v ní strach, opatrnost, ale i jistý odpor, znechucení. Neodpovídal. Pořád. Jen vstal a začal si svlékat zakrvácenou vestu. Její vyděšený pohled ignoroval.
„Neumíš odpovědět?“
Přestala ji bavit tahle hra. Hra, kde si nikdo není jistý svými kartami, natož výhrou. Ona v ní nikdy nebude vítězem. Ona ne.
„Tady nejsou potřeba slova.“
Strnula. Odpověděl. Vzal ji na vědomí. Nečekala to, myslela, že bude potřeba víc bojovat.
„Chyba. Tady je těch slov potřeba hodně. Bylo jich víc?“
Zase to ticho. Krátce se zasmála. Škodolibě, zle.
Někdy se první místo hodí.
„Bylo. Dokážu si to představit. Kdo to byl zač?“
Zakrvácená vesta dopadla na parkety a po dřevě začala stékat krev. Dívala se na ten tmavý pruh, který byl pro někoho důležitý. Teď už není.
Tak to chodí. Kdo není dost silný, nepřežije. Bohužel... Kdyby proti němu stála ona, nepřežila by taky. Nebyla by dost silná.
Byl by klid. Na pořád. Už bych se nemusela bát každého dne.
„Co byli zač? Mluvíš se mnou? Nebo si tady povídám sama? Třeba trpím samomluvou.“
Snažila se dostat pod tvrdou vrstvu, ten tvrdý obal, který kolem sebe vystavěl. Aspoň trochu si rýpnout. Marně.
Beze slova se sebral a zavřel za sebou dveře do koupelny. Stála uprostřed pokoje, světle modré kimono jí tančilo u nohou, zatímco tmavé vlasy jí padaly přes tvář. Ruce jí spadly kolem těla. Vlastně si ani neuvědomila, že je vztáhla do vzduchu, aby ho zarazila.
Už nevěděla. Nevšímal si ji, nevnímal ji.
Snažila se být milá, pak se snažila ho alespoň trochu vyprovokovat, ale všechno zbytečně. Pomalu přešla k otevřenému oknu a zadívala se do tmy. Černočerné tmy. Stejné jako tenkrát. Tehdy sem jela jako nevinná dívka, netušíc, co ji tady čeká. Teď už je poučená.
Prudce se obrátila, když zaslechla ránu, ale hned si oddechla. Pořád byl v koupelně. Chtěla přejít zpátky k posteli, ale šlápla na něco měkkého. Vyděšeně uskočila. Její bosé nohy se zamotaly do pohozené vesty a vytvářely krvavé stopy na dřevěné podlaze.
Náhle klaply dveře a ona pohlédla do černých očí. S hrůzou se zelené oči setkaly s onou nevšímavostí.
Trochu se jí zachvěl spodní ret, ale pak se jen podívala na své nohy. Byly od krve. Od krve lidí, které zabil.
Sebrala tu poslední zbývající odvahu a zvedla hlavu. Hrdě ho obešla a práskla za sebou dveřmi od koupelny.
Pokusila se smýt tu červenou barvu, ale šlo to ztěžka. Drhla tu krvavou vinnu a nesnažila se myslet na to, komu asi patřila. Popadla bělostnou osušku a utírala se. I do ní vtiskla rudé provinění.
Odhodila ji a opatrně přešla ke dveřím. Neslyšela žádné zvuky, snad si lehnul a dál se nestaral.
Jako obvykle.
Stiskla studenou kliku a vešla do pokoje. Jak předpokládala, ležel na posteli a vypadalo to, že spí. Po stěnách se prohánělo tlumené světlo rozsvícené lampy, kterou nezhasl.
Proč? Mohl... Ne. Už začínám být paranoidní. Naschvály si neděláme.
Přistoupila k posteli a zabořila se do chladivé peřiny. Jemně stiskla vypínač lampy a pokoj se ponořil do tmy. Vydechla.
Jako každou noc.
Nikdy od něho neslyšela přání na dobrou noc. Ani slovo. Omezovali se jen na denní pozdravy a nutné upomínky. Jejich veškerá konverzace.
„Dobrou noc,“ zkusila to.
Třeba...
Nic. Nezaslechla jedinou odpověď. Pořád je stejně hloupá, v tomhle se nepoučí. Vytáhla si peřinu až k bradě a otočila se na bok. Unaveně zavřela oči a...
„Tobě taky.“
Škubla sebou, když uslyšela ta dvě prostá slova. Odpověděl. Jí.
Otevřela oči a přetočila se na druhý bok. Nehýbal se. Už myslela, že se jí to zdálo, když začal znovu mluvit.
„Byli tři. Jen zlodějíčkové a hnusní vrazi.“
Muselo se něco stát. Nikdy se jí nesvěřoval, nikdy nemluvil o dnech, o misích, které zažil. Respektovala to, ale dnes porušil tichou hranici.
„Bylo to těžký?“
Její slova se rozlehla pokojem a zněla jako nevinná otázka dítěte. Nevěděla. Ještě nezabila.
„Jsou těžší věci.“
Teď jí to tak nepřipadalo.
„Jaký například?“
Pohnul se. Otočil se a zahleděl se jí do tváře.
„Třeba přijít o rodinu. O přátele. Důvěru. Domov.“ Zarazila se.
„Proč mluvíš o těhlech věcech? Ty máš rodinu a domov. Jsi budoucí vůdce klanu, silný shinobi a-“
„Tyhle věci nejsou nikdy jistý. Někdy musíš sundat růžové brýle a podívat se pravdě do očí.“
„Ale tohle je pravda! Máš rodinu, přátele, domov. Ať v jakékoliv podobě, máš je.“ Zavrtěl hlavou.
„Mám. Nemysli na to. Dobrou noc.“
„Ale-“
Viděla, jak zavřel oči.
Usnul. To brzo. Co vším tím myslel? Rodinu má a... Ne, to snad ne.
Pozorně si prohlédla jeho tvář. Už dlouhou dobu měla podezření a jeho slova ji dnes znovu svedla na nejistou cestu, od které se snažila odpoutat.
Přivřela oči, ale skulinkou mezi řasami si ještě zkontrolovala, že opravdu spí.
Nemysli na to.
To se tak snadno řekne. Hůř udělá. Nepatrně se zavrtěla. Už je pozdě, měla by spát. Tohle může vyřešit ráno. Času bude dost.
„Dobrou,“ zašeptala a škvírka mezi řasami zmizela.
Pevně k sobě oči přimkla a otočila se na druhý bok. V pokoji se ozvalo klidné oddechování spící osoby. Postel nepříjemně zaskřípěla, když se Itachi nadzvedl a pohlédl na Midori.
Spala. Klidně se vnořila do říše spánku. Trochu se pousmál, když si vzpomněl na bouřlivou hádku o postel. Nechtěla spát vedle něho. Chápal ji. Naštěstí zem nebyla moc pohodlná a ona to nevydržela. Lehl si zpátky a zavřel oči.
Už to nebude moc dlouho trvat...

Hlasitý smích se rozléhal po zahradě, vnikal do zelené trávy, kůry stromů, dostával se i do vzduchu a všechno najednou bylo veselejší.
Veselejší...
Vysoká dívka si na hlavě přidržovala slaměný klobouk, který se jí snažil vítr vzít a smála se na celé kolo. Vedle ní se v trávě válel černovlasý hoch a něco křičel.
„To stačí, Sasuke. Musíme domů. Víš, že to máme daleko,“ vypískla Midori a uskočila z jeho dosahu.
„Ještě chvilku,“ škemral klučík a znovu začal válet sudy.
„Ne. Mikoto... Tvoje máma by se zlobila,“ odmítla dívka a popadla ho za ruku.
„Jdeme,“ oznámila neúprosně. Sasuke se jen nerad zvedl ze země.
„Budeme dneska zase malovat?“ zeptal se zvědavě. Midori potřásla hlavou.
„Dnes už asi ne. Navíc, už jsi rozluštil můj obraz?“ Odpovědí jí bylo jen zakroucení hlavou.
„No vidíš. Nemůžeš jenom tak... to je jedno. Jdeme.“
Táhla ho za sebou a snažila se prodrat hustou trávou.
„Midori-chan? Ty jsi taky shinobi, že jo?“ Tahle otázka ji zarazila.
„Proč se ptáš?“ Sasuke sklopil oči k zemi.
„Naučíš mě házet kunaie? Itachi mi to slíbil, ale nemá čas...“ Dívka se usmála.
„Moc ráda bych ti to ukázala, ale... Umíš zachovat tajemství?“ otočila se na něho a klekla si. Zuřivě začal kývat hlavičkou.
„Mně to moc nejde. Většinou se netrefím. Ale nikomu to neříkej, ano?“ zašeptala s lehkým úsměvem na tváři. Sasukemu se překvapením rozšířily oči.
„Takže-“
„Něco mi slib. Až se to naučíš a půjde ti to, naučíš to i mě, platí?“
Nastavila ruku a on si s ní po krátkém zaváhání plácl.
„Nezapomeň na to, ano? Tohle je tajemství a slib. Tyhle věci jsou důležité.“
„Já nezapomínám,“ nafoukl uraženě tvářičky.
„Tím líp,“ usmála se na něho zářivě.
„Půjdeme?“ Znovu se vydali na cestu.