Nepolapitelná mrcha-7.kapitola

„Pusťte mě na ni!“ Kiba se zoufale snažil dostat ze sevření Hinaty a Shina, kteří se mu snažili zabránit vrhnout se na Akaho.
„A je zavšivenej,“ přisolila si a pozorovala Kibovu reakci. Akamaru hlasitě zaštěkal a dívka se začala smát. „Vidíš? Souhlasí se mnou!“
„Nikdy!“ křikl Kiba. Akaho zmizel úsměv z tváře rychlostí blesku a v očích jí nebezpečně zaplálo.
„Nikdy neříkej nikdy,“ sykla.

Ano, nikdy neříkej nikdy. Tohle slovo ona nesnášela. Nikdy znamenalo se nevzdát, nikdy znamenalo dosánout všech svých cílů. Nikdy jí vzalo před deseti lety matku...

„Tak do toho, pošli je na mě,“ povzbuzovala dívka Shina, kterému se kolem rukou objevily roje brouků.
„Nechte toho,“ zašeptala vyděšená Hinata.
„Jen jí dej!“ fandil Kiba Shinovi.
„Tohle by byl zbytečný boj,“ konstatoval Shino a pomalu brouky odvolával. Tak to ne, chlapečku, pomyslela si Akaho a hodila po něm kunai. Jak čekala, zachránili ho brouci.

Provokovat, to jí vždycky šlo. Kohokoliv a jakkoliv. Ona už prostě nemohla být ta hodná, proto si ve světě našla své místo. Místo, které jí určovalo být zlá na každého, kdo se jí připlete do cesty. Být ta špatná jí bylo souzeno už v kolébce.

Shinovi brouci zaútočili. Akaho klidně čekala až přiletí blíž, zatímco si všichni už začínali zoufat, že se tomu nevyhne. Najednou se malinkou nadechla a z pusy jí vylétl ohromný plamen jako bájnému drakovi. Brouci dopadli na zem v podobě prachu.
„Příště mysli než zaútočíš,“ ušklíbla se na Shina Akaho. „Kdyby tohle byla mise, jsou to jen zbytečné oběti.“

Zbytečné oběti... Na co jsi proboha myslela, Akaho? Přesně tato slova by uslyšela z úst své matky. Jenže už jí je nikdy neřekne... Už není nikdo, kdo by ji dokázal zkrotit.

„To nemyslíte vážně, Godaime?!“ Shikamaru zíral na Tsunade jako by něvěřil vlastním uším.
„Slyšel jsi dobře, zítra vyrážíte. Dobře se připrav,“ poradila mu vesele. Ano, dneska byl hezký den, pomyslela si. A zítra bude ještě hezčí. Zítra tady ona nebude. Kdyby mohla, začala by se škodolibě smát.
„Přisuň se ještě blíž a prohlídneš si vesmír zblízka. Zařídím ti okružní let!“ rozkřikla se Akaho a zatnula pěst.
„Bože, ty jsi fakt otravná, myslíš, že jsem tu s tebou dobrovolně?“ přišla jí odpověď.
„To sice netuším, ale rozhodně vím, že já tu s tebou z vlastní vůle nejsem,“ ušklíbla.
„Prima! Tak co tu vlastně řešíme?“ Dívka se kousla do rtu.
„Taky musíš mít vždycky poslední slovo,“ zamumlala.

Poslední slovo... To většinou náleželo jí. Nesnesla, když ji někdo trumfnul. Tentokrát však přenechala otěže někomu jinému.

„Tady si dáme pauzu,“ rozhodl a natáhl se pod strom.
„Už nemůžeš?“ opřela se vedle něho Akaho.
„Odpočívat se musí a nakonec... Proč ti to tady vůbec povídám. S tebou je otrava,“ otočil se na druhý bok.
Dívka se uchechtla. „Opakuješ se. S kým je to pak otrava? Hm?“
„S tebou. A buď už zticha, neslyším vlastní myšlenky,“ setřel ji Shikamaru. Udiveně se na něho podívala a propukla v smích. Shikamaru se zamračil. „Nechápu, co je tady tak směšného. Ona je vlastně celá ta mise směšná. To je fuk, nejdřív musím vymyslet strategii. Co používáš za techniky?“

Techniky? Tohle byla hodně těžká otázka, protože její schopnosti nejsou zrovna typické pro shinobiho. Zahráváš si s ohněm a to doslova...

„Techniky? Hm, stejně ti to na nic nebude. Žádnou tvojí přiblblou strategií se řídit nebudu!“ odsekla.
„Velitel jsem já, proto to potřebuju vědět. Nechci, aby takhle poťapaná mise měla oběti,“ odvětil Shikamaru pevně.
„Oběti? Za ty bych se možná i modlila,“ zamumlala potichu.
„Jestli myslíš mě, tak na to zapomeň,“ vstal Shikamaru.
„Kdo tu mluvil o tobě?“ podívala se na něho Akaho.

Ano, oběti... za ty by byla vděčná. Každému by to asi připadalo za vlasy přitažené, ale ona už ztratila vůli žít. Neměla za co bojovat, poslední věc zmizela před deseti lety v tom hrozném ohni. Ano, její matka uhořela ve vlastním domě a Akaho ji nestihla zachránit. Ten oheň byl jak výsměšná pomlčka v jejím životě. Ona, žena vládnoucí síle ohně ho nestihla potlačit. Když přišla domů, našla jen ohořelé zbořeniště. A všichni mysleli, že to byla její vina... Tyhle vzpomínky bolí.