Sedm Osamělých - Kapitola 14

Parta se shromáždila před hlavním schodištěm ke hradu Hashiwari ve stejnojmenném městě. Raiu si obléknul svoji bílou klanovou zbroj. Tayuya měla vzadu na kříži připevněný krátký meč a pouzdro na další zbraně připevněné k pravému stehnu. Stejně tak se vyzbrojil i Jakkaru. Pouze Nouzu vypadal stejně jako večer, i když ho viděli v koupelně, jak si zvýrazňuje své tvářové malování, ať už jeho význam byl jakýkoliv.
Jak se rozhodli večer, měli v plánu pomoct místnímu ninjovi ze Skryté Skálové Hotakovi, držiteli i titulu Ochránce města Hashiwari, v dopadení zlodějů, kteří chtěli vykrást hrad, jejž Hotaka právě střežil. Čtyři mladí ninjové kráčeli k Hotakovi, dobře stavěnému, svalnatému ninjovi a k dalším přítomným dvěma mužům. Ten první byl o něco starší. Měl mnohem více „normální“ postavu. Hlava byla vysoká, úzká a plešatá, oči černé a celkově měl charismatickou tvář. Oblečen byl do módního bílého obleku a kalhot, stejně bílé košile, šedé vesty, černé kravaty a bot. Skutečně vyzařoval moderního, úspěšného obchodníka a vlivného muže. Druhý stál o dva kroky za ním. Měl obdobné oblečení pouze v černé barvě, sluneční brýle a viditelnou vybouleninu na prsou, která pravděpodobně skrývala nějakou skrytou zbraň.

Čtveřice se postavila před Hotakaa a muže v bílém obleku.
„Přeji všem dobré ráno,“ přivítal všechny Hotaka. Pak zvednul ruku k muži v bílém a představil ho, „toto je Matsukura Noriatsu, vážený obchodník, který v Hashiwari sponzoroval místní tržiště a řekl mi o těch Missing-ninech.“
„Dobré ráno pánové, a krásná dámo.“
Matsukura je obdařil zářivým úsměvem, obzvláště Tayuyu, která mu však jeho okouzlující úsměv oplatila zamračeným obočím. Sama se nepovažovala za slečnu, a kdokoliv ji tak oslovil, po ní něco chtěl a měl v úmyslu ji nějak zneužít. Podobný pocit měla i teď.
Obchodník si opět vzal slovo, „jsem rád, že jste se rozhodli pomoct Hotakaovi i Zemi Balvanu s těmito zločinci. S takovými existencemi se musíme vypořádat vždy a všude.“

„Měl bych jednu otázku, prosím,“ ozval se Raiu: „Jak jste se vlastně dozvěděli, že se něco chystá?“
Hotaka se zatvářil trochu rozmrzele. Matsukura se však pousmál a přikývnul,
„dobrá otázka. A pochopitelná. Dozvěděl jsem se o tom zcela náhodou. Najímám si vlastní ninji, kteří pro mě mimo jiné získávají informace. Jeden z nich dostal informaci, že neznámá skupina nebo osoba zadala požadavek k odcizení kamenů Iori za velmi vysokou cenu. Dále zjistil, že jedna skupina už tento úkol přijala. Proto jsem spěchal sem a varoval Hotakaa.“

Raiu si sdělení přebral v hlavě a shledal, že to tak mohlo být. Už věděl dost na to, že ve světě financí bylo běžné, aby obchodníci a boháči platili své vlastní ninji a využívali je ve svých obchodech k zisku informací, sabotážím a v těch drsnějších případech k únosům a vraždám. Matsukura byl nepochybně bohatý a vlivný, takže se dalo čekat, že se dostane k nejrůznějším informacím, o kterých ninjovské vesnice neměly ani tušení, což je jednou ze stinných stránek tohoto světa.
„Jaký je plán?“ zeptal se Ikazuchi.
Hotaka si vzal slovo: „Rozdělíme se na dvě skupiny. Muži pana Matsukury vytipovali několik míst okolo města, kde by se banda mohla schovávat. Já se poletím porozhlédnout do severní části a váš tým bude prohledávat jižní. První tým ninjů ze Skryté Skálové již dorazil, a právě teď zajišťují hrad. V případě nouze vyšlou signál a já se okamžitě vrátím. Váš tým, Raiu, bude z jihu postupovat na severovýchod, tedy na východ od města. Měli byste se držet pohromadě. Jste určitě schopní, ale neznáme schopnosti těch zločinců. Raději buďme opatrní.“

Jednoduchý plán měl šanci na úspěch. Raiu hlavně souhlasil s tím, aby zůstali pohromadě. Ještě pořád měl před očima své podcenění nepřítele, a sice Jakkaruova zaměstnavatele v Zemi Vodopádů. V Orochimaruově doupěti měli štěstí, že potkali jenom dvě hadí sestry bez zvláštního výcviku shinobi. Své schopnosti znal a věděl, co mohl udělat. Problémem však bylo, že nedokázal odhadnout sílu soupeře, a to se mu může šeredně vymstít.
S Hotakaovým návrhem plánu všichni souhlasili. Hotaka se vznesl do vzduchu a Raiuova parta se rozeběhla ulicí na jih. Hon začal.

* * *

„Začínám si říkat, že je to nějakej kec,“ podotkla otráveně Tayuya a Raiu jí to neměl vůbec za zlé. Právě se nacházeli na třetím místě, které Matsukura označil jako možnost, kde by se zločinecká banda mohla schovávat v okolí města.
„Třetí údajná skrýš a my nenašli ani blbej kunai!“
Jakkaru byl sám zaražený, i když neměl až tak negativní náladu jako kunoichi. Pouze Nouzu zůstával stejně nečitelný a netečný. Raiu byl vcelku trpělivý člověk, ale i on cítil určitou rozmrzelost. Buď Matsukurovi informace byly nepřesné, nebo měli zkrátka smůlu. Všechny jeho chmury a pochybnosti však byly skryty pod jeho přilbou, kterou měl nasazenou a hleděl skrze černé hledí.
„Pořád nemůžeme mít štěstí,“ odpověděl Oblačný mladík částečně modulovaným hlasem mikrofonu v přilbě a znovu se rozhlédnul, ale kromě stromů okolo palouku, který se hodil jako dobré místo pro tábor, tu nebylo nic, co by naznačovalo jakoukoliv lidskou aktivitu z poslední doby.
„Je to nuda,“ řekl Nouzu, který se potloukal okolo a rozhlížel se po zemi. Přestože jeho hlas i výraz pomalovaného obličeje naznačovaly skutečné znudění, fyzické chování říkalo pravý opak. Bral situaci vážně.
„Tak pojďme dál. Čím dříve tohle dokončíme, tím dříve se můžeme vrátit do města a dělat si svoje,“ navrhnul Raiu a ostatní mlčky souhlasili kývnutím.

Rozeběhli se lesem na západ k dalšímu možnému úkrytu, ačkoli nálada v partě nebyla valná. Všichni předpokládali, že to bude zase k ničemu, takže neměli v sobě moc nadšení. Cesta proběhla v tichosti. Nikomu se nechtělo mluvit a raději se zabývali vlastními myšlenkami.

Na cestě spatřili modré něco. V reakci na to přibrzdili a pomaleji se přiblížili. Byl to obyčejný kus látky lehce zatížen malým kamínkem. Někdo ho musel ztratit, když šel nebo jel na voze. Nic by na tom nebylo, kdyby o kus dál pod kořenem jednoho ze stromů podél cesty nebyl další kus látky tentokrát šedý. V partě si vyměnili pohledy, když všichni uviděli kusy látky. Všem bylo jasno; je to past. Někdo chtěl, aby následovali cestičku z útržků kamsi do lesa. Vyvstala otázka - kdo. Mohli to být banditi přepadající pocestné, ale to nebylo moc pravděpodobné. Ne takhle blízko k jednomu z významných měst země s tak silnou přítomností ninjů. To by mohl udělat jedině sebevrah. Takže to spíše vypadalo právě na sledované zločinné ninji. V tomto případě šlo o to, co dál.

Tayuya jako první zareagovala a nataženým ukazováčkem a prostředníčkem ukázala směrem k druhému útržku. Chtěla, aby šli vstříc té pasti, rozhodně však ne bezhlavě. Budou připraveni na cokoliv, co by na ně mohli nepřátelé přichystat včetně přepadu. I nezkušený Jakkaru to chápal. U Nouzua si Raiu nebyl až tak jistý, přeci jen ho neznal a jeho motivy byly... no, řekněme ojedinělé a mlhavé. Přesto se zdál být dost chytrý na to, aby porozuměl neverbální komunikaci.
Vydali se směrem, kterým je vedly cáry různých látek, které však brzy byly nahrazeny malou a úzkou lesní pěšinkou. Zformovali se do linie. První šel Raiu jakožto nejobrněnější, za ním Tayuya následovaná Jakkaruem a Nouzu tvořil zadní voj. Cesta se sice rozšířila, ale byla z obou stran rámovaná křovím a stromy. Ideální místo pro přepad. Všichni se pohybovali obezřetně, pozorně naslouchali a sledovali okolí v očekávání útoku.

KŘUP
Když pod Jakkaruovou nohou praskla větvička, tak se všichni lekli a postavili do bojových pozic. Hned nato, vpravo od nich, začalo něco šustit, takže se otočili tím směrem a Tayuya tam hodila několik shurikenů, které jakoby vyčarovala z ruky. Kromě šustění se ozvalo i hlasité zahřmění, ale ne dost silné, aby znělo jako výbuch nějaké výbušniny, protože nebylo dostatečně intenzivní.

„Fuuton: Reppuushou!“
Zaznělo z úplně jiné strany. Byl to Nouzu, který okolo svých rukou vytvořil silný poryv větru, který vystřelil Jakkaruovi přímo do zad.
Hajzl zrádnej! Pomyslela si Tayuya, když viděla velkého parťáka nekontrolovaně letět přímo proti ní. Ona i Raiu uskočili stranou, aby je Jakkaru nesrazil a oba pohlédli na Travnatého ninju, jehož výraz se vůbec nezměnil ani po tomto zrádném útoku. Na místě, kde ještě před chvilkou stál Kamenný ninja, prosvištěla obrovská dřevěná kláda s bodci zavěšenými v korunách stromů. Každý z bodců měl minimálně půl metru a s rychlostí, jakou se pohyboval, by určitě zabil kohokoliv, kdo by mu stál v cestě, což by se Jakkaruovi nepochybně stalo, kdyby ho Nouzuova technika nedostala z cesty. Raiua mladíkova pohotová reakce ohromila. On ho zachránil.

Jakkaru dopadnul nemotorně na zem, ale hned nato se zvednul a ublíženě se podíval na Nouzua. Pohled se mu změnil, když se ostnatá kláda vracela zpátky a uvědomil si, co se vlastně stalo. I Tayuya musela uznat rychlost zásahu, ale vůbec se jí to nelíbilo. Nouzua neměla ráda a hledala záminku, jak ho sejmout. Rozhostilo se ticho přerušované pouze kládou, která se stále houpala sem a tam.
„Účinná past,“ konstatoval Raiu a začal se rozhlížet. Měl dojem, že tohle ještě nebylo všechno. „Otázka je, kdo ji nastražil.“
Ta otázka okamžitě zněla hloupě, jen co ji vyslovil. Samozřejmě, že to nebyl nějaký hajný nebo pytlák, tohle mělo zabít i statného člověka. Pokud zde ovšem nebylo nějaké velké zvíře, které by to mohlo jen zranit a omráčit. Měl však pochybnosti, že něco takového zde žilo.

Uslyšeli další zašustění z křoví. Tentokrát z něj vyletělo množství kunaiů. Raiu zareagoval okamžitě a odrazil je svými meči. Všichni znovu zvýšili ostražitost. Vzduchem svištěla další sprška kunaiů, tentokrát z jiného úhlu a mířená proti Jakkaruovi. Ten zneškodnil první dva kunaie svým vlastním, ale raději odskočil stranou, když viděl, že další už nebude schopen odrazit. Vyšel z napadení s několika škrábanci a lehce rozřezaným tričkem. Následovalo několik dalších útoků už kombinovaných použitím kunaiů, shurikenů i jehlic z různých míst proti různým cílům, dokonce i několika najednou. Raiu v nájezdech začal vidět vzorec.

Běhá v kruzích. Někdy se zastaví, jindy vrhá zbraně za skoku. Využívá stínů stromů, aby se skryl. Musí být oblečen do tmavého oblečení. Zdá se, že je jen jeden, třebaže to vypadá na několik útočníků.
Obdobně zhodnotila situaci i Tayuya, která se rozhodla jednat. Místo toho, aby zůstala s ostatními v ohnisku útoku, skočila pryč hlouběji do lesa. Raiu udělal to samé, ale do jiné strany. Věděl, o co jí jde a chtěl její snahu usnadnit. Útočník nebo útočníci, tím si ještě nebyl jistý, bude muset útočit na tři místa místo jednoho nebo dvou.
Tayuya skočila pod stromy, jenomže tam, kam zhruba měla dopadnout, přistál do trávy malý válcovitý předmět.
„Granát!“
Tayuya dopadla na zem a okamžitě skočila pryč. Bouchlo to za ní, ale nic se jí nestalo, pouze měla lehce zčernalé oblečení a obličej od sazí. Další granát letěl k Raiuovi, který běžel po zemi. Výbuch ho zasáhnul víc než Tayuyu, avšak ho ochránila jeho zbroj.

Bitva se změnila. Jakkaru a Nouzu zůstali pohromadě, ale také se přesunuli z cesty, když jim Raiu a Tayuya ulevili od útoku. Používání granátů, které byly účinnější než výbušné lístky, však nebylo něco, z čeho se mohli radovat. Raiu přemýšlel, co dalšího je bude čekat. Ze stínů začaly létat kunaie s výbušnými lístky proti Nouzuovi s Jakkaruem a proti Tayuye. Všichni začali uskakovat pryč, aby je výbuchy minuly. K Raiuovi přiletěl další granát, kterému se hned vyhnul bez toho, aby ho zasáhly plameny.
Následoval další útok vrhacích zbraní, tentokrát však pouze proti Raiuovi ze všech stran. No jasně. Rozdělil nás. Uvědomil si Ikazuchi, když se rozhlížel okolo sebe, aby spatřil další přicházející příval kunaiů. Soupeř se dokázal rychle přizpůsobit nové situaci a využil jejich manévru k tomu, aby je rozdělil. Ať to byl kdokoliv, byl hodně rychlý a zkušený, když se dokázal neslyšně pohybovat po stromech mezi třemi různými lokacemi.

Chvíli se nic nedělo, pak však Raiu slyšel vzdálené výbuchy. Snaží se nás rozdělit ještě víc. Přibližně určil, odkud rány z výbuchů přicházely a rozeběhnul se tam. Záhy však zjistil, že to nebude mít tak snadné, když naběhnul na mnoho výbušných lístků spojených nitkami, které se právě zapálily. Série výbuchů s Raiuem hodně zacvičily. Sice se jim všem dokázal vyhnout, ale zdrželo ho to. Pokračoval jen pár metrů, když vtom se ze strany ozvalo další zašustění, a když se tam Raiu otočil, připraven odrazit vržené zbraně, uviděl velký černý stín letící proti němu.
Katanu, kterou proti útočníkovi Raiu nastavil, odstrčil stranou svojí vlastní zbraní a Oblačného kopnul do boku. Raiu tam dal druhou ruku, aby úder zmírnil, přesto ho odhodilo několik metrů dozadu, což ho donutilo udělat kotoul vzad, aby získal zase rovnováhu. Podíval se na soupeře, který stál před ním.
Byl to muž, mladý, ale určitě starší než Raiu. Odhadoval ho tak na dvacet let. Byl vyšší než on (pouze o pár centimetrů), měl černé bodlinovité vlasy, které mu trčely do všech stran, světle modré oči, šedou kovovou masku s karmínovým orámováním zakrývající jeho ústa i nos, pokračující kovovým páskem obtáčejícím hlavu přes lícní kosti, tváře pod nimi zakryté černou přiléhající látkou a černý šátek okolo hlavy s kovovou destičkou, která však neměla vyobrazený žádný znak ninja vesnice. Byl oděn do světle černé kombinézy s lehce zkrácenými rukávy, sahajícími do poloviny vzdálenosti mezi zápěstím a loktem, černou ninja vestu s karmínovými pásy, nárameníky a pásem okolo a vysokým ochranným límcem, černými rukavicemi sahajícími až k loktům s jakýmisi břity, černé sandály a chrániče holení. V jedné ruce držel katanu podobného typu, jako měl Raiu, na zádech velký shuriken a všude po oblečení nejrůznější kapsy plné vrhacích zbraní včetně brašny vzadu na opasku, stejně jako měl Raiu.

Oba ninjové se měřili pohledem. Lehce měnili své postoje, posunovali chodidla do lepší polohy, zatínali a povolovali sevření svých zbraní. Oba dva to nebrali na lehkou váhu a ani jeden toho druhého nepodceňovali, protože viděli, co ten druhý dokáže. Raiu měl důvěru ve své šermířské dovednosti a talent, který v jeho generaci měl pouze jednoho vážného konkurenta. Protivník se zase projevil jako dobrý plánovač. Byl velmi rychlý a zručný, protože granáty vypadaly ručně dělané stejně jako ostnatá kláda a výbušné lístky na drátech. Stáli takto proti sobě ještě chvíli, když se proti sobě rozeběhli a jejich meče se střetly.
Začali si vyměňovat údery, ale Raiu poznal, že to bylo jenom takové oťukávání. Sám nechtěl vytasit hned největší kalibr ve svém arzenálu a zdálo se, že protivník dělal to samé. Přesto poznal, že ten muž se vyznal. I s jedním mečem dokázal odolávat Raiuovým dvěma. Úder střídal úder, parírování střídalo zablokování.
Po chvíli se začal boj stupňovat. Oba prováděli složitější kombinace výpadů a zrychlovali jejich sledy. Protivník dokonce změnil i bojový styl, protože ke kenjutsu zapojil i taijutsu. Kromě seků mečem začal kopat nohama, nebo se snažil chytit Raiua za ruku svojí vlastní, a tak ho znehybnět. Tento způsob boje Raiu ještě neviděl, ale zachoval chladnou hlavu a dále se spoléhal na svůj výcvik a podobným útokům se vyhýbal, nebo využíval brnění ke zmírnění útoku či jeho úplného odražení.

„Kumo-Ryuu Omotegiri!“
Raiu provedl diagonální dlouhý sek levačkou od pravého ramene k levému boku, když se naskytla příležitost, aby muže od sebe dostal. To se mu podařilo a protivník uskočil dozadu. Raiu toho využil a provedl vlastní rychlý protiúder. Roztočil se ve skoku jako ozubená káča, což přinutilo nepřátelského ninju k dalšímu ústupu. Raiu dopadnul na zem, na noze provedl otočku, druhou získal stabilitu a spustil bleskovou sérii seků a úderů oběma meči.
Protivník byl vskutku rychlý, a ačkoliv měl jen jeden meč proti dvěma, zvládal se jim vyhýbat. To vlastně začal dělat mnohem častěji než předtím. Prováděl mnohem více přemetů a odskoků nežli postavení své čepele proti Raiuově.
Muž udělal chybu, když špatně šlápnul při ustupování, čímž umožnil Oblačnému ninjovi zasadit úder, a ten toho využil, i když jeho úmyslem bylo ho pouze zranit a zajistit. Čepel proťala vzduch, ale zastavila se, když jí protivník do cesty strčil svoji paži, přesněji se zasekla do jednoho z břitů na jeho předloktí.
Takže to je taky zbraň. Starší muž zaútočil sekem svého meče, to však Raiu zablokoval, jenže si hned uvědomil, o co tomu druhému šlo, když vyskočil a kopnul ho celým chodidlem do hrudi. Raiua síla úderu odmrštila dozadu, kde získal nějakou stabilitu a pouze nohama vyhloubil dvě brázdy v hlíně. To už ale zlodějský ninja odskočil stranou do křoví. On chce utéct.

Raiu už chtěl běžet za ním, ale zarazilo ho, když muže uviděl ve stínech stromů letět pozadu. Jakoby před něčím uskakoval. Ozvala se dunivá rána, která otřásla zemí a Raiu se tam vydal. Uviděl klečícího Jakkarua s pěstí v rozpraskané zemi a s bojovým výrazem ve tváři. Za ním stál Nouzu s rukama složenýma do pečeti Pták a soustředěně sledujícího letícího nepřítele.
„Fuuton: Kuudan!“
Začal vypouštět z plic velmi rychlé „projektily“ ze vzduchu a ostřeloval jimi nepřátelského ninju. Ten se pomocí různých výkrutů všem střelám vyhnul a v pořádku dopadnul na zem.
„Katon: Kaen no Jutsu!“
Teď zaútočila Tayuya, která se zjevila v dalším křoví a vypustila z úst proud žlutočerveného ohně přímo na zločinného ninju. I tomu dokázal uskočit, ale to udělali i ostatní a obklíčili ho ze všech stran.

Starší muž se obezřetně díval kolem sebe po členech Raiuovi party, měřil si je a viditelně zvažoval své možnosti. Raiu cítil úlevu, že ostatní se dokázali dostat ze svých potíží, a teď stáli spolu jako tým včetně Nouzua. Věděl však, že nebylo radno tohoto ninju podceňovat, takže jejich převaha čtyř na jednoho nemusela nutně znamenat triumf.
„Teď je s tebou konec, mizero zlodějská!“ zavolal překvapivě Jakkaru na muže. I Tayuya lehce zvedla obočí. Obklíčený ninja se na něho podíval, pak na všechny ostatní, až skončil u Raiua. V jeho pohledu se něco změnilo.
„Vy nejste jedni z Matsukurových lidí?“
Ta otázka zněla překvapeně. Tohle je hodně zvláštní... Jak ví o Matsukurovi?
„Ne! Jsme nezávislí, ale teď si nás najali z města, abychom tě dostali, šmejde!“ odsekla prudce Tayuya. „Matsukura nám dal tip na tvoje doupě!“
Nepřátelský ninja otočil hlavu k ní a chvíli se na ni jen díval. Nepředvídatelně sklonil svoji katanu a uvolnil se ze své bojové pózy.

„Tohle je veliké-...“ začal mluvit, ale nestihnul větu doříct, protože se proti němu vrhnul Nouzu se dvěma kunaii.
Muž okamžitě přešel zpátky do pohotovosti a začala vysokorychlostní šarvátka, kterou Raiu, Tayuya a Jakkaru sledovali. Dostali tak příležitost se o Travnatém podivínovi něco dovědět, protože podle jedné poučky, která nemusí platit jen na shinobi, člověka poznáš nejlépe, když ho vidíš bojovat.
Raiuovi a Tayuye neuniklo, přičemž dívka si toho byla více vědomá, že Nouzuův bojový styl byl sice podobný standardním pohybům a sekvencím, ale něčím zásadním se lišil. Jeho pohyby, ale i přecházení z jedné sekvence do druhé, byly mnohem více náhodné a plynulé, jakoby to tak mělo být. Další věcí bylo, že přitom dělal vruty při skocích, natahoval končetiny, aby udržel rovnováhu stejně, jako útočil. Svým způsobem by se to dalo popsat jako jakýsi bojový tanec. Nouzu bojoval s protivníkem, muže proti muži, a zároveň tančil. Tayuya to dokázala plně ocenit i proti její nelibosti tohoto Travnatého ninji.
Ten, jak si oba jouninové také všimli, změnil svůj bojový styl. Už se nesnažil zasadit vážnou či smrtící ránu, spíše naopak se držel zpátky a pouze se bránil. Když zaútočil, tak to nebylo až tak prudké, jako když předtím bojoval s Raiuem. Nechtělo se mu bojovat, a to co chtěl říct, než ho Nouzu napadnul... tady skutečně nebylo něco v pořádku.

Muž dokázal Nouzua od sebe odtrhnout, ten se však, se stále stejně kamennou tváří, vzpamatoval a hodlal pokračovat. Do cesty mu však stoupnul Raiu s jednou rukou napřaženou (ve druhé stále svíral jednu z katan).
„Počkej!“
Nouzu se zastavil a svými malými zorničkami se vpíjel do Raiuova hledí přilby.
„Chtěl něco říct. Vyslechněme ho, protože začínám mít dojem, že tu něco nesedí.“
Uslyšel hlasitý povzdech, který okamžitě identifikoval, přesto se otočil k Tayuye, která na něho zase zlostně hleděla.
„Ale no tak, Raiu! Nemohl by ses alespoň pro změnu začít chovat víc jako ninja? Ten chlap připravil pasti, které nás mohly i zabít! Je fér mu to vrátit!“
„Nechci zabít někoho, a pak zjistit, že to nebyl ten, na koho jsem myslel. Nepřijde ti, že tu něco nesedí?“ Zase její povaha. Zapomínám, že je cvičená vražedkyně.
Tayuya neodpověděla na Raiuovu poznámku, jenom na něho hleděla a prudce oddechovala zadržovanými emocemi. Raiua překvapovalo, jak se teď dokázala ovládat, ne jako když se poprvé setkali. Spíš si to šetřila na jindy. Nebo taky měla pochybnosti. Byla hodně chytrá a mazaná, takže asi jí napověděla její intuice, ale vražedný úmysl ještě nezmizel a možná, že se ho nikdy nevzdá.

Situace se uklidnila a starší mladý muž sklonil svoji katanu dolů a celkově se uvolnil. S opatrností si prohlížel všechny přítomné. Raiu si sundal přilbu a postavil se staršímu čelem. Když se na muže podíval, ten si po chvilce sundal vlastní masku a odhalil tak svoji pohlednou tvář.
„Tohle je veliké nedorozumění. Jsem Jiro Osamu a rozhodně nejsem žádný zloděj ani lapka. Honím jednoho lupiče a doufal jsem, že ho tady v lese dostanu, nebo přinejmenším někoho z jeho pohůnků.“
Celá parta se na něho dívala a nerozuměla, o čem nebo o kom přesně mluví. Tayuya se vyjádřila za všechny.
„Co jsi teda zač?“

* * *

„Ty jsi lovec lidí?“
„Ano,“ odpověděl Jiro na dívčinu otázku ve svém táboře, kam je zavedl. Nacházel se dva kilometry od místa, kde se s ním střetli a dále od města. Jeho tábor byl malý, ale velmi důvtipný a vynalézavý. Jednalo se o veliký dřevěný povoz tažený dvěma koňmi, které stáli opodál a pásli se. U povozu bylo malé ohniště a několik dřevěných špalků k sezení. Povoz byl podivně rozložený, takže v něm bylo více místa. Raiuovu partu pohled do vnitřního prostoru ohromil. Byla to hotová zbrojnice. Na stěnách měl vyskládané řady kunaiů, shurikenů a dalších malých vrhacích zbraní. Viděli též katany různých délek a tvarů. Jinde byly náhradní díly k ochranným plátům na vesty a jiné části oděvu.
Seděli okolo táboráku kromě Nouzua, který se uvelebil na větvi nejbližšího stromu a zřejmě spal, ačkoli to mohla být z jeho strany jenom hra. Už dvakrát spánek jen předstíral, i když... možná, že vážně spal, ale zároveň i poslouchal. Svět je plný neuvěřitelných věcí a schopností.

„Pátrám po lidech všeho druhu, abych je přivedl tomu, kdo na jejich hlavu vypsal nejvyšší odměnu. Ať už živé či mrtvé, podle objednávky. Tím se živím,“ přiznal Jiro. Zněl celkem skromně, což bylo trochu v rozporu s tím, jaký majetek sebou měl.
Raiu se ve zbraních vyznal možná ze všech nejlíp, a tak poznal jednu věc.
„Ty jsi všechny ty zbraně, pancíře a vybavení vyrobil sám?“
Jiro na něho pohlédl s neskrývaným překvapením a usmál se.
„Přesně tak. Abych mohl svoji práci dělat dobře, potřebuji kvalitní vybavení. Tak jsem se naučil kovářskému a zbrojířskému řemeslu. Řekl bych, že mé zbraně a brnění mají stejnou úroveň kvality jako u profesionálních výrobců velkých ninjovských vesnic nebo Země Železa, někdy i lepší, ale nechci se nijak chvástat. Jsou speciálně uzpůsobené pro různá použití a pro můj specifický způsob boje, ale rád experimentuji s novými nápady, takže mám spoustu prototypů, ke kterým se třeba někdy vrátím, až bude potřeba.“
Jakkaru hlasitě hvízdnul, i Raiu byl ohromen, ale projevil to pouze zvednutím obočí a povolením tvářových svalů. Naproti tomu Tayuya si jen odfrkla. Jasně, vejtaho. A jen tak náhodou tu máš meč kvality Sedmí Šermířů z Mlžné, ne? A Nouzu... ten jen ležel na větvi, ale přesto se ozval: „V Travnaté mám kolegu, který si také sám vyrábí zbraně a vybavení. Vynalézá i nové. Už za to taky zaplatil.“ Ani nečekal, že by na to někdo něco řekl, a přece se k němu na chvilku stočily pohledy ostatních.

„Po kom jdeš teď?“ zeptal se Nouzu do ticha a všichni zvedli hlavu. Anebo ne. Na tebe si člověk vážně musí dávat pozor, pomyslel si Raiu. Jiro si rozepnul vestu, zajel rukou do vnitřní kapsy a vytáhnul z ní malou černou knížečku, kterou kromě Jakkarua poznali všichni.
„Co to je?“ zeptal se Kamenný kluk.
Odpověď dostal od Zvučné. Překvapivě nebyla vůbec kousavá, spíše... zaražená.
„To je Bingo kniha. Seznam hledaných zločinných ninjů, odměny za jejich dopadení, rozpisy jejich zločinů, známí společníci i úkryty. Tohle všechno je tam uvedený. Má k ní přístup každý ninja hodnosti jounina a vyšší a hlavně ANBU.“
Raiu věděl proč ji to tak vzalo, nejspíše tam byla taky uvedená, a že potkala někoho, kdo knihu měl, a kdo se jejím pročítáním vyloženě živil...
„Správně. Akorát jedna věc nebyla úplně správně. V Bingo knize lovců lidí nejsou jenom ninjové, ale i jiní zločinci nebo lidé, kteří si vysloužili vysokou odměnu, ať už udělali cokoliv. A já teď hledám jednoho z nejnebezpečnějších, který není ninja.“ Ve knížce nalistoval stranu a obrátil ji k ostatním. Na stránce uviděli fotku známého plešatého muže v bílém obleku s kravatou.

„Matsukura Noriatsu? On je tvůj cíl?“ zeptal se ohromeně Raiu a Jiro pouze přikývnul.
„Vždyť to je vážený obchodník. To nemůže být nějakej zločinec!“ divil se Jakkaru ještě víc ohromeně a nevěřícně než Oblačný.
Jiro přikývnul a tvářil se až děsivě vážně.
„To ano. To je jeho krytí. Cestuje, uzavírá obchody, ale to vše je jen zástěrka pro jeho zločinnou činnost, která je značná. Využívá právě svého bohatství, aby získával od informátorů data, která potom zpracuje a předá svým najatým žoldáckým ninjům, aby to za něho zařídili. Ať už se jedná o krádeže, vydírání, únosy nebo vraždy, on to celé zorganizuje, ale jeho ruce zůstanou čisté. Vina se mu jen velmi těžce prokazuje, protože někdy si najímá i velké ninjovské vesnice, aby za něho udělaly některé méně závažné cíle, což mu dodává na věrohodnosti.“

„Ale... ale... ale vždyť... on nám řekl o zlodějích. Řekl nám, kde jsou...“
Raiu chápal, že pro Jakkarua to bylo těžké pochopit. Samotného informace zaskočila, ale na druhou stranu začala dávat smysl. Už předtím mu vrtalo hlavou, že by nezávislý a vlivný obchodník jen tak chtěl pomoct ninjům bez toho, aby z toho něco sám neměl. Chtěl něco říct, ale reagoval na to Nouzu nad nimi.
„Přesně tak. Právě od něho jsme dostali intel o tom, kde se mají tihle 'zločinci' nacházet.“

„Jde o klamný manévr,“ přidala se Tayuya do hovoru.
Kluci se na ni podívali a ona přivřela oči soustředěním: „Právě teď jsme my a Hotaka mimo město a hledáme zloděje. Ten je ve skutečnosti ve městě a má nebráněný přístup do hradu. Jde po kamenech Iori. Víme moc dobře, co ty kameny dokážou a on určitě zná kupce, kteří by za ně zaplatili zlatem.“ Například Orochimaru.

„To ale znamená, že jsme nesplnili misi a slib, který jsme Hotakaovi dali, a že s námi vyběhli.“
Raiu se cítil zklamaně a pomalu v něm rostla zlost. Matsukura je všechny perfektně napálil a teď už určitě měl ty kameny u sebe a mizel pryč. Přes veškerou jeho inteligenci se nachytal na tak jednoduchý trik.
Nad sebou uslyšel zapraskání větve, a když se podíval nahoru, přistál na zemi Nouzu.
„Nevím jak vy, ale já se nenechám od nikoho takhle porazit. Jdu mu vlastnoručně strčit výbušný lístek do kapsy a poslat ho na druhou stranu hor. Ze mě si nikdo srandu dělat rozhodně nebude,“ řekl Travnatý s prvním znatelným projevem emocí. Myslel to naprosto vážně.
Raiu se postavil a přikývnul: „Souhlas. Možná to ještě stihneme a předvedeme Matsukura spravedlnosti.“
Následovala Tayuya, která zrudla vzteky. Tohle vážně moc urazilo její pýchu.

„Ty kameny mu narvu rovnou do...“
„Bacha, slovník,“ varoval ji Raiu, přestože ho to samotného pobavilo. Pořád tu byl Jakkaru, který se nemusel od ní naučit její slovní zásobu. Na sprosté mluvení stačila Tayuya úplně bohatě sama. Nejmladší kluk se také postavil a s úsměvem nadšeně přikývnul. Jako poslední vstal Jiro a taktéž se usmál.
„Rád vám pomohu. Matsukura mi už uniká moc dlouho. A kdo ví, kolik poskoků bude mít sebou, každá pomocná ruka se počítá, ne?“