Sedm Osamělých - Kapitola 11

Tayuya a Jakkaru stáli proti Ridhi, kříženci člověka a hada stvořeným Orochimaruem. I když byla ve stínu, Tayuya si dokázala představit, jak se celé Ridhiino hadí tělo dychtivě chvěje očekáváním boje a následné hostiny. Jak jim předtím slibovala, ona a její sestra Sidhi měly záměr celou trojici pozřít. Tayuya však byla připravena překazit uskutečnění takového cíle.
„To jssste nemussseli za mnou přijít. Já bych sssi vááss našla sssama,“ utrousila Ridhi a její oči se v černotě zakymácely, jak se šklebila vlastnímu vtipu.
Tayuya jen nadzvedla jeden koutek úst a řekla zcela prostě: „Hmm, a my tě jen přišli zabít.“
Kříženčiny hadí oči se zúžily, jak se naštvala a vyrazila velkou rychlostí vpřed. Tak jo, rozjedem to.

„Když je had klidný, dostaňte se za něj a chyťte ho za vocas,“ vysvětloval Jakkaru Raiuovi a Tayuye. „Když o vás ale ví a varovně syčí, rozdrážděte ho. Přestane být obezřetný a zaútočí.“

Přesně jak blbeček řekl. Tayuya se rozeběhla naproti soupeřce, tanto zasunula do pouzdra a začala vytvářet pečetě. Jakkaru zůstal na místě, poklekl, a také se pustil do pečetí, ovšem mnohem pomaleji než dívka.
„Katon: Kaen no Jutsu!“
Z úst vyplivla dlouhý jazyk oranžového ohně, který rychle postupoval chodbou k hadí ženě. Ta, uvědomujíc si blížící se hrozbu, se přitiskla k rohu jedné stěny a částečně se schoulila do klubíčka. Plameny Ridhi nijak zásadně nezasáhly a zdálo se, že její kůže ji dokonce i ochránila. Když se její hlava znovu objevila, v očích měla znatelnou čirou nenávist a krvežíznivost a okamžitě se vymrštila kupředu proti Tayuye, která se k ní závratnou rychlostí řítila s katanou v ruce. Obě ženy se k sobě přibližovaly, Tayuya vyskočila, Ridhi proti ní natáhla své ruce a doširoka rozevřela ústa (a že to bylo hooodně zeširoka) s jedovými zuby.

„Doton: Doryuusou!“ Jakkaru vykřikl a ze stěn se proti Ridhi začaly vytvářet kamenné bodáky. Přesnost nebyla příliš valná, ale postačující, aby Ridhi upustila od svého pokusu o pomstu proti Zvučné kunoichi. Místo toho začala kličkovat mezi novými bodci, které se formovaly všude okolo ní. Jejím novým cílem se stal mladík z Kamenné, jehož tvář teď byla ještě bělejší než doposud. Přesto nepolevil v úsilí probodnout hadího hybrida kamennými bodáky.

Ridhi se rychle blížila k Jakkaruovi vyhýbajíc se bodcům a s ohněm v očích propalovala kluka pohledem, který říkal „teď tě zabiju.“ Když už se dostala na vzdálenost tří metrů, vymrštila se vzduchem proti němu. Jakkaruovi oči se ještě více rozšířily (pokud to vůbec ještě šlo) hrůzou, že se ani nepokusil jakkoliv uskočit nebo vyhnout útoku. Rychlostí blesku se hadí žena okolo jeho těla obtočila a sevřela ho takovou silou, že Ridhi cítila, jak z jeho plic unikla část vzduchu. Lidský experiment otevřel svoji velikou čelist, odhalil dlouhé jedové zuby a zabodl je do Jakkarua.

Jaké bylo Ridhino překvapení, když i se svou silou stisku nepronikla chlapcovou kůží. Ba co víc, cítila svým jazykem chuť kovu. Zároveň se změnil i odpor proti jejímu stisku. S ohromením zjistila, že se Jakkaruovo tělo pokrylo stříbřitou kovovou látkou a naprosto odolávalo jejímu pevnému sevření.

„Hadi škrtiči svou kořist paralyzují, pak obtočí a začnou ji drtit. Když oběť vydechne, zvýší stisk, aby se nemohla nadechnout. Dokud ji neudusí, a pak ji sní,“ popisoval Jakkaru. „Nalákám ji proto na sebe. Já to ustojím.“

Ridhi si s překvapením uvědomila, že kdykoliv lehce povolila stisk námahou vynaloženou svíráním železného těla, Jakkaru roztáhl ramena a rozšířil tak prostor mezi sebou a jejím ocasem, aby se mohl nadechnout. Naprosto otočil její základní taktiku proti ní! Ridhi zkusila rychlými útoky zubů zasáhnout Jakkaruův obličej, ale ani jednou neprošla skrz jeho kovovou kůži, i když měla dojem, že ji místy alespoň trochu promáčkla. Nebo to bylo jen její zbožné přání.

Když se Jakkaru už téměř osvobodil, Ridhi se rozhodla stáhnout ocas, rychle zmizet a spojit se se svojí sestrou. Zcela povolila stisk, takže ji Jakkaru lehce odhodil proti zdím, nijak zvlášť silně a Ridhi pelášila pryč. Zničehonic jí projela ostrá bolest z ocasu. Zařvala bolestí, otočila se a zděsila se, když uviděla Tayuyu s vítězoslavným výrazem klečící nedaleko konce jejího ocasu, ve kterém byla zabodnutá krátká katana.

„Hady jde snadno chytit, když je chytíte za ocas u konce a udržíte od těla, pak jsou bezbranné. Škrtiči jsou nejnebezpečnější, ale když je budete držet daleko a vysoko, nemůžou vám ublížit. Jedovaté hady můžete taky bezpečně držet hned za hlavou, takže vás nebudou schopné kousnout a stříknout jed.“

„Konec hry,“ pronesla Tayuya a nad ní se zhmotnil Jakkaru ve skoku. S napřaženou pěstí a s výkřikem mířil přímo proti Ridhiině hlavě. I když byla přibodnuta k zemi, pořád mohla hýbat zbytkem těla, takže ho jednoduše stáhla k sobě a vyhnula se bezprostřední hrozbě. Jakkaru vrazil pěstí do země, která se pod jeho úderem rozpraskala. Ridhi se nenávistně otočila k Tayuye. Musela nějak vytáhnout meč a osvobodit se, jenže bývalá členka Zvučné čtyřky ho střežila a žádnou částí ocasu se k ní nemohla nenápadně dostat, aniž by si toho Tayuya všimla. Takže se jednoduše proti ní vrhla celým svým tělem.

Tayuya však vzápětí opět prokázala své schopnosti Orochimaruovy bojovnice a vražedkyně, uhýbat Ridhiiným útokům a sama útočit, přičemž se nevzdálila od tanto na více než tři metry. Ridhi se po ní oháněla a útočila svými jedovými zuby, Tayuya však i beze zbraně dokázala její útoky blokovat, nebo se jim vyhnout včetně odrazu přímo od Ridhiiny ruky a proletět nad ní. Sama i po ní provedla několik výpadů a zasadila pár vlastních ran, nebyly však nijak účinné. Vlastně to ani nebylo jejich účelem.

Zrzka po několika dalších akcích vyskočila až ke stropu a hodila několik kunaiů proti Ridhi, která se právě odtahovala po svém útoku. Ty se zabodly neškodně do země, když se hadí žena opět stáhla a vyhnula se napadení. Pyšně hodila pohledem po Tayuye, když vtom uviděla koutkem oka nějaký pohyb.
Stočila tam žluté oči, které se překvapením rozšířily, když viděla kovového Jakkarua s divokým výrazem v obličeji a letící pěstí přímo proti její hlavě. Úder byl ohromný a zdrcující. Jakkaru tlačil Ridhi pěstí dál, dokud s ní nevrazil do zdi. Ta pod jeho kovem posíleným úderem nevydržela a hadí žena proletěla zdí do další místnosti, kde narazila do protilehlé stěny, svezla se po ní na zem a snažila se pobrat dech.
Pár okamžiků jí zabralo, než si uvědomila bolest vycházející z konce ocasu, přehlušenou bolením hlavy a těla, když ji Jakkaru udeřil. Podívala se a s hrůzou uviděla, jak její ocas byl u konce rozčísnutý na dvě půlky. Úder byl tak silný, že Tayuyin meč, který ji předtím držel přišpendlený k zemi, projel jejím ocasem jako horký nůž máslem. Vykřikla by bolem, ale neměla v sobě sílu, a tak se jen podívala do otvoru, který právě vytvořila. Se vší nenávistí hleděla na Tayuyu a Jakkarua, který stál za zrzkou stále ještě v kovovém módu. Oba její pohled opětovali. Jakkaru se tvářil s určitým stupněm odvahy i lítosti, že musel takhle bojovat, zatímco Tayuya měla v očích viditelný úmysl zabíjet smíchaný s lhostejností.

„Doton: Renga no Jutsu!“
Jakkaru poklekl a udeřil dlaněmi do podlahy a přímo nad Ridhi ze stropu vyjelo několik slabých kamenných desek, které na ni dopadly a opět jí znemožnily pohyb tentokrát však jejího lidského trupu. I když samy o sobě nebyly tolik silné, bylo jich několik najednou a Ridhi se stále ještě vzpamatovávala, takže pouze bezmocně vyjekla. Znovu stočila pohled na své pokořitele, hlavně na Tayuyu, přičemž její jazyk bleskově vyjel ven a zasyčela.
„Tohle mě neudrží věčně. Dossstanu ssse odsssud, a pak vás všechny zabijeme!“ vyhrožoval hadí experiment.
Kamenný se bezděčně otřásl a Zvučná nehnula ani brvou.
„Hra ukončena,“ pronesla Tayuya a udělala pár pečetí.
„Katon: Kaen no Jutsu!“

Z úst začala plivat ohnivé jazyky, které pohltily šokovanou Ridhi. Její řev plný bolestivé agónie se nesl chodbami. Házela sebou, jak se snažila zahnat plameny a její ocas sebou mrskal zcela nekontrolovaně. Vzduch se naplnil pachem seškvařeného masa smíchaného s jinými hadími tělními tekutinami, které z toho dělaly ještě odpornější puch. Jakkaru zavřel oči a otočil hlavou do strany, protože se na to nedokázal dívat. Tayuya však měla pohled fixovaný na smažící se protivnici. Zabíjení jí chybělo, když cestovala s Raiuem, ale v tomhle bylo ještě něco víc. Ridhi byla další oběť Orochimarua, další bytost, kterou ten z******j had opustil potom, co jí zničil život pro svoje sobecké osobní cíle. Tím, že Ridhi zabila, ji vlastně osvobodila z trápení. A takhle bude pokračovat dál, dokud se nedostane zpátky k Orochimaruovi a neusekne mu palici.

Když jekot přestal a z hadí ženy zbylo jen seškvařené tělo, které stále ještě hořelo v intenzivních plamenech, Tayuya se otočila a vydala do jednoho z tunelů.
„Pojď. Musíme najít Raiua a skončit to tady,“ řekla Tayuya. Jakkaru se k ní rychle přidal, aby nemusel zůstat sám.

* * *

Mezitím v jiné části podzemního komplexu proti sobě stáli Raiu a Sidhi, oba v bojových pózách, Raiu měl v rukách obě své katany, zatímco Sidhi někde vzala dlouhý kunai, i když její držení se nezdálo být příliš profesionální. Zřejmě takovou zbraň držela poprvé v životě, ale jak se Raiu už přesvědčil, byla dost rychlá a zručná, aby se dokázala bránit proti jeho přesným zásahům.

Když se rozhodli pro tenhle plán, Raiu si vybral jít sám a odlákat jednu z hadích sester pryč od druhé, aby se o ni mohl postarat zbytek týmu. Jeden z jeho triků jak na sebe nalákat pozornost, bylo použití výbušných lístků. Bezpečně je odpálil ve větší místnosti, aby nezpůsobil přílišné poškození integrity stěn i stropu a čekal.
Sidhi se brzy ukázala, a když ho spatřila, neváhala ani vteřinu a rozeběhla se proti němu. Raiu se dal na útěk, ačkoli ve skutečnosti šlo o cílené „vedení nepřítele.“ Držel se dostatečně blízko a nadohled, aby ho hadí žena neztratila z očí, ale dost daleko na to, aby na něho nemohla útočit. Sám používal shurikeny a jiné zbraně a vybavení, aby se Sidhi nerozhodla upustit od pronásledování, když by si uvědomila, že ji pouze naoko zaměstnává. Proto se s ní také párkrát střetnul, ale brzy na to se za pomoci Shunshin dostal z dosahu a pronásledování pokračovalo.
Teprve když se Raiu přesvědčil, že Tayuya a Jakkaru se střetli s Ridhi, se sám vrhnul do přímého souboje. Jako bojiště Raiu vybral jednu z opuštěných laboratoří pro svoji rozsáhlost a spoustu místa k manévrování. Pamatoval si Jakkaruovi rady a své vlastní poznatky, takže Sidhi měla co dělat, aby ho její prodlužovací ruce třeba i jen ohrozily.
Mladík zvažoval použití ninjutsu, ale neměl čas. I když ho Sidhi nedokázala přesně zasáhnout, či ohrozit, když její útok odrazil mečem, byla dost rychlá a schopná, aby Raiua držela stále ve střehu a zabránila mu provést i dvě ruční pečeti. Navíc pouze čekal, až ostatní dorazí potom, co se vypořádají s druhou ocasatou sestrou.

Teď před sebou oba stáli, když z dálky byla slyšet velká rána. Oba se sice zaposlouchali, ale stále se navzájem sledovali. Nedlouho po ráně uslyšeli tlumený zvuk. Nebylo zcela jasné, odkud vycházel. Nebyl ani příliš slyšet, neexistovaly však pochyby o tom, co to bylo. Křik. Ženský křik. Sidhi se prudce nadechla a přimhouřila své žlutě zářící hadí oči na Raiua.
„Myslím, že to je tvá sestra,“ řekl potichu a věcně Raiu, přičemž do svého hlasu chtěl přidat i dávku lítosti. Na Sidhi měl křik strašlivý účinek, pokud to nebylo ještě horší. Z děsu nad agónií své sestry dvojčete se stala trýznivá lítost nad jejím osudem, až se to měnilo na neuhasitelný hněv a touhu po krvavé odplatě. Oblačný jounin věděl, že se teď stal jejím hlavním cílem a pouze doufal, že jeho výcvik elitního shinobi ho ochrání.
„Vy...vy...“ Sidhiina hlava byla skloněná dolů a těžce oddechovala, jak se v ní vzmáhal hněv. Ramena se jí podle toho houpala nahoru a dolů, čím dál rychleji. Raiu věděl, co přijde; útok.

„Zemřetééé!!!“ rozeřvala se a vrhla se kupředu. Roztáhla ruce dopředu, chytla se ve spárách kamenných bloků podlahy, přitáhla se a zároveň ruce zase stáhla do původní délky. Výsledkem byla ještě vyšší rychlost, než jakou doteď prokázala. To Raiua zaskočilo a měl co dělat, aby její vodorovný sek kunaiem vyblokoval. Sidhiiny útoky teď byly ještě zuřivější, používající i její prodlužovací ruce k provádění širokých oblouků okolo Ikazuchiho a útočící na jeho strany, svrchu nebo zezadu.
I když byl Raiu schopný šermíř, jeden ze dvou nejlepších ve své akademické třídě (dost těžko se prokazovalo, kdo je lepší), měl co dělat, aby ho kterýkoliv z útoků vážně nezranil. A hlavně už sám začal cítit únavu. Nejhorší bylo, že neměl na hlavě přilbu, což z ní činilo slabé místo, které se Sidhi stále snažila využít. Nemohl ji mít kvůli tmavým sklům hledí, které ve zdejší tmě by ho samy o sobě činily téměř slepým.

Když se Raiu v podřepu kryl zkřížením mečů před sebe, Sidhi tyčící se nad ním najednou rozevřela svou čelist naplno (tak velká, že by dokázala spolknout Raiuovu hlavu najednou), na krku se jí roztáhla kobří kápě kůže a z úst vyplivla žlutozelenou tekutinu. Ta Raiua potřísnila, proto rychle odskočil dozadu a věnoval jí rychlý pohled. Tekutina pokrývala levý bok jeho zbroje, část paže a pouze odkapávala. Neprobíhala žádná divoká reakce.

Není to žíravina. Takže jed. Zřejmě má efekt pouze, když se dostane do krve, takže mě nesmí zranit. A raději mě nesmí zasáhnout ani na kůži. Raiu stočil pohled zpátky na Sidhi, která stále ještě s roztaženou kápí znovu zaútočila. V očích jí hořel divoký oheň nenávisti. Raiu nebyl rád, že to takhle dopadlo. Věděl však, co musí udělat.
Řinčení kovu o kov pokračovalo v rychlém sledu. Sidhi sice dokázala proniknout skrz blokádu jeho katan, ale udělala jen šrámy na klanovém brnění. Raiu hledal a čekal na skulinu, aby mohl rozjet vlastní plán, jak svoji soupeřku porazit.
Rýhy a škrábance na zbroji přibývaly, ale Raiu se nevzdával a usilovně vykrýval, blokoval a vyhýbal se. Sidhi se stále nepodařilo ho zasáhnout natolik, aby se její jed mohl dostat do krevního oběhu soupeře. Najednou Raiu udělal zcela nečekanou věc. Zastrčil pravý meč do pouzdra. Sidhi se okamžitě chopila příležitosti a prodlouženou levou rukou s kunaiem se vrhla po Raiuově nechráněném boku. Ten však učinil další nečekanost; chytil ji za zápěstí a hned zkroutil.

Sidhi zasyčela bolestí a tentokrát po něm poslala druhou ruku co nejpřímější cestou. Raiu rychle zareagoval a vymrštil svůj druhý meč do zdi po své levé straně, kde se zabodnul do kamene. Chytil Sidhiinu druhou ruku, taktéž za zápěstím a zkřivil ji stejným směrem jako u té první. Odpovědí bylo další bolestivé zasyčení.

„Jedovaté hady můžete taky bezpečně držet hned za hlavou, takže vás nebudou schopné kousnout a stříknout jed.“

Hadí žena, aby se nějak dostala z jeho sevření, začala protahovat ruce, a pak se pokusila obtočit Raiuovy ruce. Ten však měl už jiný plán. Sám vyskočil a provedl komplikovaný přemet po několika osách současně. Hadovi podobné ruce se okolo něho obtočily, ale i když se Sidhi snažila, nedokázala je protáhnout dostatečně rychle. Ruce se napnuly a Raiu ji vší silou vymrštil pryč. Přitom ho její ruce strhly k zemi, ale nijak kontrolovaně a rozprostřely se po celé podlaze jako dvě velké žížaly.

Raiu se vzpamatoval rychleji, vymrštil se na nohy, zkontroloval situaci. Když uviděl Sidhi stále ležet, probodnul jednu její ruku zbývajícím mečem a pustil do něho proud své bleskové čakry. Jejím tělem začala procházet elektřina, která jí ochabla svaly. Proud však nebyl dost silný na to, aby jí zabránil zcela v pohybu. Pro Raiua to však stačilo a rychle provedl pečetě.

„Doton: Kage Bunshin!“

Z úst nejdříve vyplivnul bláto, ze kterého se vedle něho zformovala hnědá figurína, která pak převzala jeho podobu i barvu. To už se Sidhi podařilo vytrhnout z ruky mladíkův meč a vstát. Probodávala ho pohledem, nicméně Raiu u ní poprvé uviděl skutečný strach, když teď stála proti dvěma soupeřům.

Raiuův klon se rozeběhl proti Sidhi, teď ozbrojené jeho katanou, zatímco ten pravý zůstal vzadu a začal shromažďovat čakru. Hadí žena s novou zbraní s delším ostřím se rychle přizpůsobila novým podmínkám. Přesto hliněný Raiu jí odolával a na rozdíl od předchozího střetnutí byl více kontaktní a ofenzivní. Rukama ji chytal za dlaně, vyrážel proti jejímu zápěstí, útočil i pěstmi proti hadímu tělu a hlavě a prováděl rychlé, svižné údery nohou, které se však míjely účinkem, když se jim Sidhi hbitě vyhýbala.
Konečně se jí podařil jeden pořádný úder a projela klonu mečem přes hrdlo. Místo krve se mu z rány začalo řinout bahno a hned se i celý proměnil a začal se deformovat. Za chvíli se klon začal zase dávat dohromady. To už ale Sidhi běžela k opravdovému, který začal dělat pečetě. Žena se začala napřahovat k rozhodujícímu úderu. Rozeřvala se, jak v ní emoce dosáhly vrcholu.

„RÁÁÁÁÁÁRRRR!!!“
„Raiton: Sandaaboruto!“ Raiu roztáhnul ruce do stran a v obou dlaních se vytvořily modré koule elektrické energie, které začaly všude do okolí metat sice úzké, ale výkonné blesky. Sidhi se zastavila, když ji první blesky zasáhly a projela jí ochromující bolest. Končetiny se jí začaly kroutit, jak jejím tělem projíždělo vysoké napětí. Raiu hleděl Sidhi do očí, jeho černé lidské do těch jejích žlutých štěrbinovitých. Zračilo se mu v nich odhodlání dotáhnout boj do konce. Neměl však z toho žádnou radost.

Sidhi se vybavila vzpomínka, která za tohle všechno mohla. A proklínala sebe i Jeho.

* * *

Před lety se celým komplexem rozléhal děsivý křik a chaos. Chodby byly pokryté krví a mrtvými těly s nejrůznějšími známkami zabití. Některé byly rozdrceny pod velkým tlakem, rozsekané kunaiem, nebo ležely bez hnutí na zemi s viditelnými stopami po uštknutí. Ti, kteří ještě přežili, prchali, kam mohli, ale obě hadí dvojčata je nacházely a zabíjely. A to nejen proto, aby se všem pomstily za to, co jim dělali, jak je týrali, mučili a prováděli na nich experimenty. Ony to dělaly z čiré radosti ze zabíjení.
Celou základnou se začaly rozléhat další zvuky. Otřesy třásly se zdmi a stropem, ze kterého začal spadávat prach. Sidhi, která právě zvedla hlavu od další oběti postříkané jejím jedem a shlédla k jedinému schodišti na podlaží, ve kterém řádil jejich krvavý běs. Velké kusy kamení se zřítily na schody a kompletně je zablokovaly tak dobře, že by tam sama Sidhi jen těžko prostrčila ruku mezi spárami.
Sidhi zasyčela, jazyk jí zatřepetal před obličejem a vrátil se zpátky do úst. Jejich úniková cesta byla pryč. Útěk a pomsta budou muset počkat. Nejdříve to tu vyčistí, a pak se zaměří na ty balvany.

Nedlouho nato ve spodním patře nezbyl nikdo jiný než Sidhi a Ridhi. Shromáždily se v ústřední laboratoři, kde proběhla jejich přeměna, a kde strávily většinu času jako Orochimaruovi vězňové. Probíraly svůj další postup, když najednou ze stropu začalo něco... odtékat.
Napřed to mělo černou barvu, pak se k tomu přidala bílá a nakonec bledě žlutá. Spadlo to na zem a zformovalo do osoby, která se pomalu postavila se svými dlouhými černými vlasy spadajícími přes hlavu. Obě hadí ženy se připravily k boji, ale osoba před nimi nedělala žádné prudké pohyby, pouze se začala potichu a chraplavě chechtat. Rukou si shrnula vlasy z obličeje a odhalila tak bílou kůži a žluté hadí oko.
„Orochimaru,“ zasyčela Sidhi.
Orochimaru se křivě pousmál a svým dlouhým jazykem si olíznul celý ret.
„Sidhi a Ridhi. Překonaly jste má očekávání.“
„Zemřeš!!!“ vykřikla Ridhi a jako pružina se ocasem vymrštila vpřed.
Orochimaru bez sebemenšího zbytečného pohybu navíc vyčkal, než se jeho vědecký objekt přiblížil, a pak se od ní odrazil nohama do strany. To už se k němu blížily pružící ruce Sidhi. Těm se také hravě vyhnul. Navíc mu z rukávu roucha vystřelil houf hadů, který rychle obtočil Sidhiiny ruce. Ta se zmítala, ale bylo jí to pramálo platné.
Orochimaru se zazubil: „Ale, ale. Takhle mi projevujete vděčnost?“
Ridhi, která se už připravovala k dalšímu útoku, se naštvala.
„Za co?! Že jsssi náásss tu zavřel a nechal do náásss dloubat a řezat?!“
Orochimaru samolibě zavrtěl hlavou i ukazováčkem volné ruky, jakoby mluvil učitel k neposlušnému dítěti.
„Ts, ts, ts. Ridhi, nerad bych ti ublížil. Tak už těchto pošetilostí nech.“
Polo žena polo had se zarazila a její tvář se zkřivila ještě větší zlobou. I když byla ona té prudší povahy, tak si uvědomovala, že bylo vážně marné si myslet, že by dokázala uspět a svého stvořitele jakkoliv ohrozit, aniž by ji sám nedokázal zabít mnoha různými způsoby. A tak povolila svaly a napřímila se. Sannin na oplátku pustil Sidhi ze sevření svých hadů, které se jakoby kouzlem vrátily a zmizely mu v rukávu.

„To už je lepší,“ řekl posměšně a s širokým úsměvem si obě sestry změřil, a potom i masakr všude okolo. „Jak vidím, tak jste mě stály nemalé zdroje, hlavně, co se týče testovacích subjektů, ale i na věrných pomocnících. Přesto jsem nadšený tím, co jste tu dnes provedly. Můj výzkum tak může pokračovat dál, protože vy jste uspěly.“
„A co náám je do toho?“ řekla naštvaně Sidhi a propalovala hadího Sannina pohledem. Ten stál bez sebemenší ztráty své jistoty.
„My chceme odsssud pryč.“
„To bohužel nepůjde,“ odpověděl sladce Orochimaru s evidentně hranou lítostí.
„Proč ne!!!?“ rozohnila se Ridhi, ale Orochimaru se stále usmíval.
„Čekal jsem, že se někomu jednou podaří uprchnout, a tak jsem připravil pojistku. Nejbližší oblast povrchu nad základnou jsem zamořil jedy, které v zemi zůstanou pro mnoho let a jsou smrtící pro lidi. To se týká i vás. Zkuste se odsud vyhrabat a zemřete krutou smrtí v agonizujících křečích. A to určitě nechcete, ne?“ Jeho úsměv se ještě více rozšířil a složil si ruce na prsou.

Obě sestry se na sebe podívaly a zračilo se jim v očích to samé; vztek a beznaděj. Sidhi, chytřejší z dvojčat, se pokusila chytit posledního stébla.
„No a co ty? Jak ty ses sem dostal, nebo se odsud dostaneš?“
„Já jsem ten jed vytvořil. Takže jsem k němu vyrobil i protilátku a vzal jsem si ji. Ale nezoufejte, tohle pro vás ještě není konec. Mám pro vás jedno poslání.“

Sidhi a stejně tak i Ridhi, tahle věta nejen zmátla, ale i rozčílila. Netoužily po ničem jiném, než se dostat odsud na svobodu pryč od Orochimarua, který jim cestu zablokoval zamořením a zároveň pro ně má nějaké... poslání, jak tomu říká. Vždyť odsud nemůžou!
„A co by to tak mělo být, Orochimaru?“ zeptala se Sidhi opatrně, když si to přebrala v hlavě. Její sestra na ni udiveně pohlédla, nevěřící svým teď už zapadlým uším.
„To nemyslíš váážně, sssessstro! Přeci se mu nepoddááme!“
„A co jinýýho náám zbýýváá!?“ okřikla ji Sidhi až bolestně. Neměly žádnou jinou možnost a Ridhi si to musela co nejdříve uvědomit.

Orochimaru, který tiše sledoval jejich slovní výměnu, si olíznul rty. Promluvil teprve, až si byl jist, že vzájemná rozmluva dvojčat byla u konce.
„Přenechám vám na starosti tento úkryt. I když hlavní část mého výzkumu bude pokračovat jinde, tady se stále nachází některé... zajímavé poznatky a záznamy, které chci udržet v tajnosti. Vy je tu budete pro mě střežit. Vrátím se...“ zamyslel se, i když podle Sidhi to opět bylo pouze hrané: „... za pár let.“

„A do tééé doby máme přežít assi jak!?“ rozčilovala se Ridhi.
Orochimaru se pouze ušklíbnul, rozhlédnul se po všech tělech ležících kolem a mávnul rukou.
„Jednou z vašich schopností, které jsem vám dal, je vytvářet zámotky. Ty dokáží uchovat maso stále čerstvé i roky. A tady máte spoustu potravy. He-he-he.“ Mužův chraptivý smích se rozlehl celou místností i v přilehlých chodbách.

* * *

Tayuya a Jakkaru běželi směrem, odkud se jim zdálo, že přicházely zvuky bitvy. Poslední, co slyšeli, byl měnící se zvuk o velmi vysokých výškách jako elektrické výboje. Vstoupili do větší haly, která původně byla laboratoří, aby viděli Raiua, jak vytahuje ze zdi katanu, přičemž si dával na čas. Z toho zrzka vyvodila, že i druhá z hadí dvojice byla mrtvá. Taky se to dalo poznat z Raiuova pohledu. Tayuya se zastavila a čekala, než k ní Raiu pomalým krokem sám přišel.
„Vyřízeno?“ zeptala se Tayuya bez emocí a Raiu jí odpověděl pouhým kývnutím.
„Teď to tu můžeme bezpečně prohlédnout, ale radši se držme pohromadě. Je to tu přece jen dost stinné,“ navrhnul Raiu. Nikdo nebyl proti ani Tayuya.

Zůstali v základně ještě pár hodin, během kterých prošli zbytek komplexu. V jedné z místností, která zřejmě předtím sloužila jako skladiště, našli odpověď na jednu z otázek. Celá jedna stěna byla z pohozených lidských a také zvířecích koster.
„Tak, tady jsou všichni mrtví,“ poznamenala suše Tayuya.
Mimoto našli i pozůstatky čehosi, co vypadalo jako zbytky zámotků, z čeho se zase udělalo špatně Jakkaruovi. V další místnosti našli svlečené kůže hadích dvojčat. Podle toho mohli odhadnout, že tam Ridhi a Sidhi žily už asi pět let. Po tomto průzkumu se vydali do laboratoří projít svitky, které tu zůstaly.
„Nemusíme číst všechno. Jenom zběžně, abychom tu nezůstali moc dlouho,“ řekl Raiu, když se probíral všemi svitky, co zabralo nejvíce času.

Všichni stáli u jednoho stolu plného svitků, když vtom se Raiu zarazil při čtení jednoho z nich.
„To je ono,“ řekl po chvilce mlčení tichým hlasem. Oba parťáci k němu zvedli hlavu a přešli k němu.
„Co je to?“ zeptala se Tayuya a podívala se mu přes rameno, i když je Raiu o něco vyšší než ona a měl na sobě zbroj.
„Orochimaru si vedl seznam míst, odkud bere lidi na své pokusy. Jsou tu napsané i místa ze Země Blesku. Tohle je něco, co musím předat domů,“ otočil k ní pohled Ikazuchi.
Tayuya mu ho opětovala a po krátké chvilce malinko přikývla. Už věděla, že když jde o Oblačnou a rodnou zemi, nemělo smysl se s Raiuem hádat. Jeho loajalita převyšovala její vlastní k Orochimaruovi a ona byla až fanatická stoupenkyně. Ale u něho to bylo jiné.

„A co Země Půdy?“ zeptal se zničehonic Jakkaru.
Raiu i Tayuya na něho pohlédli a mladík upřímně nevěděl, co říct. Dokonce mu i lehce poklesla čelist, i když neotevřel ústa. To, že tyto informace musel poslat do Oblačné, pro Raiua bylo jasné. Byl jejím oficiálním ninjou, byl členem klanu Ikazuchi a sám chtěl chránit doma všechen lid. Pomoct zastavit Orochimarua v únosech dalších lidí, byla pro něho povinnost. Jenže Jakkaru byl ze Skryté Kamenné, ninjovské vesnice, která byla vůči Oblačné nepřátelská možná nejvíc ze všech. Předat jim jakoukoliv informaci, která je posílí, prakticky znamenalo zradu. Jenže...
Podíval se na Tayuyu, která Raiua častovala vlastním pohledem tím samým, když se jednalo o podobná rozhodnutí pomáhat komukoliv kromě sebe. Raiu se na ni však díval z jiného důvodu. Předtím mu řekla, že se jich tohle netýká, že jim může být jedno, jestli by se Ridhi a Sidhi dostaly ven a terorizovaly lidi v Zemi Trávy. A on jí řekl, že mu to není jedno, že nemůže odejít s myšlenkou, že by trpěli lidé a on s tím mohl něco udělat, ale neudělal to. Kdyby odmítl předat informace Kamenné proto, že jsou nepřátelé jeho vlastní vesnice, byl by z něho pokrytec. A to on vážně nesnášel.
„Uhhh... myslím, že jo,“ řekl starší mladík nejistě a stejně rozpačitě i přikývnul. „Nemůžeme jim to říct, ani předat přímo, ale... něco vymyslíme,“ po posledním slovu se usmál.
To Jakkaruovi stačilo a s nadšením v obličeji sám horlivě přikývnul. Tayuya jen otráveně protočila oči v sloup.

* * *

Už se blížil večer, když parťáci opustili Orochimaruovu opuštěnou základnu a vydali se pryč z bambusového lesa. Všichni toho tady už měli dost a spěchali, aby se dostali odsud co nejrychleji. Proto si ani nevšimli, že je pozoroval jeden pár kočičích očí. Přesněji řečeno, pár očí patřících velkému černému panterovi, který namísto žlutých či zelených očí je měl zářivě rudé.

Šelma je sledovala z úkrytu ze slušně velké vzdálenosti. Viděla, jak skupina tří ninjů po pár kilometrech založila tábor, i jak Raiu připínal váleček svitku k vestě jednoho ze svých ninja vlků, který zakrátko nato zmizel v oblaku bílého kouře. Panter přivřel oči, zůstal však skrytý v bezpečné vzdálenosti. Vůbec neměl zájem je napadnout a kteréhokoliv z nich ulovit. Pouze je tiše a nepozorovaně sledoval.